Narodili*y jsme se v devadesátých letech. Jednou nohou v offline světě, druhou pomalu online. Jako děti jsme si ještě stihli*y hrát venku, zatímco jsme postupně srůstali*y s prvními počítači v domácnostech na pozadí sytě zeleného digitálního deště. Mytologie přechodného stavu, oscilovali*y jsme kdesi mezi přírodou a kulturou. V západním kontextu jsme si zvykli*y naivně uvažovat v opozicích. Příroda a kultura, offline a online, žena a muž, tělo a mysl, známé a cizí, přirozené a umělé. Vlivem technologické mediace ovšem tyto hranice – pečlivě narýsované Člověkem v době osvícenství – mizejí a jejich dekonstrukce se stala jedním z hnacích motorů kyberfeministického hnutí devadesátých let. Internet se měl stát nástrojem emancipace a „klitoris byl přímou cestou k Matrixu“ (jak znělo jedno z hesel manifestu skupiny VNS Matrix).

Při pohledu na delegaci technofeudálů (Elon Musk, Mark Zuckerberg, Jeff Bezos, Tim Cook a Sundai Pichai) poslušně seřazených za staronovým prezidentem USA Donaldem Trumpem však mohou tyto představy působit při nejmenším úsměvně. Opět se ocitáme někde na pomezí. Střízliví*é po euforické energii devadesátkového kyberfeminismu lavírujeme mezi skepsí z myšlenky technospasení a příslibem možných budoucností vyvěrajících ze snahy překonat současný systém. Jak můžeme vytrhnout pánovy nástroje z jeho rukou? Jak o to usiloval historický kyberfeminismus?

Na vlnách kyberfeminismu

Jeden ze základních stavebních kamenů kyberfeminismu položila v roce 1985 feministická myslitelka Donna Haraway svým dnes již kanonickým textem Kyborgský manifest, v němž postavu kyborga definovala jako „kybernetický organismus, hybrid mezi strojem a organismem, stvoření společenské reality stejně jako stvoření fikce.“ Kyborg zde nefiguruje jako konkrétní entita (vědecko-fantastické spojení člověka a stroje), ale jako utopický koncept či proces. Inspirativní postavou je hlavně vzhledem k tomu, že existuje vždy na různých neurčitých pomezích: metafora kyborga umožňuje uvažovat o světě, naší zkušenosti a subjektivitě v dynamickém, tekutém a porézním smyslu. Narušuje tradiční kategorie a binární dělení, které dlouhodobě otravuje naši mysl a komplexnost světa fixuje v černobílých škatulkách. Kyborg obývá přechodný prostor mezi člověkem a strojem. Měl být bránou do postgenderového světa, v němž se klasické opozice jako muž a žena, příroda a kultura budou slévat ve zcela nové proudící celky. Kyborg měl být emancipační cestou.

Harraway ve svém Kyborgském manifestu zmiňuje jako jednu z hlavních inspirací feministické spisovatele*ky americké science fiction vzniklé v šedesátých letech a nazývá je kyborgskými teoretiky*čkami. Pro kyberfeminismus devadesátých let představují stejnou inspiraci autoři*rky kyberpunku, literárního žánru sci-fi, který se soustředí na dystopické světy, kde se prolíná vysoká technologická vyspělost s rozkladem sociálních struktur. Dalo by se hovořit o přímém spojenectví mezi kyberfeminismem a kyberpunkem. Sci-fi spisovatelky Pat Cadigan a Gwyneth Jones se v roce 1995 na konferenci Virtual Futures na warwické univerzitě společně s umělkyněmi ze skupiny VNS Matrix zúčastnily panelové diskuze s názvem Replikundy: Budoucnost kyberfeminismu. Debata, kterou moderovala filozofka Sadie Plant – jež společně s VNS Matrix patří k průkopnicím kyberfeminismu –, se zaměřila na propojení kyberprostoru, genderu a sexuality, přičemž účastnice zkoumaly možnosti a výzvy, které digitální revoluce přináší pro současné i budoucí pojetí identity a moci. Ke klíčovým otázkám patřila proměna tradičních genderových rolí v kyberprostoru či to, zda patriarchát přežije nástup digitalizace a vliv technologií na sexualitu a tělesnost.

Co však přesně kyberfeminismus je? Umělecká kyberfeministická skupina Old Boys Network se rozhodla jej definovat negativně. Ve svém manifestu 100 antitezí postupně v několika jazycích vyjmenovává vše, čím kyberfeminismus není. Podobně provokativní byl i první Kyberfeministický manifest pro 21. století VNS Matrix z roku 1991. Jejich kyberfeminismus kombinoval umění, teorii a aktivismus. V manifestu se zdůrazňovalo propojení ženského těla a stroje, což vystihoval slogan „klitoris je přímou cestou k Matrixu“. Ač nezávisle na Sadie Plant, jejich myšlenky se rozšířily globálně jako spontánní meme reagující na kyberpunkovou estetiku. Členka skupiny Julianne Pierce zdůrazňovala, že kyberfeminismus nebyl proti technologiím – naopak je miloval a využíval pro politickou akci, umění a psaní.

Klíčovým tématem kyberfeminismu bylo tělo v digitálním prostoru – jeho zapomínání, přetváření a migrace do kyberprostoru. Podle Sadie Plant není vnímání kyberprostoru jako pouhé metafory nebo reprezentace ničím jiným než opakováním idealistického projektu, který formoval západní patriarchální kulturu. Ta se vždy snažila „uniknout masu“, opustit materiální svět a vstoupit do sféry čisté imateriálnosti – do prostoru, který by byl zároveň bez tělesnosti i bez skutečného vlivu.

Celá historie západní kultury se tak podle Plant vyznačuje opakujícím se snem o existenci vědomí nezávislého na hmotě – snem, který se v moderní době manifestuje právě v představě kyberprostoru. Ve své stěžejní knize z roku 1997 Zeros and Ones (Nuly a jedničky) se Plant zabývá nerovnováhou mocenských struktur, které v dějinách technologie systematicky upřednostňovaly muže. Tvrdí, že je třeba tuto nerovnost napravit odhalováním a doceněním opomíjených úspěchů žen. Ústřední postavou její knihy je proto Ada Lovelace, první programátorka na světě. Lovelace se jako asistentka vědce Charlese Babbage podílela na vývoji raných výpočetních strojů, například jeho diferenčního stroje, přesto její přínos k rozvoji kybernetiky stále zůstává nedoceněný. Plant se však ve své knize nesnaží pouze napravit přehlížení ženské role v dějinách technologií zviditelňováním příběhů žen. Neusiluje jen o uznání prostoru, který patriarchát ženám ponechal, ale o odhalení ženské dimenze technologie jako něčeho, co bylo v jejích dějinách vždy přítomné. Na příkladu telefonních operátorek ukazuje, že ženy historicky tvořily pracovní jádro různých sítí, zejména telefonního systému. Od tkalcovských stavů přes psací stroje až po objev počítačových „bugů“ popisuje Plant technologii jako zásadně ženský fenomén. Tvrdí, že ženy jsou inteligentní stroje, že robotické je ženské a že nula – prázdnota binárního kódu – byla vždy symbolem ženskosti.

Kyberfeminismus byl sice zásadním hlasem v dějinách feminismu a v reflexi digitálna celkově, ale nebyl neproblematický. Byla mu vyčítána nedostatečná reflexe zkušeností ne-bílých žen, určitá úroveň nesrozumitelnosti a apolitičnost. Jak na jeho myšlenky a sporná místa navazovaly další feministické proudy a jak se proměnilo vnímání digitality v současnosti?

Proti přírodě

Digitalita, nové technologie a jejich reflexe jsou se současným děním na sociálních sítích nebo v rámci monopolizace reklam skrze Google a „kapitalismus dohledu“ pro feminismus stále palčivějším tématem. Ukazuje se, že digitální světy mají podobné problémy jako ty nedigitální (pokud má smysl hrát si ještě vůbec na tento dualismus). Digitální světy nejsou oproštěny od útlaku a naopak tento útlak mohou zesilovat. Právě proto se současné digitální feminismy, jako jsou xenofeminismus a glitch feminismus, kriticky vztahují ke starším kyberfeministickým předpokladům. Xenofeminismus, u jehož zrodu stál kolektiv Laboria Cuboniks, navazuje na kyberfeminismus v několika klíčových aspektech, ale zároveň jej reviduje a rozšiřuje.

Jedním z jeho východisek je vzdor vůči „přirozenosti“, jak Laboria Cuboniks ve svém manifestu trefně tvrdí: „Každý, kdo je označen za ‚nepřirozeného‘, každý, kdo zažil bezpráví ve jménu přirozenosti, pochopí, že vzývání ‚přirozenosti‘ nám nic nepřinese – zejména queer, trans či těm s jinými dispozicemi mezi námi […].“ Xenofeminismus v tomto kontextu kritizuje pojetí „přirozenosti“ (například ve vztahu k biologickému pohlaví) jako neměnného dogmatu, které je třeba vymýtit. Tímto určitým způsobem navazuje na Donnu Harraway a její figuru kyborga: otevírá horizonty našeho myšlení za to, co běžně chápeme jako „přirozené“. Tato láska k ne-přirozenosti se ukazuje právě ve vztahu k technologiím. Xenofeminismu není cizí přeměna těl, jejich hormonální hackování nebo (jakkoli kritické) přijímání „ne-přirozenosti“ kyberprostoru. Představu emancipační role kyberprostoru a nových technologií pro ženy a marginalizované identity xenofeminismus od kyberfeminismu přebírá, ale doplňuje ji o širší spektrum technologií, včetně biotechnologií a farmakologie.

Zatímco kyberfeminismus často experimentoval s představami fluidních identit a rozvolnění genderových kategorií v kyberprostoru, xenofeminismus posouvá tuto myšlenku dál – odmítá jakýkoli biologický esencialismus a obhajuje radikální konstruování genderu skrze technologie: „Je-li příroda nespravedlivá, musíme ji změnit!“ Opírá se o levicový materialismus a promýšlí feministickou politiku skrze marxistickou analýzu a akceleracionismus, tedy snahu (jaksi futuristicky) urychlovat různé procesy ve společnosti. Odmítá postmoderní relativismus a zdůrazňuje politickou a materiální transformaci společnosti. Opouští rovněž od naivně techno-optimistické představy internetu jako prostoru svobody. Vyznačuje se výraznou skepsí k neoliberalismu a jeho apropriaci technologie – kritizuje digitální kapitalismus, algoritmickou diskriminaci a genderové nerovnosti reprodukované skrze technologie. Namísto individuálního experimentování s identitou pak prosazuje snahu o kolektivní technologickou emancipaci, která přesahuje binární heteronormativní rámec: „Ať rozkvétá sto květů pohlaví!“

Zažehnout digitální ohně

Jinou z dalších nejaktuálnějších větví digitálního feminismu představuje glitch feminismus, jehož autorkou je kurátorka a spisovatelka Legacy Russell, která rozhodně nechápe digitální světy idylicky. Kriticky reflektuje různé problémy, jež s sebou nesou a kterým skrze ně čelíme. Nejsou totiž nikdy zbaveny hierarchií a problémů, kterým čelíme i v našich AFK („away from keyboard“) životech – životech, v nichž dualismus online a offline již pozbývá svou relevanci, neboť došlo k propletení těchto dvou oblastí. Jsou tvořeny bílými cis lidmi pro ně samé, což se ukazuje i na příkladu toho, že automatické rozpoznávání objektů na fotografiích na sociálních sítích si často plete černé lidi s gorilami a naopak. Sociální sítě také mohou šířit nenávist vůči menšinám a tvořit nástroj kontroly. Digitalita má obrovský vliv na naši každodennost, algoritmy modifikují naše názory a ovlivňují nás. Jak s tímto naložit? Nebylo by lepší digitalitu bojkotovat, vzdát se jí a uniknout tak strukturám útlaku, které v ní jsou obsaženy?

Na tuto otázku glitch feminismus odpovídá negativně: když se digitality vzdáme a nebudeme se učit, jak ji používat kriticky, přenecháme tak podstatnou část moci v rukou utlačujících. Je důležité se s digitalitou učit zacházet podvratně. V tento moment se glitch feminismus snaží neupadat do rezignace a apatie, ale aktivizovat frustraci, která může z digitality vznikat a nechat ji produktivně se vyřádit. Bere si totiž jako svou hlavní inspiraci glitch: když věci chybují, když nefungují, když se vzpírají. Chyby v tomto druhu feminismu nejsou nutně vnímány negativně. Je nutné je akceptovat, přijmout a vyslyšet, kam nás mohou zavést. Když cítíme z hlediska cisteheronormativního systému, že naše pojetí genderu je jím chápáno jako „chyba“, tak se učit přitakat této chybě a následně vyslyšet, kam nás tato chyba vede: může to být třeba k tranzici či ke kreativní destrukci tradičních cisheterosexuálních genderových norem.

Tato redefinice systému na základě chyb může vést k většímu respektu vůči ženám, queer, lidem se zdravotním postižením, ne-bílým a všem dalším utlačovaným lidem. Pokud je člověk vyčerpaný a v systému nemůže fungovat, je třeba systém proměnit k větší ohleduplnosti. Glitche je potřeba vyhledávat, systémy hackovat, využívat chyby v jejich architektuře podvratně a bojovat za místo, které nám náleží. Glitch není něco, co by mělo být redukováno, je to vzpírání se, ve kterém je potenciál pro zažehnutí ohně pálícího útlak.

Pánův dům byl rozebrán, přišlo něco horšího?

Digitální technologie spolykaly všechen vnějšek a uzavřely nás v sobě. Neexistuje už nic vně tohoto systému nekonečně cyklicky proudících informací. Filozof Luciano Floridi hovoří o „infosféře“, kurátor a historik umění Nadim Samman razí pojem „technocén“. Všechny tyto a další koncepty se střetávají v jednom bodě – technologie se etablovaly jako síla transformující (nejenom naši lidskou) existenci a měnící samotné podmínky života. Z pouhého nástroje se stal systém, jenž nás monitoruje, modifikuje, organizuje náš každodenní život, rozbíjí běžné pojetí času a prostoru a drancuje planetu. Namísto kolektivní emancipace dochází spíše k drtivé extrakci dat a ještě intenzivnější komodifikaci lidských i mimo-lidských aktérů. V tom je současný systém velice inkluzivní – vše vnímá v rovině informace, kterou lze vytěžit. Zde však můžeme nacházet významný přínos kyberfeministické tradice a tím je již zmiňovaný důraz na tělesnost a materialitu. Naše těla (stejně jako těla zvířat, rostlin a dalších mimo-lidských aktérů) nelze redukovat a nesmějí být redukována na pouhou informaci.

Decentralizace, s níž si devadesátková generace spojovala internet, nebylo dosaženo a moc se aktuálně ještě více koncentruje v rukou několika vyvolených. Ti ovládají informační vektory a hlavní komunikační kanály, čímž normalizují určité chování, možnosti vyjadřování a myšlení a hlasy neodpovídající jejich představám zneviditelňují (viz platforma X a systematické skrývání propalestinských příspěvků a hashtagů). Interaktivita webu 2.0 sice přinesla nové možnosti participace různých marginalizovaných skupin, zároveň ale vytvořila a/nebo zesílila různé projevy nenávisti vůči ženám, jiným rasám, než je bílá, queer lidem či lidem s jiným vyznáním. Silně polarizované debaty (umocněné přítomností botů), servery s revenge pornem a fotografiemi žen pořízenými a sdílenými bez jejich souhlasu (v Česku například vybrané Discord servery, skupiny na Telegramu plné mužů sdílejících tipy, jak zneužívat ženy – to vše je neúplný výčet charakterizující zlomky internetu. Mohou tedy pánovy nástroje rozebrat pánův dům? Mohou, a dokonce dům již rozebraly, aby postavily něco ještě horšího.

Řešením ale není návrat do jeskyně. I přes notnou dávku deziluze pramenící z pár vyhraných bitev prohrané války je třeba nacházet nové glitche a manévry, jak technologie vymanit z kontroly vládnoucí třídy. Jednou z cest může být kolektivní vlastnictví informačních vektorů. Apel na komunitní rozměr a decentralizaci se odráží v open-source softwarech, alternativních platformách a rušení monopolů na duševní vlastnictví. Tato volání zrcadlí jedny z klíčových momentů kyberfeminismu, který byl schopen spojit různorodé skupiny a komunity ve snaze představovat si a společně kout novou budoucnost. Dokázal popsat a pracovat s fluiditou (Sadie Plant a její antiesencialistické pojetí ženy), vytvářet nové figurace subjektu (kyborg, glitch, geekgirl, replikunda a další), posouvat hranice naší imaginace a hledat na síti místa subverze (hackfeministické projekty, jako je třeba Marialab či Cl4ndestina působící v Latinské Americe). Podobně jako tehdy potřebujeme i nyní zabydlovat různé skuliny (kyber)světa, napínat je, rozšiřovat a snažit se nechat hegemonii vládnoucí třídy praskat.

Umělec*kyně, spisovatel*ka a teoretik*čka James Bridle pak v knize Způsoby bytí: Za hranice lidské inteligence (2024) navrhuje kreativní ekologickou (vztahovou) spolupráci s technologií, jež nebude pouze kopírovat lidskou, korporátní logiku založenou na hrabivosti, soutěžení a těžbě, ale bude vycházet z provázanosti, posthumanistické etiky a společného růstu. To je možná jeden z problémů devadesátkového kyberfeminismu Sadie Plant a dalších. Nejenom že byl až moc bílý, byl především možná až moc lidský. Co kdyby AI fungovala jako louka? Jak by vypadala? Jaký by byl její jazyk? Je třeba si klást tyto nové otázky. Vytvářet nové obrazy. Vyprávět nové příběhy. Společně, neboť jak říká James Bridle a kyberfeministická tradice obecně, „je nanejvýš důležité, aby se do úvah nad důsledky nových technologií zapojovalo co nejvíce z nás“.