Myslím, že mám feminismus propojený s tím, že se identifikuji jako levicově smýšlející člověk. Levicovosti by měla být inherentní emancipace, spravedlnost a rovnost. Když jsem se stala levičandou, stala jsem se feministkou. To neumím oddělit.

Vypěstovala jsem si návyk nehodnotit cizí feminismy. Můžeme se o nich bavit, můžeme diskutovat o našich podobách feminismu a je určitě potřeba to dělat i uvnitř jednotlivých feministických kolektivů a struktur. Ale nerada o nich mluvím čistě deskriptivně, protože je pro mě důležitý dialog. Určitě existuje pravicový feminismus a myslím, že má i právo na existenci. Nemá smysl, abychom si feminismus privatizovaly, je třeba ctít různé jeho polohy a chápat, že ten „jiný“ je třeba jenom založený na úplně odlišných principech. Ty pak lze vzájemně konfrontovat a podrobovat kritice Ale v tom je právě to kouzlo. Jinak když mluvíme o “jiných” feministkách - obecně platí, že lidé si nerozumí jen kvůli genderu nebo vztahu k feminismu, mnohem více určující je nějaká širší sada názorů a zkušeností. Koneckonců já sama mám i řadou deklarovaných feministek špatné zkušenosti. Tyhle osy se nedají tak jednoduše redukovat, proto se od nich pokouším osvobodit a nehledat pouze “ideologicky čistá” spojenectví.

Největší rozdíl bych asi cítila v důrazu na individualismus nebo naopak na kolektivitu. A vlastně i v roli státu – jakým způsobem může stát vytvářet podmínky pro dosažení rovnosti, přičemž samotnou rovnost by pravicový feminismus vnímal spíše ekonomicky než v těch jiných hlediscích, jako je třeba otázka péče nebo identit.

Já mám strašně nerada debaty o tom, že každá krize je příležitost. Krize vede spíš k osvětlení problémů, které během ní vyhřeznou. Problém je ten, že se česká společnost nebo česká politická elita málokdy dokáže poučit z krizí způsobem, který by pomáhal tomu napříště jim předcházet. V tomhle ohledu se nemusíme bavit jen o pandemii, ale třeba o problémech souvisejících s klimatickou krizí nebo s právě probíhající válkou. Za pandemie se tedy podle mě jenom potvrdilo, že oblast péče je vnímána jako automaticky ženská doména. Potřebná i nepotřebná zároveň. Když se vyzývalo k tomu, aby do školy mohly chodit alespoň děti zdravotníků, tak to mělo i genderový rozměr. Ukázalo se, kolik zdravotnic by potřebovalo pečovat zároveň doma o děti, protože jsou to třeba samoživitelky, a kolik jich tím pádem bude chybět v nemocnicích. Což jsou všechno strukturální problémy. Nehledě na to, že péče o děti byla honorovaná ošetřovným na úrovni nejdřív šedesáti a posléze osmdesáti procentech platu, přičemž se jaksi automaticky počítalo s tím, že v době, kdy jsou školy zavřené, zůstanou doma s dětmi ženy. Prostě máte děti, tak se o ně postarejte. Neřešila se ani psychická zátěž související s péčí. Z žen se doma stávaly učitelky, kuchařky, družinářky a matky zároveň a udržitelnost té situace nikdo neřešil. Z dat potom vyplynulo, že největší nárůst úzkostí a depresí byl zaznamenán právě u matek. A to je alarmující.

Všechny tyhle otázky se v pandemii ukázaly v celé své palčivosti včetně toho, že péče je spíš princip, spíš jakási infrastruktura než osamocené odvětví. Je všeprostupující a je na ni navázána spousta dalších oblastí. Můžou to být třeba i bezpečnostní otázky nebo otázka samotného fungování státu.

Tím se dostáváme do debaty o tom, jestli máme péči víc kapitalizovat. Myslím, že kdyby pečující profese vykonávali primárně muži, tak tuhle debatu ani nevedeme. Ale vzhledem k tomu, že ji vykonávají častěji ženy, je to automaticky podhodnocené odvětví. Minimálně zdravotnice nebo lidé v pečovatelských domech si zaslouží mnohem větší podporu. Jejich práce je pro fungování státu a institucí úplně zásadní.

V debatě o odměnách rodičovské péče je pak samozřejmě důležité si uvědomit, nakolik vede nízké ohodnocení péče k tomu, že setrváváme ve zranitelné pozici. Jaký vliv to má na to, že žijeme v nefunkčních vztazích, jak moc to ovlivňuje hierarchii v domácnostech s dětmi. A mám zato, že výše rodičovského příspěvku by měla být nastavena tak, aby v případě, že se pečující rodič dostane do situace, kdy chce z jakýchkoli důvodů ze vztahu odejít, nehrozilo ani jemu, ani jeho dětem existenční omezení. Aby se nestalo, že skončí v nefunkčním bydlení nebo rovnou na ulici, aby si nemusel vzít další práci. Aby i bez platu druhého partnera ten příspěvek pokryl jestli ne důstojný život, tak aspoň život, který se dá ještě žít. Který nebude ohrožený chudobou.

Tomu tématu jsem se věnovala ve spolupráci s Jakubem Zelenkou. A to je pro mě hrozně důležitý element, mám hodně ráda kolektivní spolupráce, což pramení i z toho, že jsem původním povoláním dokumentaristka. Baví mě práce ve štábu, která je vždycky kolektivní a vždycky nějak mezi lidmi, je potřeba se na spoustě věcí dohodnout s ohledem na celou tu infrastrukturu. Mediální svět je pak do určité míry propojený s reálným světem.

V mediálním prostředí obecně chybí etika a citlivost, hlavně k lidem, kteří jsou zranitelní. Nemusíme se bavit jenom o přeživších sexualizovaného násilí, ale třeba i o chudých lidech. Je tam prostě větší snaha o bulvarizaci.

Ale ty se ptáš na to, jak to poznat a nečekat na novináře. Nevím, jestli ti na tohle dokážu odpovědět, protože jsou různé úrovně toho, co všechno považujeme za sexualizované násilí, a také různé způsoby, jak je řešit. Zásadní je vytvářet bezpečné struktury pro lidi, kteří se v takové situaci ocitnou, a dát jim primárně podporu, ale současně u toho nerezignovat na snahu o nějaký kontext, o co nejjasnější svědectví, minimálně u veřejných osobností, protože to potom posouvá veřejnou debatu dál. V úplně osobních situacích je to samozřejmě hrozně těžké. Ale myslím si, že pokud bude ve společnosti panovat bezpečnější atmosféra a budou se třeba přeživší sexualizovaného násilí nebo obtěžování dostávat do centra pozornosti, ale současně se to nebude dít způsobem, který by je dál zraňoval a byl pro ně traumatizující, bude se pak mnohem víc mluvit třeba i o tom, co vlastně tyhle jevy znamenají v nějaké každodennosti. Ubude oprese a kultury znásilnění pro ženy, ale i třeba trans ženy ve společnosti.

Já mám novinářskou práci hodně spojenou právě s péčí. Měla jsem to privilegium, že zatímco hodně žen-novinářek ve chvíli, kdy se jim narodily děti, z mediálního světa odešlo, já se naopak ve stejné životní situaci do mediálního světa dostala. Souvisí to jednoduše s tím, že jsem součástí určitých kruhů, které samy sebe chápou jako feministické, a tím pádem pro ně výchova nebo péče neznamenají žádnou bariéru. Zatímco pro leckteré velké médium by taková věc představovala zásadní překážku, pro Alarm není problém poskytnout lidem s dětmi pracovní zázemí. Vlastně je nás tam většina, co máme malé děti, a to prostředí je ohleduplné k našim potřebám, takže to není vůbec téma. V roce 2015, krátce před tím, než se mi narodila druhá dcera, jsem dostala od Alarmu nabídku práce na půl úvazku a pak už jsem tam zůstala. V té době to pro mě bylo pohodlnější, protože psát se dá i z domova. Zatímco natáčení vyžaduje fyzickou přítomnost a té já jsem v tu dobu nebyla schopná.

Když mě oslovili ze Salonu Práva, abych psala slupky, donutilo mě to zamyslet se v prvé řadě nad různými formálními aspekty novinařiny. Měla jsem pocit, že nemám jasnou specializaci, a tak jsem se rozhodla, že budu aplikovat heslo „osobní je politické“ skrz každodennost, kterou se pokusím v krátkém útvaru nějak empaticky popsat. Sloupky k tomu vybízejí. Najednou můžeš v kapičce vody vidět celý svět. Snažila jsem se svoji tehdejší imobilitu proměnit ve výhodu. Věděla jsem, že si nemůžu dovolit jezdit psát reportáže, že se nemůžu věnovat velkým politickým analýzám, ale že můžu využít vlastního pozorovatelského talentu, který jsem si snad přinesla z dokumentárního světa. Často si všímám určitých věcí kolem sebe, přemýšlím, jak se mě emocionálně dotýkají, a svoje postřehy se pak snažím ve sloupcích analyticky zprostředkovat, přetavit je do takových krátkých zastavení nebo zamyšlení.

Já si tedy myslím, že určité feministické tendence tu byly už dřív. Rozhodně například v Respektu. Silvie Lauder dlouhodobě odvádí dobrou práci, stejně jako třeba Jana Wagnerová, která teď píše pro Deník N, ale předtím pracovala v Ona Dnes. Nebyl to ale tak výrazný mainstreamový proud jako dnes. Výhodou je už ta mainstreamovost. Najednou je i genderová analýza relevantní součástí debaty, ať už se bavíme o chudobě, nebo třeba o podnikání. Mnohem častěji se také ženy dostávají do veřejného prostoru, ať už v pozici expertů, anebo i takzvaných peer expertů, žen se zkušeností. Najednou si klademe otázku, co je to pečovat, co obnáší snaha skloubit kariéru a péči, co znamená zažívat každodenní sexuální obtěžování nebo vyrůstat v patriarchální společnosti. To jsou bezesporu vesměs přednosti.

Negativa podle mě souvisejí s mediálním provozem jako takovým. S nástupem feminismu se ve veřejném prostoru hned objevil také antifeminismus. A některá média fungují tak, že tyhle dvě věci staví na roveň. I když já si myslím, že antifeminismus, který se dnes vydává za obranu toho takzvaného normálního světa, tradičních rodin a tradičních rolí, není v naší každodennosti nijak zvlášť přítomný, že mnohdy jde jen o určitý slovník. Kdybychom se zeptali samotných těch „obyčejných‟ žen, jejich zkušenost bude víceméně feministická. Bude to zkušenost s péčí a nedostatkem prostoru v práci nebo třeba nějaká absence životní důstojnosti. Ale přesto se najednou v mediálním prostoru začaly zdvihat takovéhle tendence, vedou se stokrát vyvrácené, úplně amatérské polemiky. Najednou to vypadá, jako by i nějaké výzkumy opírající se o data měly být jen nějaký „názor‟, ocitají se na stejné úrovni jako něčí pocit, že rodinu tvoří výhradně jen muž a žena – což je čistě ideologický postoj. A nikoho nenapadne zkoumat relevanci těch dvou pohledů nebo to, který z nich stojí na pravdivých základech. Tohle je ta negativní stránka, a určitě se to netýká jenom médií.

Vzpomínám si na to, když se začal feminismus objevovat v české literární debatě. Ještě jsme ani neměli feministický román, ale Petra Hůlová už napsala román antifeministický. Tohle úskalí lze brát jako poslední výkřik našeho dnešního světa, ale bojím se, že něco podobného se vynořuje pravidelně s určitou periodicitou. Na něco podobného už narážely i předchozí generace feministek a musíme trpělivě zkoumat, proč se ty změny odehrávají v takových podivných malých spirálách, nikoliv lineárně, jak si mnohé z nás mohly v minulosti představovat.

Podobně jako k ostatním debatám, které jsou často mylně vedené optikou kulturní války. Feminismus jako takový totiž nemá s kulturními válkami nic společného, právě naopak. Zajímavě o tom mluví Eszter Kováts a Anikó Gregor, maďarské socioložky, které zkoumaly, proč slovo „gender‟ tak rád používá Viktor Orbán, který na něm do značné míry staví svou represivní politiku, a další pravicoví nebo anti-liberální populisté. Ukázalo se, že do jisté míry tam vzniká určité nepochopení mezi feministickým hnutím a těmi takzvanými „obyčejnými lidmi‟, kteří ale prožívají právě ty problémy, na které feministky upozorňují. Trápí je chudoba, trápí je absence infrastruktury mateřských školek, nízká kvalita vzdělávání, strach ze samoty. My jako feministické hnutí neumíme najít způsob, jak s lidmi mluvit. Jak jim dostatečně citlivě a empaticky dát prostor pro sdílení zkušeností, aniž by nutně museli rozumět feministickému slovníku a aniž by skutečnost, že mu nerozumí a ne vždy naplňují naše představy o feminismu, znamenala automatické vyloučení z procesu dialogu.

Nemá smysl vytvářet nějaká ghetta, která by se soustředila jen na reaktivní politiku, nemá smysl chovat se paternalisticky a povýšeně. Mnohem větší smysl má snažit se dávat prostor každodenním zkušenostem lidí a vytvářet koalice, které mohou na první pohled působit nečekaně. Vzpomínám si, že takhle mě třeba v Chorvatsku překvapilo, že je tam queer hnutí propojené s hnutím za sociální bydlení a s hnutím za důstojné podmínky na trhu práce. Mluvilo se tam třeba o tom, jak gentrifikace a bourání továren ohrožuje pracující ženy-šičky. V důsledku toho procesu sbližování začaly společně sportovat, chodit na demonstrace a vytvořily vlastní infrastrukturu, ve které se učily i vzájemné empatii a pochopení. To platí i obecně, že bychom měli být empatičtější. To, že se někdo sám nechce označit za feministu, neznamená, že nesdílí určitou zkušenost. Jenom pro ni třeba nemá slovník. Podobně jako u rasismu je důležité hledat kořeny nespokojenosti, hlubší příčiny problémů a ty se snažit překonávat. Pokud jde o pojmenování odlišných zkušeností, je role novinářky vlastně jednoduchá, mnohem těžší je to z pozice aktivistky.

Klimatické hnutí na to aspiruje a zajímavé je třeba už to, jaký prostor tam dostávají ženy, například na pozici mluvčích, nebo akcentování otázky sociální spravedlnosti v souvislosti se změnami klimatu. Tam už to je inherentní. Hnutí samo jedná feministicky, aniž by na to upozorňovalo, což mi přijde důležité. Proměnou prochází také odborové hnutí. Vznikla ALICE – odborová organizace zaměstnankyň a zaměstnanců v sociálních službách a mluví velmi přístupnými jazykem, staví do svého čela úplně obyčejné ženské, klidně by tam mohla být moje teta. Mluví jazykem neprivilegovaných lidí a bojují každodenní zápas za důstojné podmínky. Jestli z toho vzniknou nějaké koalice, nevím, ale přinejmenším tohle se děje už teď.

Připadá mi zvenku, že aktivisté a aktivistky v oblastech, jako je právě otázka pracovních podmínek nebo klimatu, už si všichni uvědomují, že pokud chceme věci aktivně za pochodu nějak změnit, tak jedině za předpokladu, že budeme dávat prostor a zázemí především těm, na které situace nejvíc dopadá. Je zapotřebí stát se těmhle lidem průvodcem, nebo možná spíš být si průvodci navzájem, učit se poznávat své odlišné světy a vzájemně se podporovat. Doufám, že k takovému typu jednání se opravdu najde vůle.

Ne úplně. Nebo ne ten mainstreamový. Zároveň i feministické otázky mají různé vlny, například teď se ve společnosti více řeší sexualizované násilí. To je v pořádku, jen je důležité mít na paměti, že ani odvětví pracovních práv, péče, bydlení a problémů zápasu o vlastní důstojnost nesmíme zanedbávat. To je určitá výzva do médií, ale i směrem k nám samotným. Rozhodně i v oblasti sexualizovaného násilí bude řada problémů, se kterými se setkávají pracující. Netýká se to jen privilegované vrstvy, ať už jsou to celebrity, nebo někdo jiný. Tato každodennost může být i za zdmi továren.

V Česku feministické hnutí jako takové nemáme. Jsou tu ale různé aktivistické skupiny, které se snaží a věnují se feministickému aktivismu. Je otázka, jestli ta dynamika nemá být opačná – tedy vnášet feminismus do samotné infrastruktury každého typu aktivismu spíše než vytvářet čistě feministický aktivismus. Ale to je spíš otázka na někoho jiného – já se tímhle tolik nezabývám.

Nad tím jsem zatím vlastně nikdy do hloubky nepřemýšlela. Část problému souvisí s tím, že u nás v Česku je všechno občas takové nijaké. Ačkoliv bych nechtěla žít na Slovensku nebo v Polsku, kde míra šílené politické represe vyvolává extrémní odpor a vede lidi k tomu, že se aktivně spojují a hledají společná témata. U nás se tohle tolik neděje, i protože ta konzervativní politika je spíš taková plíživá. Do jisté míry je to i tím, že pro část lidí není nerovnost mezi ženami a muži téma. Chybí nám podpora napříč, a v tom je to bolestivé.

Další problém je v obtížné udržitelnosti samotných kolektivů. V tom smyslu, že jakákoliv poctivá aktivistická práce je nesmírně vyčerpávající a člověk ji vlastně naplno může vykonávat jenom po určitou dobu a v určitém životním období. A jakmile se třeba sám stane pečující osobou nebo nastoupí na plný úvazek do práce, je pro něj těžké věnovat se aktivismu tak, jak to situace vyžaduje.

Mojí ideální představou je hnutí, které je spíš v ulicích, které je mnohem víc demokratické a je primárně přítomné v každodenním dialogu. Ale to vyžaduje mnohem víc práce a péče. A taky to souvisí s nějakou velkou absencí politické struktury. Politiku dneska vykonávají primárně lidi z nejvyšší ekonomické vrstvy, většinou jsou to muži s velmi omezenou životní zkušeností. Komunikovat s nimi některá témata, která se pak týkají zbytku společnosti, je těžké i mimo feminismus, natož v jeho rámci. Musíme pak volit velmi složité strategie, jak s nimi řešit takové věci, jako je změna definice znásilnění nebo ratifikace Istanbulské úmluvy. Ty bariéry úplně nepřekonáme.

Já takhle nepřemýšlím. Ale můžu zmínit určitou pozitivní změnu. Ve věcech souvisejících třeba i s feminismem máme tendenci se cítit jako oběti. Vyjmenováváme, kdo všechno nás utlačoval. Opakujeme: My jsme to už dávno říkali a měli jsme pravdu. Jsme ale teď v situaci, kdy řada předních odborníků a odbornic začala říkat – ten systém je neudržitelný, prostě není možné vytvářet chudinská ghetta, není možné se nestarat o politiku bydlení. Není možné, aby za krizi platily nízkopříjmové vrstvy. Tento typ přemýšlení a volání po změně se pomalu stává součástí mainstreamu. Bohužel se vedle toho s vyvinula špatným směrem i politická i společenská situace a to už mi tolik nadějeplné nepřipadá.

Což nás staví před otázku taktiky a politiky. A v ní, myslím si, je třeba hájit znovu úplně základní principy svobody, spravedlnosti, důstojnosti, ale zároveň nepodléhat pocitu, že to lze dělat čistě nekonfliktní cestou. Možná to bude znít tvrdě, ale já naději skutečně vidím v konfliktu, a to především proto, že je to právě konflikt, v němž se dnes celé skupiny rodí, v němž vyrůstají, v němž svádějí své každodenní zápasy.

Já tu vidím tři oblasti, které kdybychom vyřešili, posuneme se skokově dopředu. Za prvé je to levná práce, která má taky genderový rozměr. Ta nejnižší třída, co se týče zaručené mzdy, jsou často ženská povolání. Tady někde začíná řetězec útlaku, nerovnosti, který se přelévá za dveře domácností a jehož obětí nezřídka kdy bývají ti nejslabší – třeba děti. A to opomíjím třeba tu skutečnost, že se tu nikdo nevěnuje otázce duševního a tělesného zdraví z hlediska chudoby, což je zásadní téma. Vždyť jsou to právě naše těla a naše možnosti věnovat se sebepéči, co dnes reprezentuje jednu z hlavních os třídních konfliktů.

Další věcí jsou exekuce. Vůbec ta logika zadluženosti a trestání dlužníků a dlužnic je velice toxická a úplně bere těm lidem jakoukoli vyhlídku na to začít nový život. A nejen to – svým způsobem jim bere právo na vlastní identitu jakožto lidské bytosti. Je to život ve znamení ponížení a ponižování. Přitom ochota učit se z chyb a nabízet lidem druhé šance je velké levicové téma. Osobně věřím, že máme právo se poučit se z toho, že jsme udělali chyby, a máme právo se zvednout a jít životem dál. Paradoxní je, že celá tato oblast má samozřejmě třídní perspektivu: lidé s různými typy základních kapitálů mají šancí nespočet. Ti dole ale dostanou mnohdy jen jednu šanci. Na příkladech lidí v exekucích to jde dobře vidět.

Třetí věc je bydlení a rostoucí majetková nerovnost, která nás vrhá do světa, v němž je některým lidem zeručeno extrémní pohodlí a jiní jsou odsouzeni k extrémnímu ohrožení na té úplně nejzákladnější úrovni. Tohle nemá v demokratické společnosti co dělat. Když odmyslím klimatickou krizi, jakkoli ta tímhle vším vlastně taky prostupuje, stojí tu tyto tři sociální otázky jako tři základní pilíře. Tyhle věci by se nám mělo podařit změnit, aby se společnost zbavila okovů, které ji tíží a stahují ji dolů.