Moje večery, když se vrátím z práce domů, nejsou vyplněny odpočinkem či relaxací. Společně se svým mužem pečuji o dvě děti a domácnost. Peru prádlo, věším, skládám, uklízím. Můj muž každý den nakupuje, myje kuchyň, vyndává a zandavá nádobí do myčky. Sobotní dopoledne trávíme nákupem, vařením, úklidem po vaření, uklízením, vytíráním, vysáváním, zaléváním kytek. Sobota takzvaně v háji.

Domácí práce jsem nikdy moc neřešila, do té doby, než jsem měla děti. Byla jsem odjakživa tzv. bordelářka, která se jednou za čas probudí ze svého vytržení důležitějšími věcmi, zjistí, že žije v bordelu, a jde to manicky všechno uklízet. Vždy když jdu někam na návštěvu, si všímám, jak je tam uklizeno. Za celý svůj život jsem už viděla domácnosti, kde všude lítaly mušky, a když jste náhodou položili ruku na linku, tak jste se přilepili, i obydlí, kde nebylo ani smítko, i když byste si na to vzali lupu. Zúzkostňují mě velmi uklizené byty a naopak mě uklidňují byty, kde je nepořádek. Je to úlevné. Jsou to domácnosti osvobozené od domácích prací? Já sama jsem byla vychovávaná v prostředí, kde se uklízelo, a můj muž v prostředí, kde se uklízelo manicky, takže jsme tak socializováni. Máme přehnané nároky na čistotu? Bylo by nám lépe, kdybychom měli (a zdědili) jiná očekávání? Asi ano. Když se bordel navrší, nemůžeme dýchat – a to doslova, jelikož polovina členů*ek naší rodinné jednotky jsou alergici*čky, kteří*ré nesnesou prach.

Jsem v práci do čtyř, potom vyzvedávám děti. Večer bych si s nimi chtěla jen tak povídat, číst si knížku, podívat se na film, jít na procházku, vidět se s kamarády a kamarádkami nebo – a to mi chybí – politicky se angažovat. Jenže na to já nemám čas. Večer jsem většinou doma, skládám ponožky, dělám večeři a připravuju svačinky.

Socialistky proti domácí práci

Podle marxismem ovlivněných teoretiků a teoretiček tzv. postpráce (post-work; například Kathi Weeks, Nick Srnicek, Helen Hester) by mělo být smyslem našeho politického snažení osvobození od nutnosti pracovat, aby člověk přežil. Taková práce, kterou musíme vykonávat, by měla přestat být centrem našich životů, zdrojem naší důstojnosti a sebehodnoty. Podstatou emancipace je mít k dispozici co nejvíce volného času, se kterým můžeme nakládat podle libosti. Pokud mám čas, se kterým mohu nakládat, jak chci, jsem skutečně a doslova existenciálně vystavena zásadním otázkám, jak naložím se svým životem a čemu ho zasvětím. Pokud musím podstatnou část svého času věnovat takové práci, která mě uživí, tj. zajišťuje, abych měla kde bydlet a co jíst, pak o tento svobodný časoprostor přicházím. Feministické teoretičky pak navíc upozorňují, že je nutné myslet i na neplacenou a neviditelnou práci tzv. sociální reprodukce, aktivit, které je vůbec nutné vyvinout, abychom se udržely naživu, fyzicky a mentálně ve funkčním stavu. To je práce, kterou také někdo musí dělat. Pokud ji musíme dělat my (protože například nemáme peníze na to, abychom si tyto služby, jako je praní prádla, příprava jídel či péče o děti, zakoupily) a ještě musíme pracovat za mzdu, pak nám svobodného času, se kterým můžeme nakládat, jak se nám zlíbí, moc nezbývá, tedy vlastně nám nezbývá téměř žádný. A oprávněně si můžeme klást otázky, nakolik jsme vůbec svobodné bytosti.

Různé levicové politické experimenty v minulosti od Sovětského svazu dvacátých let, rudé Vídně ve třicátých letech, ženského hnutí v devatenáctém a dvacátém století v Evropě a USA až po státně socialistické režimy ve východní Evropě se snažily emancipovat ženy skrze pokusy o socializaci péče a domácích prací. Šlo jim o to, převést domácí péči z privátního prostoru rodiny na bedra společností poskytovaných dostupných veřejných služeb. Chtěli*y tak ženy zrovnoprávnit, začlenit je do společenského, politického a pracovního života. Byl to případ i poválečného státního socialismu v Československu.

Vedle výstavby jeslí a školek se jednalo i o vize a praktické pokusy o realizaci různých forem kolektivního bydlení a kolektivní organizaci úklidu, přípravy jídla, péče o děti, praní/žehlení nebo spravování oděvů. Aktivity mladého socialistického státu na tomto poli ale navazovaly na předchozí debaty i konkrétní snahy ženského hnutí a nejrůznějších ženských spolků a organizací z předválečného i poválečného období. Ty viděly podmínku emancipace žen v mechanizaci domácích prací prostřednictvím nových technologií, ve výstavbě kolektivních domů poskytujících pečovatelské služby (tzv. úlohových domů či domů bez domácí práce) či v zakládání družstev, jejichž cílem by bylo provozování právě takových služeb.

V poválečném Československu tak vzniklo několik kolektivních domů z iniciativy průmyslových podniků (chemičky Stalinovy závody v Litvínově a firmy Baťa ve Zlíně) a později i z iniciativy státu. Byty v kolektivních domech byly doplněny celou řadou dalších prostorů ke společnému využití (přednáškové místnosti, dílny, prostory pro zájmové kroužky) a zařízeními poskytujícími pečovatelské služby (prádelny, školky, jesle, kuchyně a jídelny). Kolektivní formy bydlení jako způsob socializace péče se ale masově nerozšířily a otázka emancipace zůstala viset na síti centrálně poskytovaných služeb, jež nebyly přímo součástí bydlení.

Osvobozená domácnost v praxi

V roce 1945 založila Česká sociální demokracie, s podporou Komunistické strany Československa a dalších stran Národní fronty, neziskové svépomocné družstvo s názvem Osvobozená domácnost. Společné prádelny, mandly, správkárny prádla a punčoch, kuchyně, pomoc v domácnosti či hlídání dětí měly zpočátku sloužit pouze vlastním členkám. Stát tuto iniciativu podporoval prostřednictvím záruky na hypoteční půjčku a státním příspěvkem na úroky. První Osvobozená domácnost zahájila provoz až na počátku roku 1948 v prádelně v Praze-Holešovicích. Od roku 1948 pak družstvo fungovalo na zaměstnanecké bázi, bylo centrálně řízené a rozšířilo se po celé republice.

Také nově zestátněné podniky zakládaly podnikové školky, jesle, jídelny a prádelny, spravovaly rekreační objekty. Ideálem měli být emancipovaní lidé, kteří naplno budují novou společnost a ve volném čase se pak těší libovolným aktivitám, zatímco stát zajišťuje celou sféru péče. Tento cíl nebyl nikdy naplněn, také proto, že se brzy ukázal jako ekonomicky zcela neudržitelný. Služby Osvobozené domácnosti zdaleka nebyly finančně dostupné všem, rejstřík poskytovaných služeb zůstal omezený (jednalo se především o prádelny a čistírny) a jejich kvalita byla pro mnohé nedostačující. Pracující ženy v ČSSR trpěly tzv. dvojí směnou, i proto, že zapojení mužů do oblastí péče nebylo na pořadu dne. Většina domácností v socialistickém Československu ale služeb tohoto státního podniku čas od času využila.

Zajímavý obraz Osvobozené domácnosti, o které je těžké vůbec něco dohledat krom útržkovitých vzpomínek pamětníků a několika málo článků a bakalářských prací, jsem našla v dívčích románech Heleny Šmahelové (1910–1997). V románu Už jsem velká dívka (1963) je hlavní hrdinkou dívka jménem Magda. Její matka je úspěšná kardioložka, její otec chemik. Když je matka doma – a ona je většinou v nemocnici –, pije hodně kávy, kouří cigarety a řeší svoji práci – většinu času je duchem nepřítomná. Otec je stejný. Magda tak trpí nedostatkem pozornosti. Ve svém volném čase se stýká většinou se svými vrstevníky, buď ve škole, či v rámci bezplatných kroužků, které provozují státem podporované organizace. Jedná se o literární obraz určitého segmentu československé společnosti státního socialismu – vyšší střední třídy vysoce kvalifikovaných pracovníků a pracovnic.

Osvobozená domácnost vstupuje na scénu, když se rodina začne rozpadat. Anna vážně onemocní a Magdini starší sourozenci se odstěhují. Pracovnice státní firmy přichází a uklízí byt před důležitými rodinnými událostmi – před svatební večeří, která se koná v domě, nebo před Štědrým dnem. Magda se hrne do domácích prací, které Anna už nemůže vykonávat, myje nádobí, vaří večeři. To vše, aby pro ni domov zůstal domovem. Magdině matce je to naopak jedno. Ke zděšení své dcery navrhne, aby si na Štědrý den daly večeři v restauraci. Skrze napjatý, byť láskyplný vztah mezi matkou a dcerou, se tu vyjevují také různé úzkosti a nejistoty. Jedná se o střet progresivních a konzervativních ideálů, přičemž konzervativní je tu paradoxně zejména mladá hrdinka. Román je příkladem psaní, které zobrazuje genderový diskurz podporující emancipaci žen s tím, co akademička Libora Oates-Indruchová nazývá „zbytkovým patriarchálním diskurzem“. Ukazuje, jak se ženy, v tomto případě dospívající dívka, pohybovaly v napětí mezi emancipačními socialistickými ideály a přetrvávajícím vlivem konzervativních hodnot, jež předpokládají, že předpokladem šťastného rodinného života je neplacená péče žen.

Kdo a proč nakonec uklízí?

Mimo to, že projekt Osvobozené domácnosti upadl v zapomnění a přinejmenším se neobjevuje v žádných levicově laděných feministických ani jiných politicky orientovaných textech, je v našem kontextu pozoruhodný ještě jeden fakt, který tento koncept činí víc než aktuálním. Osvobozená domácnost jako družstvo a později státní firma se zaměstnanci vznikla během státního socialismu i jako reakce na vykořisťování a zneužívání služebníků*ic v domácnostech. Ti*y byli*y mnohdy součástí rodinného života, což ale v jejich případě často znamenalo, že jejich práce byla zcela neregulovaná, nebyla nikterak zákonem chráněná a časově většinou neohraničená. „Služky“ bývaly předmětem sexuálního a jiného zneužívání. Pozice státní zaměstnankyně (a ano, většina zaměstnanců Osvobozené domácnosti byly ženy) byla jistě na hony důstojnější, bezpečnější a jistější pracovní pozicí.
Takováto socializace společensky nutné neviditelné práce může být odpovědí na současné diskuse o řetězech péče, v rámci nichž si bohatší lidé mohou dovolit přesunout sociální reprodukci na bedra chudších nebo jinak marginalizovaných žen (například migrantek), které jsou často zákonem méně chráněné (třeba když pracují načerno) a obecně jsou hůře placené. Ty pak nemají čas starat se o své vlastní děti a péči přesouvají na další příbuzné, přítelkyně, sousedky či ještě hůře placené ženy v zemích, odkud přišly. Jedna ukrajinská uprchlice se mi svěřila, že své děti prostě nechává samotné doma. Neměla nikoho a jinak by nemohla pracovat.

Pokud už ale další sobotu trávím tím, že umývám záchod, říkám si, možná bych si také měla někoho zaplatit. Lepší nezaplatit dětem kroužek, ale mít více volného času pro sebe i své blízké. Nebudou si jinak moje děti pamatovat svou mámu tak, jako já si pamatuji tu svou? Jako vzdychající bytost, která nadává, že musí uklízet? Je pro mě ale nepřijatelné stát součástí řetězce péče, vědět, že moje pohoda a pohoda mojí rodiny je na úkor pohody někoho jiného. Raději se snažím zapojit své děti, redistribuovat sociálně reprodukční práci alespoň v rámci rodinné jednotky, ale je to ještě náročnější než to dělat sama. To ví asi každý rodič.

Teoretici*čky postpráce píší o tom, že od práce se můžeme emancipovat, jen pokud bude ve společnosti spravedlivě distribuována společensky nutná práce, tedy pokud najdeme způsob, jakým si rozdělíme práci, která se udělat musí. Jenže otázka, co se udělat musí, je otázka kulturně, třídně i genderově podmíněná. Každý a každá z nás má jiné nutkání zvednout papírek ze země nebo utřít dítěti špinavý krk. Jak si toto nutkání uvědomit nebo si naopak uvědomit, že ho nemám a proč ho nemám, a učinit z toho téma našich diskusí a aktivismu?

Ráda uvařím nebo upeču těm, které mám ráda. Mám radost, když si pořídím domů novou kytku a ta pak roste. Chtěla bych ale, aby bylo více těch činností, včetně těch pečujících, které si sama svobodně zvolím, a ne tolik těch, které mi prostě spadnou do klína. Špinavé krky a uši mých dětí, špinavé nádobí a prádlo, rozlitá šťáva, na niž se všichni lepí, děti, které potřebují jíst. Můj vnitřní hlas má chvíli podobu učitelek a družinářek (co si pomyslí, až uvidí špinavý krk), chvíli autorit mého dětství („Terezo, utři to!“). Nebo mizí, protože ho nahrazují reálné požadavky dětí: „Mami, my máme hlad!“ Někdo ty svačinky udělat musí, i když už jsem i bez toho přepracovaná, unavená a nemám na to nejmenší chuť.

Revoluce začíná v kuchyni, to věděli už v devatenáctém století. Dnes je břemeno péče, pokud jste žena, matka, bez potřebného zázemí a podpory, finanční i emocionální, drtivé a vybírá si svou vysokou cenu – cenu zdraví, psychického i fyzického. Ale i když se horko těžko držíte ve střední třídě a máte partnera, který vše sdílí s vámi, tak je to břemeno únavné. Feministky devatenáctého století hlásaly, že bez promýšlení spravedlivější distribuce sociální reprodukce napříč společností a jejími institucemi nebude nikdy žádná žena ani žádná domácnost osvobozená. Daleko jsme se od té doby neposunuly. Ale i v naší minulosti se skrývají zajímavé pokusy, jak péči a domácí práci sdílet a distribuovat, na něž lze navázat. Kdo dobře nezná svoji minulost, jen opakuje stejné chyby. Zatímco čeká nádobí v kuchyni, prádlo v pračce a já jsem už dávno měla jít spát, dokončuji tento článek.