Nekončící osočování z kulturních válek, dogmatického moralizování a identitářského tmářství, které v souvislosti s otázkami trans osvobození v poslední době čtu z mediálních výstupů napříč politickým spektrem, ve mně vzbouzí rozporuplné emoce. V případě, že se tyto hlasy ozývají zprava, převládá mě bezmoc. Jakýkoli argument, který jsem připraven*a předložit proti fašistické představě o údajné transmánii, je předem delegitimizován jako další moralizace a jazykový dohled. Když jsou však tyto výroky formulovány z levicových pozic, cítím destabilizující zmatení. Jejich záměrem je kritizovat vnitrokomunitní spory s apelem na sjednocení proti konzervativní pravici. Zároveň však nereflektovaně uštědřují další úder do žabomyších šarvátek, zatímco se bohulibě chlácholí, že bojují proti údajně nabubřelé ušlechtilosti kvír a trans hnutí.

Ani můj příspěvek se jistě nevyhne nařknutí z rozšiřování tmářské fronty kulturních válek, přesto bych se rád*a zamyslel*a nad tím, proč mezi určitou částí levicového autorstva převládá dojem, že trans osvobození je výhradně otázkou užívání správných zájmen a obsazování trans herectva do rolí trans osob.

Imperativ svěřujících se trans příběhů

Vzpomínám si, když jsem si poprvé na instagramovém biu opravil*a zájmeno she na she/they. Seděl*a jsem zrovna v toulouské kavárně s kámošstvem, se kterým jsme na krátkou dobu erasmového pobytu vytvořili*y zvláštně osvobozující komunitu, v níž jsme nebyli*y zatěžováni*y sedimenty genderovaných vnímání našich těl vyvěrajících ze socializace v našich rodných městech a zemích. Tento okamžik se na první pohled může zdát ukázkovým příkladem onoho údajně povrchního vzdoru binárním genderovým normám, který leží v žaludku konzervativní pravici i části tzv. sociální levice. Jeho uzávorkování namlouvá, že trans nebinární bytí je privilegovaným politickým rozhodnutím takříkajíc bez materiálního základu, bez legitimizující zkušenosti genderové dysforie.

Jenže moje vlastní uvědomění trans nebinární zkušenosti plynulo ze součinnosti faktorů: vytvoření bezpečného prostoru přátelské péče očištěné od očekávání spjatých s dosavadní genderovou rolí, četby trans filozofa Paula B. Preciada a pochopení techno-politické konstrukce jakéhokoli genderu, vnitřní vyrovnávání se s traumatem tělesné nenávisti a sexuálního násilí, ale také sdílné uspořádání daného večera. Instagramové gesto pro mě nemělo proklamativní charakter pózy, ale vyjádření vnitřního souladu, který jsem prožil*a díky kolektivu, v němž jsem se cítil*a přijímán*a. Od té doby si svou zranitelnost v romantických vztazích vynahrazuji respektující sítí kámošstva, kde se cítím akceptovaný*á a opečovávaný*á, i když můj způsob vztahování se k druhým i k sobě v současnosti neodpovídá heteronormativnímu uspořádání touhy, která zajišťuje příslib biologické reprodukce.

Není to standardní trans příběh, ale jaký vlastně je? Při psaní tohoto článku se nemůžu zbavit vtíravého hlasu, který mě nabádá odhalit svůj vnitřní přerod nejlépe s centrálním prvkem tranzice. Snaha podchytit, disciplinovat, vykreslit styčné body trans životů v předepsaném protokolu tranzice je podle španělského filozofa Paula B. Preciada nástrojem moci, který udržuje heteronormativní binární řád prostřednictvím medikalizace. Medikalizace je pojem, který označuje proces, při němž se určité chování, charakteristiky nebo stavy zařazují do lékařského rámce skrze diagnózy a léčebné postupy. V kontextu trans lidí se medikalizace projevuje tím, že jejich identita je vázána na zdravotní diagnózu genderové dysforie a na výrazný nesoulad mezi pohlavím přiřazeným při narození a jejich osobní genderovou identitou.

Dostupnost afirmativní péče je podmíněna provedením osobní výpovědi, odkrýváním vnitřní identity, kterou podrobuje mocenskému drobnohledu sexuologů\žek, komise i veřejnosti. To můžeme pozorovat například u trans lidí, kteří žádají o hormony nebo jinou genderově afirmativní péči a od kterých se očekává, že budou sdílet své sexuální tužby, hračky, se kterými si hráli jako malí, idoly s nimiž se ztotožňovali, nebo vztah k vlastním reprodukčním orgánům.

V této souvislosti se britská novinářka Shon Faye zamýšlí nad tím, proč mezi trans autorstvem převládá žánr memóaru o vlastní tranzici. Za jeden z takových „deníků tranzice“ lze považovat také pro mě zlomovou knihu Testo Junkie (Testosteronový závislák, 2008), v níž Preciado líčí svou tělesnou transformaci díky hormonální péči. Osobní pasáže ovšem prokládá politickými dějinami technologií těla a genderu. Praxe psaní pro něj neslouží primárně jako prostředek pro vnoření se do hlubin vlastního já a hledání skryté pravdy, nýbrž pro tělesné vyjádření svého bytí, kterým vzdoruje pravidlům psaní trans příběhu prostřednictvím svěřování, jež je vyžadováno medicínou.

Medikalizace a genderované nitro

Dějiny medikalizace trans zkušenosti můžeme společně s americkou historičkou Susan Stryker chápat jako postupný proces monopolizace výkladu trans bytí medicínským aparátem a patologizace genderových odlišností, které kulminují v roce 1980 vytvořením psychiatrické diagnózy „porucha genderové identity“ (gender identity disorder). Ta formalizuje soubor diagnostických kritérií a předepisuje standardy péče. Závažným úskalím teto formalizace je kromě hrozby stigmatizace, diskriminace a násilí spojeného s patologizací (tedy představou, že žití vybočující z cisbinárních genderových normativů je nemoc) především povinnost prokázat vůli se léčit. Ta se projevuje v ponižujícím imperativu odhalovat intimnější a intimnější vrstvy svého já, v jejichž zákoutích se má nacházet ona vnitřní odtělesněná pravda ženství nebo mužství.

Tento imperativ zarývat kopáč introspekce do psychických hlubin popsal Michel Foucault v Dějinách sexuality (1976, česky 1999), a to v kontextu zdánlivého udržování představy, že sexualita je tabu. Vynucovat doznání z nitra podle něj představovalo strategický způsob, jak disciplinační moc sebe sama maskuje, protože spoléhá na předpoklad, že pravda a moc jsou protiklady. Zatímco skrze zpovědní praktiky, otázky, nátlak a introspekci je toto nitro utvářeno, moc vlastní tvořivý charakter zakrývá dojmem, že to, co pochází z nitra moci, uniká, protože má být vyjádřením od moci očištěné pravdy, a tedy svobody a nikoli nátlaku. Tuto mocenskou přesmyčku Foucault nazýval represivní hypotézou: Produktivní síla sofistikovaného souboru předpisů, regulací a norem, jejichž prostřednictvím je (heteronormativní) sexualita disciplinována, je zastřena zdáním represe a tabuizace. Vnitřní pravda se měla manifestovat v touze, a pokud tato touha neodpovídala reprodukci, měla být podrobena léčení.
Rozšíříme-li Foucaultovu analýzu na gender, pak lze od sedmdesátých let pozorovat posun zaměření čočky medicínského mikroskopu od touhy k identitě. Poté co úspěch hnutí za gay a lesbické osvobození již učinil psychiatrizaci homosexaulity neudržitelnou, nitro, které se mělo regulovat, bylo nitro genderové identity.

Úlohou medikalizace tak v posledku není nabízet dostupnou genderově potvrzující péči, ale prostřednictvím kontroly tranzice udržovat binární genderový řád v jeho heteronormativní podobě a využívat existenci trans bytí v rámci systému, který na trans lidech systematicky páchá násilí. To v knize Transgender History (2008) dokumentuje zmiňovaná Susan Stryker na příkladu znemožňování medicínské tranzice homosexuálním trans lidem, které bylo ukotveno v diagnostickém manuálu až do roku 1994. Homosexuální orientace v něm figurovala jako zábrana v tranzici. Domněnka, že homosexuální trans lidé neexistují, vycházela z vůle chránit heteronormativní rodinu. To dostatečně výmluvně naznačuje propojení medicíny s kapitalismem. Heteronormativní binární řád je totiž živnou půdou dělby práce na produktivní (placenou) a reproduktivní (většinou neplacenou) práci.

Genderová performativita versus genderová (re)produktivní práce

Aktivistický proud marxistického feminismu od sedmdesátých let odhaluje, jakým způsobem je kapitalistická akumulace hodnoty z práce závislá na vytlačení masy reproduktivní práce z řetězce směnné hodnoty. Tento mechanismus vytlačení zajišťuje kontinuální reprodukci pracovní síly prostřednictvím zajištění regenerace (péče, úklid, navaření, emoční práce, tvorba afektivních a intimních vazeb subsistence) nebo produkce nové pracovní síly (prokreace). Sociální reprodukce je integrální součástí kapitalistické sféry produkce hodnoty – je její nezbytnou podmínkou. Právě proto, že masa reprodukční práce je neplacená a je považována za neproduktivní, může se ve sféře produktivní placené práce nekonečně kumulovat hodnota, kterou tvoří pravidelně regenerovaná nebo reprodukovaná pracovní síla.

Toto vyloučení degradované reprodukční práce z oblasti toho, co je považováno a ohodnocováno jako práce, čerpá z genderové dělby podél binární osy, jejíž udržování je zajištěno naturalizací heterosexuální touhy. Kvír hnutí toto genderové uspořádání s cílem reprodukce destabilizuje již po desetiletí. Mediální panika ohledně trans lidí pak souvisí se znásobením této destabilizační síly, která rozrušuje princip kapitalistického systému: koherentní osu tělo–rodina–stát ve službě akumulace hodnoty. Proto aktivistky Jules Joanne Gleeson a Elle O’Rourke v úvodu ke sborníku Transgender Marxism (2021) píší, že medikalizace je mechanismem, jak klinikou suplovat rodinu coby místo intervence státní moci. Introspektivní pohled medicíny a sexuologie do genderového nitra má zajistit neporušitelnost stávajícího řádu produkce a reprodukce. Gleeson a O’Rourke tak navrhují číst trans osvobození perspektivou proměny (trans) sociální reprodukce.

Přistoupíme-li na jejich návrh, lze touto optikou o stabilizačních mechanismech medikalizace hovořit jako o paralele (nebo spojenkyni) komoditního fetišismu. Karl Marx o fetišizaci hovoří v souvislosti s komoditami, jejichž hodnota se v kapitalistickém způsobu produkce takřka magicky mění ve schopnost, jež vyvěrá přímo z věcí, ačkoli je produktem lidské (a více-než-lidské) práce. Práce jako způsob tvorby hodnoty je přitom fetišizací zboží systematicky zneviditelňována. Obdobným způsobem medicínský aparát fetišizuje gender, což znamená, že fixuje iluzorní představu, že to, co je utvářeno v praktikách a vztazích, vyplývá z určité vnitřní podstaty věci. Tak o trans bytí vybízí přemýšlet sborník Transgender Marxism, podle něhož je třeba k (trans)genderu přistoupit marxisticky: demystifikovat procesy fetišizace a tím odhalit práci spjatou s děláním a žitím (trans)genderu.

Trans sociální reprodukce

Srovnání s tím, jak se tako perspektiva liší od již kanonické performativity genderu, která převládá v mainstreamovém akademickém i populárním diskurzu o (trans)genderu, nám pomůže pochopit, co trans sociální reprodukce znamená. Judith Butler přemýšlí o dělání genderu jako o ritualizovaném opakování genderových norem, do nichž vrůstáme a které si osvojujeme v rámci institucionální moci (medicína, rodina, popkultura, móda apod.) i jejich mikroinstancí (očekávání a úzus, jak mluvit, jak se pohybovat, jak sedět, jak stát, jaký výraz v obličeji udržovat apod.). Zatímco Butler klade důraz na denaturalizaci genderu poukázáním na jeho konstruovaný a dynamický charakter, marxistická perspektiva fetišizace do popředí těchto praktik opakování umísťuje pojem reproduktivní práce.

Vtělené, mezilidské a kolektivní praktiky dělání genderu reformuluje jako práci sociální reprodukce. Tato práce je o to viditelnější, pokud vychází z okrajů a vybočení. Trans a genderově nekonformní lidé proto tuto práci zviditelňují tím, že ji problematizují. Budování alternativní sítě genderově potvrzující péče, vyrábění genderově neutrálního nebo afirmativního šatstva, sdružování a organizování se v kolektivech vzájemné péče a respektování našich identit i vyjádření, půjčování si feministických knih i vzájemné stěžování si na systém, to vše jsou kolektivní prostředky sociální reprodukce, prostřednictvím nichž se trans lidé udržují naživu a žijí ve vztazích, jejichž horizontem není reprodukce (kapitálu).

Proč je trans žití antikapitalistické?

To, co perspektiva sociální reprodukce na rozdíl od performativy přináší, je demystifikace kapitalistického znehodnocení reprodukce a potažmo odhalení přímé souvislosti mezi kapitalismem a genderovým řádem. Místem výkonu sociální reprodukce pro vytváření produktivní pracovní síly je v kapitalistickém uspořádání typicky nukleární rodina. Na rovině státu je totiž hodnota produkována pracovní silou, která má zajištěn nekonečný zdroj v nukleární rodině, v níž neplacenou práci vykonávají ženy* a genderové nekonformní menšiny. Jejich těla jsou do rodinného svazku donucována materiální konstrukcí závislosti na cizí mzdě (právě kvůli břemenu reprodukční práce, jež je znehodnocena) a naturalizací heteronormativní touhy. Jinými slovy, gender není pouze sedimentem normativů, ale především místem svázání těla do specifických sociálních vztahů vlastnictví a produkce, v nichž je role v rodině a ve společnosti od genderu úzce odvozena. Trans praktiky sociální reprodukce defetišizují gender nejen symbolicky, překračováním cisbinárních genderových normativů, ale také materiálně, nabouráváním kapitalistického spojenectví tělo–rodina–stát–hodnota.

Proto společně s Jules Joanne Gleeson a Emily O’Rourke tvrdím, že trans bytí je inherentně antikapitalistickým podnikem, budováním alternativní vztahovosti, touhy a práce vymykající se kapitalistickému řádu tvorby hodnoty. Otázka po politizaci transness, kterou si sám*sama často pokládám, se pak z tohoto úhlu vyjevuje jako falešná. Vytváří umělé dichotomie a hierarchie mezi „disidentstvem binárního řádu“ a „autentickými transbinárními lidmi“ (na kterou mimo jiné nasedá i Paul B. Preciado). Těmito dichotomiemi odvádí pozornost od toho, že již samotnými praktikami udržování se naživu coby trans žijí trans lidé politicky. (Stejně jako jakékoli marginalizované identity, které své bytí navzdory ostrakizaci artikulují a žijí.) To, co je v současné debatě o trans osvobození žalostně marginalizováno a strategicky umlčováno, jsou praktiky trans sociální reprodukce.

Převedení pozornosti k těmto praktikám trans a kvír hnutí defetišizuje systematickou snahu moci maskovat reproduktivní práci, kterou kvír a trans kolektivy odvádějí pod pláštíkem individualistické figury genderového vzdoru. Marxistická optika tak umožňuje odhalit podobnou sebemaskující přesmyčku moci, jakou jsem popsal*a v úvodních řádcích o represivní hypotéze, s tím rozdílem, že v současnosti by šlo mluvit o gender-rozvolňující hypotéze: Moc udržuje zdání o sobě samé, že uvolňuje svazující mechanismy genderové binarity – tím, že nechává vystupovat a reprezentovat kvír genderová vyjádření Ale pouze nakolik je lze ponechat v rovině individuální „performance“. To znamená strategické dezinterpretace performativity do podoby svévolného bezčasého výkonu, který se týká pouze způsobu oblékání, prezentování se a mluvení a nikoli uspořádání vztahů produkce a reprodukce. Proto je debata monopolizována identitárními otázkami uznání a reprezentace.

Tímto uvolněním na straně jedné efektivně zakrývá revoluční praktiky na straně druhé, jimiž kvír a trans hnutí rozrušují samotné pilíře kapitalistického uspořádání. Liberální politika uznání je výsledkem tohoto diskurzivního triku moci, trans bytí instrumentalizuje coby inkluzi do kapitalistického systému produkce a reprodukce bez jeho zpochybnění. Trans osvobození je proto nedílnou součástí antikapitalistického boje sociálního osvobození pro všechny, představuje živoucí nabourání nosného kamení kapitalistické produkce hodnoty. Jeho redukce do sféry kulturních válek je klamem kapitalismu, jak levicová hnutí udržet fragmentarizovaná.

Brát si trans psaní zpět

Moje frustrované zmatení z úvodních řádků se po vylíčení souvislosti medikalizace tranzice s kapitalistickým uspořádáním (re)produkce přetavuje do naštvaného křiku proti lsti moci: Právě proto, že medicínský aparát drží výsadu na výklad trans bytí a potažmo stabilizuje genderovou identitu do podoby evidence vnitřní reality, tak horizont imaginace ovládá liberální politika uznání této individuální vnitřní entity. Hrdiny tohoto individualizujícího diskurzu jsou krajní figury genderového přeběhlictví, které pro liberály ztělesňují svobodu až flexibilitu vyjádření, což odvrací pozornost od toho, že trans žití je v prvé řadě kolektivní. Tímto zastřením kapitalismus efektivně lapí revoluční potenciál.

Vrátím-li se k úvodu, nabízí se otázka, proč pro vyjasnění souvislostí mezi trans zakoušením a antikapitalismem vposled píšu svého druhu mikro svěřující se trans příběh. Za akt sociální reprodukce lze v širším slova smyslu považovat i psaní, které oslovuje mladé transnebinární knihomolstvo jako já a které třeba právě pro mě v podobě knihy Testo Junkie bylo přelomové. Psaní zpovědních trans příběhů totiž může být také ironickým přivlastněním si žánru, který byl ukraden medikalizací a sexuologií. Preciado spíše než že by nátlaku na odkrývání svého já coby trans člověk podléhal, přepisuje pravidla tohoto odkrývání a rozrušuje evidenci vnitřního vědění o průhledném genderovaném nitru. Jeho psaní je sociální reprodukcí, protože zviditelňuje techno-politické konstruování genderu (nejen) trans čtenářstvu a tím pomáhá (nejen trans) lidem utvářet antikapitalistická spojenectví. Třeba taková, která budujeme s kámošstvem.