Je zimní den, konec roku 2018, a já, studentka prvního ročníku doktorského studia, s hrnkem čaje usedám k počítači a připravuju se na to, co budu celý den dělat – scrollovat na sociálních sítích homofobních a rasistických skupin. Studuju totiž, proč a jak současná krajní pravice získává na popularitě nejen mezi voličstvem, ale také v online prostoru. Dopředu tuším, že se budu přehrabovat nenávistnými komentáři podněcujícími k násilí. „Někdo to udělat musí,“ zalžu si a zdánlivě tak dodám tomu nepříjemnému a dlouho odkládanému úkolu na důležitosti. „Vaše děti se nudí? Pošlete je do Norska, tam vám je zabaví!“ zobrazí se mi první příspěvek. Upřímně se zasměju a vyprsknu u toho trochu čaje. Hned se zastydím a rozhlédnu se po místnosti, jestli to náhodou někdo neviděl. V kanceláři v ten den ale sedím sama, a tak se ve skutečnosti stydím jen před vlastním černým svědomím. Právě jsem se zasmála vtipu, který je sice založený na celkem důvtipné jazykové hře, ale hlavně na konspirační teorii o tom, že feministky a LGBTQIA+ aktivisti*ky ze Západu unášejí děti Východoevropanům, aby je následně mohli*y dát do rodin stejnopohlavních párů, které jsou v lepším případě pedofilové s postranními úmysly, v horším případě plánují děti použít jako konzervy na orgány. Tahle teorie se šíří na konspiračních webech s proruskou propagandou, jejichž cílem je vytvořit zmatek ve veřejném prostoru, rozdmýchat strach a morální paniku. U takových stránek bych se přece smát neměla, pokárám se v duchu. Po několika hodinách sběru dat na tuhle pózu ale rezignuju a uznávám, že česká krajní pravice je mnohem vtipnější a důmyslnější, než jsem si myslela.

„Členové klanu mají tedy smysl pro humor,“ poznamenává podobně překvapená Katarzyna Surmiak-Domańska, autorka knihy Ku-klux-klan: Tady bydlí láska (2015, česky 2017), když na akci klanu potká lidi ve vánočním merchi s nápisy „We are dreaming of white Christmas“ (Sníme o bílých Vánocích). Obě jsme udivené ze stejného důvodu – společnost má totiž tendence vnímat humor jako veskrze pozitivní a žádoucí jev. Často o něm mluvíme, jako kdyby měl zázračnou moc. V našich představách humor „léčí“, pomáhá vypustit po náročném dni, přejít trapný okamžik, rozbít ledy, utužit kolektiv, vypořádat se s nemocí nebo traumatem. Krajní pravici si naopak spojujeme jen s jevy negativními, jako jsou zlo, násilí a nenávist. Když se řekne krajní pravice, představíme si nejčastěji muže v uniformách, kteří nemají radost ze života, natož smysl pro humor. Proto se tyto dva fenomény zdají být neslučitelné. Jenže od konce osmdesátých let, kdy v Česku začaly vznikat první krajně pravicové projekty, se mnohé změnilo. Valná většina představitelů*ek krajní pravice odhodila hákové kříže, těžké boty a radikální rasistickou rétoriku. S nově vytvořenou identitou „obyčejných lidí“ a „ochránců utiskované většiny“ se pak začala prosazovat v mainstreamové politice a oslovovat lidi mimo dosavadní kruhy svých sympatizantů*ek. To se jí daří mimo jiné také skrze humor. Z analýzy stránek zkoumané skupiny, kterou svého času sledovalo přes 45 tisíc lidí, vyplynulo, že velké procento příspěvků zveřejněných na její stránce tvoří memy a komiksové vtipy. Dominantními emocemi, jimiž na zveřejněné příspěvky sledující nejčastěji reagovali*y, pak byly „naštvání“ a „smích“.

Humor jako zbraně „slabých“

Sociální vědec Michael Bilig ve své knize Laughter and Ridicule: Towards a Social Critique of Humour (Smích a výsměch: Směrem ke společenské kritice humoru, 2005) rozlišuje dva typy humoru: „rebelující“ a „disciplinující“. Rebelující humor míří na mocné a pro ty, kdo okupují nejnižší příčky na společenském žebříčku, je pomyslnou zbraní proti jejich utlačovatelům. Disciplinující humor naopak vychází od lidí, kteří se z horních příček společenského žebříčku nekompromisně vysmívají těm pod sebou a snaží se je tak udržet ve stavu podřízenosti. Takový typ humoru lze často potkat například na síti X, kde ho ochránci tradičních genderových rolí používají k tomu, aby se trefovali do žen působících ve veřejném prostoru. Jejich cílem je tyto ženy zesměšnit, ponížit a v ideálním případě je z veřejného prostoru vypudit zpátky do soukromé sféry rodin, odkud nebudou narušovat společenský pořádek.

Důmyslná strategie nové krajní pravice spočívá v tom, že šikovně používá kombinaci obou zmíněných kategorií. Na jednu stranu se ze své nadřazené pozice bílých heterosexuálních mužů a žen bez slitování trefuje do svých obětních beránků. Bílá barva kůže a heterosexualita jsou totiž kapitálem, který na krajní pravici značí kvalitního člověka a je mu tak zárukou zaslouženého členství ve společnosti. Všechny ostatní, kteří*ré se provinili*y tím, že se narodili*y s jinou než bílou barvou kůže nebo se svým chováním vymykají normám tradičních genderových rolí, pak krajní pravice zobrazuje jako lidské ďábly. Takoví ďáblové jsou v jejich humoru zbavováni lidských vlastností, stávají se exponáty v panoptiku abnormálna a představují hrozbu čistotě národa i morálním hodnotám společnosti. Lidskými ďábly jsou v jejich vtipech maskulinně vypadající ženy, femininně vypadající muži, trans* lidé, muslimové a lidé migrující z afrických zemí. Humor namířený proti nim bývá často bezcitný a krutý a zobrazuje je jako devianty, kteří si nezaslouží nic než výsměch a pohrdání.

Na druhou stranu krajní pravice ráda staví své podporovatele do pozice slabé „utlačované většiny“. Ostatně už dlouho sociální vědci*kyně upozorňují na to, že nárůst podpory populistické krajní pravice je reakcí na neoliberální kapitalismus a rozpad sociálních jistot, a za její voliče*ky jsou poněkud hanlivě označováni tzv. lůzři transformace a globalizace. Problém spočívá v tom, že krajní pravice nenabádá své následovatele*ky, aby se organizovali*y a bouřili*y se proti ekonomickým reformám, které na jejich životy bezprostředně dopadají, ale kritizuje elity za to, že údajně ctí dogma lidských práv a ideje rovnosti. Mezi kritizované „utlačovatele*ky“ patří přední představitelé*ky Evropské unie, čeští*ské politici*čky, novináři*ky, akademici*čky nebo zaměstnanci*kyně neziskových organizací. Slovy pravicové političky a právničky Daniely Kovářové jsou popisováni*y jako lidé trpící nesnesitelnou touhou páchat dobro, která je cestou do pekel. Nejčastějším terčem těchto vtipů byla v době mého výzkumu Angela Merkel zobrazovaná jako novodobá ženská verze Hitlera, která se rozhodla vyhladit evropské národy tím, že do Evropy pozvala miliony Arabů, za což si údajně zasloužila ten „nejspravedlivější“ trest: znásilnění.

Neustálé opakování vtipů s podobnými motivy celkem efektivně vytváří představu, že žijeme v totalitě lidských práv, multikulturalismu a feminismu, v níž je krajní pravice hlasem odporu a baštou selského rozumu. Skrze vtipy o „lidských ďáblech“ krajní pravice zvyšuje svým podporovatelům*kám sebevědomí v době, kdy se o nich mluví jako o „lůzrech transformace“, „dezolátech“ nebo o „lůze, které ani Vít Rakušan nedokáže vysvětlit důležitost liberální demokracie“, a usvědčuje je v tom, že jsou slušnými Čechy*škami. Skrze vtipy o morálně zkorumpované elitě je pak zase ujišťuje o tom, že svět se zbláznil a je třeba, aby se všichni*echny slušní*é Češi*ky zmobilizovali*y dřív, než nastane totalita pravdoláskařství.

Bezkonkurenčně nejčastěji jsem ale během svého výzkumu narážela na zdánlivě nevinný a zcela banální humor: Obrázek budovy České pošty doplněný o komentář: „Řekl bych vám vtip, ale asi by vám nedošel.“ Dva veslující muži v pramici položené na trávě: „Nereptejte a veslujte! Voda! Člověče, nechtěl byste toho od života až příliš mnoho?!“ Babička stojí u billboardu s obrázkem politika a raduje se z toho, že je mezi politiky konečně někdo, komu se dá věřit – na billboardu je totiž napsáno: „Všichni mi můžete políbit prdel.“ Obrázek rozpadlé lesní cesty s dopravní značkou upravující rychlost na 60 km/h a nápisem „A příští týden sem dáme ještě radar“. Na těch vtipech mi něco přišlo trochu retro a při jejich prohlížení jsem se cítila, jako bych se vrátila do dětství. Podobné komiksové vtipy jsem tenkrát vídala na stránkách deníku Blesk, který se v devadesátých letech četl u nás doma. Nikoho bezprostředně neurážely a sloužily především ke sdílení společné frustrace z každodenních nepříjemností způsobených byrokracií a nefunkčními službami, tj. realitou, kterou jejich čtenáři nemohou ze své pozice nijak ovlivnit. Tento typ vtipů, zdá se, krajní pravici pomáhá vytvořit přátelské prostředí, do něhož se sledující rádi*y vracejí a cítí se v něm familiárně a bezpečně.

Posametová samota

„Haló, tady Pavel L., kdo volá?“
„Dobrý den, tady Eva Svatoňová, dnes mi od Vás přišel takový ošklivý e-mail, tak jsem se o tom chtěla pobavit,“ nervózně jsem se představila. Tento telefonát proběhl zhruba pět let poté, co jsem se v bezpečí své bývalé kanceláře smála nad vtipem o dětech zabavených v Norsku. Od té doby mě smích začal pomalu přecházet. Výsledky mého výzkumu se totiž začaly dostávat do veřejného prostoru a sklízet plody ve formě nenávistných e-mailů. „… píšu si Vás na seznam škůdců národů. Dosud jsem vás neznal,“ psal pan L., který se podepsal a nechal na sebe i telefonní číslo. První, co mě napadlo, bylo nahlásit to policii. Nakonec jsem se rozhodla mu místo toho ze skrytého čísla zavolat a zjistit jeho motivace. Hovor probíhal zmatečně, pan L. přeskakoval od tématu k tématu a míchal informace o nedávné střelbě na filozofické fakultě s Istanbulskou úmluvou, Petrem Fialou a Danielem Kroupou. Z toho, co říkal, bylo zcela evidentní, že propadl četbě konspiračních webů. Z rozhovoru mimo jiné vyplynulo, že jeho dcera se podobně jako já odstěhovala do Dánska, odkud se na rozdíl ode mě už nevrátila. Pan L. byl zřejmě osamělý a četba konspiračních webů mu nabízela útočiště – místo, kde měl svět ještě pod kontrolou. Kde na rozdíl od ostatních „ovcí“ konzumujících mainstreamová média zjišťoval, jak věci „doopravdy jsou“. Na policii jsem nakonec nešla. Pan L., který mi po telefonátu dodatečně napsal, že by mi nikdy neublížil, říkal totiž úplně stejné věci jako jeden blízký člověk z mojí rodiny, který po odchodu do důchodu přišel o svou každodenní náplň i koníčky a vydal se lovit pravdu ve vlnách kyberprostoru.

O samotě ve své eseji Bowling Alone: America’s Declining Social Capital (Sám na bowlingu: Jak v Americe lidem klesá sociální kapitál) z roku 1995 píše i americký politolog Robert Putnam. Název textu reagoval na nový fenomén osamělých sportovců*kyň – tou dobou lidé přestali chodit hrát bowling ve skupinách a čím dál tím častěji jej chodili hrát o samotě. Putnam si všímal, že ve stejnou dobu se rapidně snížilo procento obyvatelstva, které se organizovalo v odborech či jiných politických spolcích a organizacích. Podle autora spolu tyto dvě zdánlivě nesouvisející věci úzce souvisely. Nejenže Američané*ky ve druhé polovině 20. století postupně přestávali*y být politicky aktivní, ale také se přestávali*y vídat tváří v tvář. Přišli*y tak o velké množství společenských vazeb, pocit, že jsou součástí komunity, a chuť participovat na věcech veřejných. To se podle něj mimo jiné projevilo zvýšenou nedůvěrou ve stát a jeho schopnost naslouchat lidu. Ne náhodou se ve stejné době začaly v USA zavádět ekonomické reformy, jejichž cílem bylo osvobodit trh od zbytečných státních zásahů. Hnacím motorem těchto změn byla neoliberální ideologie, mezi jejíž principy patří volný trh, nízké daně, strohost státního aparátu i sociálního státu a posilování soukromého sektoru. Fundamentálními hodnotami neoliberalismu jsou individualismus, konkurenceschopnost, vlastní odpovědnost a samostatnost jedinců. Solidarita a organizované kolektivy jsou zase vnímány jako nezdravé jevy škodící svobodě tržního systému. Místo aby se obyvatelé*ky organizovali*y, podle neoliberalismu mají mezi sebou soutěžit. Lidé jsou totiž chápáni jako homo oeconomicus rozhodující se jen podle toho, co je v jejich vlastním zájmu – tedy především zvyšování vlastní konkurenceschopnosti na pracovním trhu. Proto tráví prací většinu svého času a své kolegy*yně často vidí především jako soupeře*ky. V takovém tempu člověk jen stěží najde čas na politickou organizaci. Často ale přijde i o volný čas, který by mohl trávit s přáteli. Nevyhnutelným důsledkem takto nastaveného životního stylu jsou pak pocity izolace a osamění.

Po sametové revoluci se u nás s pojmem „občanská společnost“ operovalo jako s klíčovým aspektem budování demokracie. Idea občanské společnosti představovala návrat moci do rukou lidu a byla prezentována jako řešení všech nešvarů nedemokratických režimů, jakými byly apatie a nedůvěra ve stát. Vycházela jedna vědecká studie za druhou prokazující, že v zemích s aktivní občanskou společností je lepší školství, nižší kriminalita a méně zkorumpovaná a efektivnější vláda. Více lidí se účastní voleb a všichni jsou prostě šťastnější. Když začala v postsocialistických zemích střední a východní Evropy čerstvě vybudovaná demokracie drhnout, západní vědci*kyně a média z toho vinili*y právě slabou občanskou společnost. Podle nich jsme jenom potřebovali*y dohnat západ a to nedochůdče, kterému jsme říkali*y občanská společnost, posilnit. Opomíjen byl ale fakt, že v době, kdy nám Západ vyvážel své demokratické hodnoty i se svou tolik oslavovanou občanskou společností, byla angažovanost obyvatelstva v západních zemích na ústupu. Odborové organizace se potýkaly s dramatickým úbytkem členů*ek a ze zdola budovaných sociálních hnutí, která dokázala mobilizovat masy lidí, se postupně stávaly profesionalizované neziskovky, jež zaměstnávaly pár expertů*ek s příslušným vzděláním. Ve stejnou dobu obyvatelé*ky západních zemí navíc v dotazníkových šetřeních mnohem častěji odpovídali*y, že trpí samotou.

Zatímco na západě se ideologie individualismu a soutěžení materializovala v nárůstu pocitů osamění již v devadesátých letech, u nás se tou dobou oslavovala jako příležitost pro každého*ou vysoutěžit si své vlastní jedinečné místo pod sluncem. O více než třicet let později a po dvou letech covidových lockdownů jsou důsledky neoliberální ideologie více než hmatatelné i v Česku: samota se stala každodenním chlebem mnoha z nás. Ti*y, jejichž práce nevyžaduje bezprostřední kontakt s lidmi, se naučili*y pracovat z tepla svých domovů, nechat si vozit jídlo a nákupy dovážkovou službou a namísto návštěv kin, divadel a restauračních zařízení se doma koukat na seriály na streamovacích platformách. To potvrzují i čísla – v dotazníkových šetřeních odpovídá v průměru 13 % Evropanů*ek, že se cítí osaměle. Ne náhodou v současnosti vzrůstá podpora krajně pravicových populistických hnutí. Už Hannah Arendt na konci své knihy O původu totalitarismu mluvila o osamělosti jako jedné z příčin vzkvétání totalitních ideologií.

Krajní pravice jako safe space

Když se mluví o politickém humoru, většině z nás se vybaví emancipační hnutí, jejich kreativní obcházení cenzury a vysmívání se totalitnímu politickému režimu. Humor ale také dokáže přetavit internetovou stránku s nenávistným obsahem na mile vypadající a bezpečný prostor, kam se tetičky a strýčkové chodí od srdce zasmát. Balit hatespeech do zábavné formy navíc odebírá autorům*kám jejich odpovědnost, protože se vždycky mohou bránit tím, že šlo jen o vtip a že dnešní mladá „woke“ generace už nedokáže pochopit legraci. Humor krajní pravice tak slouží hlavně k normalizaci a kódování své nebezpečné ideologie. Starší lidé, kteří trpí samotou poté, co se jejich děti a vnoučata odstěhovaly za prací do velkoměst nebo do zahraničí, kde žijí svůj sen o lepším životě na Západě, mohou na těchto stránkách nacházet útěchu, smát se nad svým vlastním neštěstím a postupně se radikalizovat.

Osamělí čtenáři nevinně vypadajících stránek připomínajících ty, které jsem studovala, jejich četbou utvrzují sami sebe v tom, že za všechno zlo na světě mohou lidská práva, migranti a feminismus. Zatímco dnešní „vítězové*ky“ globalizace a neoliberálního kapitalismu ve svých senzačních zaměstnáních tráví rekordně dlouhý čas, soutěží o granty a uznání, stresují se nad nekonečným množstvím deadlinů, e-mailů a zbytečných mítinků, jejich osamělým blízkým tihle šmejdi namísto předražených hrnců prodávají „pravdy“ o hordách nadržených uprchlíků a LGBTQIA+ aktivistů*ek, kteří*ré se chystají unést děti jejich biologickým rodičům. Osamělost je jedním z nejhorších trendů současnosti a může mít fatální důsledky. Mezi ně patří deprese, ztráta chuti do života a nesnesitelná nuda, kvůli které nám naše osamělé příbuzné a kamarády*ky „zabavuje“ nová krajní pravice. Pokud je chceme zpátky, potřebujeme jim nabídnout pravidelný lidský kontakt a vytvářet komunity založené na přátelských vztazích a solidaritě, do nichž se budou vracet radši než na fašounské stránky s obstarožními vtipy z Blesku.

---

Feministické hnutí budované zdola, v němž mají prostor ti nejvíce utlačovaní, může dosáhnout svých cílů jenom pokud je finančně nezávislé. To platí i pro nás!

Proto vás znovu vyzýváme a prosíme, abychom společně přispěli*y na další rok chodu redakce Druhé : směny! 

Podpořit nás můžete na Doniu. Děkujeme!