To, jak stát chápe bezpečnost, vypovídá méně o hrozbách než o tom, koho považuje za problém. V situaci, kdy dochází k postupné erozi liberální demokracie a právního státu, je nezbytné znovu promýšlet roli policie a policingu, které nejsou pouze nástrojem ochrany společnosti, ale i mechanismem, jímž se vymezují hranice legitimního politického prostoru.

Policingem rozumíme širší způsob, jakým stát – především prostřednictvím policie a dalších svých institucí – udržuje bezpečnost a řád ve společnosti. Nejde jen o vyšetřování trestných činů, ale také o každodenní dohled nad veřejným prostorem, kontroly osob, zásahy při protestech, regulaci shromažďování či řešení situací spojených s chudobou, bezdomovectvím nebo závislostmi. Zahrnuje tedy jak reakci na porušení zákona, tak preventivní působení – sledování, označování „rizikových“ skupin, selektivní vynucování pravidel a viditelnou přítomnost státní autority.

Když jsem se tomuto tématu začala věnovat před dvaceti lety, formovaly mě fenomény jako „válka proti terorismu a džihádismu“, boj proti extremismu či restriktivní migrační režim Evropské unie vytvářející tzv. pevnost Evropa, jehož podmínky pociťují osoby na hranicích Unie dodnes. Tyto procesy byly charakteristické posunem hranic legality a legitimity: dlouhodobé detence bez obvinění, rasové profilování, masové sledování komunikace a pohybu osob, technologicky rozvinutý dohled na hranicích EU a zadržování migrantů mimo její území, ztotožňování účastníků demonstrací, obecní vyhlášky omezující pohyb ve veřejném prostoru a mnohé další.

S nástupem dalších krizí – pandemické, inflační, energetické či klimatické – se otázka, zda vyspělé státy prostřednictvím svých institucí skutečně respektují univerzalitu lidských práv, zdála méně naléhavá. Dnešní vývoj ale ukazuje, že trvat na principech právních států a demokracie je nutné bez ohledu na okolnosti a jakékoli ústupky z těchto standardů mohou být těžko napravitelné. To, co bylo chápáno jako nepřekročitelné – nerespektování mezinárodních závazků, zákaz agrese, ochrana menšin, odmítnutí totalitních ideologií –, se stává předmětem politického vyjednávání.

V této situaci se představa, že rozšiřování policingu lze „vyvážit“ soudní kontrolou a spoléháním se na systém brzd a protiváh, ukazuje jako nedostatečná. Pokud se rozpadá elementární shoda na liberálně-demokratických pravidlech, nelze spoléhat na jejich korektivní funkci. S proměnou režimu směrem k autoritativnějším formám vládnutí a ke koncentraci moci se transformuje i jeho represivní infrastruktura. Problematiku policingu tedy nelze redukovat na otázku efektivity potírání kriminality a negativních jevů či procesních záruk před zneužitím pravomocí státu. Jde o záležitost strukturální: jaký typ moci je prostřednictvím policingu udržován a jaké formy života jsou tímto uspořádáním chráněny – a jaké naopak marginalizovány.

Český boj s extremismem

Proměnu českého boje s extremismem lze číst jako symptom širší transformace bezpečnostního paradigmatu: od ochrany ústavního pořádku a demokratických hodnot k pružnému nástroji řízení a disciplinace politického prostoru. To, co bylo v devadesátých letech artikulováno jako obrana mladé liberální demokracie, se postupně stává mechanismem selektivní delegitimizace nepohodlných aktérů.

Debata o extremismu se v českém prostředí etablovala v polovině devadesátých let, stát tehdy hledal koncepční rámec, který by umožnil systematicky uchopit nové bezpečnostní hrozby. Teorii extremismu do českého prostředí přenesli akademici z Masarykovy univerzity, mezi nimi i bývalý premiér Petr Fiala. Zjednodušeně extremismus znamená popření liberálně-demokratického ústavního pořádku. Postupně teorii extremismu převzalo Ministerstvo vnitra, policie i Bezpečnostní informační služba jako analytický nástroj pro identifikaci „vyzyvatelů systému“. Vedle neonacistických skupin byli mezi extremistické subjekty zařazeni také komunisté a anarchisté, tedy aktéři stojící na opačných pólech politického spektra.

V první fázi tzv. boje proti extremismu byla pozornost soustředěna především na pravicový extremismus – rasově motivované vraždy, neonacistické struktury, skinheadské násilí a protiromské mobilizace byly v českých reáliích přítomny nejen v devadesátých, ale i v nultých letech 21. století. Tento důraz odpovídal i dobové konstelaci: Česká republika usilovala o vstup do Evropské unie a ochrana lidských práv, zákaz diskriminace či ochrana menšin představovaly nejen normativní, ale i pragmatickou prioritu.

V České republice jsou od roku 1997 pravidelně zveřejňovány zprávy o extremismu Ministerstvem vnitra ČR, které mapují domácí extremistickou scénu. Tyto materiály rozlišují jednotlivé subjekty a proudy podle ideologické orientace na pravicový, levicový, nábožensky orientovaný extremismus či protiislámské a protiimigrační aktéry. V průběhu let se jednotlivé kategorie třídění měnily. Zařazení do těchto přehledů obvykle znamená, že daný subjekt je bezpečnostními orgány vnímán jako potenciálně rizikový.

V letech 2008–2013 organizovali neonacisté (Dělnická strana, později Dělnická strana sociální spravedlnosti – DSSS) pravidelné pochody, které často eskalovaly v násilné střety s policií a v otevřeně protiromské protesty; symbolickým vrcholem se stala „bitva o Janov“ v listopadu 2008, jež ukázala schopnost těchto uskupení mobilizovat i část místního obyvatelstva. Protiextremistická politika získávala na intenzitě, což se neprojevovalo pouze publikační činností bezpečnostních institucí, ale i rozšiřováním specializovaných policejních útvarů, systematickým monitoringem extremistické scény, preventivními programy na školách a aktivnějším zapojením státu do soudních řízení směřujících k rozpuštění extremistických organizací.

Eskalace násilí a otevřené zpochybňování ústavního pořádku vedly vládu k podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany, jemuž Nejvyšší správní soud v únoru 2010 vyhověl. Důvodem pro rozpuštění byl mimo jiné požadavek Dělnické strany na postavení homosexuality mimo zákon. Soud konstatoval, že takový požadavek je „nutno považovat v našem civilizačním prostředí za nepřijatelný“. Z dnešního pohledu tento výrok působí téměř neuvěřitelně, neboť útoky na LGBTQ+ komunitu ve veřejném prostoru nejen stále rezonují, ale zaznívají i z úst členů politické reprezentace.

Analogicky s tím, jak bezpečnostní složky soustředily své sledování na aktivity krajní pravice, se jejich pohled obracel i na opačnou stranu politického spektra – na krajní levici. V hantýrce bezpečnostních složek se hovořilo o PEX (pravicový extremismus) a LEX (levicový extremismus). Otázkou zůstává, zda krajní pravice a krajní levice skutečně představují dva protilehlé póly odchylky od liberálně-demokratického řádu, nebo zda je jejich vztah k tomuto řádu strukturálně odlišný. Zjednodušeně rozlišení pravice a levice spočívá především v postoji k rovnosti. Pravice zpravidla chápe sociální nerovnost jako přirozený či legitimní důsledek rozdílných schopností, úsilí a životních voleb jednotlivců, zatímco levice ji interpretuje jako projev strukturální nespravedlnosti, kterou lze alespoň částečně zmírňovat prostřednictvím kolektivních a institucionálních zásahů. Pro nás je podstatná povaha policingu, která je touto politikou formována a legitimizována.

Skutečnost, že značná část pozornosti směřovala rovněž k levicovému extremismu, je v českých reáliích podmíněna specifickou historickou zkušeností a výrazným antikomunistickým étosem vládnoucích a kulturních elit. V roce 2006 Ministerstvo vnitra vedené Ivanem Langerem (ODS) rozpustilo Komunistický svaz mládeže s odkazem na programový požadavek odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Argumentace byla postavena na rozporu s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud zásah zrušil s tím, že stát neprokázal nezbytnost takového opatření ani faktický vliv organizace.

Zásadním mezníkem v boji s extremismem se stala neúspěšná operace Fénix (2015). Policie ji prezentovala jako rozkrytí teroristické sítě napojené na tzv. Síť revolučních buněk, odpovědnou za žhářské útoky. Celkem bylo obžalováno pět osob z několika skutků, z nichž nejvýznamnější spočíval v údajné přípravě teroristického útoku na nákladní vlak bez úmyslu ohrozit životy. Součástí této skupiny byli i dva policejní agenti. Právní kvalifikace přípravy teroristického útoku tak zůstala předmětem sporu o míru policejní provokace a proporcionalitu zásahu. Obžalovaní argumentovali tím, že si byli vědomi infiltrace skupiny agenty a že veškeré návrhy radikálnějších činů, včetně plánovaného útoku na vlak, vycházely od agentů. Připomeňme, že trestní řád výslovně zakazuje, aby agent vzbudil u jiné osoby úmysl spáchat trestný čin či ovlivnil okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu. Tento zákaz mimo jiné vychází z negativní zkušenosti se Státní bezpečností před rokem 1989.

Důležitým aspektem soudního řízení byla také neúplnost materiálů předložených policií. Odposlechy a další záznamy, které vyšetřovatelé prokazatelně měli již před zahájením trestního řízení, nebyly kompletně předloženy soudu. Po téměř třech letech, v roce 2018, Vrchní soud v Praze potvrdil osvobozující rozsudek, že obžalovaní se trestného činu nedopustili.

Následné události spojené s protiimigrační a antivakcinační mobilizací, expanze dezinformačních proruských webů v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a nárůst nenávistných projevů na sítích zásadně narušily interpretační rámce založené na pravolevém schématu politického extremismu. Tuto trajektorii symbolicky zakončuje v roce 2024 zánik DSSS a odsouzení zakladatele a správce rasistického webu White Media, Igora Mižáka, k peněžitému trestu, stejně jako v roce 2025 kriminalizace propagace komunismu v období vlády premiéra Petra Fialy.

Bezpečnostní diskurz extremismu se posunul od ohrožení demokratického právního státu k ochraně majetku, omezení svobody a ke geopolitickému boji o suverenitu státu. V této situaci se jako analyticky i prakticky adekvátnější ukázalo zaměřit policejní pozornost nikoli primárně na ideologickou příslušnost, nýbrž na potírání předsudečně motivovaného násilí. Koncept předsudečného násilí umožňuje soustředit se na konkrétní trestné jednání a jeho motivaci, nikoli na ideologický profil prověřovaných či jejich deklarovanou příslušnost k určité scéně. Kritériem pro zásah státu se tak stává nenávistná či předsudečná motivace pachatele konkrétního trestného činu. Policejní zájem je zde odvozen od jednání a jeho motivace, nikoli od politického názoru jako takového.

Tento obrat nebyl náhlý ani izolovaný; probíhal v kontextu institucionální transformace (zánik Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v roce 2016 vedeného Robertem Šlachtou – pozdějším předsedou Přísahy), proměny bezpečnostního diskurzu i širších politických reálií. Významná část problematických aktivit se navíc přesunula do online prostředí, což zásadně komplikuje dokazování subjektivní stránky trestných činů a současně zostřuje napětí mezi ochranou svobody projevu a legitimní trestní represí.

Do policejního hledáčku se dostávaly pod hlavičkou levicového extremismu (potažmo anarchismu) environmentální aktivity typu Klimakempy či aktivity spojené s autonomním sociálním centrem Klinika. Některé propalestinské akce byly uváděny v podkategorii nábožensky motivovaného extremismu. Paradoxně zprávy Ministerstva vnitra i Bezpečnostní informační služby obvykle uváděly, že monitorované iniciativy artikulují legitimní politické požadavky, případně že se nedopouštějí žádného protiprávního jednání. Nicméně fakt, že se ocitnete ve zprávě o extremismu, z vás dělá potenciálně rizikový subjekt a na to jsou navázána další negativa. Kontroverze vyvolal například případ z roku 1999, kdy se ve zprávě ocitlo i ekologické a občanské sdružení NESEHNUTÍ. Organizace se proti tomuto označení bránila soudní cestou a nakonec dosáhla omluvy ze strany ministerstva. O téměř dvě desetiletí později vyvolal podobné pochybnosti postup policie vůči účastníkům Klimakempu v roce 2018. Ústavní soud následně zdůraznil, že policie nesmí preventivně ztotožňovat osoby účastnící se shromáždění.

Státní zásahy proti klimatickým kempům či akcím narušujícím vlastnická práva (například blokády či okupace prostoru) naznačují, že hranice mezi občanskou neposlušností a extremismem se stává předmětem interpretačního boje a zároveň čí práva a privilegia stát chrání.

V kontrastu s tím zůstává vyšetřování environmentální kriminality na okraji politického zájmu, přestože policisté sami upozorňují na nutnost věnovat mu mnohem větší pozornost. Situaci navíc komplikuje fakt, že klíčová znečišťující odvětví – od těžby uhlí po chemický průmysl – ovládají ekonomicky i politicky mimořádně vlivní aktéři.

Jak dál

Česká protiextremistická politika se během posledních dvou dekád posunula od obrany ústavního pořádku proti násilným, rasisticky motivovaným aktérům k vágněji definovaným hrozbám. Na jedné straně se dokázala zaměřit na skutečně páchané trestné činy z nenávisti, na straně druhé však ve značné míře pracuje s neurčitě definovanými riziky a chráněnými hodnotami. Pokud je extremismus definován vágně a flexibilně, jeho obsah se může přizpůsobovat aktuálním prioritám moci. Boj s extremismem tak přestal být pouze nástrojem ochrany demokracie před násilím a stal se prostředkem vymezování hranic legitimního politického prostoru. To, co bylo dříve chápáno jako radikální, ale legitimní politická kritika, může být dnes rámováno jako bezpečnostní problém.

Environmentální hnutí a sociální politiky jsou v části veřejného diskurzu konstruovány jako hrozba, nikoli jako odpověď na systémové problémy. Bezpečnostní rámování tak může obrátit pozornost od strukturálních příčin, jako je klimatická krize, k disciplinaci těch, kdo je tematizují, jako jsou environmentální uskupení. Diskuse o nerovnosti, klimatu či ekonomické transformaci se pak snadno ocitají pod dohledem, nikoli v prostoru demokratické debaty. Debata o extremismu se tím paradoxně vyprazdňuje právě ve chvíli, kdy nejvíce ovlivňuje podobu politického pole. Oponenti existujícího ekonomického a mocenského uspořádání zůstávají pod kontrolou, zatímco hranice mezi politickým konfliktem a bezpečnostní hrozbou se postupně stírá. Bezpečnost se stává silným mobilizačním tématem, které dokáže sjednocovat veřejnost, ale zároveň zužuje prostor pro pluralitu a nesouhlas. Skutečnou zkouškou demokracie proto není schopnost státu chránit občany před nebezpečím, ale ochota unést i nepohodlné formy politického konfliktu, aniž by byly automaticky převáděny do jazyka hrozby a kontroly. Namísto obcházení by měly být konfrontovány v rámci řádné politické debaty.