Když jsem byl malý, rodiče se rozhodli emigrovat do Saúdské Arábie. Zanechali za sebou celou širší rodinu vedeni snem o lepší práci, světlejší budoucnosti a vzdělání – tom magickém klíči ke společenskému vzestupu. Vyrůstal jsem v domově přesyceném konzervativními hodnotami, kde všechno určovalo náboženství. Mé dny se točily kolem Koránu – jeho verše jsem recitoval, memoroval a studoval s oddaností, která ode mě byla očekávána. Pravidla byla pevně daná, nezpochybnitelná, neměnná, prostě „vůle Boží“.

Seznam zákazů byl dlouhý – nesměl jsem nosit určité oblečení, vyslovovat jistá slova, a dokonce ani snít o věcech, které byly považovány za nepřijatelné. Nemohl jsem poslouchat hudbu ani sledovat filmy či televizní pořady, ať už proto, že to nebylo kulturně přijatelné, nebo proto, že to náboženství zakazovalo. Zároveň vidět, jak ostatní věřící tato stejná pravidla s jistou lehkostí porušují, mě mátlo.

Moji rodiče, vytrženi z kořenů a odloučeni od svých nejbližších, se prohýbali pod tíhou generačních traumat a každodenního stresu. Podlehli iluzi soběstačné nukleární rodiny – přesvědčení, že zvládnou výchovu dětí vlastními silami i přes všechny finanční těžkosti. Jejich vlastní bolest se nevyhnutelně vepsala do způsobu, jakým nás vychovávali. Násilí – fyzické, emocionální i psychické – se stalo součástí našeho každodenního života a překrylo vše, co jsem znal, vrstvami studu a strachu. Ve čtrnácti letech se můj svět podobal tlakovému hrnci, ve kterém přetlak dosáhl kritického bodu. Zlom u mě přišel s objevením hudby – začal jsem ji poslouchat tajně, stala se mým útočištěm. V hlavě mi začala vířit otázka: Proč by Bůh zakazoval něco, co ve mně probouzí tak čistou radost? A pak přicházely další, naléhavější otázky – otázky, na které mi nikdo neuměl (nebo nechtěl) odpovědět. Proč musíme žít právě takto? Proč máme zrovna tuhle víru? A proč uctíváme právě tohoto Boha?

S tíhou těchto otázek jsem zůstal sám – nemohl jsem je vyslovit před rodinou ani před kýmkoli jiným ve svém okolí. Obrátil jsem se tedy k internetu, kde jsem konečně mohl vyjádřit své pochybnosti, byť anonymně. Hodiny jsem scrolloval, klikal a vstřebával informace, v zoufalé snaze pochopit, co prožívám. Odpovědi, které jsem nacházel, však s sebou přinášely nečekané a znepokojivé podtóny.

Chycen do pasti

V té době neexistovalo nic, co by v arabštině kriticky zkoumalo náboženství způsobem, jaký jsem potřeboval, a tak jsem zabloudil do anglicky mluvících zákoutí internetu. Tam jsem narazil na ateistické komunity, jejichž kritika otřásla vším, co jsem si myslel, že vím. Den za dnem se má víra víc a víc rozpadala. Ze začátku to působilo jako osvobození, ale brzy jsem si uvědomil, že se propadám do něčeho temnějšího. Tyto prostory nebyly jen o zpochybňování víry. Myšlenky, které jsem do sebe vstřebával, byly svůdné, zabalené do logických, vědeckých, číselných, „objektivních“ faktů. Od běžné kritiky náboženství jsem se posunul k prostorům, kde bujely fašistické a rasistické ideologie. Eugenika zde byla prezentována jako věda. Zašlo to tak daleko, že jsem dokonce uvěřil ve svou genetickou méněcennost.

Jednoho dne, když jsem jako obvykle projížděl jedno z diskusních fór, jsem narazil na příspěvek obsahující manifest doprovázený živým přenosem na Facebooku. Autor mluvil o „vyhlazení špíny“, a když jsem na to kliknul, zjistil jsem, že sleduji střelbu v mešitě v Christchurch v přímém přenosu. Střelcova slova zrcadlila rétoriku, kterou jsem do té doby hltal: bílá rasa v ohrožení, imigranti jako vetřelci, nutnost chránit civilizaci. Byl jsem zděšený, nikoli však překvapený. V duchu jsem s částmi toho manifestu souhlasil. Byl to ale také okamžik prozření, jehož význam jsem tehdy plně nechápal.

Začal jsem si vybavovat chvíle z dětství, kdy jsem hrál střílečku Call of Duty a její misi zasazenou do fiktivní podoby soudobého Iráku. Procházel jsem ulicemi, které se až děsivě podobaly těm, kde jsem vyrůstal. Střílel jsem tam na postavy, které vypadaly jako lidé, jež denně potkávám – jako můj soused nebo nejlepší přítel mého otce. Pamatuji si ten znepokojivý pocit, i když jsem tehdy nechápal jeho příčinu. Teprve později, když jsem byl nejhlouběji ponořený ve svém nově objeveném ateismu, jsem si uvědomil, že jsem začal vnímat své náboženství a svůj lid jako ztělesnění teroru – podlehl jsem vyprávění, které mě na internetu obklopovalo ze všech stran.

Kolonizace mysli

Mé přemýšlení se začalo vyvíjet a postupně jsem se přiklonil k liberálnímu a později i levicovému smýšlení. Zbavil jsem se homofobie, přijal myšlenku ženské autonomie a začal věřit ve svobodu volby. Má nenávist k vlastním kořenům ale nezmizela – pouze se přetavila do jiné podoby. Mou kulturou a náboženstvím jsem pohrdal už ne proto, že by byly „zpátečnické“, ale proto, že jsem v nich viděl „utlačovatelské struktury“ a absenci ochrany LGBTQ+ osob. Aniž bych si to uvědomoval, přiživoval jsem narativy pinkwashingu. Mé sebeopovržení zůstalo, jen si nasadilo jinou tvář.

Když jsem se přestěhoval do České republiky, tyto pocity se ještě prohloubily. Začal jsem si všímat, jak se na mě všichni dívají, a tak jsem se snažil za každou cenu vymanit ze všech možných stereotypů. Poprvé jsem zažil, jaké to je, být na veřejnosti tím odlišným jen kvůli svému vzhledu, a až bolestně jsem si uvědomoval, jak mě ostatní vnímají. Mezi svými arabskými přáteli jsem se styděl za to, jak jsme hluční, v obavách, že nás budou vnímat jako „ty hlasité, otravné arabské imigranty“. Přesvědčoval jsem sám sebe, že nejsem jako oni. Četl jsem Platona a Kanta. Mluvil jsem anglicky s dokonalým přízvukem, který jsem si v mladších letech vypiloval hodinami strávenými na YouTube. Věřil jsem, že všechny ostatní přízvuky jsou špatné. Nenáviděl jsem své kudrny, které se mi zdály „neupravené“, a narovnával jsem si vlasy. Přesvědčoval jsem sebe samého, že jsem „dostatečně bílý“.

První trhliny v mém sebeopovržení se objevily díky nečekané laskavosti, na kterou jsem narazil. Má přítelkyně Negin mě začala povzbuzovat, abych své vlasy přijal, ukazovala mi, jak se o ně starat, a vytrvale je chválila. I když jsem svůj odraz v zrcadle nenáviděl, její slova ve mně zasela semínka přijetí. V prvním ročníku na univerzitě jsem si pak zapsal kurz o blízkovýchodní politice, společnosti a kultuře. Poprvé jsem se setkal s texty myslitelů a myslitelek, jako jsou Edward Said, Joseph Massad, Leila Abu-Lughod, a konečně i s konceptem orientalismu. Má tehdejší skvělá učitelka v názvu kurzu záměrně neuvedla, že se bude zabývat orientalismem a dekoloniálním myšlením – kdyby ano, nejspíš bych si pomyslel, co to vůbec znamená, a úplně ho vynechal. Obecný název kurzu naopak přilákal lidi, kteří se chtěli dozvědět něco o Blízkém východě, často skrze eurocentrickou, orientalistickou optiku. Ale to, co jsem v něm objevil, bylo zcela odlišné. Do té doby byla pro mě kolonizace vzdálenou představou, něčím z učebnic dějepisu, ne živoucí silou pohánějící každý aspekt mého života. Když jsem četl a diskutoval se svou profesorkou, bylo to, jako by někdo otevřel dveře, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Všechno do sebe najednou zapadlo. A nebylo to moc příjemné poznání. Začal jsem chápat, že kolonizace nespočívala jen v zabrání území, ale také v okupaci mysli, těla a duše.

Díky kurzu jsem začal také zkoumat naši vymazanou queer historii a skládat dohromady střípky ztracené minulosti. Dozvěděl jsem třeba se o khawalatech, kteří se objevili poté, co byly pod tlakem kolonizátorů potlačeny břišní tanečnice. Byli to egyptští mužští umělci, kteří se oblékali jako tanečnice, bořili striktní představy o mužství a ženství a imperialisty rozčilovali natolik, že volali po jejich zákazu. Učil jsem se o příbězích muslimských vládců, kteří otevřeně milovali muže a na svých dvorech se obklopovali mužskými společníky. Mezi nimi byl i Al-Amin, syn Harúna ar-Rašída, jehož matka nechávala ženy oblékat se jako chlapci ve snaze pomoci mu zplodit dědice. To dalo vzniknout módnímu trendu ghulamiyyat, kdy ženy přejímaly mužský styl, čímž dále narušovaly zavedené genderové vzorce. Dozvěděl jsem se také o Jahjá ibn Akthamovi, hlavním soudci Abbásovské říše, který se netajil svou náklonností k mužům. Ponořil jsem se do homoerotické arabské poezie oslavující krásu a touhu, kterou psali básníci jako Abú Nuwás, jehož verše vzdorovaly zavedeným sexuálním normám. Objevil jsem také naše bohaté hudební dědictví.

V době, kdy kurz končil, jsem se přidal k afrocentrickému čtenářskému klubu, kde jsme četli bell hooks, Frantze Fanona a další dekoloniální myslitele a myslitelky. Ale víc než knihy mě proměnily rozhovory s blízkými. Učil jsem se prostřednictvím komunity – přátel, rodiny, neznámých lidí. Sdíleli jsme své myšlenky, diskutovali a společně vytvářeli něco nového. Pro člověka, který strávil tolik let života s pocitem odcizení, se tato místa stala domovem. Naučila mě, že poznání nikdy není individuální, ale vždy kolektivní.

Umma světa

Za poslední dobu, kdy působím v aktivistickém hnutí, se mou myšlenkovou školou stal především palestinský lid a jeho odpor. Začal jsem kriticky nahlížet na pojmy, jako je „postkolonialismus“, a zpochybňovat představu, že žijeme v nějakém období „po“ něm. Kolonialismus totiž neskončil, nadále trvá, prostupuje našimi životy a formuje naše myšlení. Jak ukazuje můj osobní příběh, hierarchie, které vytvořil, jsou v nás hluboce zakořeněné. Spáry kolonizátorů zůstávají zaťaté v našich ekonomikách, omezují naši nezávislost a aktivně financují a udržují imperialistické a genocidní agendy. Ve skutečnosti neskončila ani jejich fyzická přítomnost. Zemím, které si vydobyly takzvanou nezávislost, dnes vládnou loutky koloniálních mocností – lidé, kteří sice mohou vypadat jako my, ale věrně slouží zájmům bývalých kolonizátorů. O jakém „postkolonialismu“ vůbec můžeme mluvit, když jejich zbraně dál zabíjejí naše bratry a sestry v Palestině, Libanonu, Kongu a Sýrii a zároveň si udržují kontrolu nad zdánlivě „nezávislými zeměmi“?

Podívejme se proto na sebekolonizaci i z materialistické perspektivy. Už samotná idea státu je koloniální konstrukt – koncept státnosti a etnocentrických území byl regionu, z něhož pocházím, vždy cizí. My jsme „umma“ – globální společenství lidí spojených sdílenou vírou, hodnotami a vzájemnou odpovědností, nikoli geografickými či národními hranicemi. Koncept umma zůrazňuje jednotu, kolektivní péči a solidaritu napříč etnickými, jazykovými a kulturními rozdíly. Zatímco umma je komunitní a duchovní pouto překračující hranice, moderní státy jsou založeny na teritorialitě. Naše síla a rozvoj vycházely z naší rozmanitosti, nikoli z našeho rozdělení – k tomu došlo až s příchodem kolonizátorů. Bílý muž ony přímé čáry mezi našimi zeměmi nakreslil zcela svévolně.

Jordánský myslitel Joseph Massad poukazuje na to, jak i samotná antiimperialistická hnutí často přejímají imperiální způsoby myšlení, čímž udržují při životě systémy, proti nimž bojují. Imperialisté totiž využívají naše identity k tomu, aby nás rozdělili a odtrhli od našich komunit, což nás činí zranitelnými a snadnými cíli ovládání. Vidíme to zřetelně na zmíněném pinkwashingu – zneužívání LGBTQ+ práv k ospravedlnění útlaku. Problém je v tom, že západní pojetí solidarity, založené na pouhém zviditelňování menšin, tváří v tvář složitosti našich bojů selhává. Přesto je na nás vyvíjen enormní tlak, abychom tento přístup následovali – jen proto, že většina západního světa takto postupuje a je tak označen za jediný správný. Jak napsala Audre Lorde: „Pánovy nástroje nikdy nezbourají pánův dům.“ Žádný nástroj vycházející z koloniálního myšlení nedokáže zničit systémy, k jejichž udržování byl stvořen – dokáže je pouze reformovat a zastírat jejich skutečný účel. Abychom je rozbourali, je nutné vyvinout vlastní způsoby organizace, které budou vycházet z našich dějin a zkušeností.

Nedávný rozhovor s přítelem mi pomohl utřídit myšlenky. Mluvili jsme o queer identitě, identitě obecně a dekolonizaci – všech těch vláknech, která se proplétají našimi životy. Pochopil jsem něco zásadního: v kontextu mé výchovy, místa, kde nyní žiji, a světa kolem mě je být muslimem vyjádřením rezistence, odmítnutím přizpůsobit se. To platí zvlášť v době poznamenané neutuchajícím nárůstem islamofobie, která prostupuje každým aspektem mého života, od místa a doby mého vyrůstání až po místo, kde žiji teď. Je všudypřítomná, dokonce i tam, kde bych se měl cítit jako doma. V tomto napětí a neustálém hledání, přehodnocování a odmítání nacházím svou sílu. Být muslim a queer není břemenem, ale aktem odporu.