Nedávno jsem měla hodně nepříjemnou konverzaci. Šlo o takový ten typ monologu vydávajícího se za diskusi, kdy vás druhý člověk nepustí ke slovu a vy tak ani nemáte příležitost s výmluvou odejít. Jeden neuvěřitelně otravný muž měl potřebu mi sdělit, že by v životě nemohl chodit s někým, kdo se „sníží“ k sexuální práci – protože takový člověk podle něj nemá jinou možnost než vykonávat právě tohle povolání. A především proto, že se jedná o „ten nejjednodušší způsob, jak si vydělat peníze“.

Ačkoli neměl tušení, že jsem šlapka, a přestože už jsem vůči průpovídkám dehonestujícím mou práci poměrně imunní, tahle urážka se mě dotkla. Ani ne tak kvůli tomu, že je z mnoha důvodů sexistická – redukuje totiž sexuálně pracující pouze na jejich zaměstnání a zpochybňuje jejich schopnosti obstát v životě jinými způsoby. Hnusilo se mi především sebevědomí, se kterým hlásal, že se jedná o „easy money“. Stejný postoj jako tento protiva, který mi vehementně vymlouval díru do hlavy, ale zastává většina společnosti, včetně lidí, kteří existenci sexuální práce tacitně „tolerují“ a nesnaží se nám alespoň otevřeně škodit. Kde se takové opovržení bere?

Šukat jako profesionálka

Sexuální práce rozhodně není snadná. Samotný prodej sexu je přitom – alespoň z mé zkušenosti – jedním z jejích méně náročných komponentů. Umělkyně a sexuální pracovnice Sophia Giovannitti ve své knize Pracující dívka: O prodeji umění a prodeji sexu (2023, česky 2024, tranzit) píše: „To, co si lidé od sexuálního pracovnictva kupují ve skutečnosti, je nádech opravdovosti, který provází méně nedostatků.“ Naši klienti chtějí vyšperkovanou blízkost, zdokonalenou iluzi autentické náklonnosti. Velká část z nich netouží pouze po uspokojení svých sexuálních potřeb, ale také po chvilkovém potvrzení aspirace svého ideálního já, ať už jde o vidinu úspěšného podnikatele, citlivého a vnímavého člověka, mocného hráče, nebo sofistikovaného světáka. Umožňujeme jim na chvíli zapomenout na realitu okolního světa a u toho se vidět v lepším světle. „Přesně takové je šukat jako děvka, jako umělkyně, totiž vynasnažit se, aby to vypadalo, že jsme v tom dobří oba,“ píše Giovannitti.

Když pozoruju své o poznání zkušenější kolegyně, které v tomhle byznysu umějí chodit mnohem lépe než já a vydělávají taky větší částky, všímám si, jak všestranně schopné jsou. Vynikají v marketingu i sebeprezentaci a umějí se „dobře prodat“. Dokážou vyčmuchat, odkud potečou peníze a kde to bude marné. Investují obrovské množství času, energie i financí do péče o svůj vzhled, na který myslí v podstatě pořád. Depilace, solárko, pravidelně strávený čas v posilovně, drahá kosmetika a estetické nebo chirurgické zákroky ve snaze udržet těla a obličeje co nejdéle atraktivní a mladé. Ve společnosti, která výkon takzvané beauty labour sice automaticky předpokládá a klade na ni čím dál větší požadavky, ale zároveň ji prezentuje jako něco marnivého a povrchního. Při prodeji sexu je třeba přísných standardů krásy nejen dosáhnout, ale pro odlišení se od „konkurence“ k nim nejlépe přidat něco navíc. Jsme tlačeni*y svůj vzhled neustále porovnávat s jinými, což je v případě sexuální práce znásobeno tím, že na podobě zevnějšku závisí náš výdělek.

Dřina vykonávaná v rámci beauty labour spolu se soutěžením s ostatními často vede k odpojení od sebe samých. Rituály, během kterých se připravujeme na povolání i na konkrétní schůzku, vykonáváme v izolaci a následně trávíme velké množství času s cizím člověkem. Sexuální práce je proto mnohdy osamocující. O to těžší je v ní rozpoznat linii mezi pracovní personou a skutečným já. Být schopná disociovat, umět rychle zapomenout, nechat po sobě zážitky stéct a nenechat se jimi formovat. Svá těla proto musíme nejen pilovat, ale taky dobře znát. Respektovat je natolik, že nedovolíme disrespekt jiným.

Moje kolegyně a kamarádky dokážou klienty nejen okouzlit, ale také se v jejich očích udržet natolik zajímavé, že se budou vracet. Umějí člověka přečíst, rozpoznat, co v danou chvíli potřebuje, a napojit se na něj – jsou schopné mu naslouchat, empatizovat s ním, dělat mu občasnou terapeutku, performovat neutuchající zájem a chuť o něj pečovat i vést nudný small talk. Vědí, jak říct ne, a neodradit ho. Dokážou si nastavit hranice i vycítit rozdíl mezi nepříjemným a rizikovým.

Sexuální práce v sobě zkrátka zahrnuje mnoho činností, které jsou sice náročné a mnohdy úmorné, ale ve společnosti taky zlehčované, upozaďované a většinou neplacené. A právě předpoklad, že sexuální práci tvoří aktivity, které nezasluhují finanční ohodnocení, nám výkon „nejstaršího řemesla“ značně ztěžuje.

Právo na sex?

Můj kamarád se mě před pár dny zeptal, co si vlastně myslím o mužích, kteří využívají moje služby. Nemám tuhle často pokládanou a zdánlivě intuitivní otázku ráda. Ve skutečnosti se lidé totiž ptají, co o mužích vypovídá skutečnost, že si „kupují něčí tělo“. A co o naší společnosti říká to, že něco takového vůbec dovolíme. Taková otázka pojímá sexuální práci jako prodlouženou ruku patriarchátu, epitomé genderového násilí páchaného na ženách a queer lidech. Sexuálně pracující pak nutně bere jako zrcadlo takového násilí, jako metaforu, která má lidem potvrzovat vlastní přesvědčení o společnosti, tělesnosti a její komodifikaci nebo o ideálu feminity. Muži, se kterými se v práci setkávám, stejně jako klienti v jakémkoli jiném odvětví, netvoří homogenní skupinu. Pokud je genericky odsoudíme, připouštíme tím, že sexuální služby využívají především misogynní sexisti nebo hůř – predátoři. Tím pádem také říkáme, že podmínky, ve kterých práci vykonáváme, jsou za každých okolností mizerné. Jedná se vždy o podmínky, ze kterých máme být zachráněny*i. A to je v naprostém rozporu s materiální realitou sexuální práce. Nikoho totiž nemůžeme zachránit tím, že mu skrze kriminalizaci vezmeme zdroj obživy.

Giovannitti ve své knize srovnává prodej sexu s neplacenými stážemi studenstva a špatně ohodnocenou prací osobních asistentek. Upozorňuje na to, že zatímco první dostávají zaplaceno za přístup k vlastnímu tělu, jeho objektivizaci, sexualizaci a někdy i ponižování, příslušníci*ice druhé skupiny mnohdy nejsou odměněni*y ani za dohodnutý výkon práce, natož za obtěžování ze strany kolegů a nadřízených. O velké části mých klientů mám upřímně lepší mínění než o mužích, se kterými jsem se setkávala v předchozích zaměstnáních nebo se kterými jsem randila. Přesto mi otázka, co si o nich myslím, přijde naprosto irelevantní. Tedy dokud platí a platit chtějí.

Můj kamarád je nicméně všechno, jen ne zabedněný, a tak svůj původní dotaz poupravil. Zajímalo ho, co odlišuje dobrého klienta od špatného. A to je otázka jako dělaná pro mě. Libuju si ve škatulkování lidí, v práci především – kategorizace mi pomáhá alespoň trošku zorganizovat mé jinak naprosto dezorganizované přemýšlení. Mám navíc štěstí, že mě mí blízcí na rozdíl od většinové společnosti za to, čím se živím, nesoudí. Nepotřebuju se proto stylizovat do stereotypní figury „happy hooker“ a hlásat, že v práci nezažívám nepříjemné situace. Ano, někteří muži, s nimiž se při prodeji sexu setkávám, se mi bytostně hnusí.

První takovou kategorií je klient, který mě vnímá jako chudinku. Není si jistý, jestli tuhle práci dělám proto, že jsem se tak rozhodla, nebo proto, že mě ní k někdo nutí. Není mu totiž jasné, zda je vůbec možné prodávat sex dobrovolně. A proto si taky nemůže být jistý, jestli mu skutečně dávám souhlas. Štítí se násilí na ženách, přesněji řečeno štítí se mužů, kteří se genderového násilí dopouštějí. Sám žije iluzí, nebo spíš z iluze, že není jako takoví muži – je „good guy“. A ačkoli touží po společném setkání, stydí se za to, že by za něj měl platit. Komunikace s takovým klientem je nejistá, nespolehlivá a ubíjející.

Další skupinu tvoří typ klienta, který mě vnímá jako potenciální životní partnerku. Nehodlá pochopit hranice vytyčené transakční povahou našeho vztahu, nenárokuje si proto jen moje tělo, ale také pocity. Je přesvědčen, že mi naše setkání přináší mnohem víc než jen peníze, v jeho očích totiž získávám především kvalitně strávený čas. Chce být výjimečný, takže ho musím utvrzovat nejen v představě, že není pouze jedním z mnoha klientů, ale také v tom, že já nejsem jako ostatní šlapky. Přestože využívá služeb sexuální práce, idealizuje, zbožšťuje si mě – ženy je totiž schopen vnímat pouze buď jako děvky, nebo jako Panenky Marie. Proto se v momentě, kdy mu připomenu nastavení našeho vztahu, jeho iluze okamžitě rozpadne. Najednou jsem děvka. A děvka je pro něj ztělesněním špinavosti, odpornosti a především nedostatečné ženskosti. V chatové konverzaci mě pak většinou začne urážet a shazovat.

Posledním typem je pro mě muž, který při společném dopisování a domlouvání schůzky konečně vypouští svou nenávist k ženám, kterou si jinde nemůže dovolit. Tady ho totiž nikdo nevidí. Smlouvá o ceně setkání, argumentuje sumami, které za svou práci požadují kolegyně, a poukazuje na to, že poskytují mnohé další služby za příznivější částku. Občas si domluví schůzku, na kterou přijít nehodlá, protože se sexuálně uspokojí už z textových zpráv a následně mě vyghostuje. Já pak přijdu nejen o domluvené peníze, ale i o čas, který můžu strávit s jiným zájemcem. Často taky vyžaduje nechráněný sex. Na co mu já nekývnu, nakonec nejspíš získá od někoho, kdo si může mnohem méně dovolit říct ne – například někoho, kdo není bílý a nedrží evropský pas.

Co dělí dobrého klienta od toho špatného, je tedy především ochota vnímat jednotlivé aspekty sexuální práce a respektovat nastavená pravidla. Pokud toho není schopen, nezáleží pak na tom, jestli jsem pro něj oběť, budoucí nevěsta, nebo nechutná děvka. Stejně jako onen muž, který měl potřebu mi vysvětlovat, proč by nemohl randit se sexuálně pracující, takoví lidé vnímají činnosti spojené se sexuální prací jako něco, co by si měli nárokovat jen tak. Genderově podmíněná výchova je totiž učí, že někteří hodně dávají a jiní zase především berou. A že je to tak správně.

Jíst, meditovat a pracovat

Mnoho sexuálně pracujících poukazuje na to, že odpor k našemu povolání je dán společností, která neumí vyřešit problémy spojené se sexualitou a sexualizovaným násilím, jež následně projektuje do lidí, kteří se prodejem sexu živí. S tím nejde nesouhlasit. Takové vysvětlení ale nestačí, protože nepokrývá socioekonomický kontext sexuální práce.

Podle autorek knihy Revolting Prostitutes (Vzpurné prostitutky, 2018) Molly Smith a Juno Mac souvisí neochota uznat sexuální práci jako legitimní povolání s glorifikací námezdní práce jako takové. Naše společnost uctívá práci jako hlavní pilíř našich životů, který dává smysl naší existenci a od něhož máme odvozovat svou identitu. A prodej sexu je podle většinového postoje příliš příšerný na to, aby mohl být považován za práci. Posedlost námezdní prací přitom není náhodná – slouží konkrétním mocenským zájmům.

Novinářka Sarah Jaffe ve své knize Work Won’t Love You Back (Práce ti tvou lásku neopětuje, 2021) poukazuje na to, jak nám představa práce jako něčeho, co bychom měli za každou cenu milovat, brání v prosazování lepších pracovních podmínek. A tak tolerujeme nízké mzdy, přesčasy, absenci benefitů a špatné zacházení ze strany šéfů. Patriarchální kapitalismus závisí na všeprostupujícím přesvědčení, že práce by měla být vášní, nikoli zdrojem obživy. Musí si totiž nějak ospravedlnit skutečnost, že porušuje naši tělesnou integritu už tím, že nás nutí si dosažení základních životních potřeb odmakat. Zároveň nemůže existovat bez práce reproduktivní – všech aktivit, které je nutné vykonat k udržení a obnově lidské pracovní síly. Mezi nimi třeba emoční práce, práce na vlastním vzhledu a péče, tedy činnosti vykonávané převážně ženami takzvaně z lásky, jinými slovy – zadarmo. Ale taky práce, které jsou součástí našeho často dobře placeného povolání. Sexuálně pracující zkrátka získávají finanční ohodnocení za něco, za co by ve strukturách patriarchálního kapitalismu placeni*y být neměli*y. A jsou v tom sakra dobří*ré. Vyvracejí tedy jak mýtus lásky k práci, tak mýtus práce z lásky.

Za averzí k našemu povolání proto podle mě stojí potřeba udržet neměnný žebříček sociální stratifikace. Boříme totiž neoliberální sen o správné cestě k úspěchu a podkopáváme akceptované způsoby třídního vzestupu: vystudovat dobrou školu, sehnat si slušný zdroj obživy a pak už jen šplhat dál po korporátním žebříčku. Sexuální práce umožňuje socioekonomický posun i těm, vůči kterým je současný systém neúprosný – migrantům*kám, lidem jiné než bílé barvy pleti, původnímu obyvatelstvu kolonizovaných zemí, osobám s postižením nebo queer lidem. Stačí se podívat na to, kdo těží z kriminalizace našeho odvětví – zaměstnavatelé, landlordi nebo příslušníci policie. Tedy všichni ti, kdo potřebují, abychom nadále byli poslušnými dělníky, tvrdě dřeli, stěží zaplatili nájem a hlavně drželi hubu a krok. Jít systému na ruku, využívat ho pro svůj prospěch a u toho jej rozkládat je pro něj možná více ohrožující, než s ním otevřeně bojovat. Prodej sexu mě naučil mnohé. Mimo jiné to, že pokud chci jako žena ve stávajícím systému žít důstojný život, musím si uvědomit, že zadarmo ani kuře nehrabe.