Mikrojehličkování, laser, filtr, konturování, vytrhávání, fixace. Tato práce na vlastní stylizaci v podmínkách pozdního kapitalismu nese jméno glamour labour. Pokud ale mluvíme o neplacené práci na vlastní atraktivitě i jejím náležitém zhodnocení, nebylo mi nikdy jasné, co s tím má co dělat právě glamour (česky okouzlení). Přitom glamour coby estetickou kategorii bychom mohli v protikladu k „prospěchářské líbivosti“ (pro žensky se prezentující osoby čti schopnost přežít) chápat i úplně jinak. Jako proces, kterým se osobní imaginace konkrétního člověka proměňuje v její viditelné sebevyjádření. Jak tedy vytěžit podvratný potenciál glamu? A dokáže nás účast na zkrášlovacích rituálech vůbec někdy přenést mimo privátní sféru podřízenosti a estetické kontroly? Třeba i směrem ke svobodě?

Glam jako pouta / glam jako klíč

Když jsem si na druhém stupni naší katolické školy malovala s kamarádkami rty rtěnkou Diva v sytě vínovém, lehce odpuzujícím odstínu, přišlo mi, že se mi otevřel nějaký vzdálenější horizont, kde jsem najednou nebyla předdefinována svou fyziognomií a svázána ke své stávající identifikaci jako dítě, jako žákyně, jako člověk vyrůstající v zaprděném Česku. Líčit se a trochu to přehrotit mi nepřišlo jako banální a ponižující podvolení se diktátu glamour labour. Naopak, jako triviální a ponižující na mě působily reakce lidí z okolí v pozicích autority, kteří v líčení automaticky viděli jen povrch, pouze úskok a lest, a tedy i něco negativního. „Vždyť takovýhle věci ve vašem věku nepotřebujete.“ Má snad všechno, co dělám, sloužit k potěšení někoho druhého? A musím veškeré své jednání podřizovat imperativu účelnosti?

Estetická péče o tělo i naši online identitu – to, co teoretička Elizabeth Wissinger nazývá právě termínem glamour labour – mi na první dobrou připomíná koňskou drezuru. Večerní skincare rutina, nedělní takzvaně udržovací den. To všechno nepředstavuje jenom starost o sebe. Jedná se o každodenní snahu uhlazovat, opravovat a ladit svůj vlastní osobní branding, to, jak se oblékáme, jak se chováme a jak vystupujeme. Tahle aktivita je navíc podstupována za působení všudypřítomných tlaků a očekávání. Odstraňujeme to, co se nehodí do obrazu lehce stravitelné „ženskosti“.

Je to práce cyklická a často neviditelná. A přesto hluboce formující – nejen pro tělo, ale i pro vnímání sebe sama. Zdánlivá nekonečnost této práce zaměřené na nedostatky a jejich vymýcení vdechuje život cepujícím společenským imperativům, které nás do estetické sebeoptimalizace tlačí na každém kroku: „Reprezentativní vzhled výhodou“, „🔥Chceš vypadat skvěle v plavkách? Přestaň s nekonečným cardiem a začni cvičit CHYTŘE! 🔥“, „Stylistka váš naučí, jak se oblékat žensky a přitažlivě.“ Taková totální disciplinace ženské subjektivity mi ale vždycky přišla jako všechno, jen ne okouzlující, tedy glamorous. Naopak ve mně vyvolává pocity stísněnosti.

Technologie glamu mimo dobro a zlo

Téma glamu a glamour labour se mi naposledy otevřelo při poslechu rozhovoru s newyorskou trans DJ a podcasterkou Angel Money. Ta vysvětluje, jak je pro ni glamour labour prostředkem k dobrému životu ve světě, kde jsou pro lidi z marginalizovaných skupin možnosti důstojně ohodnocených civilních povolání značně omezené. Její životní zkušenost dokládá, že přiblížení se společenským normám krásy, atraktivity a feminity může být proměněno ve výhody a drobné požitky, finanční kapitál i protislužby, kontakty a zdroje.

Rozhovor ale mění tón při popisu zvláštní poetiky, až obětního procesu sebezjizvení, které s sebou přináší více či méně invazivní estetické procedury typu botox nebo microneedling. V ten moment začínám poslouchat pozorněji. Diskuse už se tady neomezuje na glam coby hromadné označení adaptivních strategií pro život ve směnné patriarchální společnosti. Glamem se dostáváme do sféry fantazie. Jako bychom opustili rámec sociologie, která pouze popisuje společenské danosti, a vstoupili do metafyzické roviny, kde můžeme rozvinout radikální představivost. Když Angel Money popisuje paradoxně strašlivé a zároveň přitažlivé působení kosmetických zásahů do vlastního těla ve snaze přiblížit se vlastnímu fantastickému předobrazu, myslím, že v technologiích glamu nevidí výrobní prostředky na trhu reprodukční práce. Naopak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jsou pro ni především prostředkem, jak vyjádřit tu část vlastní identity, která se dá jen těžko polapit hloupými femininními stereotypy, a jak přesáhnout tělesné i společenské limity, kterými je člověk svázán.

Při poslechu rozhovoru sama pro sebe docházím k závěru, že pokud sebezkrášlovací procesy a procedury používáme jinak než k sociální reprodukci, když je děláme stranou pohledu ostatních, pro sebe a z požitku ze samotného procesu, zaujati nadreálností, kterou nám glam pomáhá zázračně konstruovat jakoby kouzlem, začíná se stávat podvratnou anti-work praxí. Celý proces pěstování a tříbení projevu glamu vně je pro praktický život nakonec zcela nadbytečný, obdobně jako hra nebo jakékoli jiné extravagantní gesto či útrata. Vytváření glamorous persony – podobně jako jiné ritualizované činnosti, jejichž smysl je spíš symbolický než praktický – odráží naši touhu uniknout banální každodennosti. Místo funkčnosti nám neproduktivní „práce na sobě“ umožňuje intenzivněji prožít úžas a napětí a zároveň posiluje naši schopnost představit si vlastní moc a projektovat vlastní kreativní vizi.

Iluzorní glam

Etymologický původ anglického slova glamour podle mě dobře vystihuje právě jeho podvratný a osvobozující potenciál. Staví se proti všemu, co je domestikované, omezující nebo potlačující. Slovo glamour vychází ze středofrancouzského „gramaire“, které označovalo učenost i magii. Podobně jako slovo „grammar“ (gramatika), s nímž má „gramaire“ společný kořen, představuje i glam nástroj pro vyjádření nekonečné škály významů – včetně těch těžce nahlédnutelných a protikladných. Právě tohle připodobnění ke gramatice používá teoretička Carol S. Gould, když píše, že glamour, ať už slovo používáme při popisu člověka, činnosti, neživé věci, nebo abstraktního konceptu, nevyjadřuje nic jiného než výraz intenzivní obrazotvornosti nositele*ky této kvality. Glamour projektuje různé představované identity a možné prožitky, které mohou být intenzivnější nebo originálnější než zkušenosti vyzařované většinou ostatních lidí, míst, argumentů.

V prváku na gymplu jsem narazila na sbírku esejí Dandysmus, poslední záblesk heroismu (2010, 2012), kterou jsem se v té době těžko prokousávala. Nemohla jsem ji ale odložit. Zcela mě v ní uhranula řada pasáží francouzských autorů 19. a 20. století jako Charles Baudelaire, Georges Bataille, Jean-Paul Sartre nebo Roland Barthes, od kterých jsem do svých tehdejších šestnácti let nikdy nic nečetla.

„… nutno pokládat za symptom touhy po ideálu, který tane v lidském mozku nad vším, co tam přirozený život kupí hrubého, pozemského a špinavého, za jakousi vznešenou deformaci přírody, nebo spíš za trvalé a postupné úsilí o její reformu…“

„Pěstuje dobro, aby se mohl oddat zlu, a když se oddá zlu, tak proto, aby vzdal poctu dobru.“

Tyto pasáže pro mě perfektně obsáhly význam glamu v jeho subverzivní neprostupnosti, a to i po své jazykové stránce, jejímž záměrem rozhodně není mě jako čtenářku didakticky poučovat, ospravedlňovat současné ideologické nastavení a mé místo v něm nebo mě jinak stavět do latě.

Četba této knihy pro mě byla hodně aspirativní, a to i když mě klišovité materiální symboly glamu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ platinová blond, flitry a bohaté kožešiny nevyjímaje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vlastně ani tolik nepřitahují. V čem jsem s těmi dávno mrtvými bílými autory cítila určitou sounáležitost, byla jejich oddanost konstruovat svou glamorous personu za účelem prožívání odstupu vůči světu a okolí. Takový odstup se mi totiž zdá pro někoho, kdo je společností primárně objektivizován, jako ten největší, nejostentativnější luxus.

Když používáme glamour jako technologii k formování toho, jak působíme navenek, nejde jen o napodobování aktuálních standardů krásy. Glamour nám může sloužit jako prostředek hlubšího sebevyjádření – nikoli jen skrze vizuální estetiku, ale jako symbolický jazyk, který otevírá prostor pro zkušenosti a významy přesahující každodenní realitu. Jak to formuloval Arthur Danto, sebevyjádření je symbolické právě tím, že v sobě nese „úlomek reality pocházející z jiného světa“. Právě takový glam – intuitivně přitažlivý, těžko redukovatelný na jednotlivé znaky či rekvizity – v sobě nese potenciál mluvit o světě kolem nás, zachycovat jeho atmosféru a rozpory, jako i to, co zůstává v naší společnosti nevyslovené. Oproti tomu povrchní napodobeniny glamu zůstávají na úrovni estetiky bez přesahu – svět pouze odrážejí, aniž by jej jakkoli narušovaly, reinterpretovaly nebo zpochybňovaly. „Falešný glam“ v podobě dokonale upravených těl, pečlivě zkonstruované estetičnosti influencerské kultury nebo konvenčních vizuálních kódech luxusu není nositelem významu – je jeho pouhou simulací.

Divadlo přirozenosti

Zhruba před dvěma lety jsem objevila video ze svatby svých rodičů. Máma na mě v černých minišatech z tržnice působí jako zranitelný viktoriánský anděl. Přijde mi, jako by vyhrocovala paradoxy. Jednak sama o sobě vypadá nevinně a jednak má s sebou dítě, na videu se nesměje, a přitom září. Ale i tím, jak působí vedle mého otce. Glamorous je právě kvůli tomu, že ani v takovém tradicionalistickém prostředí, jako je obřadně vyzdobená svatební kaple, ji nelze jednoduše zaškatulkovat. Jako by ji její estetično přenášelo někam do prostoru zrovna tak nehmatatelného jako hmatatelného.

Vzpomínám si také na vyprávění kamaráda z vysoké, který se mně a mé spolubydlící jednou svěřil se svým romantickým zklamáním. Mluvil o holce, se kterou mu vztah nakonec nevyšel, a z jeho podrážděnosti jsem měla pocit, že částečně pramení právě z toho, že nemůže být s někým, kdo mu přijde – jeho slovy – „tak jiný“ než on sám. Když to říkal, působilo na mě až komicky, jak moc jsme niterně zainvestovaní do zcela uměle vytvořených společenských představ a vztahových dynamik, které s nějakou „přirozeností“ mají pramálo společného. Zároveň mi ale přišlo dojemné, jak moc propadl kouzlu historicky a společensky zkonstruované dichotomie mezi maskulinitou a feminitou – téhle kulturně zakořeněné, ale přesto umělé duality.

A pak ať mi nikdo netvrdí, že lidi zajímá nějaká „přirozenost“. Lidé chtějí umělý konstrukt, který je bude přesahovat – ale takový, u kterého není vidět, že je uměle vytvořený, kde nejsou vidět žádné švy.

Pokud člověk chce být skutečně upřímný – alespoň pokud jde o to, jak se prezentuje navenek –, nejlépe toho docílí s full-beat make-upem. Přirozená krása, quiet luxury, clean girl. To nejsou pouze estetické trendy, které jasně předznamenaly námi aktuálně zažívaný konzervativní obrat v politice. V naší stále komplexnější realitě navíc představují tu největší maškaru a umělost.

Jde to pod povrch

Přijde mi, jako by nám algoritmické továrny na virální obsah v čele s TikTokem každou chvíli předkládaly řadu ready-made estetik k okamžité spotřebě. Každá z nich stejně vyprázdněná, donekonečna nostalgicky odkazující na oslnivé artefakty z dob minulých. Glam je možnou cestou ven z tohoto vizuálního ustrnutí. Umožňuje nám zakusit celou škálu možných životních zkušeností – skrze ztělesnění pocitu otevřenosti i skrze dramatizaci našich psychických tužeb, pochybností a očekávání. A to jak vlastních, tak i těch převzatých. Ve světě, kde nemůžeme uniknout neustálé kontrole svého vzhledu a kde zároveň stále platí, že ideály ženskosti jsou úzce spjaty s omezujícími představami o zdrženlivosti a společensky úctyhodném vkusu, pro nás glam může představovat vítané estetické útočiště.

Péče o vzhled, zpřesňování představ o sobě, které chceme zdůraznit nebo zviditelnit – to všechno jsou jen vnější nástroje kultivace „glamorous“ persony. Jejich síla se ale zcela vytrácí, pokud celkový rámec našeho života a prožívání neodráží otevřenost, dynamiku a určitou míru ambivalence.

Pěstujme svůj bezúčelný glam, ale pojďme si slíbit, že tím budeme naplňovat svoji vlastní fantazii. Hlavně když nám u toho budou vidět švy.