S Jezevkami už jsem toho zažila dost. Spali*y jsme spolu před magistrátem, protože radní chtěli*y vyhazovat lidi z covidových ubytoven na ulice, postavili*y jsme spolu městečko před Poslaneckou sněmovnou, abychom upozornili*y na krizi bydlení, nebo jsme jako „Prahad“ upozorňovali*y na neetičnost společností Penta před jejím sídlem na Masaryčce. Jedno měly všechny tyhle akce společné. Vždycky jsem se cítila součástí komunity, kterou Jezevky vytvářejí. Ač nejsem jejich členka, nikdy to nebylo znát a naopak jsem měla pocit, že do safe-space, který Jezevky během svých akcí tvoří, zapadám. Jezevky mi představily, jak na aktivismus, který je laskavý a zároveň upozorňuje na palčivá témata. Jak na aktivismus, který je estetický a zároveň účinný. Jak na aktivismus, který je dobře organizovaný, ale zároveň nehierarchický.

Po dubnové blokádě Pochodu pro život ještě více věřím v sílu feministického kolektivního odporu. Jezevky byly ale jedním z hlavních důvodů, proč jsem si i předtím byla jistá, že lepší svět je možný. Následující text pro mě proto není běžným rozhovorem, ale spíš milostným dopisem kolektivu, který mě naučil, jak má vypadat komunitní odpor.

Jezevky jsou artivistická skupina, která si bere zpět veřejný prostor prostřednictvím akcí, které jsou hravé a současně do společenské diskuse vnášejí témata, která je pálí. Poslední dobou je to téma bydlení, během Velikonoc spustily ze Staroměstské radnice nápis FUCK AIRBNB. Akce se na poslední chvíli posunula kvůli větru, i přesto se i na druhý termín našlo dost lidí, kteří přijeli znovu, a to ze všech koutů republiky. Hlavně proto, že dělají aktivismus s láskou a pochopením. I když má skupina uzavřený počet členů*ek, komunita kolem nich je opravdu široká. Neradi*y však používají popisný jazyk a spíše stavějí na metaforičnosti, která se nese celým naším rozhovorem.

Jezevka Petr: Těžko se mi vybírá jeden, ale asi bych vytáhl přespávání před magistrátem v roce 2022, kdy jsme bojovali*y proti zavírání covidových ubytoven. Mám v hlavě konkrétní moment, kdy sedíme na kovových stolech před magistrátem a já cítím, že všichni lidé, co tam se mnou jsou, se nějak propsali do celé série akcí kolem zavírání covidových ubytoven, společně je tvarovali a dělali to s radostí. Je tam takové uvolněné štěstí namíchané s hrdostí.

Jezevka Josefína: Pro mě by to bylo tehdy, když jsme byli*y s Jezevkami poprvé v Plzni za plzeňskými Food not Bombs jíst veganský guláš. Zní to možná divně, ale ten výlet vnímám jako hodně symbolický, protože ilustruje, jak se okolo Jezevek tvoří krásné vazby, komunity a přátelství. Jsou to takové bezpečné prostory „doma“ ve světě, který je jinak nepřátelský, zásluhový, těžký.

Jezevka Alex: Zcela upřímně si myslím, že většina Jezevek je neurodivergentní a introvertní. Když něco tvoříme, každý*á z nás na tom zanechá vlastní, specifickou stopu. Když se navzájem známe a víme, co kdo má rád nebo jak se komu nejlépe tvoří, je v takovém prostředí jednodušší pracovat i existovat. Minulý půlrok jsme se ale rozhodli*y nabrat nové členstvo. Některé Jezevky se totiž chtěly vydat jiným směrem, založit vlastní nory nebo se aktivněji přidat do jiných. A tak jsme kolektiv rozšířili*y o ty, kdo s námi byli ve všech akcích a spolupracovali s námi, jako kdyby byli součástí kolektivu.

Jezevka Petr: Mně osobně není v kolektivech, které se zakládají na rozšiřování členské základny a na aktivním nabírání dalších, moc dobře, protože vnímám, že se vůbec nestíhám nacítit na to velké množství lidí a na vnitřní identitu samotné skupiny. Fungujeme s počtem 10–12 Jezevek, a to je za mě mentálně hraniční, protože potřebuji pořádně vnímat, co ti lidé prožívají. V takových počtech je pro mě i samotný kreativní proces daleko živější. Zároveň menší uzavřený počet umožňuje budovat hlubší vztahy s ostatními, protože se přeci jen vidíme jednou týdně minimálně na tři hodiny.

Jezevka Josefína: A zároveň je kolektiv sice formálně uzavřený, ale ve skutečnosti je výrazně širší než jenom těch deset Jezevek, které vymýšlejí, jak akce uchopit a dělat. To, že je kolektiv malý, pomáhá mít kontrolu nad tím, jestli akce pořád dávají smysl, a usnadňuje organizaci. Akcí samotných se ale nakonec účastní o dost víc lidí, takže jádro je sice malé, ale komunita kolem něj je velká.

Jezevka Alex: Pro mě je to smysluplné využití studia umění, během kterého do nás vyučující konstantně hustili*y individualistický způsob vztahování se ke svému okolí a zdůrazňovali*y potřebu uchytit se v elitních kruzích, což mi z podstaty přišlo nesmyslné. Nyní se snažím své dovednosti předávat dál s jiným účelem a právě Jezevky mi dávají prostor, kde můžu pracovat novým způsobem s decentralizovanou tvorbou.

Jezevka Josefína: Mně výrazně víc sedí pojmy zlobit nebo brát si město zpět. Žijeme v systému, který je utlačující a postupně pohlcuje každodennost městského života. Jezevky si skrze svoje hravé akce berou město zpátky tím, že nabourávají veřejný prostor a ukazují jiné způsoby, jak nad ním přemýšlet. Skrze tohle nabourání nám během našich akcí i kolemjdoucím pomáhají dostat se z role pasivního aktérstva, pomáhají nám uvědomit si, že jsme živí*é a podílíme se na utváření města, ve kterém žijeme.

Jezevka Petr: Já hodně bojuji se slovy, která jsou s aktivismem spojená. Baví mě tvořit a přemýšlet s lidmi nad novými světy. A pak z takové spolutvorby většinou vyleze něco, co se dá označit jako art. Baví mě tyhle prvky tahat do veřejného prostoru ve formě, která je politická. Mě by nebavilo být pouze politický, bez prvků hravosti a „umča“, nebo naopak tvořit bez politického přesahu. Současně mám pocit, že prvky umění přinášejí do naší aktivistické skupiny hravost. Ale jak jsem říkal, já se slovy často bojuji. Stačí, aby se čtyřikrát řeklo, že děláme „artivismus“, a už mi přijde, že se znovu zavíráme do nějaké škatulky, která nezvládá popisovat, co se děje uvnitř skupiny.

Jezevka Alex: Přijde mi fascinující, jak je krize bydlení krizí všeho. Když nemáte domov, jídlo a naplněné základní potřeby, nemáte možnost rozvíjet cokoli dalšího.

Jezevka Josefína: Podstatnou část našeho kolektivu tvoří sociální pracovnictvo, které se zabývá bydlením ve svém profesním životě. A je to prostě něco, co všechny hodně trápí a spojuje na celospolečenské úrovni. Je to základní potřeba a většina lidí na ni přestává být schopna dosáhnout.

Jezevka Petr: Naše akce se sice hodně točí okolo bydlení, ale momentálně nás víc spojuje téma práva na město. Město zcela evidentně není pro všechny a tahle nespravedlnost v naší skupině vzbuzuje emoce. Třeba když nemůžeme chodit po chodníku, protože jsou všude zaparkovaná SUV, nebo když vidíme, kolik lidí je systematicky vytlačováno na okraj společnosti, nebo když jsme neustále obklopeni vizuálním smogem. Pořád mám dojem, že se mě město, kde žiju, snaží aktivně vytlačit na okraj, abych si doma sedl k Netflixu, izoloval se od všech vazeb a ideálně nedělal nic. Moje fungování v Jezevkách je radostným vzdorem proti tomuhle dojmu.

Jezevka Alex: Pomáhají nám schůzky facilitované někým zvenčí a schůzky, které se zaměřují na nastavování vnitřních procesů. Pomáháme si navzájem s prevencí vyhoření, snažíme se veškerou práci dělit tak, aby ji nedělala moc dlouho jedna osoba. Pořádáme kolektivní workshopy a sdílíme dovednosti. Každá Jezevka má různou akční úroveň, někdo je dobrý ve vytváření kolektivní pohody a nastavování udržitelného tempa kolektivu. Některé Jezevky, když se zakousnou do projektu, jsou zacílené jenom na ten projekt a mají dost workoholický přístup. Ale přijde mi, že se poslední rok od sebe oba extrémy hodně naučily a je to ve větší rovnováze než kdy dřív.

Jezevka Veronika: Každý*á z nás do kolektivu přináší jiné znalosti, schopnosti a pohledy a každému*každé z nás sedí trochu jiné role. My se ale tyhle „monopoly“ snažíme aktivně eliminovat tím, že si vytváříme bezpečný prostor, kde se pak cítíme dost komfortně na to, abychom si řekli*y, že chceme vyzkoušet něco, na co bychom si sami*y třeba nikdy netroufli*y.

Jezevka Petr: Spoustu věcí určitě neděláme dobře, ale zároveň myslím, že to vzájemné pochopení uvnitř je hodně všeobjímající, a tak vytváří nějaký bezpečný učící se proces. Točíme facilitace schůzek, facilitujeme často ve dvojicích, neustále kontrolujeme, jak jsme na tom s kapacitami. A pro mě je hodně důležité zachovávat přístup, že když něco nechceme dělat, tak se necítíme tlačeni*y a prostě to neděláme. Uvnitř kolektivu pak vznikne důvěra v to, že je úplně v pohodě kdykoli sdělit vnitřní obavy a že budou respektovány. Samostatnou otázkou jsou pro mě hierarchie ve skupině. Jedna z Jezevek po schůzce řekla, že pojmenované hierarchie v kolektivu jsou v pohodě. Já si tím pořád nejsem jistý, ale zároveň mi přišlo, že nám takové uvědomění trochu rozvázalo ruce.

Jezevka hanie: Já jsem v pohodě i v hierarchickém kolektivu, pokud je tak aktivně komunikující, jako jsou Jezevky, respektive myslím, že takhle funguje nehierarchičnost. Když se tvoří hierarchie, jsou nepřiznané a nemluví se o nich, může to být problém. Ale myslím, že to se nám úplně neděje. Jednak mají někteří*ré z nás s takovou skupinovou dynamikou negativní zkušenosti z předchozího působení v hnutí a snažíme se tomu předcházet, jednak jsme podle mě celkově fakt pořád lepší v otevřené komunikaci svých pocitů, potřeb, přerozdělování a točení rolí a úkolů jak akčních a procesních, tak pečujících, což všechno do nějaké míry umí koncentraci moci omezit.

Jezevka Josefína: To, co dělají Jezevky, je pro mě forma aktivismu, která vzbuzuje radost a potěšení, což mi v aktivistickém činění momentálně dává největší smysl. Ale zároveň je o to důležitější zvědomovat, že to je pořád práce a že to je neplacená práce, ke které má většina z nás ještě jinou, placenou práci. Kolektiv nám proto umožňuje brát si volno, dávat si od práce pauzy a občas nic nedělat. Pořádáme taky spoustu akcí a schůzek, na kterých se nic nedělá, jen se vytváří prostor, kde se lidé mají dobře. A takový prostor je podle mě nakonec sám o sobě revoluční, protože na rozdíl od toho vnějšího světa, kde si člověk musí zasloužit, aby se měl dobře, je to tady nenárokové. Jsem v Jezevkách čerstvě, ale ta nenárokovost a pocit, že se na vás nikdo nebude zlobit, když se v kolektivu budete „jen“ mít dobře, jsou něco, čeho si od začátku hodně všímám.

Jezevka Alex: Některé Jezevky mi jednou strašně pomohly a řekly na férovku: zastav se. Já si do toho momentu neuvědomoval*a nejen to, že vyhořívám, ale že spíš už hořím a měním se v popel. Ten moment mi neskutečně pomohl. Nejen že jsem se dokázal*a zastavit, vyspat a včas uhasit, ale díky tomu, že jsem vypnul*a, měly další Jezevky prostor zapnout a něco se naučit. A teď děláme věci, na kterých jsem vyhoříval*a, spolu a udržitelněji.

Jezevka Alex: Osobně mám zkušenost skvělou, vzájemně si pomáháme s nalézáním práce nebo spolupracujeme na mikroprojektech, když je potřeba právnická, grafická, ilustrátorská či facilitační pomoc. Za sebe vnímám, že je pro nás vždy na prvním místě vzájemná pohoda a kamarádství a sekundární je kariéra. Schůzky jsou pro mnohé z nás něco, na co se těšíme a co nám dodá energii na týden dopředu. Jako queer a nebinární imigrantský člověk cítím, že mě Jezevky přijímají mnohem více než moje pokrevní rodina.

Jezevka Petr: V jádrové skupině je lidí relativně málo a ti se vídají velmi často, takže uvnitř logicky vznikají pevné vazby. Opakovaně jsem na schůzky přinesl i těžká témata a náročné emoce a vnímám velký posun v tom, jak s nimi Jezevky umějí pracovat. Minimálně jednou týdně docházím do prostředí, kde mi je krásně. A když přijdu s tím, že je mi zrovna mizerně, tak vím, že mi tak po schůzce nejspíš nebude. I tohle je podle mě výhoda malé, sevřenější skupiny.

Jezevka Petr: Nemám pocit, že tvořím pleasure aktivismus, ale že spíš zkouším žít způsobem, který mě naplňuje. A ti, kdo jsou kolem mě, si strašně rádi hrají a rádi něco tvoří a zároveň chtějí, aby to mělo přesah, aby to bojovalo se světem, ve kterém nám povětšinou není dobře. A hledáme na to nástroje, které často nejdou zabalit slovy. A tak je namaluješ, často je vyjádříš pantomimou, zazpíváš, někdy je vytancuješ a někdy vytroubíš trumpetou z orloje. Možná se to hodně blíží pojmu pleasure activism, jak jsem ho zatím naposlouchal já. Nicméně především chceme dělat věci spolu, protože se máme rádi*y a chceme dělat věci, co nás baví, a těmi procesy se učit a pokračovat spolu.

Jezevka Veronika: Pro mě je občas hrozně zvláštní uvědomit si, že ač tuhle skupinu spoluutvářím už vcelku dlouho a tvoříme si ji jako ostrůvek utopie ve světě, se kterým v mnohém nesouhlasíme, občas se musím snažit aktivně přeprat společenské vzorce, které mám v sobě z fungování ve společnosti hodně hluboko zakořeněné. Musím si tak například občas aktivně připomínat, že v tomhle prostředí nemusím pořád uvažovat v intencích výkonnosti.

Jezevka Alex: Kolektivně se vzděláváme v tom, jaké praktiky jsou funkční nebo co nám jako kolektivu může fungovat nebo ne. Ať už se to jmenuje udržitelný aktivismus, pleasure aktivismus, artivismus, či jakkoli jinak, hledáme nástroje a tvoříme si vlastní mix praktik, které nám fungují nejlépe.

Jezevka Josefína: Podle mě právě tím, jak jsou Jezevky malé a blízké, je v nich hodně prostoru přemýšlet nad tím, jestli nám to pořád dává smysl, kde je hodnota toho, co děláme, a tím té komodifikaci vzdorovat. A zároveň věřím, že vzdorujeme i tím, že to je zábava.

Jezevka Petr: Já jsem v Jezevkách asi nezažil situaci, kdy by někdo říkal, že něco musíme nebo bychom měli*y udělat, i když to nechceme. Mám pocit, že děláme a hledáme věci, které nám dělají radost. A logicky přichází i ta fáze, kdy fakt nevíš, co tě v současnosti baví. Ale od toho je tam ten kolektiv – někdo řekne: „A co kdybychom to pojali*y ve formátu sci-fi nebo třeba středověké pohádky?“ A tobě to cvakne a řekneš si: „Ty jo, to by mě fakt bavilo.“