Když influencer Brooklyn Beckham, syn bývalé zpěvačky a současné návrhářky Victorie Beckham, v lednu na Instagramu napsal, že jeho původní rodina není tak harmonická, jak se zdá, řada lidí při čtení soucitně pokyvovala hlavou.

Tak rodinu si nikdo nevybírá…

V každý rodině je něco divnýho nebo něco, o čem se vůbec nemluví…

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém…

Vždyť ostatně témata, jak ve zdraví překonat rodinné sešlosti či jak dokonce přerušit některé rodinné vztahy, jsou v textech či v online prostoru čím dál obvyklejší.

Jak přerušit kontakt s rodinou…

Jak zvládat narcistického rodiče…

Jak přerušit mezigenerační trauma…

Nukleární rodina a její nukleární shity už dávno nejsou tabu. Stal se z toho obvyklý, skoro normalizovaný obsah. Jenže Brooklyn Beckham do svého vyznání přidal taky jeden konkrétní příklad. A sice větu o tom, že na něm jeho matka během svatby nevhodně tancovala. Že mu ukradla první novomanželský tanec.

A tady se otevřela stavidla a ven se vyvalily…

… spekulace…

… citace…

… videa…

Nekonečný proud legrácek o tom, jak ten tanec asi vypadal. Některé byly vtipné. Některé byly strašně vtipné.

A hlavně všechny byly únikem.

Internetovou full-time prací, která je stejně zábavná, jako je zbytečná.

Perfektní objekt pro kolektivní pozornost, která se může bezpečně rozlít.

Cizí rodina. Cizí tělo. Cizí trapnost.

Yay!

Je to jen další materiál

Jak píše Sara Ahmed ve své knize The Cultural Politics of Emotion z roku 2004, emoce nejsou pouze vnitřní stavy jednotlivců, ale pohybují se mezi těly, mohou přilnout k určitým objektům a dát jim tak význam. Těla podle Ahmed přijímají tvar skrze samotný kontakt, který mají s objekty a druhými. Ahmed to dále zpřesňuje tvrzením, že emoce cirkulují a hledají povrch, na který by se mohly přichytit. A některé „povrchy“ se k tomu hodí víc než jiné.

V případě Beckhamových se takovým povrchem stalo ženské tělo, tělo matky, ikony a celebrity, která je trochu neproniknutelná, trochu obdivovaná a především patří do docela jiného světa. Světa, kam se většina z nás podívá jen skrze přísně kurátorovaný obsah samotných celebrit na sociálních sítích. A tak poznámky Brooklyna Beckhama o nevhodném tanci jeho matky daly do pohybu cirkulaci emocí probublávajících smíchem. Nejdůležitější je, že v celém procesu nikdy nešlo o pravdu či řešení. Nejde o to, jestli video ze svatby potomků ze dvou miliardářských rodin někdy uvidíme. Jde o to, že je to událost, kterou lze takřka donekonečna sdílet, přesdílet sdílení, komentovat a komentovat komentáře o ní. A právě ženské tělo, tělo matky, tělo ženy, která svou formu, figuru přísně hlídá, kterou na konci devadesátých let v televizní show nutili, aby se postavila na váhu, a jejíž konfekční velikost či estetické úpravy jsou běžnou součástí bulvárního obsahu, se k takovému účelu hodilo perfektně.

Cože? Tak ona dělala něco, co se nehodí, něco, co se hodně nehodí?

V tom hluku a lomozu se tu a tam objevily pokusy pojmenovat obecnější tendence. Třeba to, jak se v rodinách projevují narcistické rysy či soupeření o uznání. Rychle však zapadly a pozornost se přesunula jinam.

Sara Ahmed ve svém textu Complaint as Feminist Pedagogy o životnosti stížností v akademickém prostředí ukazuje, jak instituce neutralizují stížnosti tím, že je pohřbívají v procedurách – stížnosti končí na „hřbitově stížností“. Ahmed cituje jednu z respondentek, která popisuje, že stížnost sice generuje materiál a papírování, ale ve skutečnosti se nic nemění. Je to jen soubor. Další materiál.

V digitálním prostoru funguje analogický mechanismus jako v institucích, o nichž píše Sara Ahmed. „Stížnost“ – nebo spíš kritika určitého jevu, jeho zasazení do kontextu – se tu však nerozpouští v byrokratických procedurách, ale v zábavě. Osobní výpověď o rodinné dynamice se mění v materiál pro humor, ironii a nekonečné variace téhož vtipu. Emocionální náboj se vybije v memech a komentářích, aniž by se cokoli skutečně posunulo nebo vyřešilo.

Přesně to se stalo i v případě Beckhamových. Místo aby se pozornost na chvíli zastavila u obecnějších otázek moci, hranic nebo rodinné dynamiky, které by bylo dobré prozkoumat, přeměnila výpověď v bezpečný objekt kolektivní zábavy. Smích, sdílení a komentování zafungovaly jako ventil, nikoli jako snaha porozumět hlouběji. Kritika či myšlení se nijak nerozvinuly. Namísto toho se prostě rozplynuly.

Zároveň sociální sítě nejsou jen prostorem, kde obsah konzumujeme. My ho svou samotnou aktivitou vyrábíme. Každý vtip, každá reakce, každé sdílení je drobný příspěvek do nekonečného proudu, který udržuje platformy v chodu. Právě tady se osobní výpověď definitivně mění v materiál – v něco, co je možné donekonečna recyklovat, aniž by to mělo následky pro ty, kdo z toho těží nejvíc.
Už na přelomu tisíciletí popsala teoretička Tiziana Terranova tyto online aktivity jako formu práce, která je zároveň dobrovolná, neplacená, příjemná i vykořisťující. Tehdy ještě bez sociálních sítí, ale s přesným vhledem do toho, co se později stane jejich základem. Dnes se tato logika ukazuje v plné síle. Každá kolektivní vlna emocí, každá „kauza“, každé krátké přichycení pozornosti generuje hodnotu. Nikoli pro ty, kdo reagují, ale pro platformy.

O dvacet let později, v knize After the Internet (2022), Terranova popisuje, jak se z tohoto principu stal základ celého kapitalismu platforem. Sociální sítě postavily svůj byznys na neustávající aktivitě. Každý komentář, každé sdílení, každý příspěvek generuje hodnotu. Ne ve všech případech pro uživatelstvo, ale vždycky pro platformy.

Internet se tak proměnil v typ infrastruktury, která organizuje naše sociální a ekonomické prostředí. Terranova píše, že technologická odvětví, která byla propojena s veřejnými či neziskovými institucemi, se proměnila v jedno gigantické obchodní a průmyslové prostředí. Terranova tím navazuje na svou starší teorii neplacené digitální práce a zároveň ji posouvá dál. Podle ní nejde jen o to, že uživatelstvo produkuje obsah zdarma, ale o to, že digitální technologie jsou stále hlouběji zapuštěné do našich životů. Čím více technologie prostupují přírodním, sociálním a ekonomickým prostředím, tím naléhavěji se objevují snahy přijít na nový způsob, jak obývat náš svět, jak se v něm pohybovat. Opakovanými úkony – scrollováním, klikáním, reagováním – se tato infrastruktura stále hlouběji a trvaleji propisuje do každodennosti. Spíš než společností se stáváme jednotlivci, kteří jsou propojeni sítěmi, které ale nespravujeme a do jejichž útrob a fungování nevidím

Malinkatý sabotážní akt

V situaci, kdy jsme neustále propojení, kdy u videa vydržíme sotva pár vteřin a kdy se AI stává natolik rozšířenou, že AI slop zaplavuje internet, se problém pozornosti znovu stává zásadním.

Filozof Václav Bělohradský upozorňuje na to, že s oslabováním role elit se oslabuje také schopnost společnosti rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným. V prostředí, kde všechno vypadá stejně důležité, se tak stává stále těžší společně uvažovat, hodnotit či prioritizovat. Jsme zahlceni a postrádáme měřítko.

Zároveň to, čemu věnujeme pozornost, není zdaleka jen problém nějaké disciplíny nebo time managementu. Nejde tady o to, jak dobře se dovedeme soustředit na práci. Jak moc prokrastinujeme. Ostatně prokrastinace je slovo, které je do jisté míry disciplinační.

Prokrastinuješ? No tak to prostě nedělej, ne.

Tady je deset technik, deset kurzů, deset zaručeně vyléčených exprokrastinátorů, kteří ti řeknou, jak s touhle drogou neproduktivních nemakačenků přestat. A jak se místo ní najet makáním.

Pro některé se přitom chorobné odkládání stalo jednou z posledních šancí, jak se cítit autonomně. Malinkatý sabotážní akt proti drilu permanentní dostupnosti, připravenosti a nonstop pozornosti.

Je to problém do velké míry feministický. Protože pozornost či dostupnost nejsou genderově neutrální kvality. Udržovat tok. Neztratit rytmus. Držet prst na tepu – něčeho. Neztratit povědomí. Neztratit styl. Neztratit se v zrcadlovém bludišti.

Kylie Jarrett ve svém textu Feminism, Labour and Digital Media: The Digital Housewife z roku 2016 píše, že digitální prostor přejímá logiku neplacených domácích prací. Jarrett popisuje figuru „digital housewife“ (digitální hospodyňky), která klikáním, sdílením udržuje v chodu online prostor sítí bez jakékoli odměny. Pozornost, kterou takhle pečlivá a přičinlivá „digital housewife“ směřuje a udržuje, přitom není jen abstraktní schopnost či kvalita. Je to velmi konkrétní každodenní práce přepočitatelná na hodiny. Práce, z níž je člověk unavený. Která ho často štve. A přesto scrollujeme dál. Protože samotný pohyb vytváří iluzi, že se něco děje. Že máme kontrolu. I když je to často kontrola především nad tím, jestli se na video podíváme jen pár vteřin, nebo ho rovnou přeskočíme.

AI obsah, který je v některých případech už dost věrohodný, že mate i „digital natives“ (lidé, kteří vyrostli ve světě technologií), a za nímž nestojí žádné hmatatelné autorstvo ani odpovědnost, rage bait, nekonečný proud reels. To všechno funguje jen za předpokladu, že někdo sleduje, reaguje. A tak se z pozornosti samotné stává zvláštní druh infrastruktury: něco, co musí neustále proudit, i když prakticky nikam nevede. Nedoscrollujeme na konec internetu, nenajdeme ultimátní radu, jak vyřešit: problémy venku, problémy uvnitř, jak na limerenci, situationship, rozchod, jak si poskládat vztahy s rodiči, vztahy s kámošstvem, jak jíst, jak cvičit, jak myslet, na co nemyslet.

Pozornost se tak mění v nekonečný pohotovostní režim. A tahle připravenost věnovat pozornost někomu, něčemu jinému než sobě není nahodilá či náhodná.

Zachytit změnu nálady svého protějšku. Uhasit napětí dřív, než přeroste v konflikt. Držet vztahy pohromadě, pečovat o ně. Pamatovat si biografie lidí. Blízkých, cizích. Být ve střehu, být připravená. Naladěná. Ačkoli pozornost není samozřejmě nijak přirozeně „ženská“, byla (a je) od žen často očekávána a vyžadována. A digitální prostředí tuto tendenci nepřerušilo, spíše ji rozšířilo, a to z intimního prostoru domácnosti a blízkých vztahů do veřejného prostoru sítí.

Z péče o několik blízkých lidí do péče o nekonečný proud cizích výpovědí, emocí a krizí. Pozornost se tu nestává jen individuální schopností, ale něčím jako morální povinností: reagovat správně, včas, citlivě. Nepropásnout. Neignorovat. Nebýt lhostejná.
Na českém Twitteru bývala jeden čas taková strašlivá tendence zkoumat, která veřejně známá osoba lajkovala který tweet – a proč. Teď je z Twitteru X, lajky lustrovat nejde a řádí tam chatbot Grok, kterého uživatelé mají hlavně na to, aby „svlékal“ fotky žen.

Easy time to be alive.

V tomhle pohotovostním režimu se emoce nezastavují. Musí proudit, musí se někam přichytit. Potřebují povrch, který je přijme a nebude klást odpor. Ženské tělo, tělo matky, je na to ideální. I když je to globální celebrita typu Victorie Beckham. Vždyť ostatně ta je na pozornost, na výsměch zvyklá. Musí být. A když se někdo tak vzdálený a perfektní dopustí excesu, emoce proudící kolem zrychlí, zesílí. Přichytí se na pár hodin, dokonce pár dnů. A pak se mohou zase rozvířit do jiných směrů.

Všechno funguje.

A zase bude další kauza.

Vždycky je.

Vzít si pozornost zpátky

Po světě sbírá uznání a ceny íránský film Drobná nehoda (2025), který bude od února ke zhlédnutí taky v českých kinech. Snímek je pozoruhodný z mnoha důvodů – uměleckých i politických. Ale zmiňuju ho proto, že obsahuje jednu scénu, která výborně ilustruje to, jak pozornost neovlivňuje jenom náš čas, ale taky to, jak vypadá samotná realita.

Hlavní hrdina se v jeden moment rozhodne neotočit za tím, čemu věnoval pozornost roky, co ho užíralo a co toužil vyřešit. V okamžiku, kdy zjistí, že jeho nástroje nestačí, použije jeden, který je ve skutečnosti nejničivější: nevěnovat záležitosti další pozornost. A celá věc se právě kvůli jeho rozhodnutí změní. Dost pravděpodobně trvale.

Možná je skutečně důležitější to, čemu pozornost věnovat nebudeme. Protože roztříštit ji do tisíců směrů je snadné, až děsivě. Ale nechat něco být, šetřit si pozornost, sílu, koncentraci a bdělost na něco, čemu sami přikládáme důležitost, to může být gesto odporu.

Pozornosti totiž není nekonečně. Na rozdíl od scrollování má svoje dno, vyčerpá se. Zhasne. Jenže zároveň se pozornost nečerpá rovnoměrně, nedochází všem stejně. Dojde dřív těm, od nichž se očekává neustálá dostupnost: v péči, ve vztazích, v emocionální práci, nově taky v digitálním prostoru.

Neotáčet se. Nesledovat. Nepřilnout. Neřešit za ostatní. V době, kdy všechno křičí a žadoní o pozornost, může být radikálním feministickým gestem právě tohle. Vzít si pozornost zpátky. A nechat některé ohně hořet a dohořet bez našeho zasahování, bez snahy je řídit nebo hasit.