Trigger warning: V následujícím textu se vyskytují zmínky o sebevraždě, eutanazii, válečných zločinech a chronických bolestech.

„Milý tatínku, jednou, bylo to nedávno, ses mě zeptal, proč tvrdím, že z Tebe mám strach. Nevěděl jsem, jako obyčejně, co Ti mám odpovědět, a to zčásti právě kvůli strachu, který z Tebe mám (…).“ Takto začíná Dopis otci, lamentace, kterou Franz Kafka napsal v Želízech v roce 1919, a tomu, komu ji určil, ji nikdy neodeslal. Podobně, jako se společnost často klepe před zažitou autoritou takzvaně silnějšího. Přitom kde se ta autorita vlastně bere, kdo ji komu svěřil? Oni sobě, my jim? Taylor Swift zase v písni Father Figure popisuje vztah mentora a jeho protégé. „Mohu obchodovat s ďáblem, protože mám větší péro,“ zpívá.

Švédská spisovatelka Lisa Ridzén se ve svém výzkumu v rámci genderových studií zabývala mimo jiné tím, jak v Norrlandu, nejsevernější oblasti Švédska, páchají stárnoucí muži sebevraždy, protože je na ně kladen tlak, aby všechno zvládli sami a naplnili tak stereotyp všemohoucích Seveřanů, kterým ovšem v drsné přírodě ubývá fyzických sil a oni se cítí nedostateční. Žijeme ve společnosti, ve které je náročné být prakticky kýmkoli, včetně těch, na které kydáme hnůj. S těmi takzvanými bílými heterosexuálními cis muži jsem už měla tolik beefů, až jsem se rozhodla, že se je pokusím, nejen tímto textem, pochopit.

Hovory o varlatech, obřízkách a duševním zdraví

„Dotýkaj se mě historky o klukovi, kterýmu před půl rokem ztvrdlo varle a on se to styděl přiznat, a tak dneska leží s metastázema v nemocnici.“ Příběh o mladíkovi, který se pouhým náznakem ocitl v mém debutu Co s tím starém jedenáct let, což už je tak dávno, že je snad i jedno, že #citujisebe, byť se za to přeci jen trochu stydím. Na mladého muže, který raději zapřel příznaky vážné nemoci, než aby se nechal vyšetřit, si ale občas vzpomenu doteď a vždycky přemítám, jestli by jednal stejně, kdyby se problém vyskytl na jiné části těla.

„Důvody, proč muži nechodí na preventivní prohlídky, jsou dva. Je to stud a obavy z vyšetření, protože muži nejsou na rozdíl od žen zvyklí chodit na preventivní prohlídky, a pak je to vyšší ego, protože muži si často nepřipouštějí, že by jim mohlo něco být,“ pronesl před dvěma lety lékař Roman Zachoval, urolog působící v Thomayerově nemocnici. Podle dat z téhož roku (2023) devadesát procent mužů nad padesát let neabsolvuje pravidelné doporučené vyšetření prostaty.

V posledních měsících jsem se o těchto věcech snažila s muži hovořit. A oni hovořili se mnou. Na jednom rychlém obědě mi tak jeden můj kamarád, vrstevník, jen tak mezi řečí oznámil, že jde na operaci, a když jsem se ptala, už v tušení, že to možná bude něco citlivého, zda o tom chce mluvit, řekl mi, že jde na obřízku. Po pravdě mě překvapilo, s jakou otevřeností o tom hovoří, a řekla jsem mu, že je vlastně zvláštní, že zatímco o menstruaci nebo endometrióze se už hovory vedou běžněji, byť stále ne dost, o tomto se nahlas mluví o poznání méně. „Protože o tom my muži málo mluvíme mezi sebou,“ opáčil jedinou větou.

Nejde ale jen o fyzické zdraví. Jeden šestašedesátiletý akademik mi třeba přiznal, že vnímal, jak ho před nástupem do důchodu už nikdo neuvádí mezi řešitelstvo víceletých grantů, a přestože situaci logicky chápal, cítil určitý druh křivdy nebo lítosti. Když potom odešel do důchodu, popisoval, že zkraje semestru začal trpět depresemi, protože vypadl ze systému, nechodily mu e-maily od studentstva, neměl žádné přednášky, a třebaže si vazby k akademické sféře uchoval, cítil, že jeho pozice je jinde, než bývala v posledních desítkách let. Depresivní stavy podle svých slov prožíval zhruba půl roku, odbornou pomoc nevyhledal, nakonec se mu podařilo přetavit pozornost do jiných činností, čímž zaplnil pocit prázdnoty. O tom, co prožíval, ale začal více mluvit až ve chvíli, kdy měl to nejhorší takzvaně za sebou.

Ve veřejném prostoru se v posledních letech objevilo několik výroků zpochybňujících význam terapií či psychofarmak. Výraznější mediální odezvy se dočkal například odsudek kněze a biologa Marka Orko Váchy. Ten označil mladou generaci za prostou pevné vůle, odsoudil užívání antidepresiv a učinil tak v době, kdy se společnost vyrovnávala s pandemií covidu, tedy s naprosto mimořádnou situací, jež řadě lidí zpřetrhala sociální vazby, a těm, kdo nastupovali do nových škol, zkomplikovala možnosti je vůbec vytvářet. Pregnantně tehdy na Váchu zareagoval publicista Ondřej Trhoň a je alarmující, že situace se ani po pěti letech nijak významně nezměnila: „Ve světě nezvládnuté pandemie, hrozící finanční krize, zvyšujících se nájmů a švarcsystémů bez nemocenské jsou duševní trable nebo nechápaví rodiče tím posledním, co potřebujete. O knězích, kteří do novin hlásají, že chodit k psychoterapeutovi znamená slabost, ani nemluvě.“

Kdybychom se však na situaci měli*y podívat onou siláckou perspektivou Orko Váchy – mladší generace čelí mnohem větším výzvám, dnes a denně řeší bytovou krizi, řada prací jí neumožní ani vyležet chřipku, čelí tlaku způsobenému digitálními technologiemi a je tak ve výsledku posílená právě tím, že ji okolnosti nutí o vlastních problémech více mluvit a lépe je formulovat. Přestože ani tento výrok nelze nutně generalizovat.

Přeper holou rukou slona

Před deseti lety zveřejnil australský televizní program SBS Dateline dokument Dovolte mi zemřít: Eutanazie v Belgii. Zobrazoval mimo jiné okolnosti, které tamějším pacientům umožní eutanazii podstoupit. Ze dvou případů mi i po deseti letech utkvěl příběh Petera Ketelslegerse, který žil s cluster headache (CH), chronickými záchvatovitými bolestmi hlavy. Ty přicházejí v periodách, takzvaných clusterech, které mohou trvat až tři hodiny. Nejsou život ohrožující, podle výzkumů jde nicméně o nejsilnější bolest, kterou může lidská bytost zažít. Z tohoto důvodu dostala diagnóza přezdívku suicide headache (sebevražedná bolest hlavy). Pacienstvo popisuje ostrou bodavou bolest kolem oka a v jejím průběhu se skutečně může dostat do stavu, kdy zvažuje, zda si vážně neublížit. Řešení antidepresivy je v tomto případě riskantní, protože hrozí vytvoření tzv. serotoninového syndromu, který může naopak způsobovat úzkost či neklid. CH nelze vyléčit, ataky je ovšem možné zarazit. Některým lidem pomůže sumatriptanová injekce nebo inhalace čistého lékařského kyslíku, který, dlužno dodat, nebývá v České republice pro tuto diagnózu hrazen pojišťovnami.

Přestože povědomí o této nemoci za poslední roky roste, pořád se může stávat, že se někteří lidé k diagnóze dopracují až po letech bolestí. Dlouhodobě se uvádělo, že se onemocnění vyskytuje častěji u mužů než u žen, některé výzkumy ale ukazují, že rozdíly nejsou tak veliké. Je otázkou, zda se ženy či jiné gendery diagnózy nedočkaly. Letošní výzkum Harvadovy univerzity totiž opět dokazuje, že ženská bolest je v lékařském prostředí stále zlehčována.

Peter Ketelslegers žil s CH v době, kdy se pro eutanazii rozhodoval, teprve krátce. Původně pracoval na farmě, která jeho rodině patřila po generace a o kterou se už nadále nemohl starat. V rozhovoru, který poskytl na nemocničním lůžku těsně po atace, popisoval, že kvůli své rodině, kterou nezvládá živit, cítí velký pocit selhání. Pro eutanazii se, podle slov své ženy, rozhodl proto, že kdyby si něco udělal sám, našla by ho ona nebo děti a tomu chtěl zamezit. Na konci dokumentu se nicméně dozvídáme, že se rozhodl vyzkoušet experimentální operaci. Pokud operace nepomůže, eutanazii podstoupí.

Na Petera Ketelslegerse i jeho rodinu jsem si vzpomněla letos v květnu poté, co jsem se seznámila s mužem s toutéž diagnózou, Západoevropanem kolem třiceti, říkejme mu třeba Q. Když mi řekl, s čím žije, řekla jsem mu, že ho obdivuju, a on odvětil, že na tom není nic hrdinského. Přestože v mých očích tak nějak bylo. V mých očích to byl člověk, který často musel přeprat holou rukou slona a u toho chodit do práce, starat se o nemocného otce a nějaký čas i o mě, když mi pomáhal dostat se z rok trvajících depresí a anorexie. Tohle setkání mi připomnělo i belgického farmáře, jehož jméno jsem se strachem zadala do Googlu. Místo smutečního oznámení jsem ale našla jeho stále aktuální instagramový profil, na kterém sdílí prosluněné fotografie ze svého gruntu – péči zjevně přebrali jeho už dospělí synové. Sdílel ale i bezprostřední fotografie ze svých atak, které nikdy nezmizely. A taky to, co by někdo mohl nazvat „fňukáníčkem“, přičemž šlo o zvyšování povědomí o samotné nemoci. V roce 2021 napsal příspěvek o tom, že má v těle tři morfinové pumpy, podstoupil 47 operací (k dnešku ještě víc), těžké léky proti bolesti mu ničí ledviny, střeva a játra. Přesto se v okolí i po letech setkává s nepochopením a s tím, že mu lidé tvrdí, že by měl pracovat. Což by vlastně i sám nejraději ze všeho dělal, neboť i nadále žije s pocitem, že svou rodinu zatahuje do nekomfortních situací.

Hovory s Q, který je o generaci mladší než Peter Ketelslegers, vykazovaly ještě jiné rysy. Často měl tendenci zlehčovat vážnost své nemoci, odmítal projevy lítosti a svou bolest se snažil co nejvíce snášet sám, aby jí co nejméně zatěžoval okolí. Jeho cílem bylo navenek působit tak, že mu nic není. Důsledkem toho se ale někdy dostával do situací, které pro něj byly riskantní nebo nebezpečné, protože byly zkrátka hůře slučitelné s jeho zdravotním stavem, například občasné pití alkoholu, které může vyvolat ataku. Pro mě bylo toto jednání nepochopitelné, on ale tvrdil, že se bude radši deset minut cítit jako „normální kluk“ a pak si to vytrpí někde v koutku. Když jsem to popisovala svému dobrému příteli, který má Crohnovu chorobu, říkal mi, že kolem třiceti, nemoci navzdory, pil taky alkohol a až později pochopil, že – doslova – nad „diagnózou nevyhraje, může jenom remizovat“.

Nad limity takzvané normality

V době, kdy tento článek vznikal, otevřel spisovatel Jakub Stanjura na svých sociálních sítích téma neetického vyjadřování literárněkritické obce. Podcast TL;DR reflektoval jeho nový román Medúzy (2025), v němž jedna z postav žije s blíže nespecifikovatelnou nemocí, která se projevuje častým vyměšováním. Spoiler alert: v podcastu zazněly urážlivé výroky na adresu literárních postav žijících se střevními obtížemi, poté byla epizoda stažena, upravena a redakce se dvakrát veřejně omluvila.

Větší část epizody jsem stihla vyslechnout ještě před stažením. Výroky v ní obsažené skutečně perfektně ilustrovaly, proč se dodnes i mladší lidé s chronickými nemocemi spíše stydí o svých obtížích mluvit, případně se navenek snaží působit „normálně“. Zazněl totiž mimo jiné údiv nad tím, že postavy (kterým je kolem třiceti) během dovolené nechodí pařit, tudíž se chovají, jak kdyby jim bylo sedmdesát – což je mimochodem zase ageismus urážející sedmdesátnictvo, jako by člověk v sedmdesáti žil méně hodnotný život. Místo aby se kritika vyjádřila k literárním kvalitám díla – které má případně nárok kompetentně strhat, tématu navzdory –, posuzovala životní styl postav a definovala, jak vypadá ten „normální“. „Normální“ je přitom si připustit třeba to, že večírky nemusí patřit k normě, ale především to, že v každé generaci vždy najdeme osoby, které žijí s různými onemocněními a hendikepy.

Bylo to nehezké, ale jednou se to stát muselo. Neboť pokud Orko Vácha zlehčuje duševní zdraví a odsuzuje psychofarmaka u tzv. mladých, dá se to ještě čekat. Výsměšné výroky na adresu osob, které žijí s onemocněním trávicího ústrojí, ale v podcastu levicového deníku úplně čekat nešlo, obzvlášť ve chvíli, kdy se nejednalo o blahosklonný, jako spíše výsměšný paternalismus s urážlivými přezdívkami na adresu osob trpících průjmy. Situace tak ukázala, že silácká fasáda zdaleka nemusí přicházet jen z očekávatelných pozic, a je na levicové scéně, jak se s tím vyrovná.

Ať se to holky nedozvědí

Když jsem se Q ptala, jak on sám vnímá téma mužství a slabosti, nehovořil o své nemoci. Řekl mi, ať článek napíšu o tom, že se jako muž zdráhá oslovit ženu v obavě, že by mohl překročit čáru, a tak pro jistotu neudělá nic. Věta, kterou mimochodem slýchám často i od dalších mužů. A přesto stále žijeme v době, v níž jsou běžné i opačné extrémy, typu obtěžování, stalkingu či různých druhů nátlaků a agresí.

Zpřesnila jsem ale dotaz a zeptala se ho na jeho otce a jeho zdravotní problémy. Třeba na to, jak mu zakázal, aby některé jeho citlivější obtíže probíral s jeho dcerami, tedy Q sestrami. Q se zasmál a řekl: „Tak jasně, přece když máš dcery, chceš před nimi být silný otec a některé věci prostě nepřiznáš.“

„Chlapi nepláčou“, výrok, jehož původ se mi nepodařilo dohledat, protože mužský pláč je zjevně odsouzeníhodný od počátků lidstva. Promítl se i do názvu bosenského dramatu Muškarci ne plaču (2017). Osm veteránů se v něm dvacet let po konci jugoslávské války účastní sociálního experimentu v opuštěném hotelu kdesi v horách. Ve volných chvílích hovoří o svých hendikepech či osobních životech, pod vedením slovinského terapeuta pak přehrávají hraniční situace, které zažili během ozbrojeného konfliktu. Na jednom z posledních sezení Bosňák Merim předvádí, jak ho uniformovaný muž chytil pod krkem s nožem, nadával mu do muslimů a on ho musel uprosit, aby ho nechal jít, protože má ženu a děti. „Zlomil mou hrdost, doslova jsem přestal bejt chlap, to je ten problém,“ prohlásí Merim v kroužku ostatních veteránů. O něco později Srb Miki vypráví o tom, jak na rozkaz plukovníka postřílel několik lidí, a jako první se skutečně rozpláče. Je poučné se na snímek podívat v kontextu znovu zveřejněných podezření, že během obléhání Sarajeva údajně létali do bývalé Jugoslávie Italové, Belgičané, Kanaďani či Rusové, kteří měli vazbu na srbskou krajní pravici a za poplatek stříleli do lidí, včetně dětí, z kopců nad sarajevskou Alejí odstřelovačů. Údajně byl mezi nimi vlastník italské kliniky plastické chirurgie, podle bosenských materiálů šlo dále o „psychopaty, kteří už vyzkoušeli všechny formy legálního safari“, případně o bývalé vojáky, kteří nezpracovali válečnou zkušenost. Tito lidé se zachovali jako parazité profitující z už tak strašné situace. Přesto mohli mít pocit, že si do Bosny jeli dokázat vlastní převahu a sílu.

Ve společnosti se dodnes občas objevuje stereotyp, který tvrdí, že pokud cis muž například řídí velké auto (a možná také střílí do lidí), kompenzuje si tím malý penis. Naopak muži s vyrovnanou povahou vyzařují „big dick energy“. Osmdesát let po smrti Adolfa Hitlera DNA testy údajně odhalily, že nacistický diktátor mohl mít mikropenis, podobně jako sexuální delikvent a kuplíř Jeffrey Epstein. Americká novinářka Stacey Patton poukázala na to, že tato zjištění a šťavnaté titulky v médiích odklánějí pozornost od skutečného problému – „(…) systémů, jako jsou rasismus, síla, mizogynie, nacionalismus, bohatství a spoluvina státu. Amerika ráda individualizuje mužské zlo tak, aby působilo zvláštně, skandálně a biologicky zajímavě. Dva psychopati s podivnými genitáliemi jsou snáze stravitelní než architektura globální nadvlády bílých,“ píše Patton. Tyto zprávy navíc ale stigmatizují osoby, které s nějakým typem anatomie zkrátka jen žijí svůj život, aniž by společnosti jakkoli škodily.

#NotAllMen?

„Muži jsou takoví podvodníci!“ prohlásí slečna Wardle v Dickensově Kronice Pickwickova klubu (1837). „To jsou, to jsou… ale ne všichni muži!“ odvětí Tracy Tupman, člen Pickwickova klubu, a poklekne před ní na kolena. Historický doklad hashtagu #NotAllMen, (ne všichni muži), který se tu a tam objeví v diskusích o genderové nerovnosti ve snaze říct, že ne všichni muži jsou sexuální násilníci, agresoři a machové těžící ze své převahy, po jejíchž kořenech se příliš nepátrá, tudíž se automaticky považuje za nezpochybnitelnou.

Po celou dobu psaní si pokládám otázku, zda je vlastně etické takhle rozpitvávat povahopis a problémy cis hetero mužů, zkoumat je, jako by to byla nějaká homogenní skupina, od chronicky nemocných po válečné veterány. A pak si říkám, že různé další skupiny takhle někdo zkoumá a hází do jednoho pytle běžně, viz gay nebo trans komunity, které vlastně nejsou komunitami, případně ženskou poezii, jejíž definici dosud nikdo nevynalezl. I v případě cis hetero mužů jde ale o velkou škálu lidí.

Zeptala jsem se tří mužů ve věkovém rozptylu 70–95 let, co je největším problémem dneška. Krzysztof Zanussi, představitel polského kina morálního neklidu, odpověděl, že to, že lidé jsou příliš zhýčkaní. Rakouský básník Gerhard Rühm, spoluzakladatel poválečné Vídeňské skupiny, mi zase řekl, že největší výzvou lidstva je chránit slabší a také přírodu a zvířata. Maďarský režisér Béla Tarr prohlásil, že největším problémem lidstva je ztráta lidské důstojnosti, to, že velká část světa žije v hrozných podmínkách a my to tak necháváme být. Taky mi řekl, že se před patnácti lety rozhodl přestat točit filmy, protože: „Když vidím mladé lidi, vidím ty hvězdy v jejich očích, už je nechci nudit.“

Tak jako já už dál nechci nudit tímto článkem, jehož gró se už pokusím shrnout jen do posledních několika vět; pokud jako společnost budeme i nadále vzývat sílu a zdraví jako jedinou normu, budeme vytěžovat slabší a nebudeme je chránit, spějeme k fašizaci společnosti. Postavme se autoritám, které nás k tomu nutí a znesvařují nás. Ve výsledku je v pozici tzv. slabšího větší síla než v pozici domněle silného, který ze slabších těží, ale bez nich by nebyl nic. A vy, cis hetero muži, nebojte se plakat.