Když jsem ve třinácti letech přečetla knižní sérii Stmívání od Stephenie Meyer, začala mě pronásledovat zapeklitá otázka. Toužím po rodičích hlavní postavy Edwarda Cullena, protože chci, aby zaplnili prázdnotu, kterou po sobě zanechali moji skuteční rodiče, nebo si jenom tajně přeju, aby mě ojeli? Možná obojí? Jako puberťačka jsem nedokázala formulovat důvody tohoto zmatku. Zdá se, že všichni upíři Stephenie Meyer ztělesňují jednu specifickou fantazii, která je umocněna idealizací věkového rozdílu v romantických vztazích. Různá internetová fóra hlásají, že jediné dobré mužské fiktivní postavy jsou ty, které napsaly ženy. Co se ale stane, když jsou tito muži také eticky problematickými otcovskými figurami?

K filmu Stmívání jsem se vrátila v roce 2020, a to za dozvuku jeho renesance. V bezpečí poskytnutém internetovou platformou Tumblr jsem se podělila o kontroverzní pohled na jednoho upířího daddyho, Dr. Carlislea Cullena. Označila jsem ho za padoucha – mírumilovného doktora s neetickými praktikami a pokřiveným hraním si na boha. Dnes se – s plně vyvinutým čelním lalokem – vracím ke své nehynoucí přitažlivosti k tomuto pochybnému fiktivnímu patriarchovi z ještě pochybnější upíří série, abych prozkoumala souvislost mezi otázkami daddy issues, fantazie a patriarchátu. Abychom lépe porozuměli tomuto kouzlu, musíme začít u samotného Stmívání, cringe a zároveň kultovního filmu, který se stal kulturním fenoménem.

Vlk v rouše beránčím

Nejsem jediná, kdo přiznává, že filmová série Stmívání, spolu se svým ikonickým soundtrackem, měla nevysvětlitelný emocionální vliv na jeho dospívání. Formovala nejen můj hudební vkus a mé estetické preference; pravděpodobně upevnila i mou bisexualitu, včetně preferovaného typu romantických partnerů. Sledování Stmívání mi sloužilo jako forma úniku od každodenních problémů pubescentky z dělnické třídy. S postupem času a získáním kritického nadhledu se na postavu Edwardova otce, Carlislea Cullena, dívám jako na případovou studii naší kulturní posedlosti ochranitelskými a morálně absolutistickými otcovskými postavami.

Proč mě ale série zasáhla tak silně? Zajisté zafungovala samotná fantazie o bohaté, vzdělané a krásné rodině, jejíž členové byli jeden druhému oddaní. Cullenovi pro mě představovali stabilitu v dobách ekonomické recese a globálně pociťované úzkosti nultých let. Nejedno zmatené dítě s rozvrácenou rodinou, jako jsem byla i já, v Cullenových vidělo vzor dokonalého a vysněného bezpečí – idylická rodina s Carlislem v čele coby živitelem, který poskytuje ochranu.

Celá podivná premisa záchranářského daddyho Carlislea ale vzbuzuje obavy. Ani jedna osoba, kterou proměnil v krvežíznivou bytost, neměla v tomto rozhodnutí slovo. Svou nevlastní dceru Rosalie proměnil v upírku bez jejího souhlasu hned poté, co byla znásilněna skupinou mužů – a rovnou s myšlenkou, že se stane partnerkou pro adoptivního syna Edwarda. Svou ženu Esme zase potkal, když byla ještě dítě. A proměnil ji poté, co se pokusila spáchat sebevraždu. V obalu péče se tak skrývá spíše nadřazenost a manipulace.

Právě v těchto vzorcích chování je možné vidět znepokojivou podobnost mezi Carlislem a Josephem Smithem, zakladatelem mormonské církve. Smithovi je postava Carlislea extrémně podobná: svou tváří, zlatými vlasy, performativní spravedlností i neochvějnou vírou a soucitem. Podle mormonského historika George A. Smitha poznal Joseph čtvrtinu svých budoucích manželek v době, kdy byly ještě děti, a čekal, až budou dostatečně staré na to, aby si ho mohly vzít.

Čím hlouběji se tak noříme do analýzy Carlisleovy „svatosti“ a celé ságy Stmívání, tím zřetelněji se nám odkrývá skrytá ingredience literární předlohy – mormonská víra Stephenie Meyer. Nejedná se pouze o její zobrazení ideální rodinné struktury v čele se „spravedlivým patriarchou“ – s mormonismem je spjato děsivě mnoho aspektů Stmívání. Od rasistických detailů, jako je normalizace konfederační armády, přes stereotypní nálepkování původního obyvatelstva až po to, že primárním smyslem života ženy je podle příběhu porodit dítě a starat se o něj.

Upíři Stephenie Meyer ztělesňují vrchol puritánské kultury devadesátek a nultých let. V jejich světě nedochází k rozvodům, protože upíři si zásadně vybírají partnery navěky. Jakmile se do sebe zamilují, už se nikdy nemohou rozejít. Meyer nás ve svých knihách přitom nijak nenabádá, abychom Carlisleovu autoritu a dobrotu jakkoli zpochybňovali. Pro převážně ženské čtenářky atraktivní vůdce kultu dělá všechna těžká rozhodnutí, aby je ony dělat nemusely. Dalo by se říci, že nás přitahuje benevolentní dominance jeho paternalistického vedení a jsme ochotny ignorovat hluboce problematické aspekty skryté za jeho osobností.

Vakuum autority?

Upíří daddy byl obzvláště lákavý pro mou generaci mileniálů i mladší generaci Z. Pravděpodobně s tím měla něco společného kulminace generačního traumatu způsobeného nepřítomností otců během našeho dětství. Mnoho z nás vyrůstalo s otci, kteří se o své děti moc nestarali. Ať už to bylo kvůli pozvolné transformaci tradičního patriarchátu, tedy struktury zasazující mužskou identitu primárně do role živitele rodiny s neochvějnou rozhodovací mocí, nebo proto, že nízká angažovanost otců v péči o děti je ukotvená v naší kultuře. To samozřejmě neznamená, že bez takzvaně mužského vzoru nevyroste emočně stabilní jedinec – sama pocházím z rodiny cis hetero matky a queer cis otce. Roli autority nemusí nutně zastávat muž. Jenže možná právě patriarchální výchova se striktně rozdělenými genderovými rolemi rodičů, mnohdy navíc poznamenaná nepřítomností otců, má co do činění s tím, jak často přimhouříme oči nad chováním mužů v pozici moci.

Ačkoli Barbara Ehrenreich v knize The Decline of Patriarchy (Kolaps patriarchátu, 1995) tvrdí, že úpadek tradičního patriarchátu byl nejvíce pociťován v USA, síla hot daddyho není pouze západním fenoménem. Československý postsocialismus zažil vlastní reorganizaci genderových norem a v souvislosti s nynějším nárůstem nacionalistické politiky se střetáváme také s apelem na návrat k tradičnímu patriarchátu. Také čeští fanoušci a fanynky Stmívání během dospívání začínali chápat své první vztahy k maskulinitě. Můj otec byl přítomen sporadicky, a když už se mnou trávil čas, neslo to s sebou následky, které se snažím zahojit dodnes. Další zklamání přišlo s mužskými vrstevníky. Učitelé, kteří byli mou poslední nadějí na nalezení adekvátního mužského vzoru, často mizogynně škatulkovali ženy do určitých rolí a ve štafetě zklamání tak pokračovali. Jenže touha po formě maskulinity, která by byla bezpečná, s úderem ošklivé reality magicky nezmizí. Mnohdy však nemá kde bezpečně přistát než v říši fantazie. Snadno se pak uzamkneme do cyklu vyhledávání validace od mužů, kteří nám zároveň ubližují.

Daddy issues

I já jsem takovou validaci v minulosti hledala. Narušené vztahy s mužskými postavami a propast mezi tím, co jsem v dětství potřebovala, a tím, co jsem dostala, v kombinaci s potřebou být viděna a vybrána, kterou série Stmívání do určité míry zesílila, nakonec vedly k mému prvnímu vztahu s násilnickou postavou v reálném životě. Bylo mi teprve šestnáct, jemu*jí dvacet tři. Neměla jsem sebevědomí a doufala jsem, že pro člověka, který pro mě v danou chvíli ztělesňoval mužskou autoritu, budu výjimečná. Oddanost a svěření vlastní moci pro mě představovaly synonymum lásky. Hlavně, abych ho*ji učinila šťastným*ou.

Myslím proto, že je důležité připomínat, že „daddy issues“ nejsou žádná patologie, ale reakce na selhání patriarchální struktury společnosti. I britská spisovatelka Katherine Angel v knize Daddy Issues: Love and Hate in the Time of Patriarchy (Daddy issues: Láska a nenávist v době patriarchátu, 2022) výstižně podotýká, že bychom ženy konečně měli přestat obviňovat z toho, že za jejich daddy issues může selhání charakteru. Pod tímto slovním spojením můžeme spíš hledat kritiku genderového uspořádání systému, v němž žijeme, a především otcovských figur a moci, kterou nad námi drží. Podle takového pojetí je pak taky pochopitelné, že se zaplétáme do literárních a filmových prvků a podléháme kompenzační fantazii, jako je tomu právě u Stmívání. Ve třinácti letech mnohé z nás nedokázaly oddělit ochranu od kontroly, protože jsme neměly možnost se naučit, že ochrana by neměla vyžadovat vlastní kapitulaci.

Možná jsme ale v tomhle věku podobnou fantazii prostě potřebovaly. Doufám, že jako starší budeme ke Stmívání přistupovat střízlivějšíma očima. Číst znovu upíří knižní sérii je pro mě samotnou momentálně spíš děsivý zážitek. Díky životním zkušenostem, feministickým podpůrným sítím i vlastnímu uvědomění nejspíš mnoho fanynek rozpoznává varovné signály celé ságy. To neznamená, že si problematické knížky a filmy nemůžeme jen tak užívat. Fikce nám totiž umožňuje bezpečně zkoumat své vlastní, mnohdy tabuizované touhy. Objevovat samy sebe a své představy, učit se ovládat svá skrytá přání a orientovat se v nich. Nechci nálepkovat intergenerační vztahy nebo vzbuzovat stud za sexuální přitažlivost k autoritám. Věřím, že existují způsoby, jak prozkoumávat dynamiku moci bezpečným způsobem. Je proto zásadní pojmenovat, odkud naše přitažlivost k autoritám pochází a jak ovlivňuje naše rozhodování v mezilidských vztazích, a to nejen s muži.