V ložnici podkrovního bytu mé tety se skrze polootevřené okno dívám na dramatické skály pohoří Mosor. Jsme v totiž v Solině, satelitním městě nedaleko Splitu, druhého největšího města Chorvatské republiky. Teta se do Solinu přestěhovala, když byla podruhé těhotná, protože „Solin, to je město pro rodiny!“ Split je, na druhém místě, městem pro turisty. „Musíme již vyrazit,“ snaží se mě popohnat. Zatímco ona stráví den na směně v nemocnici, kde již dvacet let pracuje jako zdravotní sestra, já si budu se zbytkem rodiny užívat čas na pláži. Teď už ale opravdu musíme vyrazit. Solin je od Splitu vzdálený zhruba šest kilometrů. Bude nám ale trvat hodinu, než se do nemocnice dostaneme, protože začalo léto a turistická sezona už jede na plná kola.

Mosor, na který se z jejího bytu dívám, tvoří v juxtapozici s mořem obraz, jenž ve mně vzbuzuje úzkost. V mých vzpomínkách jsou jihochorvatské skály spárované s praporem nového chorvatského státu a představují tak ztělesnění devadesátkového nacionalismu. Jsou to právě hory, prázdné a výhružné, které se nad pobřežím vznášejí jako morálně superiorní prvek upozorňující na všechno špatné, co se tady děje. Turistická exploatace zabalená do třpytivého papíru autentických zážitků každodenně zhoršuje životy domácímu obyvatelstvu. Zdaleka to nespočívá jen v tom, že cesta do práce může trvat i pětkrát déle nežli mimo sezonu.

Teta s mámou se po cestě do města začnou bavit o kamarádovi, který se rozhodl strávit léto v bytě své matky. Vlastní byt v rušném centru Splitu bude pronajímat turistům přes platformu Airbnb. „To už je moc!“ pohoršují se sestry nad člověkem, který opustil nehostinné město, jež se přes léto stává kulisami pro turisty přicházejícími z celého světa za evropskou periferií krásy. Jaké problémy vytváří obraz esencializovaného, idealizovaného a romantizovaného Mediteránu, do nějž lidé mohou uniknout za tolik potřebným vypnutím? Za jakou cenu je takový obraz v očích druhých, kteří sem každoročně cestují, udržován?

Do prdele už s turismem! Tento výrok silně zarezonoval v chorvatské publicistice předminulý rok. Sprostému publicistovi chorvatsko-srbských novin Novosti, Borisu Dežulovićovi, se ve stejnojmenné příhodě podařilo zachytit genius loci současného turistického ruchu. Dežulović v příběhu totiž paroduje idylickou představu o Jadranu a zároveň imaginuje situaci, kdy se lokální obyvatelstvo městečka nacházejícího se někde mezi Splitem a Makarskou už neživí turismem! (Šok.) Vesničané proti mytickým zahraničním turistům bojují prostřednictvím různých vigilante akcí. Rodiče zase své děti, které odmítají jíst, straší výrokem, že je v noci „navštíví polský turista“. Během turistické sezony se městečko zcela izoluje od zbytku světa, vyhlásí lockdown a dopravní izolaci, aby se tak vyhnulo stresu. Moře a léto si ale nakonec ani neužijí, protože všechny nedotknutelné pláže, které se kolem městečka nacházejí, již obsadili turisti. Příběh by měl být absurdní, ale ve skutečnosti se takovým nejeví, protože nám až moc připomíná turistickou realitu Chorvatska.

Boris Dežulović stejný rok publikoval další kontroverzní text Do prdele už s Vukovarem. Nejen v jeho názvu jsou slyšet ozvěny toho předchozího. Podobně nekompromisně kritizuje směšný chorvatský nacionalismus, který brzdí jakékoli konstruktivní vypořádání se s kolektivním traumatem z důvodu vlastních zájmů vládnoucí třídy. „Jak je možné sbírat preferenční hlasy ve volbách na základě nacionalistického sentimentu, ochrany domoviny a zároveň části té stejné domoviny prodávat cizímu kapitálu?“ ptám se, zatímco se mi Chorvatsko jeví jako země neomezených příležitostí pro prohřešky spojené s ekonomickou tranzicí.

Takové místo již není!

Každý rok mi známí píší skrze SMS zprávy dotazy na tipy, kam si v Chorvatsku zajít. „Hlavně někam, kde není moc turistů,“ podotýkají. I když se o Chorvatsku bavím ráda, tyto rozhovory začínám mít v nelibosti. Nejsem totiž schopná svým přátelům odpovědět tak, jak by si přáli. Místo bez turistů totiž už neexistuje. Občas se mi zdá, že idealizovány obraz Mediteránu a kouzelného Chorvatska coby místa permanentní rozkoše, v němž neexistují povinnosti, zmizel. Žije ale iluze, kterou rádi prodáváme a která se každý rok jeví více a více groteskní. Z motoru, který na prostorech mladého státu, kde modernizace nebyla zcela dokončena, pohání zrychlenou gentrifikaci, stoupá pára.

Turistická konzumace vnímá Mediterán skrze autentické olivy, víno a koupání v moři, aniž by ochutnala trpkou příchuť autentických společenských vztahů probíhajících v dané zemi. Cynismus rodící se z posttranzičních traumat, prekariát sezonní zaměstnanosti, rozprodávání národního pobřeží a směšný nacionalismus, který se v zemích bývalé Jugoslávie zakořenil, jsou součásti balíčku, jejž musí jaderská Potěmkinova vesnice zametat pod koberec. V místech, která jsou na turistické spotřebě zcela závislá, totiž jiná možnost není. Symbolem uzurpace a ničení toho, co by podle chorvatského zákona o námořním blahu a námořních přístavech mělo být všech, se stala zátoka Vruja. Kvůli nedodržování legislativy a zcela běžným praktikám klientelismu a korupce se Vruja spolu s dalšími plážemi stává private beach.

Jeden ze způsobů, jak domácí obyvatelstvo proti zmíněným prohřeškům bojuje, je aktivismus. Pojímá ho přitom se špetkou ironie. Příkladem je protestní Festival nelegální výstavby a devastace přírody, který vznikl právě v reakci na ignoraci protizákonných jednání ze strany státních institucí. V zátoce Vruja totiž lokální boháč Stipe Latković již dvacet let bez povolení staví luxusní byty, bazény, betonový vlnolam, kapli… Návštěvnictvo festivalu proto mělo možnost zúčastnit se modliteb za příchod bagrů, které by protizákonné stavby odstranily, nebo si vyzkoušet kurz malování betonových oblud. Kromě toho si mohlo vyzkoušet terapii pro všechny, kdo trpěli v důsledku dlouhého stání v řadě na nefungujících chorvatských úřadech. Tento rok ale iniciativa konečně uspěla. Modlitba za bagry zjevně zafungovala a první z nich se ve Vruje objevil minulý týden.

Právo na odpočinek

„Když mě slyšela mluvit chorvatsky, jako kdybych pro ni už přestala existovat,“ popisuje mi rozhořčeně máma, která se po cestě z nejjižnějšího chorvatského turistického centra – Dubrovníku – opovážila zastavit u jednoho ze stánků, kde lokální obyvatelstvo prodávalo ovoce. „Ona se věnovala jenom Maďarkám,“ popisuje mi již po desáté svou deziluzi. „Stejně bych si ale nemohla nic koupit, jak to bylo drahé. Tahle země už není pro nás.“ V rodině si občas děláme srandu, že jsme si mohli dovolit cestovat do Dubrovníku jenom v devadesátkách, a to proto, že se cizinci báli min zbylých z války. Černý humor je naše obrana. Lamentování mé mámy ale nedokážu vypustit z hlavy. Pokládám si proto otázku: Pro koho Chorvatsko ve skutečnosti je? Kdo si může užívat ty rajské zálivy, nedotknutelné pláže a zbytek idyly zobrazené v kýčovitém jazyku turistického průmyslu? A kdo má vlastně právo na odpočinek?

Podíváme-li se na trajektorii rozvoje chorvatského turismu, některé jevy působí z dnešního pohledu překvapivě. Ne vždy bylo pobřeží mraveništěm zahraničních turistů, ne vždy se území rozprodávalo zalevno cizímu kapitálu a ne vždy bylo epicentrem neokoloniální destrukce přicházející ze strany zahraničních investorů. Dnes si může jen polovina chorvatského obyvatelstva dovolit jet na dovolenou. Padesát let zpátky byla dělnická letoviska zcela plná domácích turistů. Demokratizace turismu se totiž nacházela na to-do-listu druhé, poválečné Jugoslávie, kde bylo pracovnictvo, především v padesátých letech, nuceno vzít si roční dovolenou a užívat si kulturu nové, industriální společnosti.

Teprve v šedesátých letech se jugoslávský turismus začíná komercializovat, a to díky Jaderské magistrále, infrastrukturnímu prvku, který zcela změnil tehdejší ekonomiku i kulturu Chorvatska. Státní cesta D8 byla dokončena v roce 1965, tedy po patnácti měsících od doby, co si Jugoslávie na stavbu této 1 008 kilometrů dlouhé dálnice půjčila peníze od Světové banky. Spolu s tím započalo i masivní stavění hotelů a Chorvatsko se tak stalo top destinací v tehdejší Jugoslávii. Magistrála se v některých svých částech plížila velmi blízko pobřežním pozemkům, které byly tehdy, v předturistické době, považovány za zcela neatraktivní rodinný majetek. Jak vysvětluje publicista Jurica Pavičić ve své sbírce esejů Příběh o jihu (2018, Knjiga o jugu), tyto pozemky byly tehdy ty nejhorší, a proto je dědily dcery, které kvůli patriarchátu měly zkrátka smůlu. Tedy dokud nepřišla magistrála. Na kdysi neatraktivních místech postupně začaly vznikat první vycementované pobřežní víkendové osady bez architektonické hlavy a paty.

Turismus se svého prudkého pádu zcela očekávaně dočkal v již zmíněných válečných devadesátkách. Jeho metamorfóza nastoupila v poválečných, nultých letech. Jeho role v kultivování domácího obyvatelstva ale zmizela. Neslouží už ani jako občasná náplast pro ekonomické nedostatky průmyslové výroby. Magistrálu střídá dálnice A1 a zimmer frei se stává základem ekonomické prosperity státu – lukrativní turistické destinace pro bohaté zápaďáky. Chorvatsko již není výrobní společností a jeho průmysl je dnes zcela zchátralý.

Řízky, paštiky, sebekolonizace?

„Děcka, musíte vědět, že Češi nejsou ti nejlepší turisti.“ Takhle začíná historka, kterou jsem tady, v České republice, odvyprávěla již nesčetněkrát. Na střední škole takto opravdu mluvil můj sebejistý učitel zeměpisu. „Vidíte, oni si všechno přivezou s sebou,“ pokračoval a u toho si narovnával hodinky na ruce, „oni u nás nenechají ani o kunu víc, než je nutné,“ říkal vážně, učeným jazykem. „Oni si s sebou prostě přivezou ty své řízky, své paštiky, svá piva, všechno…“ Dnes, když během svého vyprávění tuto větu dokončím, obvykle pokračuji pointou, že chorvatské pivo je tak hnusné, že není divu, že si někdo přiveze vlastní. Když jsem ale v roce 2005 seděla v lavici našeho severochorvatského gymnázia, má reakce byla zcela odlišná. Budou za námi chtít jezdit i ti skuteční Evropané? Budeme konečně mít dost peněz? Bude náš malý posttranziční státeček už konečně dost dobrý pro zbytek světa?

K porozumění toho, co jsem tehdy zažívala, mi pomáhá koncept sebekolonizace, tedy kolektivní pocit vnímání vlastní země jako nevyspělé, inferiorní, zaostalé periferie, která je v porovnání s ostatními, lepšími společnostmi Západu ekonomicky a kulturně zdevastována. Jak tvrdí chorvatský kulturolog Hajrudin Hromadžić ve svém jedinečném počinu Lexikon tranzice (2022, Leksikon tranzicije), dynamika chorvatské tranzice zcela formovala vnímání Balkánu. Jako jeden z hlavních momentů tohoto procesu zmiňuje předvolební kampaň prvního chorvatského prezidenta s heslem „Tuđman, ne Balkán“.

Nekritické favorizování a vzhlížení k Západu je jednou z hlavních charakteristik sebekolonizace. Dnes dokážu rozpoznat, že veškerá sebekolonizační indoktrinace se v mém mládí odehrávala ve škole, kde nás učili, že Balkán je někde jinde, že se ve skutečnosti jedná o bulharskou horu, která s námi nemá nic společného. Z Balkánu se stal ideologicky, kulturologicky i identicky přetížený pojem, o jehož západní hranici neexistuje konsenzus – protože Balkán je někde jinde. Když se slovinská filozofická celebrita Slavoj Žižek v jednom ze svých starších videí šaškovsky pokouší nastínit absurditu takového vnímání, říká ve skutečnosti pravdu. „It is funny because it’s true.“ Když jsme se s přítelem jedno léto společně vydali na dovolenou do Chorvatska, vzali jsme s sebou i jeho bratra. Ten se pak mého táty, který nás vyzvedl na nádraží, v autě zeptal: „Jsme teď už na Balkáně?“ Táta mu uraženě odpověděl, že ne. „A kde je teda Balkán?“ pokračoval, na což mu táta odhodlaně odvětil: „V Srbsku.“

Místo hledání koalice s ostatními zeměmi, které s námi sdílejí podobnou minulost, v procesu sebekolonizace pohrdáme vším, co nám připomíná nás samé nebo nám podobné. Možná zrovna proto mého neoliberálního profesora tak dráždili Češi a jejich paštiky. Možná právě proto se můj otec potřeboval tak drasticky distancovat od „skutečných“ Balkánců. Možná právě proto se naše státní instituce tak směle poddávají západnímu kapitálu.

Ó, moře

„Dalo jsi nám věčnou lásku, dalo jsi nám štěstí, a proto ti, moře, děkuji!“ zpívá slavná chorvatská zpěvačka Meri Cetinić ve své ještě slavnější písničce More. Nahrála ji v sedmdesátých letech s hudební skupinou, jež se jmenovala Grupa More. Nemohu si pomoct, miluji tuto píseň a vždycky, když ji slyším, mě zcela přemohou emoce. Nostalgie je jeden z nejdůležitějších produktů, které turismus prodává. Slibuje nám totiž Mediterán v jeho někdejší, autentické podobě.

Když se v tom stejném moří, kterému společně s Meri Cetinić děkuji za věčnou lásku, koupu, zrovna před sebou sleduji, jak kanadery hasí požár, jenž už dva dny zuří někde na pobřeží před naší pláží. Tohle si jen tak nevymyslíš. Dívám se na tento memetický obraz a přemýšlím o tom, kam se budou potomci mé rodiny stěhovat, až se v budoucnosti chorvatské pobřeží v důsledku klimatických proměn stane nesnesitelně horkým nebo zcela shoří. Budou bydlet u potomků těch samých lidí, kteří si pronajímali jejich byty přes Airbnb, nebo budou spíš organizovat pochody za to, aby se do své domoviny mohli vrátit? Toto nejsou dovolenkové myšlenky.

Začínám přemýšlet o končícím létu. Co se děje, když turisti odjedou? Kulisy, které pro ně domácí obyvatelstvo musí stavět, s příchodem října odfoukne bura, nehostinný vítr, jenž cítíte až v kostech. Restaurace zavírají. Diokleciánův palác mezi svými kamennými stěnami schovává jednu hospodu, jejíž nabídku si stále mohou dovolit i místní. „Oni se v této hospodě nevzdali,“ pošeptá mi do ucha kamarádka, zatímco nás obsluhuje nepříjemná číšnice. V její nehostinnosti je něco ulevujícího. Konečně je tady někdo, jehož celá existence není uzpůsobena turistům a babysittingu zapaďácké nenažranosti. Zbytek obyvatelstva se prozatím jako ježek zavírá do svých domečků a připravuje se na zimní sen, dokud nebude zase nucen se probudit a naplňovat sen o útěku jiných.

Dođite nam opet. Jiné nám nezbývá.