V evropském mainstreamu je Stepan Bandera vnímán jako prototyp fašisty, odsuzovaný za spolupráci s nacisty, podíl na holokaustu a vyvražďování polského obyvatelstva. Jako lídr radikálního křídla Organizace ukrajinských nacionalistů sice usiloval o nezávislý ukrajinský stát, svou vizi však zakládal na etnické čistotě. S tímto narativem o hrdinovi mého národa jsem se poprvé setkal, když jsem se ve svých 15 letech spolu s rodinou přestěhoval z Ukrajiny do menšího města na Ústecku. Odsuzující vyjádření mého okolí (především studujících místního gymnázia) mě přitom ze začátku udivovala, ne-li vysloveně štvala – pro mě byl v té době totiž Bandera symbolem nezlomnosti ukrajinského národa, jehož čest jsem už od raného dospívání vehementně bránil v diskusích s ruskými trolly na tehdy hojně používané síti VKontakte a jehož zarámovaný portrét byl přinejmenším v západní části Ukrajiny poměrně běžnou součástí interiéru průměrné domácnosti.

Potřeba bránit legitimitu ukrajinské národní identity se po Euromajdanu a zahájení okupace východní Ukrajiny projevila velmi viditelně. V mém okolí na Ukrajině se mosty a zábradlí barvily na modro-žluto a média plnila debata o legitimitě ruštiny. Důsledkem byl také vznik a expanze trhu s nacionalistickým zbožím. Jedním z klíčových symbolů používaných k artikulaci a prodeji příslušnosti k národu, společně s národní vlajkou či etnickými úbory, se stala právě tvář Stepana Andrijovyče Bandery a červenočerná vlajka Ukrajinské povstalecké armády. Například u nás doma jsme takový portrét měli na jedné z magnetek, jež zdobily naši ledničku.

Daddy Bandera a strategické mlčení o násilí

Každodenní ohrožení válkou, tendence vytvářet národní příběhy jako maskulinní hrdinské výpravy a internetová kultura se spojují do variací na „daddyho Banderu“. Přetváření národního diskurzu do podoby dekontextualizovaných memů umožňuje nahlédnout do všudypřítomné touhy pociťované zejména ženskou částí populace vůči historické postavě. Sexualizace Bandery či jiných více či méně problematických postav zároveň slouží jako nástroj utváření a vyjadřování identity „správného*správné“ občana*ky. Příkladem může být příspěvek na sociální síti Threads. Když se uživatelka sítě zeptala, koho po vzoru „Black girls“ a „Spanish girls“ oslovují jako „daddyho“ bílé holky, odpověď byla stručná: Stepan Andrijovič Bandera. Humornost tohoto momentu a jeho virální šíření ukazují na roli Bandery coby objektu touhy s otcovskými rysy. Definice ukrajinských žen jako „white girls“ navíc odráží snahu o utvrzování národa nejen kulturně, ale i etnicky.

Historik Stanislav Serhiienko v této souvislosti píše o civilizačním diskurzu a implicitně rasizující představě o Ukrajině jakožto „bráně Evropy“ před nedostatečně civilizovanými Rusy. Spojení Bandery s explicitně sexuálním „daddym“ si všímá i další ukrajinský historik Yevhen Yashchuk, a to v rámci komodifikace internetové kultury – konkrétně uvádí příklad látkové tašky s Banderovým portrétem a nápisem „Daddy Bandera“, kterou pozoroval na oslavách 32. výročí nezávislosti Ukrajiny ve Vídni. V kontextu internetového obsahu se ovšem, jak poukazuje Yashchuk, z postavy Stepana Bandery stává v mnoha případech „prázdné označující“ – historická postava, její život a činnost tak nemají žádné spojení s významy, které v těchto kontextech představuje. Uvádí například i použití „daddyho Bandery“ organizací Ukraine.pride, jejíž činnost (zejména hájení práv LGBTQ+ osob na Ukrajině) přímo odporuje krajně pravicovým představám o ukrajinské budoucnosti a Banderově odkazu.

Nekritickou adoraci nacionalistických hnutí v čele s Banderou navíc přímo podporuje stát: skrze školství, jehož cílem je formování patriotického občanstva, i politiku paměti (v posledních letech zejména přejmenovávání významných míst za účelem jejich „dekomunizace“). Podle Serhiienka je státem kontrolované vytváření národní paměti a identity v případě současné Ukrajiny poznamenáno potřebou formování příběhu o neměnném utlačovaném národu hrdinsky bojujícím o vlastní nezávislost. Tímto způsobem jsou veškeré dějiny různorodých a historicky proměnlivých území patřících současné Ukrajině sloučeny a uspořádány do příběhů, na které mohou být projektovány soudobé konflikty a nejistoty. Alternativní pohledy na historii pak vyvolávají podezření z „proruskosti“, tedy nedostatečně performované národní identity, která může potenciálně ohrozit celé národní společenství. Zajímavé v tomto kontextu je, že projekce současných konfliktů na minulost se zřejmě odehrává velmi genderovaným způsobem: společná identita je tak budována na základě zdůrazňování militantních maskulinních osobností, jež v těchto příbězích působí jako otcovské figury jednotlivých Ukrajinců*ek.

Nový hot daddy

„Objevte charisma Vovy Zelenského, ukrajinského hot daddyho,“ apeluje popisek pod tiktokovým sestřihem videí zobrazujících současného ukrajinského prezidenta. Volodymyr Zelenskyj se zřejmě stal dalším národním otcem, jehož fetišizace jakožto symbolu odvážné, ochraňující, ale i militantní maskulinity si již v minulosti všimla řada uživatelů*ek sociálních sítí. V době postupné ztráty zájmu západních médií o válku na Ukrajině, kterou v posledních letech vnímám, může být Zelenského maskulinita jednou z mála možností, jak na probíhající konflikt stále upozorňovat. Například jednání v oválné pracovně s Donaldem Trumpem bylo mediálně viditelné mimo jiné díky prezidentově netradiční volbě úboru, kdy místo očekávaného obleku měl na sobě rolák a kalhoty, čímž zároveň performoval určitý typ maskulinity ztělesňující ukrajinský odpor a označující nehierarchický vztah sounáležitosti s obyvatelstvem země.

Specifická „otcovská“ role Zelenského figury v ukrajinském národním diskurzu tedy zahrnuje citové vazby, přičemž prezidentovo vystupování umožňuje obyvatelstvu vyrovnávat se s obtížnými a nejistými podmínkami války kolektivně. Zároveň ovšem nový hot daddy tímto způsobem odvrací pozornost od řady neoliberálních reforem jeho kabinetu posilujících vliv trhu na všechny sféry života a naopak oslabujících legislativní ochranu pracujících. Zejména feminizované pečující profese (ošetřovatelství, práce ve školství a zdravotnictví, sociální práce aj.), jež jsou v kapitalistických ekonomikách obecně jakožto reprodukční činnosti podhodnocené, jsou přitom válečným stavem ovlivněny primárně.

Opomíjení pozice pracujících a jejich postavení ve válkou zasažené zemi se v kombinaci se silnou národní vůdčí postavou zásadně podílí na národních i mezinárodních představách o tom, jak odpor vůči ruskému imperialismu vypadá – jak poukazují některé ukrajinské teoretičky, máme tendenci akcentovat spíše aktivní zapojení do války vnímané jako především mužská záležitost. Činnosti častěji spojované se ženami, jako jsou reprodukční práce (starost o domácnosti, děti, osoby závislé na péči druhých), dobrovolnická činnost či organizace finančních sbírek, jsou z obrazů rezistence vyloučeny, ačkoli je na nich přežití ukrajinského obyvatelstva závislé stejně jako na bezprostředních bojích.

Každý národ má své otce

Národ a národní identity je tedy možné chápat jako proměnlivý a neustále se dotvářející soubor příběhů, na základě kterých se (ne)ztotožňujeme s určitými společenstvími lidí. V období války tyto příběhy často představují součást strategií přežití, které zprostředkovávají pocit sounáležitosti a mohou být pro jednotlivce*kyně i komunity jediným dostupným zdrojem naděje a sil bojovat dále. V tomto ohledu je důležité s pojmy, jako je „nacionalismus“, pracovat obezřetně. To platí zejména v kontextu některých západních levicových diskusí, které mají tendenci situaci na Ukrajině zjednodušovat. Často se zde setkáváme s neochotou uznat ukrajinské aktérství či tvořit sítě solidarity s ukrajinským obyvatelstvem, což pramení z nepochopení nuancí různých typů nacionalismu. Tento přístup, patrný například v odmítnutí účasti běloruského kolektivu ABC Belarus na evropských anarchistických akcích, může ve svém důsledku nechtěně reprodukovat narativy ruské propagandy a zkreslovat vnímání kulturního kontextu.

Klíčové tak je rozlišovat mezi etnickým a občanským nacionalismem neboli mezi tím, co polská filozofka Ewa Majewska v rozhovoru pojmenovává jako rozdíl mezi „vírou v právo státu na existenci a vírou v nadřazenost určitého národa“. Občanský nacionalismus v tomto rozlišení označuje první možnost, tedy v jistém smyslu volnější definici národa skrze občanskou roli, ne nutně etnickou příslušnost. Toto rozlišení je zásadní i pro interpretaci figury „daddyho“. Touha po národním otci či hrdinovi totiž odráží nacionalistická nutkání, která však v kontextu obranné války nemusí být nutně militantní či exkluzivní. Spíše než o agresivní vymezování jde o nástroj budování kolektivní identity a způsob, jak skrze fetišizovanou postavu ochránce společně prožívat a zvládat válečné nejistoty.

Ačkoli kolektivní identifikace prostřednictvím maskulinních příběhů o boji a dominanci může být účinnou strategií pro přežití i budování komunit, je nutné na tyto narativy pohlížet kriticky. Musím přitom uznat, že ačkoli mám k napadené zemi stále poměrně blízký vztah, moje pozice je specifická tím, že na Ukrajině již dlouho nežiji, a mám tedy od celé situace analytický odstup, jaký si lidé přímo každodenně ohrožení válkou nemohou dovolit. Je ale zásadní vnímat, jak podobné narativy znovuutvrzují určité typy hierarchií a jakým částem ukrajinského obyvatelstva slouží. Díky maskulinizovaným vyprávěním (nejen) o válce se posiluje hierarchie feminity a maskulinity, a to skrze zvýznamnění národních „hot daddies“ a souběžné přehlížení práce matek, sester, kamarádek a dcer podílejících se na odporu vůči okupaci.

Konstrukce ukrajinského národa jako jednotné skupiny se společným kulturním původem také dokresluje hierarchizované pozice Západu a Východu – ve svých snahách vyprávět vlastní příběhy jinak se Ukrajinci*ky identifikují s neproblematizovaným „civilizovaným“ Západem, čímž potvrzují představy o Východě dohánějícím západní pokrok. Jinými slovy, místo zpochybnění tohoto dělení přichází pouze geografický posun hranice mezi pokrokem a zaostáváním. Bandera i Zelenskyj v tomto pojetí představují strážce civilizovaného světa, kteří obranou proti ruské nadvládě symbolicky vyvádějí zemi z Východu směrem k vytouženému západnímu pokroku. Tato představa o civilizovaném světě, jehož součástí má Ukrajina být, je však navíc postavena na vytěsňování nositelů*ek menšinových etnických identit, jako jsou Romové a Romky. Jejich zkušenosti jsou v narativech o národních daddies strategicky opomíjeny. Nejde přitom jen o rétorický problém; tento diskurz má hmatatelné dopady, které se projevují například v diskriminačním zacházení s romským uprchlictvem na samotném Západě.

Národního otce má ale nakonec každý národ. Ve srovnání s ukrajinskou válečnou situací a nutností psát své dějiny skrze válku tak například český tatíček Masaryk působí značně kontrastním dojmem – oproti militantním figurám symbolicky bránícím svou zem i za použití násilí je česká maskulinita konstruována jako diplomatická, intelektuální a vyjednávající. V současnosti podobnými charakteristikami disponuje i Petr Pavel, jehož maskulinita se zdá být na internetu podobným způsobem sexualizována. Rozdíl mezi ukrajinskými a československými „daddies“ zároveň ukazuje, do jaké míry jsou národní mýty a od nich odvozené identity odrazem současné politické situace.

Potřebujeme národní maminku?

Navzdory nebezpečím idealizace Bandery či Zelenského dokazuje jejich popularita naléhavou potřebu tvorby a znovunalézání sdílených významů v časech války či jiných sociálních nejistot. Jak ale idealizaci často problematických postav překonávat, aniž bychom se připravili*y o úlevu, kterou nám poskytují? Na první pohled by cestou mohlo být objevování ženských historických vzorů, k nimž můžeme vzhlížet jakožto k národním maminkám-ochranitelkám. S touto myšlenkou se ovšem pojí několik zásadních problémů. Národy své ženské hrdinky povětšinou již mají, zejména v literárním kánonu, ty se ovšem nacházejí spíše na pozadí a v narativu zvýrazňují význam mužských postav. V ukrajinském kontextu lze jako příklad uvést spisovatelky Olhu Kobyljanskou a Lesju Ukrajinku. Ačkoli jsou obě významnými postavami národního literárního kánonu, jsou do něj včleněny spíše jako „doplněk“ velkých mužských autorů. Výklad jejich tvorby je kromě toho rámován skrze důraz na péči o ukrajinský jazyk a národní identitu, zatímco jejich dobová angažovanost ve feministických a jiných sociálních hnutích zůstává v tomto pojetí upozaděna.

Zásadnější problém však spočívá v tom, že prosté nahrazení mužského vzoru ženským nereflektuje vylučující povahu samotného budování národa jako jednolitého celku. Každý jednotící příběh, bez ohledu na gender ústřední figury, nutně vytěsňuje zkušenosti určitých skupin ve prospěch jiných. Prvním krokem k překonání tohoto „rodinného“ modelu by proto nemělo být hledání nových ikon, nýbrž zpochybnění jejich výsadního postavení a otevření dveří pluralitě příběhů vyprávěných z různých pozic. Ukrajinská společnost, jako každá jiná, již v současnosti sestává z různých sociálních skupin s často protichůdnými představami o svém původu či směřování; produktivní cestou tak je hledat v těchto odlišnostech styčné body. V duchu konceptu „rovnosti v odlišnosti“ Audre Lorde je namísto uctívání nedotknutelných symbolů třeba zaměřit pozornost na ty zkušenosti, které jsou dominantními narativy vytěsňovány. Právě to by nám umožnilo rozšířit definici hrdinství i na oblasti péče a reprodukce, jež jsou oproti vojenským činům přehlíženy.

Možnost artikulovat alternativní vize hrdinství, komunity a původu je ovšem vždy ukotvena také materiálně. Kolektivní identity se nevytvářejí izolovaně a s ohledem na zmíněné ukrajinské neoliberální reformy, které tvrdě dopadají právě na oblast péče a reprodukce, jsou možnosti utlačovaných skupin mluvit „za sebe“ o to omezenější. Organizace práce totiž přímo určuje, čí hlasy budou slyšet a čí umlčí vyčerpání z boje o přežití. Pluralita hlasů proto nemůže vzniknout pouze intelektuální reinterpretací historických postav. Z pozice západních emancipačních hnutí je naprosto zásadní vnímat a podporovat již existující „zbraně slabých“ – tedy neviditelné struktury, které drží společnost pohromadě, zatímco je naše pozornost upínána směrem k hrdinskému vyprávění o národním otci. Slovy Ewy Majewské tkví naděje v „rozrůstajících se sítích, které ženy a queer lidé na Ukrajině vytvářejí nejen ve vojenském kontextu, ale také v rámci sociální reprodukce a péče“. Skutečné bezpečí nám totiž nakonec neposkytne náruč idealizovaného daddyho, ale právě tyto sdílené sítě vzájemné solidarity.