Ve svém okolí nemám žádné trans děti, ale jedním jsem byla. Kdybych tehdy věděla o lidech jako já, slyšela o nich, viděla je v televizi nebo četla knížky, v nichž se vyskytují, nemusela bych si většinu života klást otázku: „To všichni pořád takto trpí?“ Měla jsem štěstí, že jsem později narazila na životopisy hudebnice Laury Jane Grace a spisovatelky Janet Mock, našla podporu ve svém okolí a hlavně získala přístup ke zdravotní péči. Jinak bych tu nejspíš dávno nebyla – možná jen jako smutná vzpomínka v paměti mých blízkých. Děti jsou jedna z nejutlačovanějších skupin lidí na světě a u trans dětí se k tomu přidává i transfobie, která v posledních několika letech nabyla dosud nevídaných rozměrů. Když sleduji, jak se v Británii nebo Spojených státech omezuje přístup k rodově citlivé péči, cítím podobný strach a bezmoc, jaké jsem cítila v dospívání. Co můžeme udělat pro to, aby přežití trans dětí nezáviselo jen na štěstí? A proč musí trans děti o vlastní přežití tak bojovat?

Vzpomínky

Většina mého života byla čiré peklo, které jsem viděla jen já. Ohromný strach z toho, že mě lidé poznají natolik, aby viděli, co skrývám uvnitř. Hluboká osamělost způsobená tím, že ti*y, kdo mě mají rádi*y, neví, kdo jsem. Konstantní nejistota a zmatení, vír myšlenek a emocí, které mi nikdo nedokázal*a pomoci navigovat. Ani je totiž nenapadlo, že by měli*y.

Ze začátku jsem příliš nerozuměla svému utrpení. Jen vím, že jsem se každý den těšila, až zase usnu, a bála se chvíle, kdy se probudím. Když jsem se díky internetu konečně dostala k informacím o lidech jako já, zjistila jsem, že nás celý svět nenávidí. Že je pro nás nebezpečné žít. Že naší jedinou šancí je brzy podstoupit tranzici, doufat, že budeme dostatečně „passovat“ a nikdo tak nepozná, že jsme trans, následně se odstěhovat a do konce života skrývat, kdo jsme. Nechtěla jsem čelit takové životní vyhlídce. Rozhodla jsem se samu sebe zkusit potlačit nebo alespoň otázku vlastní trans identity odsunout svému budoucímu já. Tehdy jsem si neuměla představit, že bych tranzici zvládla ani že bych dokázala žít coby trans osoba. Necítila jsem, že bych mohla o svých problémech říci svým rodičům nebo přátelstvu, byla jsem na to úplně sama.

Nedávno mi jeden kamarád řekl, že si vymýšlím, že jsem trans, a dělám si tím život zbytečně těžký. Prý kdybych prostě víc cvičila a dobře jedla, bylo by mi fajn a neřešila bych takové blbosti. Já jsem přitom většinu dosavadního života potlačovala své myšlenky a touhy, a i když jsem následovala všechna společenská doporučení pro dobrý život, nikdy jsem nebyla opravdu šťastná. „Když je bytí ve vašem těle mučení, tak to víte… a když vám není dovoleno z něj utéct, tak přemýšlíte, jak utéct ze života,“ píše psycholog*žka Devon Price ve svém článku There is no safe sex.

Maskování mi šlo dlouho dobu velmi dobře. Navenek jsem působila úspěšně, možná i spokojeně. Cestovala jsem po celém světě, učila tanec, hodně se smála. V tom všem jsem ale skrývala ohromnou bouři, která za usměvavou tváří bez přestání řádila. Rok od roku jsem sklízela více úspěchů a vedle toho jsem byla nešťastnější a nešťastnější. Těch posledních pár let bylo opravdu těžkých. Doteď se divím, že jsem přežila. Vybavuji si několik chvil, kdy jsem opravdu jen o fous unikla tomu, že bych se zabila.

Nakonec jsem sama se sebou přestala bojovat. A nejen že pominul můj strach z toho, že si ublížím, přišla i nečekaná radost. Jsou totiž věci, které cis lidé nikdy nezažijí. Euforii, když je poprvé někdo osloví zájmeny, která si zvolili. Vděčnost za prožitky bezpečí v místech, která nás vidí a chrání. Sounáležitost a radost, když se navzájem podporujeme v objevování sebe samých. Pocit hlubokého napojení, když se podíváme dolů na své tělo a cítíme klid a radost na místě, kde jsme většinu života prožívali*y trýzeň. Sladké, radostné ticho. Díky tranzici mohu být mezi lidmi konečně plně sama sebou a objevovat, co vlastně v životě chci dělat.

Ve světě i u nás

S více než 50 % mírou suicidality u trans mladistvých, která se zvyšuje s každým nepřijetím, verbálním nebo fyzickým útokem, transfobním příspěvkem ze strany politiků a političek nebo nemožností rozhodovat o svém těle, je velmi důležité bavit se o rodově citlivé péči pro trans děti a dospívající. Už pátý rok po sobě v tzv. Americe (okupované území Želvího ostrova) zaznamenáváme rekordní počet návrhů zákonů mířených proti trans lidem. Jen letos se jich v prvních sedmi měsících řešilo 638 (oproti 272 z minulého roku). Z těchto návrhů 45 prošlo, 127 se stále projednává a 466 bylo zamítnuto. Politici*čky se skrze ně snaží omezit svobodu a bezpečí trans dětí a mladistvých, i jejich rodičů nebo komunit. Většina návrhů je zaměřena na prostředí škol, na způsob, jakým se mohou trans děti prezentovat a jak s nimi bude zacházeno. Ostatní ztěžují nebo znemožňují trans mladistvým přístup k rodově citlivé zdravotní péči, omezují jejich možnost zapojovat se ve školách do sportovních aktivit nebo se obecně snaží omezit jejich běžné životy – od toho, kam mohou trans lidi chodit čůrat, až po to, jaké vztahy mají vytvářet nebo jaké knihy jim je dovoleno psát.

U nás je v současné době úřední tranzice stále podmíněna zánikem manželství a kastrací, kterou schvaluje komise složená ze sexuologů*žek, zástupců*kyň ministerstva a právníků*iček. Tomu předchází fyzická tranzice, která je přístupná po dlouhém a velmi náročném diagnostickém procesu a bez možnosti volby, jaké změny chceme nebo nechceme. Pro nebinární lidi je tak na mnoha místech naprosto nepřístupná. Právní ochrana proti diskriminaci je nedostatečná a podle ratingu ILGA-Europe splňuje jen 26 % požadavků na ochranu trans osob. Letos ale po dlouhé době vidíme i malý obrat k lepšímu. Od příštího roku se už díky nálezu Ústavního soudu pravděpodobně nebudeme muset nechat kastrovat. Co nahradí tuto podmínku, ještě nevíme, a proto je v tuto chvíli důležitá práce Trans*parentu, který informuje naše politiky*čky o tom, že trans lidé i odbornictvo preferují formu sebeurčení, tedy oficiální prohlášení na matrice bez potřeby diagnózy nebo operace.

Myšlenky

O rodově citlivé péči pro děti a mladistvé se občas hádáme i s tátou. „S tebou jsem v pohodě, ale do čeho nutíte ty děti.“ Můj táta – a také zákony zaměřené na omezení této péče – často nebere v potaz celou její šíři. Když dítě přijde s tím, že není to, co mu*jí bylo přiděleno při narození, začíná pro něj*ni, jeho*její rodinu i celou komunitu cesta pomoci mu*jí se najít. To může zahrnovat změnu oslovení, oblečení a prezentace, v některých případech i přístup k hormonálním blokátorům, které pomohou odsunout vliv puberty na tělo a poskytnou tak více času na rozhovory s lékaři i blízkými o různých možnostech, jak postupovat a zjistit, co dítě vlastně chce nebo potřebuje. Blokátory se přitom používají již od osmdesátých let u cis a později také trans dětí a zatím se neprokázalo, že by byly jakkoli rizikové nebo dlouhodobě škodlivé. Další kroky již mladiství*vé podstupují po velmi pečlivém a dlouhodobém zvažování.

Výzkumy ukazují, že přístup k rodově citlivé péči snižuje míru depresí, úzkostí i suicidality, a to až na úroveň cis dětí. Znemožnění této péče naopak míru těchto nesnází exponenciálně zvyšuje. Rodově citlivá péče pro děti a mladistvé není rychlíkem k hormonům a operacím. Je to dlouhodobé pozorování a komunikace, která bere v potaz možnosti a potřeby všech zúčastněných, ale hlavně dítěte samotného. Brzký přístup k takové péči se navíc výrazně projevuje ve spokojenosti člověka po zbytek života. Lékařská komunita se již dlouhodobě shoduje, že přínosy rodově citlivé péče výrazně převažují nad možnými riziky. Hodně lidí ale bude mít stejně strach. Rodičům záleží na svých dětech a je samozřejmé, že se bojí. Strach nám nepochybně může pomoci být pozornější, citlivější. Jen nesmí být překážkou nám samotným nebo našim blízkým poskytovat péči. Pokud navíc dětem nabídneme svobodu, bezpečí a oporu, zvyšujeme tím šance, že se rozhodnou dobře. Takové dítě nejen přežije, ale bude moci být aktivní*m členem*kou komunity a obohatit všechny okolo sebe.

Vnímám, že jako trans lidé máme světu co nabídnout. Učíme radikální sebelásku. Máme odvahu vrhnout se do nejistého prostoru a něžně hledat svůj tvar. Nasloucháme hlasu velmi hluboko v nás, který nám klidně a laskavě říká, kdo jsme. Dovolujeme si svobodu, kterou se naše kultura vší silou snaží omezit. Cítíme, že naší prací je vyzařovat to, kdo opravdu jsme. Prohrabáváme se směsicí lživých přesvědčení, která jsou do nás vkládána již od dětství, abychom odhrnuli*y něco pravdivějšího. Nesnažíme se být víc, než jsme, nebo něčím jiným. Naopak, jdeme do sebe. Rozvíjíme a poznáváme to, kdo už dávno jsme.

Jak se asi cítí člověk, kterého ani nikdy nenapadlo, že by mohl udělat něco podobného? Nebo ho*ji to napadlo, ale bylo mu*jí opakovaně řečeno, že to nejde a že je s ním*ní něco špatně, protože to chce? Jak se asi bude cítit při pohledu na lidi, kteří sami sebe plně prožívají, a navíc tak dělají hlasitě a viditelně? Myslím, že většina nenávisti vůči naší komunitě plyne právě ze zvnitřněných kulturních zvyků vedoucích k omezování jedinečnosti. Jsou na nás projektovány myšlenky a přesvědčení lidí, kteří si nedovolují být sami sebou – kterým to bylo někdy v minulosti zakázáno.

U trans dětí se k tomu přidává ještě strach často podnícený dezinformacemi. Při přípravě na psaní tohoto článku jsem listovala nekončící řadou článků a výzkumů, které se snaží zpochybnit prospěšnost rodově citlivé péče pro děti a mladistvé, validitu identity trans dětí a vůbec schopnost dětí se jakkoli rozhodovat. Mrzí mě, že abychom jim důvěřovali*y, potřebujeme desítky let výzkumů, které konzistentně na více než 30 tisících lidech ukazují, že rodově citlivá péče zachraňuje životy. Taky mě mrzí, že ani to není dost.

Touhy

Přála bych si, aby stačilo, že nám trans dítě řekne, že se necítí dobře v roli, kterou mu*jí společnost předepsala. Líbilo by se mi, kdyby kultura přestala rodičům říkat, že nesou plnou a úplnou odpovědnost za budoucnost svých dětí. Kdyby slovo dětinský už nebyla urážka nebo nástroj na znehodnocení a marginalizaci autistů*ek. Kdybychom se vzdali*y představy dětství jako jediného bezstarostného období života, přestali*y děti chránit před tím zlým světem a začali*y raději řešit společenské problémy. Kdyby si politikové*čky, kteří*ré trans lidem nechtějí pomoci žít v bezpečí s rovnocennými možnostmi pro kvalitní život, alespoň hleděli*y svého. Možná by pak zjistili*y, že se od nich mají vlastně co naučit.

Často slyším lidi nadávat na politickou korektnost a na všechno, co „nemohou“ dělat. Byla bych ráda, kdybychom udělali*y krok od myšlenky kontroly směrem k citlivosti a místo toho se ptali*y: „Jak mohu pro někoho vytvořit více prostoru?“ Ve zdravotní péči i ve školách by se citlivost mohla projevovat třeba ve vzdělávání v rodově neutrálním jazyce, v principech bezpečnějších prostorů, které by ukazovaly závazek k inkluzivnosti, nebo v přítomnosti rodově neutrálních toalet. Všichni*všechny by se představovali*y nejen jménem, ale i rody, které používají. Samotné mladistvé bychom kolaborativně zapojovali*y do směrování péče a vzdělání. Užívala by se zvolená jména a s trpělivostí a zvědavostí bychom pomáhali*y dětem a mladistvým objevovat své já. V ideálním světě by podobný článek psal i můj táta a třeba by se mnou dokonce chodil protestovat za trans práva.