Vše, co používáme my lidé, odebíráme ze svého prostředí. Spojujeme a přetváříme život okolo sebe ve výrobky. Od farmaceutického průmyslu, inzulinu či paralenu po stavební materiál a telefony. Nic není možné bez zdrojů planety Země. Vyhledáváme a bereme konkrétní chemické prvky, preparujeme části živých těl, těžíme nerosty. Ekonomika založená na nekonečném růstu nás ale nutí brát stále více a vracet zpět méně. Kapitalismus prostřednictvím industrializovaného zemědělství usiluje o zvyšování výnosů z půdy a také si přivlastňuje právo rozhodovat za celé ekosystémy. Tato nerovnováha vede k současnému masovému vymírání druhů. Jsou peníze opravdu důležitější? Ty ale ztratí hodnotu, když dojde potrava. A bez jídla nemůže existovat žádná ekonomika, natož ta růstová.

Dlouhodobé vyčerpávání přírodních zdrojů vede k degradaci ekosystémů, ke ztrátě biodiverzity a k narušení regenerativních cyklů, které regulují množství oxidu uhličitého v atmosféře. Na rychle se měnící životní podmínky na planetě se většina organismů nestíhá adaptovat. Rostliny, na nichž je závislý náš potravinový systém, nepřežijí extrémní klimatické změny. Systém se pak zhroutí. Snaha vytěžit a sklidit maximum bez ochoty hojit prostředí po těchto zásazích ohrožuje nás všechny. Existuje alternativa? Je důležité znát i jiné způsoby nakládání s půdou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ takové, které fungují recipročně a nevedou k usmrcení všeho, co nám pomáhá žít. Ty jsou založené na vzájemnosti a neodlučitelnosti. Jedním z příkladů takové společné práce a vzájemné péče je agroekologie, která zahrnuje různé praxe hospodaření s půdou respektující ekosystémové vztahy, udržující biodiverzitu a odmítající logiku maximálních výnosů i koloniální ovládnutí půdy člověkem. Na rozdíl od biozemědělství (které je stále antropocentrické) prospívá agroekologie místnímu ekosystému mezidruhově, ne jen lidem.

Rozvrat společenství v půdě

Se slovem půda si většinou asociujeme úrodný kus země vhodný pro zemědělskou produkci. Často si představíme věc, která někomu patří nebo kterou si někdo nárokuje. My lidé, kteří chodíme po souši, půdu potřebujeme, abychom přežili. Nejsme ale jediné bytosti, jejichž životy jsou s ní nerozdělitelně spjaty. Je také domovem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místem, kde se rodí život a kam se tělo navrací. Půda je živoucím společenstvím organismů, jako jsou bakterie, řasy, houby nebo hmyz, jež rozkládají organické zbytky a zrecyklované živiny směňují s rostlinstvem.

Společenství lidí zná více způsobů obstarávání potravy. V současnosti je však industrializované zemědělství dominantním globálním potravinovým systémem, jehož principy směřují k nevratným změnám podmínek života na zemi. Zemědělství, i to nejšetrnější, je ve své podstatě vždy nějakou formou záměrného zásahu do ekosystémů v krajině. Ale kolonizační pohled na půdu a krajinu je pojímá pouze jako zdroj, ze kterého si lze brát navždycky, přestože to vede k jejich úplnému vyčerpání. Za tímto účelem jsou vysazovány monokultury rostlin, které nahrazují druhově rozmanitou skladbu lokálních ekosystémů. Z pohledu industriálního zemědělství je půda považována za neživou hmotu, kterou je potřeba zúrodnit vnějším zásahem, a to vše pro lidský rozmar. Industrializované zemědělství proto dodává do půdy živiny skrze průmyslově vyráběná hnojiva, což vede k přesycení a narušení přirozených procesů v půdě. Takové ošetření půdy má za následek rozvrácení společenství druhů posléze neschopných vzájemné spolupráce. Výsledkem je skomírající krajina, ve které schází biologická činnost. Mrtvo.

Rostliny se stávají závislými na syntetických látkách dodávaných pro falešnou prosperitu – prospěšnou jen lidem, nikoli rostlinám. Takové (ne)ekosystémy jsou náchylnější k nemocem, které industrializované zemědělství řeší chemickými postřiky nebo vysazováním geneticky upravených plodin, jež v půdě bez přidaných syntetických látek naopak nepřežijí. Většina prostředků uměle dodávaných pro zvýšení produkce je vyráběna z fosilních zdrojů a současný globalizovaný potravinový systém je tedy závislý na fosilním průmyslu. Pokud se však k půdě nepřistupuje z nadřazené pozice, je schopná vlastní regenerace a regulace. Odolnost totiž vzniká právě díky vzájemné spolupráci.

V průběhu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se dopady intenzivního zemědělství začaly viditelně projevovat v podobě do očí bijících změn v charakteru krajiny, která postupně ztrácí rozmanitost. Práci lidí nahradily stroje, ubyl hmyz a ptactvo. Jak ale přejít k odlišnému nakládání s půdou? Jednou z cest může být právě agroekologie.

Hojivé zásahy

Princip agroekologie (dále jen AE) vychází z přesvědčení, že zemědělství je a bude i nadále hlavním zdrojem potravin pro většinu lidské populace. Zároveň ale odmítá hierarchii peněz a potřeb člověka nad ostatními druhy, se kterými obýváme Zemi. Primárním cílem AE není pouze produkce potravin, ale spíše péče o sdílený prostor, a proto se extraktivní metody intenzivního zemědělství pokouší nahradit regenerativními a recipročními metodami spolupráce s místními ekosystémy. Plodiny důležité pro člověka tak nevytlačují druhy, na nichž jsou závislé další organismy. AE usiluje o začlenění lidských potravinových systémů do mezidruhově prospěšných vztahů. Z výše uvedených důvodů je proto mnoho činností, jež spadají pod AE, zaměřených na obnovu rozmanitosti struktury krajiny.

Lidé se v různých oblastech planety věnují zemědělství po tisíce let. Během této dlouhé doby vzniklo nepřeberné množství recipročních vztahů s půdou, které do ní navracejí část sklizně a ponechávají jí dostatek času k regeneraci. Tyto principy dnes souhrnně označujeme jako regenerativní zemědělství, které jsou součástí AE. V AE je důležitý vztah k půdě, který nutně dbá na to, aby všechny metody využívané při hospodaření s půdou byly prospěšné nejen pro člověka, ale také pro všechny další druhy ve sdíleném sousedství. Cílem AE je také náprava toho, co léta provádělo a stále provádí s celým environmentem nejen industriální zemědělství, ale vykořisťující systémy obecně. Jestliže byly zásahy do krajiny bezohlednými zemědělskými postupy a urbanizací pro místní ekosystém příliš vyčerpávající, mohlo to zamezit jeho přirozené regeneraci a mohlo dojít k tomu, že proces samovolné regenerace nikdy nenastane, Proto je třeba tyto regenerativní procesy podpořit různými hojivými zásahy.

Mezi taková opatření patří například výsadba menších hustých lesních porostů a druhově rozmanitých koridorů zeleně a budování mokřadů v zanedbaných územích, které pomohou obnovit migrační trasy druhů, a to i napříč městskou strukturou. V ideálním případě by mělo dojít k plynulejšímu provázání měst s venkovem a charakter zemědělsky obhospodařované půdy by se měl daleko více podobat komunitně sdíleným zahradám. V těch bychom měli*y najít pro člověka poživatelné rostliny, jakož i ty, které navazují vztahy s jinými organismy. Z našeho kulturního prostředí dobře známe houbaření, chození na borůvky či sbírání jahod v lese. Víme, že lesy mohou být místem, které nám poskytuje nutričně hodnotnou potravu.

Odolnost přichází se spoluprací, nikoli soutěživostí

Odolnost přichází se spoluprací, nikoli soutěživostí
Mezidruhová spolupráce počíná s naším prvním nádechem. Dýchat umíme sami od sebe, ale rostlinný svět je naším partnerem v této vrozené dovednosti. Naše srdce a další důležité orgány a tělesné funkce nemohou být naším vitálním, psychickým a spirituálním centrem, aniž by vdechovaly vzduch. Ani láska se nemůže dít bez dýchání. Rostliny absorbují oxid uhličitý a vydechují kyslík, produkují vzduch, který dýcháme, a poskytují nám plody, které jíme. Nic neprosperuje samo. Lesy, řeky, houby, zvířata, lidé –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ všichni existujeme v propojených systémech sdílení zdrojů, které zajišťují přežití. Vše závisí na kolektivní péči, a tudíž na ní závisíme i my. Podle Sophie Strand, autorky knih o ekologické vzájemnosti, musíme své kořeny spojit s jinými kořeny, jestliže máme přežít. Je škoda, že bychom až nyní měli* žít obnovováním spojení, jelikož naše kořeny vždy spojeny byly. Obnovování je ale nezbytné, protože jsme se dlouho odpojovali*y kvůli dualistickému rozdělování člověka a environmentu.

Rostliny vnímají vůně, světlo a dotek. Dokážou se učit, pamatovat si a komunikovat. Experimentální věda potvrzuje, že rostliny mohou pojímat své okolí i zpracovávat podněty. Rajčata dokážou rozeznat druhy stínů, slunečnice se během dne otáčí za sluncem a připravují se na jeho paprsky i v noci. Když rostliny dokončí svůj životní cyklus, bakterie a houby jejich těla rozloží a navrátí jejich prvky zpátky do půdy. Podobně se i naše těla po smrti stávají součástí tohoto koloběhu. Rostliny a zvířata nás učí, že odolnost přichází se spoluprací, nikoli soutěživostí. Stromy jsou sociální bytosti a interagují se svým okolím.

Máme však obavu, že je nemožné porovnávat se nebo identifikovat s rostlinným světem, stejně jako se zvířecím. Nemůžeme soucítit jen s něčím, s čím se identifikujeme. Tím, do čeho se vciťujeme na základě domnělých podobností, kterým přisuzujeme lidské rysy, se ale můžeme nechat inspirovat. Může nás to vést k dalším otázkám ohledně způsobu, jakým žijeme. Hledejme proto souvislosti a okolnosti, jež nás spojují, a zajímejme se o spolupráci. Kde všude a v čem spolupracujeme? Co nás dělá jedinečnými k doplnění celku společenství? Jak se navzájem ovlivňujeme?

Půda jako sdílený prostor

Abychom agroekologicky konali*y, musíme apelovat na to, aby bylo k půdě přistupováno jako ke sdílenému prostoru, jenž může být spoluužíván, ale ne vlastněn. Půda jako sdílený prostor by měla chránit lokální komunity před dopady globálních krizí. Zem je darem pro nás všechny –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a my jsme její součástí. Rozdělení půdy na soukromé pozemky, do nichž je veřejnosti přístup zakázán, je normalizované, kdežto půda patřící všem se zdá být v současné společnosti naivním snem. Je nicméně absurdní si kus půdy nárokovat, a o to víc absurdní ji pomalu nekonečnou extrakcí surovin umrtvovat. Naší zodpovědností je, aby se ekonomika stala natolik agroekologickou, že nebude existovat ekologická farma zacházející s půdou recipročně a hned vedle ní pole plné pesticidů, pomalu zabíjejících i vše v sousedství. Potřebujeme také přístup k semenům a sazenicím rostlin, které jsou adaptované na specifické lokální podmínky různých ekosystémů a které budou společně sdílené. V současnosti jsou semena většiny běžně pěstovaných odrůd plodin vázána vlastnickými právy a patenty biotechnologických firem, jež vyvíjejí odrůdy pro masovou produkci. Jejich semínkům chybějí vlastnosti, které by se vhodně doplňovaly s potřebami místa, kde jsou vysazována. Je zkrátka nutné sdílet a předávat si zkušenosti a dovednosti.

Kapitalismu se ale dá vzdorovat i drobnými činy. Je mnoho cest a přístupů, se kterými je možné začít téměř okamžitě. Můžeme třeba pěstovat rostliny či houby na malém kousku zahrady nebo v bytě, sbírat plody v lese, sázet ovocné stromy, přetvářet parky a travnaté plochy v komunitní jedlé zahrady. Je mimo jiné třeba vybojovat bitvy s korporacemi vlastnícími půdu, kterou pouze využívají k vlastnímu finančnímu obohacení na úkor nás všech. Potravinová soběstačnost představuje ohrožení pro globální kapitál. Proto je vhodné si v malém měřítku pěstovat vlastní jídlo a vytvářet prostory s původním rostlinstvem pro opylovače. Skvělou technikou, jež pomáhá revitalizovat monokulturní pole a přinést do nich rozmanitost, je házení semenných kuliček neboli semenných bomb. Jedná se o směsici půdy, jílu, kompostu a semen původních rostlin, které se v monokultuře usadí a přinesou jí nazpět to, co zde bylo uměle odstraněno. Vrátí jí život a spolupráci a tato infertilní půda může opět prosperovat. To jde ruku v ruce s takzvaným guerilla zahradničením.

Tento druh (převážně nočního a skrytého) zahradničení spočívá ve výsadbě plodin, rostlin či květin bez oficiálního povolení. Pěstujeme ve veřejném prostoru, na náměstích, v korporátních budovách, v opuštěných či nevyužívaných areálech, případně na soukromé půdě nebo v parcích. Jde o přímou akci nejen pro podporu přehodnocení vlastnictví půdy, ale také získání zpět země, jež byla „nesprávně využívaná“ či „zanedbaná“. Regenerujeme tedy pustá a opuštěná místa a přeměňujeme je na místa plná života a zeleně, která prospívají komunitě a prostředí. Guerilla gardening je nicméně také ilegální praktikou, za kterou můžeme být stíháni*y pro vandalismus. Jestliže ale chceme budovat reálnou rezistenci, guerilla gardening je její nutnou součástí. Může navíc poskytnout jídlo těm, kdo ho potřebují, pokud se rozhodneme sázet jedlé rostliny. Zároveň spojuje komunitu směrem ke konkrétnímu cíli: přinést život do metropole plné mrtvé hmoty.

Kdekoli je prasklina, zasejme do ní semena

Nebudeme želet pro praskliny impéria, ale zasejeme do nich semena. Beton praská, ale ne proto, že jsme odsouzeni k zániku, ale proto, že se kořeny odmítají podřídit. Je třeba přinášet vize, které žádný režim nevykoření. Hostilní architektura opovrhuje rozmanitým životem, opovrhuje poskytnutím potřebného lidským a taky víc-než-lidským bytostem. Vlčí máky v Palestině nás učí, co znamená takto vzdorovat, vzdorovat za každou cenu. Kvetou jako slib, červenají se jako krev padlých pro tuto půdu, kvetou pro ty, kteří na půdě zůstávají. Nesou s sebou vzpomínku na ty, kdo dali vše pro tuto půdu. Musíme přitisknout dlaně k půdě a snít v jazyce našich předků. Je nutné nejednat jinak než v zájmu půdy. Každý okvětní list je šepotem rezistence. Palestinské máky se neptají na povolení k růstu, stejně jako guerilla zahradničení. Nečekají na příměří. Kvetou v prasklinách okupace, ve stínu zdí, v srdcích každého dítěte, které sní o návratu. Bez ohledu na to, kolikrát byly pošlapány, spáleny a vyrvány z půdy, se z jara vracejí, tak jako naděje, jež odmítá zemřít. Zabíjení květin neoddálí jaro.

Snažit se aplikovat agroekologické principy se může zdát jako velký a nelehký úkol. Měli*y bychom se ale o vzpurném zahradničení učit. Pěstovat za každou cenu. Jsme odsouzeni*y ke spolupráci, jsme provázaní*é. Neoddělitelní*é. Je potřeba uvažovat nad tím, jak vnímáme vlastní spojení s přírodou. Nakolik jsou tyto myšlenky ovlivněny romantickým obrazem „divoké přírody“ jako objektu estetického potěšení? Nakolik naše činy ovlivňuje normalizace koloniálního vnímání půdy jako suroviny, kterou můžeme používat pro vlastní zisk? Agroekologické praxe nám ukazují realitu spojení s přírodou, realitu všudypřítomné mezidruhové spolupráce. Vědomí a představa toho, že jsme na sobě všichni*všechny závislí*é, nás směřuje k odolnosti. Skrze toto vědomí v nás klíčí semínko emancipace a vzájemné pomoci, a to i v rámci mezidruhové spolupráce. Věci málokdy chutnají a voní samy o sobě, protože věc, která je sama o sobě, neexistuje. Vzduch, který nevidíme, ale cítíme, obsahuje spolupráci nespočtu těl. Stejně jako vzduch, který se proplétá hmotou skrz naskrz, je svět propletený skrz naskrz činy. Jeden ovlivní druhého. Něco ovlivní něco dalšího. Můj nádech zprostředkovalo kolektivní tělo a výdech zpracuje též. Ve svém centru má vědomí spojení prostupující všemi sférami vztahu s půdou a bytím.