Trigger warning: Následující text obsahuje homofobní nadávku (bu%erant). Pokud jsi na toto slovo citlivá*ý, zvaž prosím čtení tohoto textu. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Expozice

Zhruba v patnácti letech se začala měnit moje genderová identita a postupně mi docházelo, že nejsem tak úplně holka. Vděčím za to především Instagramu, který mi otevřel dveře do světa trans existence. Ostatní trans, nebinární a genderově expanzivní lidé, které jsem na začátku své cesty poznával pouze v online prostředí, mi tehdy poprvé představili koncept genderu a s ním spojené pojmy, jako jsou feminita či maskulinita.

Dnes je mi dvacet pět. Už tedy asi deset let různými způsoby proplouvám genderovými strukturami a poznávám je z mnoha odlišných pozic a úhlů pohledu. Má trans zkušenost, zakotvená ve sdílené existenci se všemi, kdo se jako trans vnímají, mi neskutečně obohatila život a ukázala až závratně opojné a radikálně upřímné možnosti bytí. Jednou z nich je pro mě užívání hormonů, konkrétně testosteronu. Avšak v poslední době, kdy mě společnost díky jeho viditelným účinkům na mém těle chápe jako kluka či muže, se pro mě stala silně přítomnou právě ta část mého já, která by se dala popsat jako maskulinní.

Buzerant

Přelomovým momentem, který mě velmi rychle probudil do skutečnosti, že mě teď svět vnímá jako muže, byla jedna večerní cesta do práce, při které jsem byl poprvé nazván buzerantem. Kromě naprostého šoku a tísnivého pocitu nebezpečí, který se dostavil bezprostředně po uvědomění si, co se právě stalo, ve mně nenávistná nadávka vyvolala mnoho nepříjemných myšlenek týkajících se (mé) maskulinity. Přestože už dlouho vím, že má genderová identita není binární, všudypřítomnému patriarchálnímu čtení světa a s ním ruku v ruce jdoucí zaryté představě o dualitě genderu a pohlaví, není úniku.

Můj milovaný testosteron, se kterým jsme už dva roky doslova jedno tělo a jedna duše, mi přinesl zcela odlišné prožitky. Na jedné straně se na mém těle objevily vytoužené změny v podobě více chlupů a vousů (ano, chci zvěčnit v psané formě, že miluji své chlupaté tělo), hlubšího hlasu nebo ostřejších rysů v obličeji. Cítím se tak ve větší pohodě jak sám se sebou, tak při kontaktu s ostatními. Zároveň jsem se ve společnosti, která je niterně protkaná genderem, ocitl na pomyslné druhé straně dichotomie muž–žena.

Přestože mi maskulinita není vlastní a přiřazení mužského genderu je jen nechtěný vedlejší efekt mého rozhodnutí brát hormony, jsem si s každým dnem jistější, že mužem nejsem a nikdy nebudu. Tuto skutečnost jsem ostatně věděl vždy, nicméně testosteron mi ji zas a znovu potvrzuje. Čím více „vypadám jako muž“, tím méně maskulinní se cítím. Gender je prostě jeden velký výmysl a já se jej aktivně každý den, i skrze mé vlastní tělo, odnaučuji.

Po odeznění prvotního ochromení z oné homofobní urážky se mi v hlavě vynořila děsivá myšlenka. Teď mohu být vnímán jako hrozba. Možná i někdy jsem. Následně se dostavilo okamžité znechucení. Nad vlastním tělem, nad oblečením, které jsem měl na sobě, a nad maskulinitou, kterou na mně ostatní vidí. Cítil jsem proto zoufalost z toho, že moje falešná identita muže v někom může vyvolat obavy z toho, že na ně plivnu podobně transfobní nebo sexistickou urážku či se dopustím jiného činu z vyšších pater pyramidy nenávisti. Pamatuji si i pocit frustrace z představy, že se některé ženy, trans a/nebo queer osoby v mé přítomnosti možná taky necítí komfortně či bezpečně. Uvědomil jsem si, že ne vždy je v mých silách s tím něco udělat.

V momentě, kdy jsem byla poprvé nazvána buzerantem, se mi své maskulinity chtělo vzdát, odhodit ji a rezignovat na to, že mi lidé budou všude a pořád přiřazovat nějaký (čti binární) gender. Místo toho jsem cítil touhu hlasitě ukázat své křehké, citlivé, respektující a milující feministické já. Tehdy a tam se mi chtělo okamžitě přestat brát testosteron, přestože mě v té samé chvíli napadalo, že ho ani náhodou vysadit nechci. Tehdy a tam jsem chtěla nejen plakat, ale zároveň křičet na tu nespravedlnost. Na to, že existuje tak omezený a toxický systém, do kterého nepatřím a který mě pokaždé bezpodmínečně dostihne, přestože se sebevíc snažím překonat jeho limity. Na to, že budu vždy na první pohled vnímán jako někdo, kým nejsem. Na to, že tohle je nevyhnutelný, nechtěný, ale neméně reálný doprovodný efekt mé vlastní uvědomělé volby brát hormony.

Do divadla na gender

Gender je opravdu zvláštní věc. Čím déle žiji mimo jeho tradiční škatulky a čím více o něm čtu, přemýšlím a mluvím s ostatními, tím absurdnější mi celý ten koncept připadá. Díky své nebinární trans zkušenosti jsem ve svém životě prošlo již všemi třemi genderovými variantami, které současný systém nabízí – žena, muž a „něco mezi“. Něco mezi jsou chvíle, kdy vás lidé nedokážou identifikovat, se značnou dávkou nejistoty a studu začnou zmateně blekotat „slečno, ehm, teda, pane“ a snaží se vás oslovovat bez použití rodů. Je to mimochodem skvělá strategie, i když je její použití značně omezené. Ukazuje, že i v češtině je možné se do určité míry vyhýbat rodům a neřešit tak, jaký je gender osoby, s níž mluvíte. Bohužel to ale nelze dělat vždy.

Má cesta mě vlastně zavedla až za samotné hranice binárního vnímání genderu. Současně mám pocit, že stojím mimo něj a s lehce ironickým úšklebkem jej sleduji zvenčí. Naše společnost se mi z mé pozice zdá jako jedno velké představení, kterého si ale většina účinkujících není vědoma, jelikož jejich role nebezpečně blízko kopírují jejich opravdové životy. Je ten muž opravdu takový racionální, sebevědomý a neohrožený borec, nebo to po něm jen vyžaduje jeho role? Je opravdu sám sebou a takový, jaký je a chce být, nebo pouze performuje kulturou předem připravenou úlohu? Je postavou ve hře, nebo hercem, který po skončení představení dále pokračuje ve svém osobním životě?

Většinou mi připadá, že se pro účinkující rozdíl mezi performací společensky přijímané podoby genderu a jejich skutečným já ztrácí. Avšak přece jen je možné si sem tam všimnout jistých skulinek a nepřesností a potvrdit si tak, že se opravdu jedná o hru. Například v momentě, kdy váš kolega přijde s tím, že je vlastně vaší kolegyní. Její život, doposud čten jako mužský, se tak najednou stává jakousi přetvářkou, ve které vaše kolegyně pouze předstírala, že je tím, kým se od ní očekávalo.

Aniž bych o to jevila zájem, i já jsem do tohoto divadla někdy zatáhnut. Třeba v momentě, kdy jsem jakožto muž požádán o vyřešení nějakého technického problému. Z nenápadného, pobaveného pozorovatele se najednou stávám hercem. A od herců je očekáváno, že budou hrát podle scénáře a svou roli ztvární co možná nejvíce autenticky.

Metafora divadla mi pro mou zkušenost s genderem připadá opravdu trefná. Asi v patnácti letech jsem přestala být holka. Uprostřed hry jsem tedy k velkému překvapení publika přerušila svou dosavadní roli a odmítla ji nadále hrát. Nikdo nevěděl, jak reagovat, protože šablona, jež by se v této situaci dala použít, chybí. Už se vám někdy stalo, že jeden*na z herců a hereček vědomě opustil*a svou roli a stál*a na pódiu ne jako postava ve hře, ale jako osoba, která ji hraje? Vraťme se opět k příkladu s kolegyní. Už jste se někdy setkali*y s někým, kdo po vás žádal oslovení v jiném rodě, než jaký vám váš instinkt radí? Věděli*y jste, jak se zachovat?

Výměna role

Mé rozhodnutí opustit roli ženy nic nemění na skutečnosti, že jsem stále součástí představení, ve kterém něco prostě hrát musím. Po fázi prvotních nejasností se mi v rukou velmi rychle objevuje scénář nový, zatímco očekávání všech okolo mě nutí tuto mou novou roli bryskně zaujmout. Stojím v záři reflektorů. Všxchnx se dívají. Za účelem hladkého průběhu a vyhnutí se konfliktu či nepříjemnostem se uchyluji k předstírání toho, co se ode mě žádá.

Často jsou tyto momenty vnějšího připsání genderu bolestivé a obrovsky frustrující. Před započetím hormonů jsem si naivně představovalo, že se teď konečně genderové binaritě prostě nějak vyhnu. Na dosah ruky mi přece leží zřetelná biologická hranice pohlaví, která je masově považována za „přirozeně“ danou. Pouhá myšlenka na její překročení často vzbuzuje (v nejlepším případě) pobavení nad zdánlivě očividnou nemožností tohoto kroku. Přece se ho ale chystám udělat. Avšak v momentě, kdy mě testosteron změnil natolik, že jsem se najednou ocitlx v mužské populaci, jsem si s hrůzou přiznal, že mě ten systém prostě doběhl. Zároveň mě upřímně mate, že mě teď ostatní jako ženu nevidí. Byla jsem vychovaná a do svých asi dvaceti dvou či dvaceti tří let socializovaná jako holka. Po převážnou a významnou část mé existence mě patriarchát trénoval na bezchybné zaujetí pozice na jedné straně barikády. Měla jsem hlavně dobře vypadat, být slušná, milá, poslušná a nekonfliktní.

Veškerá má zkušenost je mi tak najednou ve společnosti a interakcích s ostatními k ničemu. Zvykání si na kategorii muže je pro mě velmi specifickou a nepopsatelnou zkušeností. Zatímco mě svět vnímá jako člena skupiny B a požaduje ode mě reprodukci relevantních kulturních vzorců, já se stále cítím jako členstvo skupiny A. Mé prožívání externího nálepkování má však ještě jednu rovinu. Přestože jsem ani tehdy, když mě svět četl jako ženu, ženou nebyl, mám pocit, že jsem se předtím nijak nepodílelx na aktu genderování mé osoby. Jednoduše mi narostlo nějaké tělo, které ostatní považovali*y za zdroj mého genderu. V mé hlavě to byl jejich předpoklad, se kterým jsem já neměl nic společného. V současnosti ale beru hormony, díky nimž v očích druhých vypadám jako muž. Jako bych vás všechny tedy naváděl k tomu, abyste si něco mysleli*y, načež váš logický závěr drze vyvrátím.

Ztrácíte přehled? Není divu, překračujeme totiž hranice možného – nezpochybnitelnost biologického základu dvou pohlaví, neexistující prostor pro někoho, kdo není ani ženou, ani mužem, legitimitu vlastní identity. Hranice, které nás zas a znovu utvrzují v tom, že gender je jedno velké divadlo – jak říká neznámým autorstvem upravený Shakespearův citát, „all the world’s a stage and every gender is a performance“ (celý svět je jevištěm a každý gender je představení).

Gender je práce

V současnosti si zatím sám pro sebe vybírám roli, kterou bych na pódiu mohl hrát. Pročítám scénáře, jež se aspoň částečně překrývají s mým naladěním mysli, a přemýšlím, který si zvolit, aniž bych musel kompromitovat značnou část toho, kým jsem. Hledám cestu k vlastní maskulinitě, tak jako k vlastní feminitě. Maskulinita se nemusí rovnat identitě muže. Stejně tak jako testosteron nebo mužský rod nutně neznamenají, že je někdo mužem. To ale bohužel nic nemění na tom, že diktát ideologie dvou genderů je absolutní. Jsem nucenx se realitě hlavního proudu postavit čelem a nějakým způsobem s ní nakládat. Pokud už tedy mužem v určitých situacích být musím, snažím se performovat netradiční maskulinitu a ukazovat lidem, že to jde i jinak. Snažím se ukazovat maskulinitu takovou, jakou ji já sám chci kolem sebe vidět.

Chci se přizpůsobit jen tomu minimu společenských očekávání, která jsou nezbytně nutná pro můj pocit bezpečí a pohody, přestože nároků, které bych jakožto muž měl splnit, je o hodně více, a přestože jsou vlastně někdy paradoxně lákavé. Podvolení se a konformita mají jednu velkou výhodu. Přinášejí odměny v podobě možností, ochrany či uznání. No kdo by to nechtěl.

Ztělesňovat, hrát či předstírat jakýkoli gender je práce. Mohlo by se zdát, že je to práce jen pro nás, kdo se snažíme vyhýbat všem normám a očekáváním, jak to jen nejvíc jde. Myslím si, že je to ale práce pro nás všechny. Každx z nás jsme denně součástí nějakého veřejného místa. Je jedno, zda je to večerka, úřad práce nebo komunitní zahrada. Představy o tom, co jsou vhodná gesta, slova, charakterové vlastnosti nebo kousky oblečení pro ženy a pro muže, jsou s námi totiž všude. Všxchnx jsme vystaveni*y nedosažitelným ideálům a tlaku je naplňovat. A to je práce.

Práce unavuje. Proto jsou pro mě nezbytnými kvír a feministické komunity. Především v nich je pro mě, stejně tak jako pro ostatní, aspoň na chvíli možné gender odložit a vydechnout si. Do těch prostorů si chodím odpočinout. Genderově odpočinout. Jen tady většinou můžu aspoň na chvíli vypnout tu část mého mozku, která neustále přemýšlí nad tím, jak mě vnímají ostatní, a vyhodnocuje, jestli to, co právě dělám, je genderově vhodné či nikoli. Jestli náhodou není vidět, že nemám úplně plochý hrudník. Jestli by (cis) kluk opravdu takto pečlivě skládal tu utěrku. Jestli je běžné, že (cis) muži při neosobní konverzaci mluví o tom, že je jim něco nepříjemné, že z něčeho mají strach, že něco nezvládají. Bezpečné komunity jsou pro mě jako sestoupení z jeviště, kdy konečně přestává platit předem stanovený skript a já můžu jednoduše jen být.

Feministická a kvír (offline i online) místa mě rozhodujícími způsoby formovala a nadále formují. Bez lidí, kteří je tvoří a s nimiž společně můžeme posunovat zmíněné hranice možného, bych nebyl člověkem, kterým dnes jsem. Tato místa mi ukázala, že moje niterná touha nejen nebýt mým od narození připsaným genderem, ale také si nárokovat to, co je většinou asociováno s genderem „opačným,“ není perverzní, nechutná a špinavá. Odhalila mi, že je naopak naprosto normální a přirozené, že se cítím tak, jak se cítím, a že dělám taková rozhodnutí, jaká dělám. (Ačkoli výrazy normální a přirozené nemám příliš v oblibě, jelikož většinou odkazují k utiskujícím normám, zde je používám záměrně za účelem jejich rekultivace.) Co víc, tato místa mě naučila, že i lidé jako já, lidé s nenormativními genderovými zkušenostmi, jsou validním a nepostradatelným členstvem svých komunit. Pevně věřím, že tyto prostory jsou také katalyzátorem radikální společenské změny, která nás všechny dnes a denně osvobozuje od svazujících a utlačujících struktur. Jsem přesvědčenx, že za klíčového přispění trans osob a komunit směřujeme k absolutnímu osvobození od konceptů genderu a pohlaví. A že psát o dekonstrukci maskulinity jednou nebude dávat smysl, protože nic jako maskulinita nebude existovat.