V seriálu Rod draků má krásná blond protagonistka Rhaenyra lesbickou scénu. Seriál samotný mě vůbec nezajímá, ale o té scéně vím, protože se o ní celý den horlivě baví lidi na Twitteru (tedy platformě X). „Mega hot, cenim😍,“ komentuje uživatel BTCoolguy69. „Lesbičky mám rád…“ přidává se anonymní účet s profilovkou postavy z anime. Zavírám Twitter (platformu X) a začnu se soustředit na přednášku, na které právě sedím. „Co pro vás znamená nesvoboda médií?“ ptá se profesor v předmětu Úvod do sociologie. „No, to je třeba, když musí v každé videohře nebo filmu teď být nějaký buzerant – teda pardon, gay – nebo černoch, aby to náhodou nebylo nekorektní,“ pohotově odpovídá spolužačka. „Jako pardon, ale proč by měl ve středověkém seriálu být někdo gay? Tehdy by ho za to umučili! To je normálně novodobá totalita,“ doplňuje. Hlavou mi probleskne něco jako „proboha, holka, jak můžeš něco takového vůbec říct nahlas?“, ale v rámci duševního klidu se v diskusi neangažuju. „Co si o tom myslíte?“ ptá se pohotově profesor a ze zvyku obrací zrak na mě s očekáváním, že něco řeknu. „Myslím si, že dokud ve vládě sedí lidi, co prohlašují, že být queer je duševní onemocnění, tak vůbec nechci řešit, kolik gayů je v nějakém seriálu,“ odvětím.

Snažím se nepůsobit cynicky, ale jsem unavená. Poslední dobou pro mě vůbec není lehké hledat v sobě a ve svém okolí nějaký optimismus. Svět, který znám, jde do drsného konfliktu s tím, kým jsem. Evropa – explicitně pak Visegrádská čtveřice – kráčí k fašismu. Všichni to vidíme, ale jako by už bylo pozdě volat o pomoc. V Maďarsku prošel zákon o zákazu „propagace homosexuality“, který fakticky chce queer lidi vymazat z veřejného povědomí, v Polsku se v minulém vládním období zavedly „zóny bez LGBT ideologie“, jež usilují o totéž. Slovensku šéfuje otevřeně homofobní a nebezpečná politická strana a všechno (nadcházející volby, materiální nestabilita, popularizace krajní pravice) nasvědčuje tomu, že Česko kráčí tímtéž směrem – ať už jde o vzestup babišovského fašismu, nebo o společnost, která je s jeho rétorikou čím dál víc „v pohodě“ (i elity takzvané levice se hlásí k transfobním názorům a hlasy pro queer osvobození zkrátka ztrácejí sílu a podporu). Politické klima předestírá, že lidem jako já teď bude na světě už jen hůř. Štve mě, že moje lidská svoboda a základní zabezpečení závisejí na blahosklonném rozhodnutí papalášů, kteří jsou připraveni ve jménu tak často skloňované „suverenity“ (ať už to v kontextu semiperiferie, kterou je český stát, znamená cokoli) přistoupit na xenofobní politiku podobnou třeba té ruské. Tyhle lidi jsem nevolila a děsí mě, že je jejich vlivem moje komunita v ohrožení. Slyšela jsem příliš mnoho příběhů třeba od trans kamarádů, kteří přišli o domov nebo práci kvůli tranzici, na to, abych dokázala tváří v tvář rostoucímu vlivu xenofobní dogmatiky zachovat klidnou tvář.

Naštěstí se vždycky mohu po dlouhém dni vrátit domů a pustit si svoji oblíbenou hříšnou slast – seriál Sex ve městě.

Siluety bez těl

Když se schovám pod deku do rohu svého pokoje a pustím si ten přihlouplý seriál, je to, jako bych na chvíli alespoň zdánlivě byla trochu blíž „normálnímu“ světu. Životy protagonistek, bohatých kamarádek z New Yorku, které se baví neustálým randěním a ze svých luxusních bytů na Manhattanu řeší, kdo zrovna přibral nebo čí milenec je lepší, jsou mi lidsky i hodnotově vzdálené. Možná právě proto mě takový typ kultury nějakým způsobem přitahuje. Ve skutečném světě se často cítím jako ve zlém snu – vnímat míru bezpráví a utrpení kolem a být si vědoma permanentní hrozby toho, že bude ještě hůř, je vyčerpávající. Když mám ale pocit, že svět kolem mě je v ohrožení, tak stylizace y2k seriálu plného sexistických stereotypů a levného humoru na mě působí jako symbolický návrat do bezpečné zóny. Vím přesně, co od seriálu čekat, nemusím být ve střehu, nad ničím přemýšlet. Vím, že nejsem jediná, kdo filmy a seriály používá jako způsob úniku od reality.

V mobilu mám složku označenou srdíčkem, do které si ukládám memy a obrázky, které občas posílám svojí holce. Jsou tam třeba různě upravené fotky princezny Žvýkačky a Marceline – kreslených postav z kresleného dětského seriálu Čas na dobrodružství. Vztah hlavních postav je v seriálu vedlejší dějovou linkou, ale v jedné epizodě si přece dají pusu. „Ony jsou úplně jako my! :),“ píšu své milé a vím, že nejsme jediné, kdo v těch dvou kreslených postavách nachází radost. Díváme se spolu na animovaný seriál Arcane – taky proto, že nás baví sledovat jiskření mezi hrdinkami Vi a Caitlin. Kromě toho občas sleduju filmy jen proto, že mají queer postavy – ať už jsou totiž zápletky díla jakkoli složité, životy queer postav v nich jsou jakoby „pod kontrolou“, zábavné, povrchní, uklidňující. Kéž bych žila třeba v seriálu Srdcerváči, říkávám si.

Jenže zobrazení queerness v populární kultuře – ať už skrz fiktivní postavy, nebo celebrity – je skutečně jen imitací rovnoprávnosti. Jakkoli je reprezentace důležitá, je potřeba se ptát: Kdo – nebo spíš co – je skutečně reprezentováno?

Jeviště progresivního světa

S desítkami let vedení veřejných diskusí o takzvané rovnoprávnosti v manželství a s čím dál větším zastoupením otevřeně queer osobností na veřejnosti se LGBTQ tematika stává méně a méně kontroverzní. Dalo by se říct, že došlo k nějaké formě zdánlivé „normalizace“ queerness – gay lidé teď hrají v reklamách a ve filmech a nikoho už nepřekvapí, když je gay člověk třeba členem nějaké politické strany. Ačkoli by se mohlo zdát, že taková normalizace přispívá k progresivnější společnosti, plní ještě jednu významnou roli. Taková zdánlivá normalizace LGBTQ lidí totiž otevírá prostor pro jejich instrumentalizaci politickými stranami a korporacemi – z queer lidí se stává jakýsi nástroj k dosažení cílů politických stran, které se ke queer osvobození jinak nijak nezavazují. Queer lidé se stávají komoditou se spekulativní hodnotou – už to nejsou lidé, jejichž základní práva jsou v ohrožení, ale čerstvé a šokující ozvláštnění marketingové image. V případě politických stran je ukázkovým příkladem takové instrumentalizace třeba Francie, kde víc než třetinu nacionalistické strany Národní sdružení tvoří gayové. Queer teoretička Jasbir K. Puar popisuje příznivý vztah mezi nacionalistickou ideologií a tematikou LGBT práv – jev, kterému říkáme homonacionalismus.

Marine Le Pen, přední politička francouzského Národního sdružení, která je známá svými krajně pravicovými a nenávistnými výroky, nedávno prohlásila, že důvodem sílící homofobie ve Francii je muslimské přistěhovalectvo. Islamofobie a rasismus namířené vůči Arabům jsou pro homonacionalismus typické. Zdá se, že i nepokrytě násilná a asociální ideologie je paradoxně schopná a ochotná vzít gaye a lesby „na milost“ k prosazování vlastní agendy na úkor opravdové sociální spravedlnosti a osvobození. Pro takovou ideologii je výhodné v lidech vzbudit dojem, že konkrétní utlačovaná skupina (queer lidé) může být v bezpečí jen skrze opresi jiné utlačované skupiny (třeba Arabů*ek). Stejná logika se dnes aplikuje i na ospravedlnění genocidy páchané v Palestině, kde se domácí politici stavějí na stranu agresora, Izraele, pod záminkou domnělé starosti o „ochranu gay lidí“, pro které údajně staromódní a homofobní Palestina představuje ohrožení. Přitom je to Izrael, kdo zneužívá queer lidi jako symbolický nástroj k legitimizaci své sionistické politiky. Ostatně mnoho queer lidí (hlavně pak gay mužů) volí krajní pravici, protože mají pocit, že je ohrožují „muslimové a migrace“.

Kultura a politika jsou spojené nádoby. Ačkoli nejnovější seriály na Netflixu a HBO nebo právě vycházející marvelovka nejsou explicitně politické, nesou v sobě témata a zprávy, které mají velký diskurzivní význam. Když se vrátíme k seriálu Sex ve městě, kde queerness zastupuje bohatý bílý muž, nejlepší kamarád protagonistky, pozorujeme, že se jedná o postavu, která není nijak zvlášť rozvinutá. Krom toho, že je promiskuitní a má rád módu a design, o něm vlastně nic moc nevíme. V kultovní seriálové klasice Kancl je humor celé jedné epizody založen na tom, že postava Oscara, jednoho z pracovníků onoho „kanclu“, je gay. Nejsou to ale jen seriály z přelomu milénia, které využívají queer lidi jako pouhý (zajímavý a exotizující) doplněk k hlavním postavám – velké společnosti v zábavním průmyslu tuto strategii „zpestření“ jinak nudných dějových linek využívají dodnes. Příkladem může být třeba již zmíněný Rod Draka, který jako by queer postavy přidával, „aby se neřeklo“, a pro šokový efekt nebo třeba sága Harry Potter, do níž se její autorka J. K. Rowling pokusila přidat queer tematiku retrospektivně skrze Twitter, ačkoli v původních knížkách a filmech není ani její náznak. Ta stejná J. K. Rowling je krom knížek o světu mudlů a čarodějů známá taky svou okázalou transfobií a obecně nenávistnými názory, které se nebojí říkat nahlas i přesto, že se občas zcela zjevně mýlí. Jedno je jasné: J. K. Rowling ani Netflix nebo HBO nepřidávají do svých děl queer postavy proto, že by měli opravdový zájem o emancipaci queer komunity. Jde spíš o to, že image inkluzivity slouží jejich soukromým zájmům – v případě Rowling šlo nejspíš o snahu za každou cenu zůstat relevantní, v případě velkých společností pak jde o PR, sledovanost a větší zisky ze svých produktů, protože poptávka po queer reprezentaci roste a i kontroverze je reklamou. Stejně jako politici instrumentalizují queer práva k prosazování své agendy, která má od spravedlnosti velmi daleko, zábavní průmysl využívá queer postavy ke zvýšení sledovanosti a ziskovosti.

Vypadá to, že jsme svobodní

Přehršle většího zastoupení queer postav v populárních filmech, seriálech a reality shows pak působí skoro jako výsměch v kontrastu s reálným světem, ve kterém se queer lidé pořád bojí o svá základní práva a bezpečnost. Zjednodušený a povrchně zpracovaný obraz queer lidí v kultuře – ona neslavná „reprezentace“ – jako by měl odvracet pozornost od toho, čemu queer komunita čelí. Tento účelový způsob využívání symboliky útlaku popsal například Guy Debord, autor Společnosti spektáklu (1967, česky 2007): „Stejně jako raný industriální kapitalismus přesunul smysl existence z bytí na vlastnění, postindustriální kultura tento smysl přesunula z vlastnění na vypadání, zdání se. Tam, kde se reálný svět mění v jednoduché obrazy, stávají se jednoduché obrazy reálnými bytostmi a efektivní motivací k hypnotickému chování,“ píše v knize.

Když se dost ponoříme do fiktivních světů a jsme zaneprázdněni*y jejich zobrazením naší reality, snad nám pak nezbyde tolik času na to, abychom se zabývali*y bojem ve svých životech. Naše realita je mnohem méně růžová a jednoduchá než ta ve filmech. Vše, co přijímáme skrz média a kulturu, spoluvytváří naši představu o světě a vnímání problémů v něm, naše myšlenkové pozadí. Vědkyně Sara Ahmed, autorka knížky Queer Phenomenology (2006), říká: „O pozadí lze přemýšlet ne jen ve smyslu toho, co je v okolí věcí před námi – co je jen „matně vnímané“ –, ale i jako o pozadí vytvářeném akty odsouvání: některé věci jsou odsouvány do pozadí, aby se udržel určitý směr, aby se pozornost soustředila na to, co je před námi.“ V případě queer práv a queer reprezentace pak můžeme realitu boje za queer svobodu chápat jako pozadí – tedy jako matně vnímané – a povrchní reprezentaci, jako to, co udržuje směr, to, co je přímo před námi.

V diskusi o reprezentaci queerness nelze nezmínit další z oblíbených strategií, které zábavní průmysl využívá k nalákání queer a progresivního diváctva – queerbaiting (česky možná queer navnazování). Jedná se o marketingovou strategii, ve které tvůrci filmů, seriálů a zábavního obsahu cíleně implikují queerness a odkazují na ni, ale nikdy ji skutečně nepotvrdí nebo nezobrazí. Na rozdíl od povrchní queer reprezentace, která láká diváctvo na přítomnost queer postav nebo zápletek, láká queerbaiting „jen“ na spekulaci, na vzdálenou možnost přítomnosti queer postav a příběhů. Díky queer baitingu pak tvůrce zábavního produktu získá nejen přízeň progresivních sledujících, ale i těch konzervativních – žádné LGBT téma totiž nebylo zobrazeno, a kdo ho vidět nechce, ten ho zkrátka neuvidí. Jakkoli je praxe queerbaitingu neetická, provádějí ji i tak velké a uznávané společnosti, jako je BBC – třeba v proslulé adaptaci seriálu Sherlock.

Ne každá duha je queer

S normalizací queer tematiky – nebo minimálně jejího zjednodušeného obrazu – se rodí svět, kde televizní talk show v hlavním vysílacím čase moderuje lesba, francouzský předseda vlády je gay a gay moderátor už roky vede Otázky Václava Moravce. Znamená to tedy, že queer lidé se dostávají k moci? A kdo je vlastně queer?

V populární kultuře a médiích se termín „queer“ často používá jako modernější náhrada za „LGBTQ+“. Tedy kdokoli, kdo není cisgender a/nebo heterosexuální, je queer. Taková definice je ale silně reduktivní a hlavně nepřesná. „Queer“, tedy v původním významu podivný či zvláštní, je termín, který se pro gay lidi dřív používal jako urážka. Říct o někom, že je „queer“, bylo nutně pejorativní – výsměšné, ponižující. Hnutí za queer osvobození ale v osmdesátých letech začalo tento termín používat jako neutrální slovo k sebeurčení a pojem si vzalo zpět – provedlo tzv. reclaiming. Postavilo se tak studu a ponížení, které jak slovu queer, tak samotné komunitě přisuzovali utlačovatelé. Queer tedy není jen „necis, nehetero“ – znamená především „nenormativní“, „hrdý*á na svou autenticitu“, „bojující proti útlaku“. Queer teorie tento pojem nechápe jen jako popis genderové identity nebo sexuální orientace, ale jako hlubší závazek vůči opravdové svobodě, jako ztělesňování opozice vůči hierarchickým normativním systémům, útlaku a násilí. Queer je dekonstrukce a kritický postoj vůči ubližujícím normám vynucovaným nejen v sexualitě a genderu, ale i ve všech ostatních otázkách svobodného bytí. Pokud tedy začneme queer chápat spíše jako postoj a příslušnost ke svobodě než jako otázku osobní sexuální identity, musíme si uvědomit, že queer v sobě zahrnuje i být „proti rasismu“, queer znamená „solidární s pracujícími“, „odmítající imperialismus“, „stojím za svobodnou Palestinou“. Jakýkoli boj za spravedlnost kdekoli na světě je zároveň queer bojem, protože svoboda nesmí být podmíněna sexuální orientací, rasou, tělesnou dispozicí ani třídou – o to usiluje hnutí za queer osvobození.

To ale není ani zdaleka ten obraz queer identit, jaký vídáme v televizi. Když už se LGBTQ+ lidé dostanou ke slovu nebo k veřejné moci, většinou jsou to jedinci, kteří těží z jiných privilegií – typicky bohatí gay muži – a jejichž zájmem není tato privilegia kriticky využít v boji za svobodu pro všechny, ale získat lepší pozici pro „svoje (privilegované) lidi“, a to i na úkor jiných utlačovaných skupin. Málokdy je queer reprezentace v kultuře zároveň reprezentací rasovou, crip těl nebo reprezentací feministickou. Když vídáme v televizi jako čestné hosty pořadů gaye a lesby z Prahy, kteří*ré mluví o manželství pro všechny, ale pak zastávají otevřeně sionistické názory, když vídáme členy konzervativních a/nebo neoliberálních stran, kteří jsou otevřeně ve stejnopohlavním vztahu, nebavíme se o skutečné queer reprezentaci. Hovoříme o queer elitách. Takové elity pak queer boj záměrně redukují na singulární témata, jako je třeba manželství, a i když to vypadá, že bojují za svobodu, ve skutečnosti pořád stojí na straně represivního a elitářského systému. Teoretik Dean Spade poukazuje na to, že i ty z nejpodporovanějších světových queer organizací se stavějí na stranu utlačovatelského systému – například v USA, kde ve jménu začlenění queer lidí do vojenské služby queer organizace stojí za americkou armádou. Spade nabízí myšlenku, že zdánlivá „rovnost“ ve smyslu legislativních cílů v rámci neoliberálního systému jakožto cíl nestačí. Queer hnutí musí jít mnohem hlouběji ke kořenům útlaku, abychom docílili opravdové rovnosti.

Pokud si uvědomíme, že hnutí za queer svobodu je kritické vůči třídní, rasové a genderové nerovnosti a že nesvoboda všude na světě je propojená, bude zřejmé, že forma „queer reprezentace“, jakou dostáváme v populární kultuře, je nejen nepřesná a nereprezentativní s ohledem na skutečný rozsah queer hnutí, ale i kontradikující jeho cíli – tedy univerzální svobodě. Je v pořádku mít rád*a seriály a filmy s queer tematikou, je lidské mít oblíbené queer postavy a je důležité si připomenout, že ve světě a systému, který etickou spotřebu takřka neumožňuje, je i etická spotřeba médií a zábavy nesplnitelným cílem. Pokud ale přesuneme svoje soustředění z celebrit a postav na reálné queer lidi kolem sebe a na budování silných komunit, do nichž jsou zahrnuti, můžeme si klidně občas sednout s přáteli a pustit si Sex ve městě a Ďábel nosí Pradu.

Eli Clare, autorka knížky Exile and Pride (Exil a hrdost, 1999), popisuje úsilí o queer osvobození takto: „Kůže našich těl je kůží světa. Tak je třeba rozumět zemi i tělu. Je třeba být nesingulární, roztříštění i celiství, truchlící i hrdí, v univerzální solidaritě a obtížném spojenectví, nikdy nedovolit, aby nám naléhavost nebo palčivá zranění zabránily požadovat celý, spletitý, inkluzivní příběh.“ Queer osvobození nezačíná v parlamentu a nekončí na novoročním speciálu národní talk show. Queer osvobození začíná svobodou pracujících, usiluje o svobodnou Palestinu, Kongo, Súdán a všechny další oblasti kolonizované globálním imperialismem. Queer osvobození emancipuje crip a POC hlasy a nekončí nikde – tedy nekončí ve svém úsilí, dokud svoboda nebude opravdu univerzální.