Trigger warning: Následující text zachycuje výhružky znásilněním. Pokud jsi na toto téma citlivá*ý, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přece jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí. Na konci článku najdeš seznam kontaktů, na které se můžeš obrátit, pokud tě obsah článku bude triggerovat.

„Ty budeš asi pěkná kráva,“ křičel na mě jeden pán, když jsem si na nedávném protestu stoupla před něj a zakryla mu foťák palestinskou vlajkou. Nechtěla jsem, aby zblízka fotil účastnictvo demonstrace. Na mou adresu nejen v ten den padlo ještě několik nevybíravých nadávek – zdegenerovaná aktivistka, čúza, píča, děvka Hamásu. Všechny jsem pustila jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Je to více než rok, co trvá eskalace izraelské genocidy v Palestině. Měla jsem tedy 12 měsíců, abych si během svého působení v pražských propalestinských kolektivech vybudovala relativně spolehlivý interní mechanismus ignorování podobných urážek. Nad slovy, která mě ještě před rokem šokovala, se nyní už ani nepozastavuju.

Proč si nás onen pán na protestu pod palestinskými vlajkami fotil, nevím. Můžu ale tipovat, jaký byl jeho záměr s pořízenými snímky naložit. Zkušenosti s doxxingem coby aktivistka již mám. Fotky mého kámošstva z propalestinského hnutí kolují po internetu spolu s nápisy jako „terorista“ nebo „antisemita“. Proto se nemůžu při pohledu na množství mobilů namířených naším směrem ubránit vtírající se úzkosti, kterou vzápětí doprovází myšlenka: Není tohle náhodou hon na čarodějnice?

V Gaze by tě znásilnili a shodili by tě ze střechy

Zveřejňování identity aktivistů a aktivistek bez jejich souhlasu je běžnou praxí používanou k jejich diskreditaci, a to bez ohledu na to, za co bojují. Zrovna v tom není propalestinské osvobozenecké hnutí nijak výjimečné. Způsob, jakým jsou aktivisté*ky osočováni*y, je ale poměrně unikátní. Jakožto queer žena jsem si za dobu svého působení v hnutí vyslechla snad všechny stereotypní „argumenty“, které se proti mé identitární skupině používají – „v Gaze by tě znásilnili“, „musela bys tam nosit hidžáb“, „proč si nejdeš demonstraci zorganizovat třeba do Palestiny“ nebo – moje oblíbené – „v Gaze by tě shodili ze střechy“. Příznivci tzv. státu izrael je systematicky papouškují, aniž by se zamysleli nad jejich smyslem. Nezastaví je ani neznalost reálií regionu či místní historie. Povzbuzeni ignorantstvím a masovou panikou, která se s otázkou palestinského boje za osvobození pojí, a s pomocí svých domnělých představ o nedostatku „pokrokovosti“ v regionu dokážou ospravedlnit etnické čistky, okupaci, apartheid a genocidu.

Pod vlivem propagandy, která tento obraz o lidech pocházejících ze SWANA regionu vytváří s cílem ospravedlnění imperialistické intervence západních mocností, však vyhrožují také nám, aktivistkám, strašlivým a brutálním sexuálním násilím. Inboxy na mých sociálních sítích jsou plné nejrůznějších výhrůžek od náhodných mužů, kteří si mě vyhledali na internetu a rozhodli se posílat mi soukromé zprávy k filtrování svých frustrací. Z nich vybírám jako příklad: „V Gaze by ti Hamásníci rozšukali obličej vejpůl“, „Dva by tě drželi a třetí by tě znásilňoval až do krve“ nebo „Těším se, až vás zdegenerovaný queer buzny budou muslimáci s vděkem vyvražďovat“. Pokaždé když poslouchám podobné barvité popisy toho, co by se mi jako queer ženě mohlo v Gaze stát, cítím potřebu podotknout, že tyto explicitní představy násilí nepocházejí z hlav Arabů, ale Evropanů. Z každé takové interakce odcházím znechucená – ne z těch, které se mi daný člověk snaží popsat jako barbary, ale z těch, kteří využívají otázku Palestiny k verbalizaci svých nechutných fantazií o znásilnění v naději, že mě zastraší.

Jejich vnímání našich motivací je přitom hluboce mylné. Naše solidarita není transakční – solidaritu si totiž nikdo nemusí zasloužit. Měla by být univerzální, a pokud si někdo myslí, že si je člověk musí „odpracovat“ (například svou „pokrokovostí“ posuzovanou výhradně dle západních měřítek), zásadním způsobem nechápe samotný koncept lidských práv. Solidarita je zkrátka nedílnou součástí boje proti vzájemně propojeným systémům útlaku.

Proč je otázka osvobození Palestiny feministická

Ženy a queer lidé čelí diskriminaci všude na světě a bylo by naivní tvrdit, že Palestina je výjimkou. Stejně jako jinde však jejich boj za spravedlnost nelze oddělit od okolností, ve kterých žijí. Rozebírat práva žen nebo queer lidí v Palestině, aniž bychom je zasadili do kontextu kolonizace a okupace, je neupřímné a povrchní. Otázka Palestiny je totiž feministická, a to hned v několika rovinách. Jako aktivistky a aktivisté chápeme, že osadnický kolonialismus je v rozporu s feministickými myšlenkami, protože je ze své podstaty násilný, směřuje k vykořisťování původního obyvatelstva a slouží jako nástroj k prosazování agendy moderního imperialismu.

Konkrétně v případě izraele je ale důležité uvědomit si, jakým způsobem jsou „feministické“ myšlenky zneužívány k manipulaci veřejného mínění. Pinkwashing a purplewashing jsou dnes už známé pojmy popisující strategie, kterými si tzv. stát izrael buduje image „jediné demokracie na Blízkém východě“. V případě pinkwashingu mluvíme o zneužívání témat blízkých LGBTQ+ komunitě, zatímco purplewashing slouží ke zneužívání práv žen. Oba nástroje stoupenci izraele nasazují ke stejnému účelu – ke kontrole narativu, ve kterém je kolonizátor stavěn do role zachránce místních žen a queer lidí (jakožto pasivních obětí, které potřebují spasit skrze vnější intervenci).

Degradování feministických myšlenek tímto způsobem posiluje tytéž orientalistické vzorce, které kolonizaci Palestiny původně provázely skrze záměnu pozice kolonizátora a kolonizovaného za záchrance a oběť. Není přitom třeba sáhodlouze zkoumat a vzdělávat se v historii Palestiny, abychom si uvědomili, že sionismus sám o sobě ženy a queer lidi utlačuje. Jsou totiž nedílnou součástí původního místního obyvatelstva, které je jako takové obětí sionistického kolonialismu. Na druhé straně je účast žen na útlaku a kolonizaci oslavována jako pokroková. Není náhoda, že v izraelských propagandistických videích se často objevují ženy sloužící v armádě a že podobným způsobem využívá své ženské identity například Kamala Harris ve své prezidentské předvolební kampani ve Spojených státech. Bomby ale padají a zabíjejí nevinné bez ohledu na identitu těch, kdo je odpálí a kdo je do izraele posílají. Genocida je genocida, i když ji páchají ženy.

Pro velkou část propalestinského hnutí vyplývá naše podpora Palestiny právě z uvědomění si výše uvedeného a z přijetí myšlenek intersekcionálního feminismu. Odmítáme osvobození bílých žen na úkor jiných a odmítáme bílý #girlboss feminismus zbavený hlubšího smyslu boje proti nerovnosti, který prosazuje pokrok jen na oko. Skutečnou progresi totiž nemůžeme měřit podle účasti marginalizovaných skupin na utlačovatelském systému, nýbrž podle smysluplného narušení systému samotného.

Ženy a queer lidé proto tvoří významnou část hnutí a specificky v Česku formují většinu účastnictva demonstrací. Snahy o diskreditaci propalestinských aktivistických uskupení jsou tím pádem často hluboce sexistické, mizogynní a queerfobní. Moje zkušenost s online šikanou a výhrůžkami proto není výjimečná. Samozřejmě jsem nikdy nebyla podobně konfrontována někým, komu by na právech žen nebo queer lidí skutečně záleželo. Pochybuji, že by se mnou kdokoli z těchto lidí byl ochoten diskutovat například o kultuře znásilnění v naší společnosti, díky níž se cítí oprávněni mě vůbec tímto způsobem napadat. Mnohdy jsou to ti samí lidé, kteří dokážou bez mrknutí oka obhajovat například Dominika Feriho a mávnou rukou nad dobře zdokumentovanými sexuálními útoky izraelských vojáků na palestinské ženy (a to ani nemluvím o sexuálním násilí páchaném na palestinských mužích v izraelských věznicích a detencích).

Těmto lidem jsou zkrátka práva žen a queer lidí ukradená. Výhrůžky, osobní útoky a diskurz znásilňování a shazování ze střech je jen nástrojem, jak propalestinské aktivistky umlčet – stejně jako tomu bylo v minulosti v případě obvinění z čarodějnictví.

Démonizace propalestinského hnutí jako novodobý hon na čarodějnice

Hon na čarodějnice v pravém slova smyslu byl vždy nástrojem kontroly. Čarodějnice nebyly terčem pronásledování proto, že byly skutečné čarodějnice, ale proto, že to byly ženy. Kriminalizace „čarodějnictví“ sloužila k potrestání těch, které se odchýlily od norem a přisouzených rolí v patriarchální společnosti.

V posledních pár letech je ale sousloví „hon na čarodějnice“ vytrháváno z kontextu, a to právě privilegovanými muži ve snaze zbavit se odpovědnosti za své jednání – od kritiků hnutí #MeToo přes bývalého prezidenta Spojených států Donalda Trumpa až po příznivce již zmíněného Dominika Feriho u nás. Koncept honu na čarodějnice tak byl ve veřejném diskurzu zbaven původního významu a nyní se používá k diskreditaci hnutí za sociální spravedlnost či obětí sexualizovaného násilí.

Je proto snadné přehlédnout, že oběťmi novodobých honů na čarodějnice jsou často právě aktivisté a aktivistky. Jejich pronásledování má přitom stejný cíl, jako mělo stíhání čarodějnic, například během nechvalně proslulých salemských procesů – zachování stávajících mocenských struktur skrze umlčení těch, kdo se odváží vybočit z přidělené role ve společnosti a narušit společenský řád. Způsob, jakým je potlačováno propalestinské hnutí, a konkrétně útoky na aktivistky jsou nám také povědomé, protože kopírují tytéž toxické patriarchální vzorce, které jsou běžně používány k marginalizaci žen ve veřejném prostoru. Je to způsob, jak stoupenci sionismu pod rouškou liberalismu promítají svou mizogynii a šovinismus na aktivistky. Předstírají, že chtějí chránit ženy před sexismem, zatímco do nás svůj vlastní sexismus promítají.

Je to pro nás připomínka, že novodobé hony na čarodějnice existují všude tam, kde ženy hrají významnou roli. Ty, které zpochybňují status quo v patriarchální společnosti, se totiž z definice vymykají představě toho, co znamená být ženou. V důsledku toho jsou vystaveny obtěžování, v případě propalestinského hnutí nařčením z antisemitismu a hrozbám ztráty platformy, zaměstnání nebo možnosti studia.

Jako ukázkový příklad se nabízí případ Grety Thunberg, která si prošla transformací z miláčka liberálních médií za svůj klima aktivismus k terči útoků nejen v západních médiích, ale i ze strany státních činitelů a orgánů (například za svou účast na demonstracích v Německu byla místní policií označena za „potenciálně násilnickou“). To všechno proto, že si nevyhnutelně uvědomila propojení mezi klimatickou krizí, kapitalismem, porušováním lidských práv, imperialismem, kolonialismem a útlakem původního obyvatelstva. Za svou zásadovou podporu palestinského lidu se také stala obětí online šikany, v jejímž čele nestojí nikdo jiný než twitterový účet státu izrael. Poté co v říjnu 2023 vyzvala k příměří, oficiální izraelský účet jí odpověděl: „Hamás nepoužívá udržitelný materiál pro své rakety, které ZABÍJEJÍ nevinné izraelce. Oběťmi masakru Hamásu mohli být i tvoji kamarádi,“ čímž proti Gretě spustil lavinu nenávisti, která od té doby neustává.

Šikana se však netýká pouze veřejně známých žen. Aktivistky jsou stoupenci sionismu zastrašovány po celém světě – forma se liší stát od státu, ale atmosféra strachu, která propalestinské hnutí provází, je univerzální. Například ve Spojených státech je členstvo aktivistických a grassrootových kolektivů dlouhodobě sledováno prostřednictvím platforem jako Canary Mission, které na internetu publikují jejich osobní údaje spolu s přehledem jejich aktivit. Pro nezasvěcené doporučuji zhlédnout investigativní dokument The Lobby z dílny Al-Džazíry, který byl zveřejněn na platformě Electronic Intifada a je dostupný online. Popisuje fungování proizraelské lobby ve Spojených státech a Spojeném království, vazby na úředníky nebo členstvo vlády a také ukazuje způsob, jakým lobby monitoruje aktivity propalestinského studenstva na místních univerzitách. Terčem monitoringu jsou především ti, kdo podporují hnutí BDS a tlačí na univerzity, aby přerušily vazby s organizacemi napojenými na izraelský systém apartheidu.

Tyto metody ale nejsou cizí ani českému studentstvu. Kolektivy Academics Against Apartheid a Prague4PalestineYouth informovaly o zastrašování studentstva, zejména na lékařských fakultách Univerzity Karlovy, kde na popud proděkanů sestavovalo izraelské studentstvo kádrové dokumenty na své spolužactvo. Dokumentovali*y, kdo se kdy zúčastnil demonstrace, kdo co zveřejnil na sociálních sítích, ale i takové banality, jako kdo si nalepil samolepku na mobilní telefon nebo připnul na kabát odznak s palestinskou vlajkou. Studentstvo, které se „provinilo“ empatií k palestinskému obyvatelstvu, bylo předvoláno na kobereček k proděkanovi a v některých případech bylo nahlášeno na policii za podporu terorismu (nikdy se samozřejmě nic neprokázalo).

Funkci veřejné ostrakizace za podporu Palestiny pak v České republice neplní platforma typu Canary Mission, ale pár twitterových účtů příznivců tzv. státu izrael, kteří se neštítí ani takových kroků, jako je kontaktování zaměstnavatelů či klientů konkrétních aktivistů a aktivistek.

Ve výsledku tak v propalestinském hnutí, které u nás tvoří z velké části studentstvo a ženy, panuje strach a nedůvěra a zejména převládající pocit izolace. Ten je umocněn nekritickým narativem, jenž v české sionistické společnosti šíří média a politici (v souladu s loňským prohlášením premiéra Fialy, že Česká republika bude hlasem izraele v Evropě).

Kolektivní snění o osvobození

Často vzpomínám na svou první účast na propalestinské demonstraci v Praze minulý rok. Šla jsem na protest sama s podomácku vyrobenou palestinskou vlajkou namalovanou na kusu kartonu, kterou jsem si strčila do batohu a vytáhla ji spolu s falešnou kufíjou až na místě. Po týdnu sledování veřejné debaty o bombardování Gazy jsem se bála mít na sobě na veřejnosti jakýkoli palestinský symbol. Toho dne jsme stáli*y na Václaváku, choulili*y se v chladném větru a na tváře nám dopadaly drobné kapky deště. Měla jsem strach, nikoho jsem tam neznala. Právě jsem se kvůli příspěvkům o Palestině pohádala s několika kamarády a cítila jsem se neuvěřitelně ztracená a osamělá.

Za ten rok se toho hodně změnilo. České propalestinské hnutí bylo na začátku velmi malé a vedené pár jednotlivci, kteří mají můj nekonečný respekt a dík za jejich odhodlání a odvahu už v té době v Česku cokoli organizovat.

V propalestinském hnutí je zvykem hledat inspiraci u jiných osvobozeneckých hnutí s podobnou agendou. Při pohledu do jejich historie se přitom může na první pohled zdát, že i tato hnutí stála na bedrech pár charismatických osobností působících v jejich čele. Například řada strategií zaměřených na prosazování bojkotů, divestic a sankcí proti státu izrael je ovlivněna jihoafrickým hnutím proti apartheidu. Proto je logické, že se lidé často odvolávají na osobnost Nelsona Mandely, který byl sám zásadovým podporovatelem palestinského lidu v jeho boji proti izraelské kolonizaci. Vzhledem k intersekcionálnímu charakteru palestinské otázky se také často inspirujeme černošským osvobozeneckým hnutím ve Spojených státech a chápeme, že svoboda, o které snil Martin Luther King, je stejným snem, který vidí každý Palestinec a Palestinka pokaždé, když v noci zavřou oči.

Jak však upozorňuje feministická spisovatelka Angela Davis v knize Freedom is a Constant Struggle (Svoboda je ustavičný boj, 2015), progresivní hnutí jsou odsouzena k neúspěchu, pokud se neoprostí od individualistické rétoriky ve prospěch důrazu na kolektivní společenský progres. Osobnosti jako Nelson Mandela a Martin Luther King nám mohou být inspirací, ale musíme si uvědomit, že ačkoli byly tvářemi těchto hnutí, nebyly jeho zhmotněním. Stejně jako v současném propalestinském hnutí představovaly i v těchto uskupeních ženy klíčový pilíř jejich úspěchu – často právě proto, že si uvědomovaly propojenost svého boje za rovnoprávnost s dalšími oblastmi sociální spravedlnosti. Abychom pochopili*y, proč byla tato hnutí úspěšná, je nutné vyvarovat se překrucování historických vítězství jako zásluh heroických jednotlivců (často pouze mužů!), místo abychom oslavovali kolektivní zásluhy o dosažení politického nabuzení široké veřejnosti, které umožnilo zásadní změny k lepšímu.

Budování masového hnutí ale slouží také jako ochrana žen a dalších marginalizovaných skupin podporujících Palestinu, které se stávají terčem útoků. Bezpečí je totiž mnohdy v číslech – hnutí jako takové pro nás představuje komunitu, která nám slouží jako nezbytná podpora. Po roce sledování eskalace genocidy na obrazovkách našich mobilů všichni cítíme velký smutek. U těch z nás, kdo situaci v Palestině pozorují jen zpovzdálí, však tento pocit nevyplývá z individuální zkušenosti, ale z kolektivního truchlení, které provází uvědomění si vlastní spoluviny na útlaku palestinského obyvatelstva. To bohužel nelze řešit terapiemi nebo individuální péčí o sebe sama – kolektivní povaha našeho truchlení vyžaduje kolektivní řešení prostřednictvím decentralizace svého ega a zaměření se na kolektivní péči a budování komunity založené na vzájemné provázanosti jejího členstva. V takových komunitách není péče o druhé transakční – je založena na sdíleném chápání toho, že naše osudy jsou vzájemně propojené. Jestliže jsou strach a izolace aktivistek nástrojem systému k udržení statu quo, pak je tvorba komunity, která svému členstvu nabízí pocit bezpečí, jediným způsobem, jak vybudovat efektivní a aktivní hnutí. Snění o osvobození je mnohem snazší, když jste obklopeni*y lidmi, kteří sní s vámi.

Seznam kontaktů, na které se můžeš obrátit:

Linka bezpečí
116 111

proFem, Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí
Infolinka pro oběti sexuálního násilí: 777 012 555
Objednávání na konzultace a informace, Linka právní pomoci: 608 222 277

KONSENT, svépomocná skupina

ROSA Centrum
poradna@rosacentrum.cz
Telefon: 800 605 080

Persefona
poradna@persefona.cz
Telefon: 737 834 345 / 545 245 996