Leila Basma v rozhovoru sdílí nejen svou osobní zkušenost z izraelské invaze v roce 2006 a to, jak její rodina tehdejší konflikt prožívala, ale také otevírá témata fungování iniciativ vzájemné pomoci pro vysídlené lidi či emigrace mladých Libanonců a Libanonek. Právě s tímto dilematem se ostatně Leila Basma, absolventka pražské FAMU, vypořádala ve svém oceňovaném absolventském filmu Mořská sůl, v němž reflektuje důvody, které mladé lidi k odchodu vedou, i pocity, jež tento odchod provázejí.

O tom, proč založila platformu Arab Girls in Film a jak se dnes daří libanonské kulturní scéně, s ní hovořila Tereza Langrová.

Pocházím z malého města na jihu Libanonu, které se arabsky jmenuje Súr, ale anglicky se mu říká Tyre. Je to jeho staré fénické jméno, jedná se totiž o velmi slavné fénické město. Je to nádherné místo, miluji to tam, myslím si, že je to nebe na zemi. Je to ale taky velmi smutné místo. Žijí zde komunity, které přemýšlejí v duchu islamistických hodnot, podobných režimu v Íránu, ale i křesťanské komunity. Je tam mnoho chudých a taky konzervativních lidí, ale i otevřených lidí. Přijíždí sem spousta evropských turistek a turistů. Město pulzuje kontrasty a různými způsoby života. Žije zde taky hodně palestinských uprchlíků a uprchlic. A vědomí, jak je Izrael blízko, je tu opravdu silné.

Současná situace je opravdu těžká, izraelská armáda v Súru provedla řadu útoků, které měly být údajně zaměřeny na pozice Hizballáhu. Ve skutečnosti ale cílila i na rodiny a děti. Já mám obrovské štěstí – náš dům je v této chvíli pořád netknutý a moje rodina je pryč. Rodiče se přestěhovali do Bejrútu. Prarodiče z máminy strany ale pocházejí z města Nabatíja, známého pro pochody během svátku Ašúra. Jedná se převážně o muslimské město a momentálně je úplně srovnané se zemí. Dům mých prarodičů stojí daleko od centra a díky tomu zůstal nepoškozený, centrum ale vypadá jako Gaza. Viděla jsem video, kde lidé projíždějí městem a ukazují na jednotlivá místa: „Tady stával stánek s falafelem…“ – teď jsou tam jen rozvaliny. „Tady jsem kupoval chleba…“ – zůstaly jen sutiny. „Tady prodávali baklavu“ – zůstaly jen trosky. Moji prarodiče jsou opravdu staří, je jim okolo osmdesáti let a špatně se hýbají. Můj děda téměř umírá. Teď se z nich stali uprchlíci a museli si najít velmi malý byt v Bejrútu, kde měli pocit, že se dusí. Bydleli tam s mým strýcem, který strašlivě zhubl. V okamžiku, kdy bylo oznámeno příměří, okamžitě prohlásili, že se vracejí zpátky domů. Bylo to až legrační. Když jim máma říkala, že tam nemají kde koupit chleba, maso, zeleninu nebo cokoli jiného, trvali na svém: „Okamžitě se vracíme.“ A tak se i se všemi ostatními v mžiku vrátili zpátky, do města srovnaného se zemí. Takhle my Libanonci a Libanonky žijeme, jsme na to zvyklí. Přijde mi, že já takovou mentální sílu nemám, ale moji rodiče a prarodiče razí přístup: „Když nám to zničí, my to postavíme znovu. Ať si trhnou. Nikam neodejdeme!“ Časem začneš cítit, že nejsi spojená s konkrétním domovem – s jeho zdmi a střechou –, ale s lidmi kolem sebe a se samotnou půdou, na které žiješ. Vrátíš se zpátky a prostě začneš od začátku.

Lidé se postupně snaží obnovit běžný život. Moji rodiče jsou zpátky v Bejrútu. Máma na chvíli odjela do Káhiry, když válka začala. Táta pracoval v armádě, takže má možnost žít levně v hotelech pro bývalé armádní zaměstnance. V jednom z těchto hotelů pobýval někde na severu v horách, ale žil ve stavu popírání. Myslel si, že to bude trvat jen chvíli, a nevzal si s sebou dostatek teplého oblečení. A když nasněžilo, teprve si začal klást otázku, jak dlouho to vlastně bude trvat. Pak se oba vrátili do Bejrútu. Žijí na jihu v oblasti Dahíja, kde bylo obrovské množství celých bloků domů srovnáno se zemí přímo vedle našeho domu. Proto říkám, že máme hrozné štěstí. Mám pocit, že kdyby se neuzavřelo příměří v ten daný den, byla by naše budova další na řadě.

Zhruba před rokem, během 7. října 2023, s rodinou na jihu země. U hranic jsme slyšeli izraelské bombardování. Cítila jsem silnou úzkost a vracelo se mi trauma z války. Věděla jsem, že musím vypadnout. Od té doby jsem tam nebyla. Teď počítám dny a hodiny do momentu, kdy se vrátím, ale zatím vyčkávám. Myslím, že na jaře nebo na začátku léta bych tam snad mohla odjet. Toužím po životě mezi Prahou a Bejrútem, vždycky jsem si to přála a k tomu plánu bych se chtěla vrátit. Až skončí moje práce v Praze, chtěla bych trávit víc času v Libanonu. Stýská se mi.

Nic není černobílé. V každém dobru lze najít něco špatného a naopak. Hizballáh se bere za teroristickou organizaci, ale vznikl jako obranné hnutí proti Izraeli. Před vznikem Izraele Hizballáh neexistoval. Vyrostla jsem v Súru a Nabatíje, převážně šíitských oblastech, které jsou dnes považovány za území pod vlivem Hizballáhu. Ale když jsem byla malá, vůbec to tak nebylo. Tato města byla mnohem svobodnější a společnost, alespoň z mého dětského pohledu, byla méně rozdělená. S postupnou expanzí Izraele – a především po válce v roce 2006 – rostl i Hizballáh, protože jsme potřebovali víc bezpečnosti. Tato bezpečnost ale měla svou cenu. Bylo mi devět let, když moje kamarádky začaly nosit hidžáb. Můj vztah k hidžábu je specifický, nejsem jeho zastánkyní, ale podporuju možnost volby. Když ho chceš nosit, klidně si ho nos, ale devítiletá holka právo volby nemá. Je to složité, jsme nuceni volit mezi svobodou ve vztahu k Izraeli a svobodou ve své vlastní zemi.

Omezování svobody se projevilo různými způsoby – nemohla jsem chodit sama po ulici a v zemi rostla korupce, protože jsme měli milici, která není součástí armády. I když nejsem podporovatelkou Hizballáhu, nesouhlasím s jejich politickou vizí a náboženským pojetím, je těžké přát si jeho zánik. Protože co by přišlo pak? Vždycky se směju, když někdo říká: „Takže ty nemáš ráda Izrael, to znamená, že podporuješ Hizballáh a Hamás. To bys tedy měla nosit šátek, a kdyby zjistili, že jsi queer, zabili by tě.“ Ale já nechci být kolonizována cizím způsobem života. Nechci ani náboženskou nadvládu. Proto také začala libanonská „revoluce“ v roce 2019. Chceme, aby nás Izrael nechal být, a zároveň požadujeme, aby nás na pokoji nechaly i náboženské síly. Toužíme žít v míru jako dřív.

Bylo mi asi jedenáct, když to začalo. Bylo to šílené, ale žila jsem ve stavu popírání reality. Teprve jak jsem stárla, začala jsem si čím dál víc uvědomovat politický rozměr války a skutečnou míru hrozby. Jako děti ve škole jsme často říkali: „Kéž by byla válka, abychom nemuseli do školy.“ Neuvědomovali jsme si tehdy její hrůzu. Potom válka opravdu přišla a stali jsme se uprchlíky. Můj táta s námi být nemohl, pracoval jako doktor v armádě – sice nebojoval, ale trávil veškerý čas na základně. Zůstali jsme jen s mámou. Musela vzít mě a mé tři sourozence z jihu na sever, kde nám táta našel dům. Cesta, která normálně trvá dvě hodiny, se protáhla na pět, protože všude bombardovali a zasahovali i mosty. Mámě bylo tehdy čerstvě čtyřicet, jen o něco víc, než mám teď já. Sama si kladu otázku, jestli bych měla takovou odvahu jako ona. Navíc jsme měli domácí pracovnici. V Libanonu je hodně migrantek pracujících v domácnostech. S námi bydlela žena ze Srí Lanky, se kterou jsme si byly hodně blízké, byla součástí rodiny. Máma ji tam nemohla nechat, takže se starala i o ni. Vzala nás všechny do auta a řídila pět hodin na sever, zatímco kolem nás padaly bomby. Bylo to děsivé, ale tenkrát jsem si to neuvědomovala. Říkala jsem si – jasně, jedeme na výlet. V té vesnici na severu jsem si našla nové kamarády a kamarádky mezi místními dětmi a každý den jsme si spolu hráli. Jednoho dne jsme se doslechli, že náš dům v Súru je zničený. Nevěděli jsme jistě, jestli je to pravda. Když válka skončila a vrátili jsme se domů, náš dům tam naštěstí stále stál.

Během této války jsem v Libanonu nebyla, ale viděla jsem, že si lidé hodně pomáhali navzájem. Zaujal mě například jeden kolektiv zvukových designérů, kteří svůj ateliér přeměnili na distribuční centrum pomoci. Bylo fascinující sledovat, jak se umělci spojili, aby pomáhali ostatním. V Bejrútu – stejně jako v Praze – je bistro Aleb, kde servírují jídlo v kombinaci s přírodním vínem. Během války se z něj stala jídelna, která ve velkém vařila jídlo pro uprchlíky a uprchlice. Přes internet pořádali sbírky, aby mohli vaření financovat. Často je těžké ověřit, kdo a jak používá darované peníze, protože tento proces bývá poznamenán korupcí. Samotná libanonská vláda nedělá nic. Nejlepším způsobem, jak zjistit, kam peníze darovat, je se zeptat se přímo někoho z Libanonu, kdo zná místní kontext.

Kulturní scéna v Libanonu je super, je stále živá a aktivní. Působí tam hodně filmařů a filmařek, kteří nepřestávají tvořit. Nedávno se v Bejrútu znovu otevřelo kino Metropolis, které bylo během krize docela dlouho zavřené. Když ho zavřeli, byla to velká rána, protože šlo o jediné nezávislé kino ve městě. Jeho opětovné otevření představuje takový závan čerstvého vzduchu. Hodně filmařů žije podobným způsobem, jak bych chtěla žít já – mezi Bejrútem a nějakým jiným zahraničním městem. Nedovedu si představit, že žiju jako filmařka jen v Libanonu. Proto je pro mě těžko představitelné, že bych se vrátila natrvalo. Živit se filmem je náročné kdekoli. Vyžaduje to velké časové i finanční investice. Většinou točíme filmy na velmi osobní témata, často související s Libanonem, což je vyčerpávající. Nedokážu si představit, že bych toto všechno dělala během války, i když někteří lidé to zvládají.

O tom, zda odejít, nebo zůstat, v Libanonu mluvíme už jako dospívající. Emigrace je součástí libanonské historie někdy od sedmdesátých let, kdy v zemi probíhala občanská válka. Velké libanonské komunity najdeme v Brazílii a Mexiku. Mnoho Libanonců žije i ve Francii nebo v Quebecu, protože mluvíme francouzsky (Libanonci a Libanonky se vzdělávají buď v angličtině, nebo ve francouzštině a arabština je pouze jeden z předmětů – pozn. aut.).

Já jsem nejmladší ze čtyř sourozenců. Moji tři výrazně starší bratři odjeli, jakmile jim bylo sedmnáct. Mně rodiče radili odjet do Kanady, protože jsem chtěla dělat umění a oni nevěřili, že v Libanonu mám budoucnost. Já jsem ale vždycky chtěla zůstat. Takže odtud pochází film Mořská sůl a jeho ústřední dilema. Spousta mého kamarádstva řešilo totéž. Libanon jsme milovali a nesnášeli zároveň, o tom ten film je. Mám pocit, že spousta bílých odpůrců emigrace, kteří neradi vidí cizince a cizinky, nerozumí tomu, proč se někdo rozhodne emigrovat. Neděláme to proto, že si jednoho dne řekneme: „Zničíme život lidem v Česku.“ Děláme to proto, že toužíme po životních příležitostech. Chceme se integrovat a mít šance. Ve filmu jsem chtěla ukázat, že to není jednoduchá volba.

V Libanonu jsem vystudovala bakaláře a dobře se rozvíjela. Taky jsem tam hodně pracovala, ale postupně se začaly hromadit důvody k odchodu – viděla jsem, že mé příležitosti se zužují. Svou roli sehrála i povaha filmového průmyslu v Libanonu. Ten je podle mě zkorumpovaný v každé zemi, Libanon nevyjímaje. Fungují v něm různé mechanismy, které brání novým lidem prosadit se. Snažila jsem se šplhat po pomyslném žebříku, ale zjistila jsem, že nikdo mi žádný žebřík, po kterém bych mohla šplhat, nepodává. Tak jsem si řekla, že chci dělat svoje vlastní filmy. Intuice mi říkala, že potřebuju magisterský titul jako pojistku, abych jednou mohla učit. Chtěla jsem být chvíli v Evropě – Praha je super město a FAMU je dobrá fakulta, navíc mě přijali. Získala jsem stipendium a Praha je ve srovnání s Paříží, o které jsem taky uvažovala, levnější, takže mě rodiče mohli podporovat. Všechno dávalo smysl. Původně jsem ale chtěla jet studovat jen na pár let a natočit film, který by mi přinesl kredibilitu. Dobrý film, se kterým bych se vrátila do Libanonu, aniž bych se potřebovala vrátit do Evropy. Pak ale přišly všechny ty krize, a tak jsem tady zůstala… nebo tak na půl cesty. Teď už je i Praha mým domovem.

Během exploze v bejrútském přístavu v roce 2020 jsem upřímně prožívala mnohem větší bolest. Mám pocit, že dnes už mám v Praze rodinu – našla jsem si tu přítele, práci, potkala jsem taky hodně arabsky mluvících lidí. Mám pocit, že po všem, čím jsme si prošli, jsem se stala součástí této komunity, což mi hodně pomohlo. Během války to samozřejmě bylo hrozně těžké, ale pocit, že mám kolem sebe lidi, kteří mi rozumějí a na které se můžu spolehnout, je zásadní. Viděla jsem jim na očích, že vědí, co prožívám. Ale před pár lety tomu tak nebylo. Připadalo mi, že nikdo nic neví a nechápe. Během covidu to bylo obzvlášť těžké. Na FAMU se o Libanon nikdo nezajímal, panovala tam docela rasistická atmosféra. Cítila jsem, že nikdo neví nic o mně ani o tom, čím si procházím. To, co se děje v arabském světě, způsobuje, že jsme si ve své komunitě ještě blíž, a to i se svými spojenci*kyněmi (allies). Když jdu na protest, vidím tam nejen Araby a Arabky, ale taky lidi, kteří mi věří a kteří přemýšlejí jako já. I proto to začalo být jednodušší. Praha se mi díky tomu stala bližší.

Jako žena, Arabka a filmařka jsem pociťovala, že neexistuje dost podpory pro ženy, trans a nebinární lidi u filmu. Když válka začala, cítila jsem se hrozně bezmocně. Dál jsem sice učila, ale pro naši komunitu jsem nedělala nic. Uvědomila jsem si, že musím být aktivnější a něco komunitě vracet. Přišlo mi sobecké být součástí filmového průmyslu v arabském světě a nesnažit se přispívat k jeho rozvoji. Proto jsem chtěla založit platformu na podporu filmařek, trans, queer a nebinárních tvůrců*kyň. Existují sice podobné kolektivy, ale takových platforem potřebujeme víc. Arab Girls in Film je součástí větší sítě Girls in Film, která má podsekce v různých městech, včetně Girls in Film in Prague. Tato platforma se docela rozrůstá a je zajímavé propojit se s arabsky mluvícím světem, ale taky se zbytkem světa.

Nedávno jsme zorganizovaly diskusní panel o tom, jak se dá skloubit mateřství s prací u filmu. Stane se z toho skoro až boj o balancování. V panelu mluvila režisérka filmu Bye Bye Tiberias Lina Soualem, palestinská producentka May Odeh a libanonská režisérka Dania Bdeir, která natočila krátký queer film Warsha. Plánuju uspořádat víc přednášek, projekcí a akcí ve spolupráci s filmovými festivaly v arabském světě. Zatím jsem sama s kamarádkou Margo, která se nedávno přidala, takže pomalu rosteme. Ráda bych, aby se iniciativa rozšířila a měla aktivity všude v arabsky mluvícím světě. V současné době působíme spíš v online prostoru, zejména proto, že většina z nás žije v diaspoře.

Pečujte o své kamarády*ky z Libanonu, Palestiny i Sýrie, máme to teď těžké. Po uzavření příměří se situace trochu zlepšila. Často si sice stěžuju na „bílé lidi“, ale na druhou stranu musím zdůraznit, že jsem moc ráda za své kamarádstvo z Evropy, za všechny allies – cítím se díky nim mnohem silnější. Když na protestech vidím bílé lidi a lidi z Evropy, cítím se mnohem bezpečněji. Jinak je to místo, které pro mě bezpečné není. Jako Arabka, která v pražských ulicích křičí „svobodu Palestině“, nevnímám, že by byl český stát stál na mé straně. Mít po boku spojence je hrozně důležité a dává nám to sílu. Pokud se můžete jakýmkoli způsobem stát našimi allies, vyslechnout nás a podpořit, znamená to pro nás opravdu hodně.