V období, kdy jsem se začala angažovat v levicových aktivistických kolektivech bojujících o společenskou spravedlnost, jsem nabyla dojmu, že na světě konečně existují místa, kde nemusím mít strach z reprodukování patriarchálních vzorců, projevujících se ve většinové společnosti systematickým útlakem, znevýhodněním nebo sexuálním obtěžováním a násilím. Náhled do alternativní reality, kde existuje rovnost, ve mně probudil jak touhu bojovat se statem quo, tak mnoho ideálů. V jedné z takových komunit, ve které jsem se začala angažovat, jsem nalezla vzájemnou péči, solidaritu a respekt. Najednou jsem měla pocit, že mohu být sama sebou. Cítila jsem, že mi komunita naplňuje jak potřebu socializace s aktivisty*kami sdílejícími stejný náhled na svět, tak vzájemné pochopení vlastních i společenských rozdílů, přes které jsme byli*y schopni*y najít kolektivní zázemí. Prožitek takového souladu a vzájemnosti jsem během života mnohokrát nenašla, a proto pro mě byl cenný.

Nedlouho poté však přišlo vystřízlivění a z prvotního nadšení se stalo zklamání. Bolest a smutek z toho, že některé z komunit nejenže fungují v rozporu s deklarovanými hodnotami rovnosti a neexistence hierarchií, ale dokonce jsou to místa, kde se reprodukují další formy sexuálního násilí, mě přiměly se z levicových prostor stáhnout.

Jsem přeživší?

Bylo mi čerstvě devatenáct a on byl o jedenáct let starší. Párkrát jsme se viděli na protestech, v anarchistickém centru a na sportovních trénincích. Pár dnů po mém prvním rozchodu s tehdejším přítelem jsme si začali psát. Přišlo mi to nepředstavitelné, vždycky pro mě znázorňoval někoho, kdo byl v levicových kruzích vážený a známý. Začala jsem se mu svěřovat – o okolnostech svého rozchodu i dalších bolestivých tématech, která jsem v tu dobu řešila. On mi následně psal o vlastních zkušenostech s romantickými vztahy a zmínil, že se cítí jako špatný člověk, protože měl vždy jen mladší přítelkyně. Nebrala jsem to nijak vážně, a ujistila ho, že to o jeho osobnosti nevypovídá nic zlého. Nechtěla jsem, aby se cítil provinile. Často jsme spolu rozebírali, jak funguje patriarchát a s ním spojená nerovnost ve společnosti. Povídali jsme si i o tom, jak patriarchát souvisí se zneužíváním moci v mezilidských vztazích. Pořád mi lichotil a mě těšilo, že dostávám pozornost od někoho tak „důležitého“.

Jednoho dne jsme se potkali a jeli k němu domů. Tam jsme si chvíli povídali a později si pustili film. Chtěla jsem vyzkoušet, zda se vůbec mohu někomu takovému líbit, a dotkla se kolenem jeho nohy. Začal mě silně a agresivně líbat a mně v tu chvíli došlo, že tohle nechci. Od líbání to ale rychle přešlo k sexu. Vzhledem k tomu, že byl o tolik let starší a já se cítila mocensky pod ním, nevěděla jsem, jak říct ne. Když se mě ptal na konsent, nedokázala jsem mu ho nedat. Měl nad mým tělem i průběhem celého aktu plnou kontrolu a já si připadala jako loutka. Jediná moc, kterou jsem měla, byla moc nad mými myšlenkami. Neustále jsem si v hlavě říkala, že chci pryč, nebo se snažila samu sebe přesvědčit, že se mi líbí, co se odehrává. Během sexu mi říkal, že jsem „hodná holka“ a jestli chci, aby „se mi vystříkal do pusinky“. Připadalo mi, že ho těší, jak mladá a malá jsem. Ke konci jsem už jenom ležela na zádech, koukala do stropu a myslela na to, že takhle tedy vypadá dospělý sex. Bylo mi do pláče. A on pokračoval. Přesvědčila jsem samu sebe, že šlo jenom o zábavný a bezvýznamný zážitek, ale po pár dnech až týdnech mě začala dohánět psychická bolest z celé události.

Po vlastní zkušenosti se sexuálním násilím jsem potřebovala zjistit, jestli jsem v levicových komunitách jediná, komu se něco takového stalo. Nechtěla jsem se ve svém zranění cítit tak osamělá. Zpětně bych si ráda myslela, že se jednalo o ojedinělý případ. Bohužel to tak ale nebylo. Už pár týdnů po oné události jsem přišla do kontaktu s osobou, které stejný člověk ublížil podobným způsobem. Postupem času jsem se dozvěděla o několika dalších přeživších. Došlo mi, že se případy sexuálního násilí v určitých levicových uskupeních dějí opakovaně a nejedná se pouze o náhodné výjimky, ale o formu systematického využívání moci k páchání násilí. Pochopila jsem, že některé levicové komunity jsou ve skutečnosti dalšími útočišti pro násilníky.

Patriarchát mezi námi a v nás

Problematika sexuálního násilí je jedním z nejčastěji zlehčovaných témat lidské historie i současnosti. Myslím si, že nemůžeme otázku, jak se s tímto problémem vypořádat, ze svých komunit vyčleňovat, jako kdyby se na levicové scéně nic takového nedělo. Naše bubliny neexistují ve vzduchoprázdnu – jsou součástí společnosti, která je bohužel stále patriarchální. Do levicových kolektivů se přitom často uchylují lidé, kteří jsou socioekonomickým systémem odmítnuti a utlačováni, jako jsou například queer osoby, lidé s postižením, lidé jiné než bílé barvy pleti, psychicky nemocní*é, chudí*é, mladí*é. Zkrátka všichni, o které se společnost nepostarala a které mnohdy traumatizovala. Tito lidé jsou zranitelní a – stejně jako v mém případě – mají pocit, že konečně našli akceptující a bezpečná místa. Jenže jejich zranitelnosti mohou využít právě násilníci. Snaha o nehierarchické fungování našich kolektivů se přitom často zaměňuje s naprostou absencí pravidel ve vzájemných vztazích – mnohými členy*kami levicových uskupení jsou považována za nástroj dohledu nebo opresivní překážku bránící skutečně svobodnému jednání. A tak často neexistují ani pravidla určující, kde končí nespoutaná sexualita a kde začíná násilí. Právě takové prostředí ale umožňuje zneužívání moci těm, kdo násilí páchají – jakékoli. Samotní pachatelé si přitom často nepřipouštějí, čeho se vlastně dopouštějí.

Podobné problémy přitom v levicových kruzích nejsou žádnou novinkou. Příkladem může být případ ze sedmdesátých let minulého století, kdy ve Francii během sexuální revoluce sepsalo velké množství levicových intelektuálek a intelektuálů petici, která se pokoušela o dekriminalizaci a společenské uznání romantických i sexuálních vztahů mezi dětmi mladšími patnácti let a dospělými. Chtěli tak dosáhnout sexuálního osvobození. Nevedlo to ale k ničemu jinému než k rozšíření mocenské nerovnováhy, pedofilního jednání a groomingu pod záštitou liberalizace. Nejznámějším případem jsou praktiky spisovatele Gabriela Matzneffa, jejichž svědectví přinesla jedna z jeho obětí Vanessa Springora. V knize Svolení (2020, česky 2021) vypráví, jak ji Matzneff ve čtrnácti letech okouzlil, zmanipuloval, učinil ze sebe jejího mentora a páchal na ní pedofilní násilí. To vše za klidného pozorování jejího blízkého okolí. Kniha je zároveň obžalobou francouzské intelektuální smetánky, která činy Matzneffa romantizovala coby „umění svádění“. Jejich opovrhování pravidly a opíjení se povrchní představou svobody vedly ke skutečné nesvobodně mladých, zranitelných lidí.

S představou, že bychom měli být za každou cenu otevření a volnomyšlenkářští, souvisí další specifický jev, který se v mainstreamové společnosti u pachatelů násilí tolik nevyskytuje – performativní kritika patriarchátu. Násilníci pohybující se v levicových kolektivech často prezentují jako jeho nejhlasitější odpůrci – před ostatními aktivisty*kami se vůči sexuálnímu násilí vymezují, mluví o potřebě rovnosti a odsuzují udržování mocenských nerovností. Pochopili totiž, že pokud budou očividnými mizogyny a nebudou svou mocenskou převahu nijak skrývat, nemohou u současné levice obstát. Přišli tak s novou, maskovanou strategií udržování statu quo, díky které mohou čerpat jak z benefitů patriarchátu, tak i z přínosů našich komunit – v nich se mohou skrze předstíranou integritu a „správné“ názory schovávat, začleňovat se a získávat popularitu i další moc. Problematické chování násilníků bývá v levicových komunitách následně omlouváno právě „progresivními“ názory.

Prostředí české progresivní levice je přitom v mezinárodním kontextu velmi specifické. Na rozdíl od zahraničních levicových komunit (například v USA, Německu nebo Velké Británii) je totiž hodně komorní. Typické pro naši scénu je, že téměř všichni*všechny aktivisté*ky a kolektivy se znají nebo o sobě minimálně navzájem vědí. Člověk se tedy po prožití takto traumatizující zkušenosti nemá kam schovat a být anonymní. Naopak je často více vystaven jejím následkům tím, že se musí střetávat s osobou, která ho zneužila. V malých komunitách se navíc nedá informace o sexuálním násilí utajit, takže přeživší se mohou cítit sledováni*y, případně i souzeni*y. Je proto důležité, abychom se o přeživší začali*y skutečně starat a eliminovali násilné chování některých aktivistů. Nestačí přitom o násilí v komunitách pouze mluvit, musíme s ním něco konečně začít dělat.

Hledání naděje

Pamatuji si, že jsem po prožití oné traumatické události od svých spoluaktivistů*ek potřebovala pochopení, důvěru a přijetí. Vzájemná péče by v těchto chvílích měla patřit k nejdůležitějším ochranným mechanismům pro minimalizaci traumatizace přeživších. V mém případě ale ze strany přátel násilníka došlo k absolutnímu nepochopení a victimblamingu. Dozvěděla jsem se, že jim popsal, jak jsem byla opilá a sváděla ho. On prý naopak po sexu nijak netoužil. Raději by si údajně „rozmlátil hlavu o chodník, než aby mě ještě někdy potkal“. Uměl manipulovat a všechny si obmotal kolem prstu. Měla jsem pocit, že už nemůžu dorazit na trénink, protest nebo se jakkoli zapojit do aktivit anarchistického centra. Nejenže ho nikdo neodsoudil, ale různí*é aktivisté*ky se s ním dál bavili*y, jako by se nic nestalo. Připadalo mi, že na mě někdo z jeho přátel neustále hledí. A tak jsem na akce přestala chodit úplně. Opustila mě i chuť angažovat se a bojovat proti systému, nerovnostem a bezpráví. Představa, že existují funkční a zdravé komunity, mi najednou připadala jako naprostá lež.

Do levicových prostor jsem se ale nakonec částečně vrátila. Jednou ze zásadních příčin pro mě bylo nalezení kolektivů, které prioritizují péči a snaží se zajistit bezpečí pro vlastní členstvo. Musela jsem si být jistá, že se zde má zkušenost nebude opakovat. V tom mi hodně pomohlo postupné nacházení důvěry k určitým aktivistům*kám a kamarádům*kám, kterým jsem se mohla s tím, co se mi stalo, svěřit. Klíčovou roli sehrálo také zjištění, že člověk, který mi ublížil, byl vyhozen z tréninků a v komunitě se začalo mluvit o jeho chování, manipulujících i násilnických tendencích a skutcích. Přestal se objevovat na akcích i v anarchistických centrech a já jsem ho tak nebyla nucena potkávat. Lidé mi konečně začali věřit.

Pořád mám ve zvyku se před určitými lidmi chránit a v některých prostorách se raději nevyskytovat. Také je pro mě automatické se s aktivisty*kami před násilníky vzájemně varovat. A hořký pocit z toho, co se mi stalo, v prostoru, který pro mě a pro všechny ostatní měl být bezpečný, a následná nedůvěra a odsouzení komunity bohužel asi nikdy nezmizejí. Přesto se ale snažím neustále hledat naději. Myslím si, že jejím velkým zdrojem může pro všechny být vzájemná péče, která ve znovunalezení důvěry k ostatním pomohla i mně. Péče může ulehčit proces uzdravení po jakýchkoli traumatických zkušenostech i zamezit reprodukci sexuálního násilí. Péče ale taky znamená vytvoření pravidel toho, jak se k sobě chceme chovat a jak se popasovat s tím, když někdo jiným členům*kám komunity ublíží. Vytváření takových pravidel ale nemá být na bedrech přeživších. Nicméně věřím, že díky péči v komunitách získáme schopnost přeživším naslouchat, chápat je a vrátit jim jistotu v existenci bezpečných prostorů.