Tohle je imitace sovy, která nemá ráda zkratky.

„World Health Organization.“

/

V čekárně nervózně posedávají skupinky lidí, očima těkají k velkým bílým dveřím v rohu. Místnost se zavlní v kolektivním pohybu, když se jejich klika stočí dolů. Dovnitř vplouvá elegantní kolie. Chvíli se rozhlíží, pak cílevědomě zamíří k malému dítěti opodál. Olizuje mu nos. Dítě psa objímá a ty se dojímáš. V tomhle útulku si psi vybírají lidi, čteš v popisku. Ok, tak slzíš. No a co. Svět dokáže být krásnej.

Kolie šťastně vrtí oběma ocasy. Děcko proplétá srst rukou se šesti dlouhými prsty. Osazenstvo čekárny se vroucně culí, usazené na svých třínohých židlích, čtvery ručičky hodin tikají v jediném ciferníku, podlaha se třpytí, ze stropu sněží, blýská.

Fakin AI reelska.

Scrolluješ dál.

Scrolluješ,

dál.

Začínáš se nudit. Možná bys mohl*a jít na Instagram?

Pak ti dojde, že už tam jsi.

/

Z tramvaje vyběhneš na poslední chvíli, dveře ti lehce přiskřípnou batoh. Rychlým tempem se snažíš pokořit eskalátor. Stříbrné vertikální proužky schodů sebou trhají jako při ranním ravu, motají ti hlavu a s každým krokem čekáš, až ti zamotají i nohy.

Telefon je venku, ještě než dosedneš na polstrovanou sedačku v metru. Typka z Oregonu našla na své zahradě kusy starého koberce, které se nedají vytáhnout z hlíny. Přidáváš se k desítkám tisíců lidí, které úpěnlivě sledují, jestli se jí to podaří. Co když je tam zabalené tělo, začíná se ozývat v nejlajkovanějších komentářích. Na Karláku narážíš do lidí, zakopáváš o schody, americká kriminálka na tvém displeji zatím v živém vysílání na TikToku posílá na místo psy a úředník před kamerou se tetelí z nárůstu sledujících.

Přepínáš mezi Instagramem, TikTokem a oficiálním vysíláním regionální oregonské televize. Oba vlčáci si ve vykopané díře sedli – z diskuse na Redditu víš, že to znamená přítomnost tělesných ostatků. Srdce ti buší, statisíce očí napojených na ty tvoje, jsi naživu.

/

„Dvě kapučína,“ prosí v kavárně obrýlený chlápek před tebou.

„Ballerina cappuccina,“ ujede ti, ale tvůj hlas zazní v harmonii s nízkým altem holky za pultem.

Zakřeníte se na sebe. Úsměvem těch, kdo sdílejí stejnou realitu. Stříbřitá nitka se plazivě stáčí od spánku dolů po tvém krku, kreslí spirály okolo ramen, obloukem se vyhýbá zákazníkovi před tebou, kroutí se přes bar a zamotává do blonďatých vlasů baristky.

Mycelium.

Patříš.

/

Patřím.

Kdy zažijete podobné napojení na svět jako při memování o finále Zrádců? Mia je sice fízlyně, ale sakra, to byla hra. Remixy outfitů Hradního pána, hot memy Macinky i ty zpropadené hlavy v záchodě dokážou utvářet náš sdílený svět i společný jazyk. Mně osobně taky často dodávají kuráž. Brainrot a memová kultura obecně totiž i z mocných vytváří jednoduché terče satiry a aspoň někde umožňují zažívat převahu. Ať se děje jakýkoli bullshit, sdílení vtipů o Křetínském nebo ICE s miliony lidí po celém světě mi říká, že v tom nejsem sama. Že na to nejsem sama.

/

Doma skopneš boty a ještě v oblečení padáš mezi peřiny. Těšíš se na knížku, ale ještě předtím si dáš pár půlminutových jednohubek na rozehřátí, ne?

Pět značek, které bys měl*a hledat na Vinted.

Mourovatá kočka klouže po podlaze a naráží do skla. Směješ se.

Americká policie nemá kapacitu vyšetřovat všechny případy vražd původních obyvatelek, čteš ve vesele barevné infografice zahraničního média.

Cos dělal*a v roce 2016, pamatuješ si to ještě? Čtyřicet vteřin sestříhaných srkání Slavoje Žižeka, levičácké ASMR. Okurkový salát na patnáct způs–

Haru haru, Joseon,
nový obličej Emmy Stone.

V kouscích starého koberce našli jenom rozbitou keramiku. Desítky policejních dodávek na záběrech opouštějí místo činu. Typka z Oregonu oznamuje nový kriminální podcast.

/

Je pozdě – 6, 7 – měl*a bys jíst. V palci máš křeč a venku zatím padla tma, zelenkavá od benzinky pod oknem. Před očima ti trošku mžiká. Se zavřením aplikace utichá i smích lidí z videa, jediné světlo v pokoji je pryč. Jsi sám*sama.

Vycházíš z ložnice, pomalu, po-ma-lu, týpek s dlouhými vlnitými vlasy ti dává rady, jak na nejlepší glambot video. Zamrkáš, je pryč. Chce to sprchu. Za chvíli už dřepíš ve vaně a proud vody ti natahuje vlasy, Osud Ofélie. Už prakticky neznáš ticho, v mozku ti problikává šum songů a hlášek.

„Abracadabra,“ říkáš svému odrazu v odtokové zátce.

„Abra unana,“ on na to.

/

Ráno otevřeš okno a položíš lokty do černého prášku na nikdy nemytém venkovním parapetu. V pavoučích větvích pod tebou pučí čerstvé listoví. Na chodníku se směrem k Folimance pohybuje promenáda psů.

pudl
buldoček
j e z e v č í k

Co teď asi dělá Nala Stomps?

Číslíčko u modro-bílé ikonky Signalu narůstá, připomínám vyplnění when2meet, bliká z dvanácti různých chatů. Pěst v hrudníku tiskne, až jí bělají klouby. Povolí, když se usadíš na gauč a necháš si rozstřelit mysl dětmi padajícíimi z kol a sestřihy SNL.

Do práce dorazíš pozdě a je ti to celkem jedno.

/

Je digitální eskapismus dílem ďábelských algoritmů, nebo splašené doby nutící nás všechny protáčet se v křeččím kole? Možná uroboros? Přesně ale vím, kdy takovou úlevu hledám. Když už nemůžu. Když jedna práce střídá druhou a druhá agenda třetí a moje mysl prahne po útěku z pekla kapitalistické námezdní práce a individualizované péče – uvařit pro sebe, vybrat svou malou kupku prádla, paralelně se svým sousedstvem v našich uzavřených domovech. Takhle jsme žít nikdy neměli*y. Můj seznam úkolů se obtáčí za roh, od pročtení metodiky přes praní po vyzvednutí nové občanky. Měla bych se objednat na gynekologii, ale měkký polštář krátkých videí je tu pro mě, abych aspoň na chvíli zapomněla.

/

Během dne tvůj feed přerušují půlminutové jednohubky reality. Po krátké poradě otevíráš aplikaci, ale byl*a jsi pryč moc dlouho, topíš se v páté vrstvě vtipu, a abys pochopil*a šestou, musíš se podívat na půlhodinové video na YouTube.

Četl*a jsi ten e-mail na svém počítači, nebo u někoho na stories?

Jak často myslíš na Římskou říši?

A byl to výfuk, nebo střelba?

/

Je půl druhé ráno a ty bys měl*a jít spát, víš, ty víš, že bys měl*a jít spát.

Ale.

Paní z Obuv Leda má pro tebe nové báječné botky, ke kterým se taky náramně hodí tahle hnědá kabelka!

Černá kočka klouže po podlaze a naráží do skla.

Sleduješ trajektorii kulky. Krev. Nic necítíš. You stupid bitch.

Zlatý retrívr klouže po podlaze, ale než narazí do skla, vystřídá ho vyhublý obličejík obkroužený kefíjou. Prosí. Lajkuješ video. Nic necítíš.

Zpoza tmavého okna v Nuslích se ozve křik a pláč. Prosí.

Nic
nic
nic
už
kurva
necítíš.

Ležíš a scrolluješ dál.

/

Nadměrná konzumace krátkého obsahu mi vaří mozek. Často mám problém vzpomenout si na slovo, dát dohromady větu. Ještě před pár lety jsem při sebemenším náznaku násilí odvracela oči. Nezvládala jsem se dívat na krev, trosky, chudobu, utrpení. Teď už nic moc necítím.

Na letargii ale není čas. Zdroje dál tečou zespoda nahoru, Palestinci*ky jsou každý den stále vražděni*y, nájmy pořád stoupají. Ano, někdy si poležím v posteli a budu koukat na týpka, který své tělo postupně photoshopuje do tvaru všech Pokémonů. A odmítám se kvůli tomu cítit špatně. Já ani ty si ale nemůžeme dovolit zploštit se a znecitlivět. Nechat své neurony zapadnout až na dno kompostu. Nebo se opít představou, že správnou kombinací memísků porazíme systém. Hurá do reality, posíleni*y klidně portfoliem vtípků s Melanií Trump. Tralalero tralala.