Pondělí, 6.30 ráno. Jdu Údolní ulicí v Brně, která se aktuálně nachází v rekonstrukci. Jdu pěšky, protože náhradní bus za šalinu č. 4 jede naprosto náhodnou trasou, která v podstatě nenahrazuje původní spoj – každý den mi to prodlouží různé cesty o víc než hodinu. Budoucí podoba? Rozšíření parkovacích míst a piktogramy, chráněný cyklopruh nikde. „Jak dlouho ještě takhle?“ říkám si. Oficiální plán tvrdí, že minimálně 17 měsíců, tipuju spíš dva roky. Kolik hodin denně ztratím kvůli nekompetentnímu rozhodnutí politika, který si během svého mandátu může dělat v podstatě cokoli? Vzpomínám na další bizarní projekty, jen z tohoto města – zničení Tomkova náměstí dálnicí, masivní zabetonování městského rozpočtu i Výstaviště kvůli hale pro Kometu Brno… Naštěstí Lanovka, plánovaná z Kampusu právě k ARÉNĚ BRNO, byla rozhodnutím soudu díky spojení komunity místních ornitologů se spolkem Univerzity za klima prozatím zrušena. Kolik politických rozhodnutí je vlastně kompetentních? Nerozumím, kývu hlavou, jdu dál. Je pondělí, cítím se strašně, na každém rohu tohohle města vidím, jak se náš svět rozpadá.

Celý den ve škole v podstatě neřeším nic jiného. Bavíme se o tom: v každé aktivitě této společnosti lze najít násilí, nesoulad s realitou kvůli něčí snaze o zisk, dominanci. Genocidy původního obyvatelstva většiny světa, dividendy z neplacené nebo levné práce, nekončící těžba ropy a pálení uhlí a plynu. Už jsme konečně součástí této vyspělé, západní společnosti – a přesto součet platu mých rodičů nepřesahuje ani polovinu prostředků mých vrstevníků na Západě. Pískání v uších. Konec studia, lenoši, je potřeba vydělat na nájem. Když si pak večer po dvou různých směnách sednu s přáteli na kafe, nechci už o žádných angažovaných věcech slyšet ani slovo. Lidé se baví, dnes jsem v součtu pracoval víc než 10 hodin, a tak trochu vypínám. Z nějakého důvodu si začnu vybavovat rok 2024 – ten smutný pohled babičky na zdevastovanou zahrádku po nenadálých mrazech, to, jak jsme nemohli pochopit nově odemčenou úroveň horka, překvapení z povodní, které lidi na globálním Jihu ničí domovy už roky. Začnu se potit. Najednou mi někdo klepe na rameno a povídá: „Ty vole, Jirko, vždyť ty řešíš tu politiku hodně, kdo myslíš že vyhraje, Trump, nebo Harrisová?“ V hlavě mi probleskne: „Kolikrát mu mám říct, že nesnáším, když mi říká Jirko?! Proč má tak otravný a trochu povýšený hlas? Myslí Harris, že?“ Nádech, výdech, uklidním se. „Je mi to úplně jedno. Jenom odvádějí pozornost.“

Menší zlo?

Spektákl. Toxická hra, absurdní divadlo. Lepší slova pro stav současné politické scény najít nedokážu. Některým z nás to došlo, až když jsme viděli unaveného Bidena v jeho poslední kandidátské debatě. Někteří z nás už to vnímají delší dobu i doma – český slušný boj proti hulvátovi Babišovi je plný pokryteckých momentů, nad kterými zůstává rozum stát. A zatímco řešíme, jaký bizarní krok volení zástupci zase vymýšlejí, mýtus vlády demokratické většiny se vytrácí, podpora kabinetů po světě klesá k hranici 20 procent a zdeptaní lidé volí protestem krajně pravicové strany.

„Aha, takže ty nevolíš, jo? Ale to si pak nemůžeš stěžovat,“ rozčiluje se v pozdních večerních hodinách spolusedící. Ne. Naštěstí si můžu stěžovat, úplně jak chci. Můžu být sprostý, můžu nadávat, je to vlastně ta elitami tak nenáviděná schopnost, kterou mám rád a ve které vidím velký revoluční potenciál i v konzervativním Česku. Prodavačky, Romka sedící vedle mě s dítětem na Úřadu práce, babička s důchodem ve výši 9 000 korun – nadávky na veřejné dění jsou ideálním způsobem, jak otevřít konverzaci napříč různými skupinami. Útlak nás všechny spojuje. Je na čem stavět. A dá se vůbec dělat něco jiného?

„Spíš nerozumím tomu, jak to, že si nestěžuješ ty,“ běží mi hlavou. Máš se tak dobře, jo? Rodiče koupili byteček? Podnikání v IT, kryptoměny, finanční technologie? Jo, aha, jasně. „Uf, promiň, musím na vzduch.“ Většina téhle společnosti se ale dobře nemá, čistý plat se přes rapidní inflaci za poslední roky zvýšil málokomu, naopak ceny nemovitostí i nájmy pouze stoupají a všechno je dražší. Anglický pojem „cost of living crisis“ překládám jako „krizi žití“ a nemůžu víc souhlasit. Možná by se tak spíš nabízela otázka: co pro nás ti, které máme volit, udělali? Na tohle bychom se měli ptát každé volby: jaké konkrétní věci udělali, abychom se já, moji sourozenci, kámoši, my jako společnost měli lépe? A naopak, neudělali spíš více pro to, aby se měli lépe oni sami, (nad)národní vlastníci firem, investoři, lidé, kvůli kterým tato planeta doslova kolabuje?

Svoboda?

I podle tzv. tvrdých dat je Česká republika oligarchickým státem asi na úrovni Ruska. Patnáct nejbohatších lidí vlastní stejné množství majetku jako polovina této země. O Spojených státech amerických ani nemluvě, jde o zemi, kterou v podstatě vlastní a ovládá několik šéfů fosilních a zbraňových firem a kde je díky tamnímu mediálnímu komplexu politický boj jako reality show vítaným standardem. O žádné demokracii se nedá mluvit a jde to vidět na každé kauze i u nás doma – od nechvalně známé digitalizace, kterou blokovaly velké stavební i IT firmy, přes politiky plánování měst, ve kterých si soukromí vlastníci privatizují obrovské množství původně veřejného prostoru, v procesech gentrifikace vyhánějí stále chudnoucí část společnosti z jejich čtvrtí a dělají tak bydlení stále nedostupnějším, po snahu reformovat vzdělávací systém pro „politiku mozků, ne montoven“, kterou samy montovny blokují a naopak rozšiřují své fabriky. Jak jsme se k tomu proboha dostali?

„Vždyť jde o vyjádření vlastních politických hodnot! Nevynechal jsem jediné volby! Občanská odpovědnost, vyjádření vlastní politické svobody,“ vysvětluje mi dál kluk mého věku. Ale co když moje hodnoty nikdo z nich nezastupuje? Co když někteří lidé ani nemají na vlastní politické hodnoty čas, protože pracují více než 12 hodin denně, klidně více než pět dní v týdnu? Co je to vlastně politická svoboda, hodit jednou za pár let lístek do urny?

Aktuální pojetí politické svobody se rodilo přibližně od osmdesátých let, kdy se západní státy začaly stále více a více zbavovat poválečných prvků ekonomické a občanské demokracie, které dřív byly standardem. Zásadně zeslábla role veřejného vlastnictví v ekonomice, slovo měst v bytové výstavbě, váha odborového hnutí ve firmách. Jako by se tahle forma demokracie – demokracie na pracovišti, demokracie, která zohledňuje sociální rozdíly a vidí svobodu v rovnosti a solidaritě – vládnoucímu aparátu najednou nehodila. Opravdovou svobodu nám prostě ukradli, úplně z ní vzali možnost spolurozhodování o materiální realitě – už se o tom ani nejde bavit. Zůstala jen prázdná deklarativní politická gesta, přestože dění v ekonomice nás všechny ovlivňuje mnohem víc než jakékoli usnesení ministerstva – a moc několika málo soukromých vlastníků, postavená na koncentraci majetku, mediálního vlivu a peněz, naopak zesílila. Tuto snahu o nekonečný růst udržují i obyčejní lidé – jako malí akcionáři ve fondech, z donucení, protože by jinak postupně přišli o své těžce vydělané peníze. Politici nepracují „pro lidi“, ale jsou produkty tohoto systému. Tak jsme mohli sledovat, jak tyto trendy v ekonomické politice přijaly za své i původně levicové strany od britské Labour přes českou ČSSD po „nutně konsolidujícího“ a zároveň „sociálnědemokratického“ Roberta Fica. Nejde tomu utéct – proti světovým korporacím, větším než celé státy, je současné pojetí svobody, moci a politiky totálně nefunkční.

Jdeš na demošku?

Jak měnit svět? Dlouhou dobu jsem si myslel, že to opravdu jde skrze současné a existující politické struktury, skrze výzvy politikům k „dobrým rozhodnutím“. Chodil jsem na demonstrace, spoluorganizoval přímé akce, sbíral podpisy pod petice, to vše za cílem přitáhnout pozornost a dohnat veřejné zástupce k odpovědnosti. Postupně jsem se z takového aktivismu totálně vyčerpal, kolečko bylo totiž vždy stejné: dlouhé a náročné plánování akce a pak stejně přes poměrně velké dosahy buď ignorance, nebo přímo zesměšňování ze strany elit. Proč by mě ti lidé vůbec měli zajímat, když se dokážou smát tomu, že bychom chtěli řešit fakticky hořící planetu? Navíc i samotné hnutí se začalo štěpit a mě začaly vadit konkrétní věci. Již dlouho jsem sledoval privilegované aktivisty a aktivistky, často ze Západu, ale i z Čech, vždy však s dostatečným zajištěním, kteří cestovali po různých klimatických protestech po celé Evropě jako turisti. Brzy jsem pochopil, že pro tyto lidi funguje aktivismus asi jako dobrovolnictví: každý mladý Němec by měl vyjet do Afriky stavět studny / každý mladý Němec by měl blokovat fosilní infrastrukturu. Jde o novou formu elitářství, vyčištění vlastního svědomí. Po událostech 7. října se ke mně dostaly také zprávy o zákazu vstupu lidí podporujících Palestinu na protest proti výstavbě továrny Tesla kousek od Berlína, tehdy jsem na blokády na západ od Česka přestal jezdit úplně. Takhle to prostě dál nešlo.

Postupně jsem začal na takový typ politické práce rezignovat úplně – pro opravdovou společenskou změnu je potřeba se organizovat v tzv. pákových bodech systému. Takový aktivismus výzvy politickému zastoupení a práci na legislativě neshazuje úplně, říká ale, že bez základů v zásadních uzlech moci (práce, jídlo, bydlení) nemá šanci na zpochybnění současného stavu světa. To je možné se skutečným materiálním vlivem, ne jen silou výzev, které vyznějí do prázdna.

Minout se přesně

Jak tedy opravdu měnit svět? Odpovědi na bezvýchodnost politického systému nabízí komunitní organizování. Výhod má hned několik. Primárně si bere svou moc zpět: není potřeba čekat na volby, instituce, strany, každý den se dají udělat konkrétní kroky, kterými můžeme teď a tady měnit svět k lepšímu. Svět přímo okolo sebe, svoje město, vesnici – na struktury moci reaguje prací s lidmi, které reálně zapojuje do komunity, probouzí prostory, kde byla aktivní změna roky nemyslitelná, či dokonce zakazovaná skrze principy vzájemné pomoci. Cílem je vytvořit silné hnutí jako alternativní strukturu, kde se spojuje solidarita a snaha kolektivně se postavit za svá práva.

Naštěstí jde o praxi, která nabývá na stále větší popularitě – poslední roky roste odborové hnutí, a to nejen v zahraničí (o rozvoji amerických organizací napříč ekonomikou skvěle reportuje novinář Voxpotu Matěj Schneider), ale i u nás. ALICE, odborová organizace zaměstnanců v sociálních službách, úspěšně sdružuje stovky pracovníků v oblasti péče, včetně zaměstnanců Alzheimer Home, který je vlastněn slovenskou korporací Penta. Zdravotnictvím tento rok proběhla úspěšná stávka mladých lékařů proti reformě přesčasů, jeden z nejradikálnějších příkladů v Česku, iniciativa sester z Karlovarského kraje pak ukazuje, jak může společné organizování posílit práva zejména utlačovaných lidí, v tomto případě žen-sester, které mají snad ještě systémově horší postavení než mladí doktoři.

Bohužel však nejde o typickou odborovou praxi, zejména v Česku stojí tradiční odborové organizace často na straně firem a řeší podružné věci. Příkladem je naše dřívější snaha v klimatickém hnutí Limity jsme my o spolupráci s odbory Dopravního podniku města Brna. Naivně jsme si mysleli, že linka podpory veřejné dopravy pro řešení klimatické krize je jasná, přesto jsme dali hodně práce do korektního jednání, přizpůsobování jazyka, sepisování požadavků… Po dlouhé snaze ale vedení odboráře na naší straně přehlasovalo a dostalo se nám zprávy, že Odbory DPMB řeší primárně bezpečnost provozu, možnost pustit si rádio či četnost přejetí na červenou. Je však nutné říct, že české právo organizování velice ztěžuje, zejména co se práva na stávku týče – přestože historie českého družstevnictví a kolektivní akce je opravdu silná. Opět by bylo na co navazovat a opět narážíme na bariéry udržované politickými elitami. V neposlední řadě nelze zapomínat na novější hnutí expatů žijících v Česku, jako jsou Prague4PalestineYouth, Pangea či Darna, pro něž komunitní organizování znamená zvedání v Česku tak často opomíjených témat spojených s (neo)kolonialismem a dekolonizací, či české kvír organizace jako Plusko – uskupení skvěle balancující mezi péčí, společným trávením volného času a vzděláváním. Konec práci, sláva vrtění zadkem na kvír ravu a budování komunity.

Bydlení je lidské právo

V bydlení jsou pak tradiční formou komunitního organizování tzv. nájemnické odbory. Největší tradici v Evropě mají (díky anarchistické minulosti) ve Španělsku, kde tato hnutí čítají desetitisíce členů, jsou silně lokálně ukotvená a často krom pomoci v těžkých situacích ohledně bydlení plní i roli komunitní sociální práce, škol, školek pro místní i lidi s migrační zkušeností. V Německu se stalo známým hnutí za vyvlastnění investičních bytů vlastněných korporacemi Deutsche Wohnen und Enteigen, které – příhodně k tématu tohoto článku – po důrazu na nástroj místní petice pro vyvlastnění narazilo na odmítnutí ze strany místních ve volbách zvolených sociálnědemokratických elit.

Nová vlna komunitního organizování v bydlení však začíná i mimo bohatá centra západní Evropy. V Česku se poslední dva roky snažíme organizovat v rámci Iniciativy nájemníků a nájemnic. Zákony ohledně nájemního bydlení jsou totiž snad ještě horší než ty pracovní a dodržují se asi stejně málo. Nájemnické odbory v Česku nemají žádné legislativní ukotvení a naše práce je tak složitější, nicméně přesto postupně úspěšná. Naše členská základna čítající 300 lidí ve čtyřech českých městech za dobu existence hnutí zvládla společným řešením kauz jako problematické rekonstrukce, nevrácené kauce nebo nevyhovující podmínky mnoha nájemních bytů získat nájemnictvu zpět již 500 000 Kč. Typickým příkladem naší práce je organizování tzv. od dveří ke dveřím – většinou totiž nejde o individuální problémy, ale o problém celého bytu či bloku, a přesto zejména legislativní rámec tlačí nájemnictvo do osamocení, ve kterém ztrácíme svou moc. Jednoduše tedy ve spolupráci s místními obejdeme dům a snažíme se jeho obyvatelstvo, které se přes sdílení zdí často ani nezná jmény, dostat na sousedské setkání, kde mohou s naší právní pomocí dojít ke společnému řešení problému. Mocenská pozice celého domu spojeného proti jeho majiteli je prostě silnější než samota jednotlivce zmateného ve svých právech.

Jak nevyhořet? Držet se za ruce

Komunitní organizování je silnou alternativou k oficiálním systémům moci také díky své udržitelnosti. Místo křičení na ignorantní politiky se potkávám s lidmi, kteří se chtějí spojit a společně řešit své problémy, což zlepšuje náladu nejen mně, ale i lidem, kteří se chtějí přidat. Není lepší pocit než každý den chodit okolo domu, spolu s jehož nájemnictvem (teď už členstvem INN) jsme získali slevu z nájmu, dostali pryč špatného správce domu a pomohli postavit se za jejich práva a zlepšili komunikaci s majitelem, který si již nedovolí co dříve. Na schůzích a veřejných setkáních si povídáme srandovní historky z našich bytů nebo vymýšlíme, co lze dělat proti majitelům a majitelkám domů, kteří neustále překračují už tak slabé zákony a porušují naše práva.

I naše organizace má své problémy, často narážíme na kapacity členstva a obecné chápání sdružování v podobných organizacích. Současný politický a ekonomický systém neposílá lidi do rezignace nad veřejným děním pouze skrze nekompetentní zástupce a nefunkční struktury, ale také skrze přepracovanost, která nám zabraňuje se organizovat. Představa zapojení do hnutí je tak v těchto mezích, opět z pochopitelných praktických důvodů, omezená na placení členských příspěvků a práce tak mnohdy zůstane na několika málo lidech, často ženách. Narážíme na pojetí politické svobody, které posiluje právě zájem o volby jako jediný prostředek politické práce. Jisté je, že dokud si nevezmeme zpátky svou ekonomickou moc, nemůžeme změnit politické struktury, které nás utlačují. A rozhodně to nebude současným chápáním zastupitelské oligarchie. Pracuješ? Pokud můžeš, zeptej se spolupracovníků a spolupracovnic, jestli se ve firmě cítí dobře. Není to možné? Určitě někde bydlíš, pozvi lidi z baráku na sousedské setkání. Nikdo z nás sám teď hned nezničí nerovnou pozici zaměstnanectva či nájemnictva, společně to ale možná zvládneme. Začne to u zdravení se v baráku, skončí u komunitního bydlení a družstevnictví? Už teď, už brzy!