Umět trefně pojmenovat své vnitřní prožívání a vnímání světa kolem sebe přináší nejen velký pocit uspokojení, ale i určitou autenticitu. Jako kdyby slova, kterými dokážeme vystihnout svou realitu, naši zkušenost legitimizovala a taky nám pomohla se lépe napojit na ostatní. Nedostatek správných termínů nás na druhé straně může neskutečně frustrovat – trápíme se, protože se marně snažíme popsat svou žitou zkušenost. Občas se mi proto zdá, jako kdybych vyrůstala beze slov. Termíny, jako jsou mansplaining, sociální reprodukce nebo třídní napětí, jež vystihují nuance v sociálních vztazích, se ke mně dostaly mnohem později, než jsem potřebovala. Je ale jeden výraz, na který jsem čekala tak dlouho, že si téměř pamatuji všechny fráze, které jsem místo něj zmatečně používala, dokud jsem ho konečně neobjevila.

„V němčině pro to existuje i speciální slovo,“ spustil na mě kamarád, kterému šel ve škole jazyk o dost líp než mně. I když němčina byla otravná a špatný způsob její výuky ze strany naší paní učitelky v tom nebyl nijak nápomocný, všichni*echny studující se shodli*y, že se jedná o jazyk, který má vhodné označení pro každou blbost. „Říká se tomu Fremdschämen,“ pokračoval onen přítel, jemuž jsem se snažila marně popsat specifický pocit studu, který cítím namísto někoho jiného, kdo je trapný. Pamatuju si na zával euforie, který mě v momentě, kdy jsem se dozvěděla, že ono nevlastní trapno bylo alespoň v jiném jazyce výstižně uchopeno, zcela přemohl. V němčině totiž fremd znamená cizí a schamen se překládá jako stydět se. Pocit, který v nás vyvolává trapnost jiných lidí, jako kdyby byl konečně legitimní. „Fremdschämen ist wie körperliche Schmerzen,“ psalo se na nějakém rozpixelovaném obrázku na internetu v jeho předmemetické době. Cizí trapno většinou působí přesně tak, jak ho tato německy psaná věta pojala – jako tělesná bolest.

Normalizace neskončila, je tady nařčení z cringe

Filozofka, která stojí za YouTube kanálem Contrapoints, Natalie Wynn v jednom ze svých opulentních videí mluví o prožívání trapna jiných lidí jako o nežádoucích symptomech empatie. Zkrátka se dokážeme na ostatní naladit i v případech, kdy to sami nechceme. Pro fenomén Fremdschämen jsem pak konečně našla i chorvatský novotvar, jenž vystihuje právě ono nedobrovolné empatické nalaďování se na ostatní lidi – konkrétně na jejich trapno. „Cítila jsem takové ‚susramlje‘,“ řekla nám kolegyně na záhřebské Filozofické fakultě, když popisovala ticho, které doprovázelo nepovedený vtip jednoho z našich neoblíbených vyučujících. Většina z nás se se slovem, které lze do češtiny přeložit jako soustud, potkala poprvé. Všichni jsme ale okamžitě pochopili, o co se jedná. Soustud totiž, stejně jako soucit, vystihuje interakci našeho prožívání s druhými. A soucit s ostatními přece mít musíme! Ale zatímco soucit je emoce nebo nejlépe vlastnost, která v nás podporuje lepší napojení se na naše okolí, soustud působí jako přesný opak. Existuje, aby nás od lidí oddálil a pomohl nám ohradit se vůči tomu, co je pro nás nepříjemné a nežádoucí. Soustud je ona negativní empatie, o které mluví Wynn. Empatie, která nás nutí se zdroji nepohody zcela vykroutit. Nutí nás totiž cringovat.

Memy Policie České republiky jsou cringe.

Alena Schilerová na Tik Toku je cringe.

Pondělní afirmace Druhé : směny jsou cringe.

To, co bylo během mého vyrůstání verbálním nedostatkovým zbožím, jako kdyby se dnes stalo slovem, bez kterého se na internetu nedá existovat. Tento termín se za posledních několik let hojně rozšířil, a to především kvůli tomu, jak trefně dokáže vystihnout situace a projevy, které vnímáme jako trapné. Etymologie slova cringe je proto pro pochopení dynamiky sociálních sítí zcela nepodstatná. I když původně bylo sloveso cringe v oběhu společně s od něj odvozenými adjektivy, jako jsou cringy nebo cringeworthy, časem se zredukovalo na svůj původní základ. Dnes je proto všechno, asi z důvodu jazykové ekonomie, jednoduše a neselektivně pojmenováno jako cringe – bez ohledu na to, jestli popisujeme to, jak se kroutíme u cizí trapnosti, nebo cizí trapnost jako takovou. Můžeme se jím vymezit vůči neúspěšným pokusům o humor i neohrabaným příkladům mezilidské interakce. Zdá se přitom, že před nařčením z cringe není dnes už nikdo v bezpečí. Je proto namístě ptát se, odkud se vůbec bere naše potřeba navigovat sociální sítě pomocí značkování všechno, co se nám nelíbí, jako cringe. Proč tak moc potřebujeme cringovat? A proč potřebujeme tolik dávat najevo, co za cringe považujeme?

Americká autorka Melissa Dahl věnovala pocitu cringe a sociálním interakcím, které z něho vznikají, celou knihu Cringeworthy: A Theory of Awkwardness (Cringeworthy: Teorie trapnosti, 2018). Obvinit někoho z toho, že je cringe, může podle Dahl posílit sociální pozici obviňujícího a pomoct mu získat pocit nadřazenosti nad těmi, kdo jsou údajně cringe. Pro spoustu lidí může být navíc nálepkování za cringe způsobem, jak se se svým okolí spojit – společným cringováním můžeme sdílet podobné hodnoty, dodržovat stejné sociální normy a hlavně odmítnout to, co pokládáme za společensky neakceptovatelné chování. Dahl proto náš zvyk sdílet nepohodu vyvolanou cringem s ostatními lidmi odůvodňuje potřebou blízkosti. V dnešní době protkané pocity izolovanosti, osamělosti a individualismu nám společné cringování může být nápomocné při utužení vztahů v rámci daného kolektivu nebo posílit uvnitř takové skupiny naši vlastní pozici. Není proto náhodné, že se kritizování a označování ostatních za cringe děje častěji v online prostředí, kde naše posmívaní se ostatním neprovázejí možné obavy z následků.

Když je namířeno proti mocným, může obvinění z cringe působit jako subverzivní nástroj. Pojmenovat chování těch, kdo se ve společenské hierarchii udržují na špici a u toho se přetvařují nebo nejsou schopni se uvolnit, je osvobozující a podvratné. Když je ale na druhé straně šermování označením cringe využito proti těm, kdo ve společnosti nezastávají pozice moci, může se cringe stát vyprázdněným pojmem a disciplinárním nástrojem utlačujícím lidi, kteří vybočují z konvenčních společenských norem a jsou tak pro své okolí nepříjemní. To zahrnuje třeba tlak na konformitu a potvrzení společenských standardů. Autorka proto ve své analýze upozorňuje i na riziko ztráty autenticity, která vychází z paranoidního strachu z toho, že budeme nařčeni z cringe. To může vést k potlačení naší přirozenosti a původního chování, což pochopitelně neovlivňuje jen způsob, jak se vztahujeme ke svému okolí, ale taky to, jak se vztahujeme sami*y k sobě.

Jsem cringe, protože jsem

Během puberty jsem spolu se svým vrstevnictvem trávila volný čas večerními vycházkami v parku. V případě, že jsme narazili na plnoletou oběť, jež byla ochotná nám v obchodě koupit alkohol, usedli jsme na lavičky s „bambusem“, ohavným pitím smíchaným z nejlevnějšího vína Ribar s Coca Colou. Ve skupině starších dětí, k níž jsem se tehdy připletla, jsem často byla „statistkou“, vystrašená jakkoli se projevit, ale šťastná, že tam s nimi vůbec mohu být. Jednoho večera vedle nás prošla kuriózní skupina žáků ze střední školy v jiném městě, s odbarvenou holkou v čele. Ta se u nás pozastavila a s jedním z dětí, které na rozdíl ode mě nebylo statista, navázala smalltalk. Pamatuji si na pocit, který ve mně vzbudila kombinace jejího oblečení (vytahaného pyžama, jak mu říkali ostatní), starého „Kekec“ kola vyrobeného v jugoslávské továrně ROG, vyzvánění „We wish you a merry Christmas“, které hrálo z její Nokie, a nedbalé soběstačnosti, s níž se nesla. Byla jsem jí uhranutá.

Poté co společně s kamarády na svém kole odjela, moje skupina dětí ještě deset minut zpracovávala šok z její vizáže. K mému překvapení z ní ale nebyli oslnění jako já. Naopak, cítili silnou potřebu ji pomluvit, shodit její vzhled a chování jako – dnešními slovy – cringe. Pro mě byla jednoznačným ztělesněním autenticity, závanem originality a osvobození. Slibem, že věci lze dělat i jinak. Zatímco já jsem se bála jakkoli se projevit, ona zabírala místo. Zatímco já jsem byla ticho, ona se nebála být opravdu hlasitá. Já jsem ze strachu ze společenského vyloučení svolovala k různým kompromisům. Například jsem o sobě mluvila jako o feministovi – nikoli proto, že bych hrdě střídala rody, ale protože jsem tak patriarchátu udělala ústupek alespoň tím, že jsem použila generické maskulinum. Ona byla na druhé straně členkou lokální aktivistické skupiny a ohrožovala status quo ve svém okolí jenom tím, že byla. Měla jsem tehdy čtrnáct let a z té podivné dívky se časem stala má nejlepší kamarádka, která mě naučila, že pokud chci být sama sebou, budu navždy trapná. Nepamatuju si přitom, že bych se kdy cítila víc sama sebou, než když jsem byla s ní. Její autentický nezájem o společenské potrestání za trespassing v genderových rolích byl pro mě štítem, který mi v patriarchální společnosti, jež pohrdala dívkami, které se „utrhly ze řetězu“, dlouho poskytoval útěchu.

Cringe nicméně není jen nástrojem pro orientaci v trapných situacích. Slouží i jako měřítko pro vyhnání nepřizpůsobivých lidí do cringe exilu. Podle Contrapoints tam obvykle končí feministky a jiní lidé, kteří jakkoli nezapadají do společenských norem, nedodržují genderový pořádek a obecně znepříjemňují život lidem kolem sebe jenom tím, že jsou. Stejně jako moje nejlepší kamarádka. Skutečnost, že lidé mohou být náchylní k označování ostatních za cringe, je potom podle Dahl podmíněna i tím, že nerozumějí motivacím jejich chování nebo životním zkušenostem. Ženy a genderově nekonformní lidé proto v cringe exilu končí mnohem častěji než kdokoli jiný. Být ženou nebo genderově nekonformní osobou a zároveň být moc nahlas, zabírat příliš prostoru a nepodvolovat se úzce stanoveným genderovým normám může být pro patriarchátem poháněnou neoliberální společnost nebezpečné. Ta je totiž závislá na pasivitě, podvolení se a neprojevování své osobnosti ze strany utlačovaných. Co by se stalo, kdyby se zrovna tyto skupiny proti svazujícím pravidlům společnosti kolektivně vzbouřily?

Halina Pawlovská, česká královna cringe, ve své známé básničce „Jsem trapná“ (ta by se dnes mohla jmenovat i „Jsem cringe“) z filmu Díky za každé nové ráno nepopisuje ani tak situace, ve kterých se ztrapnila, ale spíš samu sebe a své fyzické vlastnosti.

Jsem trapná, jsem trapná, jsem trapná.
Jednou z těch trapasů umřu a zakopaj mě pod černou zem a tam s kostlivcema budu si vyprávět, co do hrobu mě sklátilo.
Blbý řeči, úsměv v křeči.
Bolení břicha, výkřik do ticha.
Že ho mám ráda a křivý záda.
Tlustý nohy, špatná pleť a divnej vkus.
Až jednou umřu, s kostlivcema si budu povídat, co do hrobu mě sklátilo.
A budu trapná, budu trapná, budu trapná.

Halina je tedy trapná z jednoho jediného důvodu – protože je. Svou trapnost přitom zvědomuje a navzdory ní jde dál – kamarádí se s kostlivci ve svém vlastním cringe exilu a povídá si s nimi pod „černou zemí“, kam ji společnost vyhnala, protože byla příliš trapná. Mohly bychom proto říct, že zvnitřnila podstatu internetového říkadla I’m cringe, but I’m free. Pochopila totiž, že je trapná, ale aspoň je svobodná. Stejně jako Halina Pawlowská jsem poměrně brzy ve svém životě intuitivně pochopila, že cena za praktikování vlastní autenticity může být vysoká. Musela jsem se tedy smířit s tím, že pro podstatnou část svého okolí budu navždy nepřijatelná, divná a – cringe.

Nemohu ale říct, že na mě nařčení z cringe občas nemá devastující dopady. Člověk je relational bytost a vysvobodit se závislosti na validaci ze strany našeho okolí je téměř nemožné. Být tu a tam terčem posměchu a nekonstruktivní kritiky ovlivňuje mé psychické zdraví, nutí mě nad sebou obsesivně přemýšlet a občas mě zahání do izolace. Není snad nic horšího než selhat ve vlastním úsilí o to, aby nás naše okolí bralo vážně. Ptám se proto – co vůbec znamená osvobodit se od hrozby, kterou představuje cringe hunt? Je možné žít nezávisle na strachu z potrestání za překračování sociálně akceptovatelného chování? Být smířený*á s tím, že jsme cringe, totiž neznamená jenom být srovnaný*á s tím, že si nahlas prdneme a pohoršíme tím své okolí. Znamená to přijmout i hrozbu vyloučení a osamocení. Přitom přijetí ze strany ostatních je většinou hlavní touha, kterou chceme naplnit i my, když se rozhodneme na někoho ukázat prstem a označit ho za cringe.

Pokud proto dneska řeknu „I’m cringe but I’m free“, je to jeden z dalších momentů, kdy reclaimuji slovo, které mě původně mělo ponížit a umlčet. To stejné už jsem, podobně jako mnoho dalších žen a queer lidí, udělala se slovem bitch, které mě mělo varovat, abych nebyla moc drzá. To stejné už jsem udělala se slovem slut, jež mě mělo upozornit na to, že příliš projevuju svou sexualitu. Jsem proto bitch, jsem slut a jsem cringe, protože vím, že jenom takhle mohu být svobodná.

---

Feministické hnutí budované zdola, v němž mají prostor ti nejvíce utlačovaní, může dosáhnout svých cílů jenom pokud je finančně nezávislé. To platí i pro nás!

Proto vás znovu vyzýváme a prosíme, abychom společně přispěli*y na další rok chodu redakce Druhé : směny! 

Podpořit nás můžete na Doniu. Děkujeme!