Svraští se mi čelo. Nemůžu si pomoct. Cítím se děsně frustrovaně. Učím na nejmenované české univerzitě skupinku fajn lidí. Řešíme zrovna diskriminaci lidí z různých menšin a v rámci online živé knihovny si povídáme s člověkem na vozíku. Po dvacetiminutové diskusi vypínáme Zoom a vracíme se do našeho malého kolečka. Brzy zjišťuji, že ve mně rezonují úplně jiné části výpovědi než u studujících. Zatímco já slyším sociální nespravedlnost, zjevující se v hmotných i nehmotných bariérách, které společnost lidem s postižením klade, oni*y vyjadřují pocity úlevy: „Došlo mi, jak drobné jsou mé vlastní starosti.“ Nebo zděšení: „Nevím, kde bych hledal motivaci k životu.“ Jen s velkou námahou udržuji klid v hlase, tohle téma je pro mě příliš osobní. Kladu několik provokativních otázek v reakci na jejich výroky a snažím se je povzbudit ke kritickému zkoumání vlastních postojů. Marně. Parkujeme ve vlastních stereotypech – lítost nebo sebeujištění. Není čas a téma je příliš obsáhlé, abychom ho bez důkladného zkoumání kořenů systémového útlaku dokázali*y pojmout. Naše představivost je udusaná hluboko pod nánosem ideálů „normálnosti“ a hodnot liberálního individualismu.

Umění odporu

Představivost bývá paradoxně zásadním aktivistickým nástrojem k sebevyjádření a kritice společnosti pro lidi se zdravotním postižením. Americký queer a crip teoretik Robert McRuer ve své knize Crip Theory (Crip teorie, 2006) označuje umělecký projev jako jeden z důležitých způsobů, jak projevit svou crip identitu. Umění vnímá jako možný nástroj ke crip coming outu, jelikož se skrze něj můžeme prvně sebevyjádřit a představit jako zdravotně postižení. Nepostradatelnost uměleckého projevu v hnutí zdravotně postižených ve své knize Crip Kinship (Vzájemnost kriplů, 2021) opakovaně zdůrazňuje i mad queer edukátorka a akademička Shayda Kafai. Ve společnosti, kde jsou invalidní těla a mysli vnímány jako bezcenné, považuje vytváření nových světů lidmi s postižením jako nutnost k přežití. Život s nějakou formou postižení podle ní vyzývá k „divoké tvořivosti“. Historické formy prezentace postižení v rámci tzv. freak show jsou nahrazeny ovládnutím prostoru a narativu disabled lidmi. Pódium se stává prostorem k sebevyjádření, provokaci a současně ke kritice společnosti, performance zase nástrojem k nabourávání představ o těle, identitě, rodině, komunitě i sexualitě.

Jednou z forem útlaku, jíž zdravotně postižení lidé čelí, je totiž popírání jejich sexuality. Jsou v naší kultuře vnímána nějaká těla méně sexy než ta nemocná a zkriplená? „Mrzáctví“ exotizujeme. Nemůžeme z něj spustit oči. V některých případech jej dokonce fetišizujeme, třeba dwarfismus v pornografii. Postižená těla však konstruujeme především jako v přímé opozici k tělům, která vnímáme jako sexy, atraktivní a hodna touhy. Například feministická teoretička bell hooks však vnímá toto odstrkování na okraj jako „radikální příležitost“ k odporu. Podle ní jsou to právě prostory odstrčenosti, ve kterých může začít vznikat půda pro zrod diskurzů, které budou nabourávat ten dominantní. Třeba zdravotně postižený aktivista a umělec Leroy Moore si ve svém vystoupení v roce 2013 hrál s tím, jak vnímáme slintání. Samovolné slintání neskrýval jako něco nechutného, ale odhalil jej coby součást vyjádření sebe samého i své sexuality, kterou nazval „droolicious“ (slovní hříčka v anglickém jazyce se slovy delicious – chutný, drool –slina). Moore droolicious představil v San Franciscu v rámci série vystoupení kolektivu Sins Invalid, jehož zakladatelstvo je známé mimo jiné tím, že zásadním způsobem nabouralo, jakým způsobem lze smýšlet o problematice zdravotního postižení.

Vznik disability justice hnutí

Disabled, queer a BIPOC aktivisti*ky Mia Mingus, Stacey Milbern, Patty Berne, Eli Clare a již zmíněný Leroy F. Moore Jr se na začátku tisíciletí spojili v americkém uměleckém projektu Sins Invalid, jehož součástí bylo vytváření provokativních děl zpochybňujících paradigmata „normálního“ a „sexy“. Ve svých performancích navíc nabídli vize krásy a sexuality zahrnující všechny druhy těl i komunit. V rámci své činnosti Sins Invalid také formulovali základní myšlenky disability justice hnutí (hnutí za spravedlnost pro lidi se zdravotním postižením). Vytvořením tohoto hnutí přímo reagovali na mainstreamové hnutí za rovnoprávnost lidí se zdravotním postižením, jež podle nich nebylo dostatečně inkluzivní a buřičské.

Zatímco hnutí za rovnoprávnost cílí na změnu konkrétních politik a zákonů v rámci stávajícího systému, disability justice má od počátku antikapitalistické a intersekcionální jádro, takže se ke statu quo staví podvratně. Aktivistvo ze Sins Invalid ve své publikaci Skin, Tooth, and Bone – The Basis of Movement is Our People (Kůže, zuby a kosti – základem našeho hnutí jsou naši lidé, 2019), která shrnuje stěžejní myšlenky hnutí, vysvětluje, jakým způsobem hnutí za rovnoprávnost zneviditelňovalo lidi s postižením, kteří byli navíc queer, rasizovaní nebo pocházeli ze znevýhodněného socioekonomického prostředí. Jinými slovy podle zakladatelstva Sins Invalid hnutí za rovnoprávnost nereflektuje zkušenosti a potřeby lidí, kteří nemohou čerpat privilegia společnosti, jež od nás očekává, že budeme bílí, hetero, cis či výkonní. Sins Invalid se také ostře vymezují proti definování lidské hodnoty na základě produktivity. Společnost postavená na hodnotách neustálého růstu, individualismu nebo imperativu „zdraví“ bude vždy z podstaty diskriminující vůči lidem s postižením, jejichž těla s těmito hodnotami nejsou v souladu. Sins Invalid proto označují momentální fungování společnosti jako krajně ableistické.

Diskriminace zažraná pod kůží

O ableismu se v české společnosti moc nemluví. Zatímco všichni alespoň tušíme, co je to rasismus nebo sexismus, slovo ableismus uniká i lidem kovaným v angličtině. Když jsem tento pojem vysvětlovala v již zmíněné seminární místnosti, dostala jsem nepřekvapivou a opakovanou reakci ve stylu: Ale to přeci nedává smysl, ne? Proč bychom diskriminovali chudáky mrzáky?

Ableismu lze v celé jeho šíři ale porozumět, až když pochopíme mechanismus vytváření „druhého jiného“ (anglicky othering). Abychom porozuměli sobě samým a své identitě, konstruujeme identity jiné, vůči kterým se vymezujeme. Potřebujeme vědět, co si představit pod „nemocným tělem“, abychom věděli, jak poznáme to zdravé. Do určité míry je vymezování sebe vůči něčemu/někomu jinému běžný proces sebeidentifikace, ať už individuální, nebo kolektivní. Problémem je nicméně to, že často je taková tvorba dost asymetrická. Pokud máme moc (třeba symbolickou), můžeme společně s vytvářením „druhého“ konstruovat i jeho podřízenost k sobě samému či k nám samým. Jasně to lze sledovat, ohlédneme-li se do dob, kdy měly skoro všechny mocnosti své kolonie. Konstruování „těch druhých“ v podřízené pozici se stalo nástrojem k ospravedlnění zabírání cizího území a vraždění milionů lidí. Když už se do učebnicových kapitol o kolonialismu náhodou dostane rasismus, ableismus tam zcela jistě nenajdeme. Přitom jsou spolu tyto procesy neodvratně spjaty. Podřízenost jiné „rasy“ byla totiž navázána na údajně nedostatečnou tělesnou i mentální způsobilost. Nejen rasistické, ale i ableistické smýšlení tedy historicky sloužilo k ospravedlnění imperialistických choutek.

Když bylo pro mé studující náročné pochopit, proč bychom záměrně diskriminovali „chudáky“ zdravotně postižené, neuvědomovali si, že se nejedná o vědomý proces. Ableismus vyvěrá z hodnot, ve kterých žijeme. V systému, kde těla hodnotíme na základě schopnosti produkovat (nikoli třeba pečovat), se z některých stávají těla horší jakosti. Ableismus si tedy nelze představovat jako nějaký záměrný, zlovolný a vědomý proces diskriminace, jako spíš kolektivní nastavení našeho myšlení, které však není přirozené a nevyhnutelné, ale přímo propojené se systémem produkce a s hodnotami společnosti.

Oba výše zmíněné přístupy, tedy antikapitalismus a intersekcionalitu, vnímám jako nejzásadnější ideologické odklonění hnutí za spravedlnost pro zdravotně postižené osoby od mainstreamového hnutí za rovnoprávnost zdravotně postižených lidí. Sins Invalid nicméně zmiňují ještě dalších osm stěžejních bodů hnutí za spravedlnost pro lidi se zdravotním postižením. Zdůrazňují, že hnutí by mělo bujet zespoda, přímo od lidí se zdravotním postižením, dále hovoří o solidaritě mezi různými hnutími za sociální spravedlnost, vyzdvihují vzájemnou závislost nebo třeba kolektivní osvobození a vnímání lidí jako celistvých bytostí, aniž bychom rozlišovali mezi myslí a tělem.

Proč se má feminismus zabývat disability justice?

Ke hnutí disability justice (hnutí za spravedlnost pro lidi se zdravotním postižením) jsem se dostala krom mé nemoci také díky feminismu. Konkrétně tomu radikálnímu. Byly a jsou to právě feministky, které se zabývají tím, jakým způsobem jsou ženy utlačovány na základě kontrolování jejich tělesnosti (potažmo i sexuality). Americká akademička Susan Wendell ve svém článku Towards a Feminist Theory of Disability (Směrem k feministické teorii zdravotního postižení, 1989) připomíná, jak málo reflektujeme rozmanitost těl – co do velikosti, tvarů, odstínů kůže, rozsahu, pohyblivosti nebo třeba vývoje. Já bych si troufla toto tvrzení rozšířit i o mysl. V souladu s celostním vnímáním bytostí bych souhlasila s již zmíněnou Kafai, která přestává rozdělovat mysl a tělo a používá pro obojí naráz slovo bodymind (těžko se mi to překládá, ale doslovně a od podlahy obrozenecky tomu pojďme říkat tělomysl). Fascinující vlastností tělomyslí je, jak prchavé a proměnlivé jejich formy jsou. Můžeme si udělat, kolik plastických operací chceme, utratit tisíce korun za omlazující krémy a oleje, ale stárnutí, úrazům či postupné transformaci se nemůžeme nikdy zcela vyhnout. Všechny tělomysli byly nebo někdy budou nemocné či postižené. Pohlížení na tělomysli tímto způsobem nás odklání od vytváření „druhého jiného“ a směřuje ke vnímání podobností a vzájemné propojenosti.

Zatímco se feministky věnovaly ideálům krásy a kritice vytváření dojmu, že absolutní kontrola nad našimi těly je možná, jsou to lidé nejvíce vzdálení ideálům nejen krásy, ale i síly a energie, kteří mohou odkrýt alternativy přístupu k vlastním i kolektivním tělomyslím. Současně tak mohou pomoci odhalit umělost a vykonstruovanost ideálů, ke kterým se chceme přiblížit, přestože všichni dřív nebo později nevyhnutelně selžeme. Zdravotní postižení totiž nemusí být vnímáno jako odchylka, nýbrž jako nedílná součást všech tělomyslí v různých formách a stadiích života.

Dalším z mnoha témat, kdy se feministické a disabled myšlení propojuje a doplňuje, je péče a vzájemná pomoc. Mnohdy si neuvědomujeme, jak represivní a plna útlaku může být ideologie individualismu a liberální apel na nezávislost. Jak na takovém základě můžeme vnímat osoby, které jsou „závislé“ na něčí asistenci či jiné formě pomoci? A nepotřebujeme někde tam hluboko koneckonců všichni pomoc a podporu? Susan Wendell v již zmíněném článku upozorňuje na občasné tendence některých feministek k prosazování nezávislosti. S odkazem na autorku knihy Feminism and Disability (Feminismus a zdravotní postižení, 1993) Barbaru Hillyer Davis navrhuje namísto toho tzv. reciproční model neboli model vzájemnosti. Fungování na základě vzájemnosti by podle nich vyžadovalo „rozpoznávání potřeb ostatních, spoléhání se na druhé, schopnost žádání o pomoc a přijímání pomoci, delegování odpovědnosti, respektování hranic či poskytování a přijímání empatie“. Když se to pokusím snést z abstraktní roviny na zem, myslím, že by bylo revoluční a v zájmu všech tělomyslících lidí přestat péči vnímat jako pouze jednosměrnou, tzn. od pečovatele*ky ke klientstvu, ale mnohasměrnou, komplexní a především brutálně cennou.

A co s námi?

Objevování spjatosti feminismu a crip teorie mě nabuzuje, zároveň ale i dost frustruje. Mám dojem, že mi rozjařenost kazí, jak moc americkocentrické celé hnutí i literární kánon jsou. Často přemýšlím nad tím, jak se vyhnout zabedněnému přejímání myšlenek vzniklých ve zcela odlišném kontextu. Uvažuji, jak smýšlet o zatím neexistujícím aktivistickém hnutí za spravedlnost zdravotně postižených osob ve státě, jehož identita stojí na metafoře uzdravení. Během revolučního období na konci osmdesátek a začátku devadesátek byl totiž v ČR tlačen narativ, že se země uzdravuje ze socialismu. Zatímco Petr Pithart komunismus charakterizoval jako zdravotní riziko, Václav Havel postavil první novoroční projev na připodobnění choroby, jak jsme za státního socialismu „morálně onemocněli“.

Kdysi jsem si přečetla knihu chorvatského filozofa Borise Budena Konec postkomunismu, kterou už si moc nepamatuji, ale utkvělo ve mně, že postkomunistické státy jsou odsouzeny ke „kultuře dohánění“ Západu. Součástí české „postsametové“ identity je totiž ostré vymezení se vůči vlastní socialistické minulosti, přestože to může znamenat nekritické prosazování hodnot, jež jsou nevýhodné a diskriminující pro nás všechny, ač v jiných fázích života. Slovy mého oblíbence Standy Bilera: „Je hrozná škoda, že doháníme Evropu jen ve věcech, které nestojí za to.“ Zatímco Biler ve svém YouTube videu mluví o krizi bydlení, já třeba o přebujelém individualismu, osekávání sociálních jistot a iracionálním strachu z čehokoli kolektivního… protože u nás všechno jen malinko sociální hned smrdí komunismem nebo rovnou neomarxismem, a to nejen na Twitteru.

Nicméně si nemyslím, že by se v Česku za státního socialismu měli lidé se zdravotním postižením lépe. Pouze v návaznosti na texty české feministické queer a crip akademičky Kateřiny Kolářové uvažuji nad tím, jak naše dohánění Západu odmítáním jakýchkoli hodnot, které by mohl někdo označit za socialistické, nebo dokonce komunistické, znesnadňuje bujení antikapitalistických, kolektivistických a intersekcionálních hnutí zespod. Jelikož mezi takováto hnutí patří i to za spravedlnost zdravotně postižených lidí, nelze se divit, že v tuzemsku žádné nemáme. Jsme tedy v pozici, kdy přebíráme dostupné myšlenky z jiných kontextů a stojíme před otázkou, jak si s nimi poradit, abychom v nich neztratili sami sebe. Rozhodně se v tomto směru nevztahuji k národu, jako spíš ke sdílené zkušenosti na úrovni různě se prolínajících regionů, v našem případě konkrétně středovýchodní Evropy.

Tak co s tím? Čím víc se o americké hnutí za spravedlnost pro zdravotně postižené zajímám, tím víc mi chybí něco podobného tady u nás. Přála bych si komunitu, se kterou mohu sdílet dovnitř i ven. Zatím si často připadám sama a lidi se zájmem se o tomto tématu se mnou bavit si hledám pomalu, ale trpělivě. K tříbení svých myšlenek mi kromě jejich poznatků pomáhá i vlastní představivost, která se i pro mně, stejně jako pro tolik crip lidí přede mnou, stává pomůckou. Utvářím si v hlavě mapu útlaku a snažím se snít o tom, jak by svět mohl vypadat jinak. Jak by v praxi vypadala vzájemná pomoc? Jak by fungovala komunitní péče? Co by bylo potřeba udělat, aby byl prostor přístupný všem a pořád? Jak transformovat myšlení, vzdělávaní a fungování, abychom o svých a jiných tělech začali přemýšlet novým způsobem, který není založen na binaritě způsobilosti/nezpůsobilosti? Jak by vypadal svět bez stereotypního vnímání zdravotně postižených, jak by vypadaly naše rozhovory a interakce? Jak to udělat, aby to nebylo na úkor jiných živých bytostí? Nemám na tyto otázky jasné odpovědi a sama na ně rozhodně nepřijdu, protože má vlastní zkušenost je dost osekaná. Jenom k pokládání těchto otázek potřebuji velkou dávku představivosti, o kterou během života přicházíme. Je totiž formována do tvaru, který je přijatelný a příliš nerozporuje a nenabourává stávající fungování. Dřív jsem snila o lítání, neviditelnosti nebo nekonečné cukrárně, později už jen o hypotéce.

Nezlobím se proto na osazenstvo seminární místnosti, které po třicetiminutové diskusi nedokázalo opustit zvnitřněné a stereotypní smýšlení o zdravotním postižení, které jim byly předkládány celý život, v rodině, škole, médiích… Avšak je součástí mé feministické crip praxe vymanit se z kultury otupělosti a omezenosti imaginace. Může se to zdát snílkovské a zbytečné, ale bez obrysů lepších budoucností se ztratíme v marasmu utvrzování se, že nejlepší svět je ten, který teď známe. A to je fakt hrozná představa.