Konečně mám ta správná slova – dodnes si pamatuji na euforický pocit, který mě zcela přemohl, když jsem se poprvé dozvěděla o slovním spojení emoční práce a významu, jenž se mu ve feministické teorii přisuzuje. Veškeré neviditelné makání ve vztazích, romantických či kamarádských, a frustrace, kterou jsem pociťovala kvůli nerovnoměrnému přerozdělení této práce, jako kdyby konečně nabyly na své legitimitě. Článek o emoční práci, který doprovázela generická fotografie usmívající se letušky ze Shutterstocku, jsem proto okamžitě sdílela se svými přáteli na Facebooku. Proč bychom měli naše soukromé vztahy podrobit neoliberálnímu slovníku tržní ekonomiky? zazněly první odmítavé reakce, které nemohly být více v rozporu s mým původním nadšením. Euforii z nového feministického poznatku u mě proto hned vystřídal další pocit bezmoci a frustrace způsobený nemožností si svá východiska ubránit.

Navzdory těmto odmítavým protiargumentům jsem se ale stále nedokázala s s některými věcmi smířit. Proč jsem to zpravidla já, kdo musí převychovávat své emočně nedospělé partnery? Proč mají stejný problém skoro všechny mé kamarádky? Proč jsem to většinou já, kdo si první všimne, že v kamarádských vztazích něco nefunguje? A taky – proč vždycky zrovna já působím jako antropomorfizované Švýcarsko v momentě, když můj netaktní rodič řekne nějakou kravinu, která pravděpodobně ublíží babičce? V neposlední řadě mě dráždila možná nejdůležitější ze všech otázek – proč veškeré popsané úsilí není nikdy rozpoznáno jako hodnotná a kvalifikovaná dovednost, a to ani v momentě, kdy pro ni dokážeme vymyslet tak trefné pojmenování, jako je emoční práce?

Teorie dobrého pocitu

Kdykoli se chopíme témat interpersonálních vztahů, i v rámci levicového myšlení (anebo možná právě v rámci něj), je nám řečeno, že do této oblasti přece nemáme kafrat. Možná je to způsobeno tím, že veřejný diskurz ovládají lidé, kteří z různých podob neviditelné práce zpravidla těží, a možná je to proto, že nemáme ve zvyku politizovat své osobní životy. Mají ale osobní vztahy a principy, na nichž fungují, skutečně tak silnou imunitu, aby ve světě, kde síla kapitálu řídí skoro veškeré aspekty našich životů, existovaly zcela suverénně a samy o sobě? Proč se jimi nemůžeme zabývat ze strukturální perspektivy?

Bez ohledu na to, jestli se rozhodneme politické pojednávání o emocích zdiskreditovat námitkou, že tady se přece nejedná o práci, nebo ne, jedno je jasné – reprodukce kapitálu s láskou už počítá. Láska, kterou přijímáme v osobních vztazích, v rodině, nebo úzus o tom, že bychom se k sobě měli*y chovat hezky – to všechno je práce nezbytná pro to, abychom ráno byli*y schopni*y vstát z postele a objevit se v místě výkonu naší námezdní práce. Britská feministka Alva Gotby ve své knize They Call it Love. The Politics of Emotional Life (Říkají tomu láska. Politiky emočního života, 2023) emoce rozebírá z materialisticko-feministické perspektivy a pokládá si otázku: Co všechno je třeba na výrobu onoho dobrého pocitu? Kdo zodpovídá za to, aby se druzí*hé cítili*y dobře a mohli*y dál pracovat?

Gotby vychází z teorie sociální reprodukce, což lze ostatně vyčíst i ze samotného názvu knihy, jímž vzdává hold Silvii Federici, italské feministce, která již v sedmdesátých letech za slovem láska viděla pouze záminku pro neplacenou práci vykonávanou v domácnosti. I když Federici ve svém proslulém manifestu Wages against Housework (1975, Mzdami proti domácí práci) mluví o tom, jak nezbytná je domácí práce pro chod společnosti, emoční aspekty této reprodukční práce moc neprozkoumávala. Emočními aspekty námezdní práce se pak zabývala americká socioložka Arlie Hochschild, která popsala specifickou podobu práce, již vykonávají například lidé zaměstnaní v zákaznické podpoře a jejímž úkolem je zajistit u svých zákazníků specifické emoční stavy, jako je například pocit důvěry nebo bezpečí. Hochschild v rámci své teorie ale už tolik nezkoumá proces reprodukce emocí v interpersonálních vztazích.

Právě vakuum, které mezi sebou vytvářejí teorie sociální reprodukce a emoční práce, Gotby zaplňuje tím, že procesy, na něž narážíme napříč námezdními a neplacenými formami práce, popisuje termínem emoční reprodukce. Cílem těchto procesů je zajistit pohodu příjemce emoční práce, a to do té míry, aby byl schopen úspěšně se podílet na námezdní práci. Privatizace emocí ale není přítomna jenom v jejich komodifikované podobě, kterou popisuje Hochchild a kterou vykonávají například pečovatelky v důchodových domovech, vychovatelky ve školkách, letušky, pokladní, zákaznická podpora nebo lidé poskytující placené sexuální služby. Emoce a jejich reprodukce jsou centralizované do nukleární rodiny, kde mají naplnit naši potřebu být milovanou osobou. Feministická myslitelka Sophie Lewis v knize Zrušte rodinu (2022, česky 2023) popisuje, že nukleární rodina musí uspokojovat veškeré naše emocionální potřeby. Problém ale nastává, když je tato práce zneviditelněná a vykořisťovaná.

Odpovědnost za emoční blaho druhých je genderovaná práce, které si všímáme až v momentě, kdy absentuje. Pokud je totiž emoční práce vykonávána dobře, bývá neviditelná a nepojmenovaná. Možná právě proto jsem cítila úlevu, když jsem se o termínu emoční práce poprvé dozvěděla. Pokud se na vytváření dobrého pocitu nechceme podílet a odmítneme participovat na pravidlech sexistické kulturní hegemonie, končí to společenskou izolací. Kolikrát v životě vám někdo řekl, že se máte usmívat? Kolik z vás zuřilo v momentě, když vám paternalistickým způsobem bylo řečeno, že úsměv přece nic nestojí? Kolik z vás se pak stalo feministkami díky (dneska už poněkud kýčovitým) feministickým apelům na to, že se usmívat přece nemusíte? Nesmát se blbému sexistickému vtipu, který oplzlý strýc přednese na rodinné oslavě o své manželce, je nicméně v pořádku. Pokud do diskuse pozveme i queer a feministickou teoretičku Saru Ahmed, můžeme tvrdit, že je to dokonce naší feministickou povinností. Ahmed ostatně většinu svého dosavadního aktivisticko-akademického života věnovala psaní o feministickém potížismu. Být feministickou potížistkou (feminist killjoy) se ve světě, který akumuluje kapitál i díky udržování statu quo, stává aktem odmítnutí nespravedlivě rozdělené a velice genderované práce. Úsměv není zadarmo. Neusmívat se proto může znamenat i stávku.

Vám to prostě jde líp

Mou denní prací (protože přes noc se snažím být Juliem Fučíkem a starat se o náš blogísek Druhá : směna) je pomáhat lidem pracujícím v soukromém sektoru péče, aby si vyjednali lepší pracovní podmínky. Tyto (především) ženy, kromě vykonávání fyzicky náročné práce v důchodových domovech (zvedání seniorů není žádná sranda), ve svém volném čase taky pořádají kolektivní akce, starají se o členy své organizace a podporují se na principech vzájemné pomoci. Jejich úspěchy, rovněž jako jejich odborová praxe a metody organizování se, by měly být sdíleny s ostatními lidmi jako příklad dobré praxe. I proto jsem se jejich zkušenost vždy snažila předat členům odborových svazů z jiných odvětví, jako je například průmysl. Ale u nás takové metody přece nemohou fungovat, říkali mi odhodlaně členové jednoho svazu (mimo sektor péče) už při prvním příkladu. Chtěla jsem jim přitom ukázat, že členskou základnu je možné rozšířit pouze vykonáváním pravidelných rozhovorů jeden na jednoho, ukazováním upřímného zájmu o naše kolegy a kolegyně v práci, nasloucháním, zkrátka poskytováním emoční práce. S údivem jsem na ně hleděla a v duchu si pokládala otázku, jak by asi reagovali, kdybych je seznámila i s dalšími, více „radikálními“ metodami, jako je například úvodní kolečko a zpětná vazba.

Jejich odmítavý přístup vycházel z naturalizace a esencializace emočních kapacit lidí pracujících v sektoru péče. Jim to prostě jde. To jsou jiní lidé, než my. To se k chlapům, jako jsme my, nehodí. Námaha pečujících je pro ně pouze přirozeným vyjádřením jejich osobnosti. Takto se práce pečujících ostatně vnímá i ve většinové společnosti, kde je její výsledek neviditelným produktem. Není proto šokující, že společnost péči nepovažuje za hodnotnou práci. Otázkou pak zůstává, proč teda v Česku podle zákona o kolektivním vyjednávání pracující v zdravotnických zařízení nebo zařízení sociální péče nesmějí stávkovat. Snad proto, že se ve skutečnosti jedná o práci zcela nezbytnou k tomu, aby naše společnost mohla fungovat.

Naturalizaci emoční práce můžeme říkat, jakkoli chceme: emoční inteligence, „žena je láska“, ženská energie, ženské kruhy atd. V jádru se všichni snažíme pouze zorientovat v paradoxech, na něž narážíme v kapitalistické společnosti, a jednoduše – přežít. Na přežití v takových krutých životních podmínkách potřebujeme lásku, která není pouhou reflexí naší osobnosti, ale dovednost, kterou se učíme. Skutečnost, že roli těch, kdo tuto podceněnou práci vykonávají, zastávají především ženy a další feminizované subjekty (feminized subjects), není žádná náhoda. Nést odpovědnost za emoce svého okolí není přirozený talent, říká Gotby. Nic jako vám to prostě jde líp nebo ženám jdou soft skills lépe. Jedná se o práci, která se učí a která se v důsledku toho, že je vykonávána dostatečně dlouho, časem jeví jako nepráce.

Bez čárového kódu

Dobrý pocit nemá čárový kód, který by šlo naskenovat na pokladně. Ale dobrý pocit může být nápomocným v tom, aby se prodávané zboží skenovalo lépe, aby se koneckonců lépe akumuloval kapitál. Pokud proto chceme docílit světa bez tyranie kapitálu, opustit koncept genderu a nukleární rodiny, je namístě začít procesy emoční reprodukce chápat jako formu práce, která je nedílnou součástí kapitalistické společenské reprodukce. Cílem takového rámování lásky jakožto práce není lásku zrušit, prodávat ji nebo dostávat za ni plat. Cílem je lásku postavit do jádra našeho antikapitalistického boje. Naším úkolem je proto vzít si zpátky reprodukční prostředky, které jsou nám nyní odcizené a zneužívané na další hromadění kapitálu a reprodukci společenských nerovností. V praxi to znamená, že námezdní práci musíme sice zrušit, ale prostředky, jež pro vykonávání této práce používáme, nikoli. Například emoční práci, kterou používáme v námezdní práci se seniory, musíme aplikovat na celou společnost i mimo svůj pracovní poměr, v němž z této práce profitují především korporace vlastnící soukromé důchodové domy.

Ve své radikální vizi budoucnosti Alva Gotby vidí možnost uspokojení emočních potřeb i jinde než pouze v pasti individualizovaných poměrů v nukleárních rodinách a romantických vztazích. Způsob, jak queerovat emoční reprodukci, spatřuje Gotby v radikálních politikách kamarádství, schopných dobrý pocit demokratizovat. Díky demokratizované emoční práci, která překračuje hranice soukromých zdravotnických a sociální služeb pro seniory nebo hranice nukleární rodiny genderu, můžeme budovat novou feministickou společnost, přesně jak to dělají odborářky a odboráři v sektoru péče. V této společnosti naše emoční práce již nebude nespravedlivě rozdělena ani zneužívána ke generování dalšího kapitálu, ale bude především vést k tomu, abychom se všichni měli opravdu dobře.