Věnovat se palestinské otázce bylo v médiích vždy velmi obtížné, a to nejen na Západě; v České republice, která je politicky silně proizraelská, ještě o něco víc. Po říjnovém útoku z roku 2023 palestinských ozbrojených skupin Hamás a Islámský džihád na Izrael a následném vyhlášení totální války Palestincům v Gaze ze strany izraelské vlády jsem coby novinář a expert na téma tzv. Blízkého východu však prakticky okamžitě ztratil přístup do médií. Stalo se tak částečně kvůli mým komentářům na sociálních sítích o událostech v Gaze, ale nejspíš také proto, že mě veřejnost i redakce vnímaly jako propalestinského komentátora a analytika už předtím.

Není nutné jmenovat konkrétní média, která se ode mě distancovala ihned po událostech 7. října roku 2023. Chci spíše poukázat na dlouhodobý negativní trend. Redakce, pro kterou jsem dříve psal i několikrát měsíčně politické analýzy a komentáře k dění na celém Blízkém východě, se mnou ukončila spolupráci na základě tlaku ze sociálních sítí. Ostatní média mě začala spíše zdvořile odmítat. Některá odmítnutí dokonce zazněla s odůvodněním, že pro tuto tematiku, které se věnuji po celou dobu své publikační činnosti, nejsem vhodný. Od jednoho šéfredaktora jsem se při nabídce na text například dozvěděl, že jsem do problematiky příliš ponořený, nicméně že mnou navržené téma článku považuje za skvělý nápad, a proto ho zadá někomu jinému. Je to vlastně absurdní diskvalifikační argument, zvláště když se podíváme, co všechno je akceptovatelné v jiných případech. Pokud se jedná o otázky, které se nijak neprotiví českému politickému i mediálnímu establishmentu, jako je například vyjadřování se k válce na Ukrajině, není nijak diskvalifikující velmi emotivně zabarvený jazyk. Asi těžko si lze představit, že by komentátor a analytik specializující se na Rusko Michael Romancov přestal v médiích dostávat prostor za osobní příspěvky na sociálních sítích, ve kterých mimo jiné psal, že ruská armáda jsou prolhaní zmrdi.

Dopady těchto trendů jsem pocítil na vlastní kůži během událostí největšího násilí vůči Palestincům od Nakby. Bylo pro mne těžké tyto reakce přijímat, v celé situaci jsem se cítil osamělý a umlčený. Zároveň jsem sledoval další případy, kdy lidé byli propouštěni nebo vytlačováni z velkých světových médií – například Mehdi Hasan z korporátního kanálu MSNBC News a mnozí další. I díky tomu jsem se snažil celou situaci nebrat tolik osobně. Ostrakizace propalestinských expertů a expertek je navíc jen slabým odvarem toho, co palestinská populace zažívá na okupovaných územích, včetně novinářů a novinářek, které Izrael cíleně likviduje dokonce fyzicky. Západní státy, jež podporují Izrael vojensky i rétoricky, nevyhnutelně uplatňují podobné mechanismy i vůči kritickým hlasům z politiky, médií a aktivistických hnutí. Na mediálním poli dlouhodobě funguje to, co popsal Noam Chomsky ve svém díle Manufacturing Consent (Výroba souhlasu, 1988), tedy vytváření souhlasu se západními mocenskými narativy.

Hold autocenzuře?

Spouštěčem ukončení mé dlouhodobé spolupráce s daným médiem byly mé příspěvky na sociální síti X k bombardování nemocnice al-Ahlí, o němž informovala nejen anglicky psaná al-Džazíra, ale také CNN a Česká televize. Krátce po této události přišla izraelská vláda s verzí, podle které za oběti v nemocnici na severu Pásma Gazy nese odpovědnost palestinská ozbrojená skupina Islámský džihád, nikoli izraelská armáda. Česká televize krátce poté upravila svou původní zprávu, podle níž Izrael zasáhl nemocnici, a nově uvedla, že pravděpodobně šlo o palestinskou raketu. Po několik dní jsem pak čelil velkému množství hrubých urážek na sociálních sítích i v soukromých zprávách, a tak jsem se nakonec za svůj komentář veřejně omluvil. Dodnes se s naprostou jistotou neví, kdo nese odpovědnost za úder na nemocnici al-Ahlí. S určitostí to neví ani organizace jako Forensic Architecture nebo Bellingcat, kterým je blízký prozápadní politický postoj. Je však nutné mít na paměti, že podobná vyjádření jsou ze strany Izraele běžná i v případech, kdy je prokazatelně odpovědná izraelská armáda. Stejně tak je důležité připomínat, že v Gaze byly vybombardovány téměř všechny nemocnice, úplně nebo alespoň částečně.

Jak izraelská genocida v Palestině sílí, do médií se sice dostávají kritické hlasy, často však až za cenu kompromisů. Od počátku současných událostí v Palestině mě nejvíce mrzelo, že jsem nedostával prostor nabídnout analytický vhled, ačkoli dříve to možné bylo bez větších překážek. Ve veřejném prostoru se přesto dál šíří dezinformace a chybějí i ta nejzákladnější fakta o palestinské politice posledních dekád. Po ztrátě přístupu do médií se mé veřejné vystupování omezilo převážně na sociální sítě, s výjimkou několika textů a vystoupení na panelových diskusích. Prakticky každá informace, kterou jsem se snažil do veřejného prostoru vnést, vyvolala buď ad hominem útoky, nebo obvinění z podpory terorismu či antisemitismu.

Koncem roku 2024 jsem se stal terčem urážek v pravicovém podcastu Insider, kde mě šéfredaktor Michal Půr v několika minutách označil za „krále českých antisemitů“ a glosoval, že je skvělé, že se mé osoby médium konečně zbavilo. Účastníci podcastu pak ironicky přikyvovali, že „pravicový Twitter zachraňuje média tohoto typu“. Toto nebyla moje jediná konfrontace s vlivnými mediálními osobnostmi během genocidy v Palestině. Když jsem na síti X informoval o zavraždění palestinského profesora anglické literatury Rifa’ata al-’Aríra, Martin Veselovský z DVTV na můj příspěvek reagoval sdílením postu, v němž Rifa’at zesměšňoval dávno vyvrácený hoax o upečení izraelského dítěte v troubě. Veselovský ve svém příspěvku nejen bagatelizoval vraždu palestinského akademika, ale také zpochybňoval mou odbornost v dané oblasti. Pokaždé když se mě osobnosti s velkou sledovaností snažily znevážit, následovala lavina nenávistných reakcí, od nadávek přes přání újmy na zdraví až k přímým výhrůžkám.

Opakovaně jsem proto uvažoval, zda jsem se od začátku genocidy v Palestině neměl snažit psát s větší autocenzurou. Dokonce jsem v soukromém rozhovoru s šéfredaktorem onoho média přiznal, že lituji některých emotivnějších komentářů na sociálních sítích. Je však nutné říct, že by to pravděpodobně nic zásadního nezměnilo, neboť rozhodnutí týkající se mé role v psaní o palestinské otázce bylo zjevně učiněno už dříve. Vybavuji si například jeho reakci na jízlivou otázku ihned po 7. říjnu ze strany jednoho uživatele sociálních sítí, zda se budu záležitostí nadále zabývat. Šéfredaktor mu tehdy odpověděl, že jsem pro ně k tématu nikdy moc nepsal a že se jím primárně zabývá nejmenovaná redaktorka. Už toto popření ve mně posílilo přesvědčení, že mé veřejné vyjadřování k tématu po 7. říjnu nemuselo být jediným a zásadním důvodem, ale spíše předběžným distancem redakce od jejího spolupracovníka. Toto médium se navíc na několik týdnů po tragických událostech v Izraeli zcela zřeklo objektivního úzu v informování o Izraeli a Palestině. Tím je nepoužívat pro Hamás vágní politickou nálepku „teroristická organizace“, což je základní pravidlo objektivity nejen ohledně Izraele a Palestiny, ale i dalších ožehavých témat ve světě.

Novinářska jednota, když je ve hře antisystém

Překvapila mě také absence podpory ze strany novinářů a novinářek, s nimiž jsem dříve spolupracoval. Obrovskému množství urážek a pomluv o mé údajné antisemitské motivaci jsem v českém publicistickém prostoru čelil po dlouhou dobu prakticky sám. S jistou ironií jsem proto sledoval náhlou vlnu solidarity s novinářkou Apolenou Rychlíkovou, když čelila útokům příznivců předsedy Motoristů Filipa Turka po zveřejnění investigativní reportáže o jeho sexuálním násilí. Rychlíková byla přitom dlouhé roky zesměšňována a líčena jako extremistka, když psala o levicových tématech. Nemohu se zbavit dojmu, že tentokrát solidarita ze strany pravicového a provládního mediálního i politického spektra přišla právě proto, že novinářka čelila antisystémovým a potenciálně proruským vlivům.

Tím Apolenu Rychlíkovou rozhodně nekritizuji, její investigativní práce ohledně sexuálního násilí Filipa Turka je hodna uznání a solidarita s autorkou byla namístě. Bohužel však něco podobného nemůžeme od nejširší novinářské veřejnosti očekávat, pokud jejich kolegové a kolegyně zrovna kritizují Západ a jeho spojence. Nemá smysl podléhat sebelítosti a musíme počítat s tím, že při kritice systému se bude jemu nakloněná novinářská obec bránit nevybíravými prostředky. Na druhou stranu se domnívám, že je důležité tyto mechanismy věcně popisovat. Neboť takový strach a opatrnost, jaké zavládly po událostech ze 7. října v Izraeli a Gaze, si jen stěží vybavuji.

Za pozitivní příklad novinářské sounáležitosti považuji otevřený dopis vyzývající k solidaritě s palestinskými novinářkami a novináři v Gaze, který publikoval Deník Referendum. Podepsalo jej 262 českých mediálních pracovníků a pracovnic krátce po izraelském cíleném útoku, při němž byl usmrcen prominentní reportér al-Džazíry Anas aš-Šaríf a dalších pět žurnalistů. Tato výzva však také vyvolala kontroverzi a někteří čeští žurnalisté a žurnalistky cítili potřebu se proti dopisu vymezit. Trnem v oku se stala především reakce novinářky Silvie Lauder z deníku Respekt. Fakt, že výzvu nepodepsala, by zřejmě nikdo neřešil, ona sama však cítila potřebu vysvětlit, proč tak neučinila. Na svém facebookovém profilu uvedla, že se v tématu neorientuje a že prochází psychickými obtížemi. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale právě sebelítost spojená s neschopností jasně odsoudit zjevné zločiny je něco, co nás provází po celou dobu genocidy v Gaze.

Každý má plné právo chránit své psychické zdraví a pohodu. Zároveň je ale možné zvolit mlčení, místo aby argumentace nakonec bagatelizovala utrpení novinářů a novinářek v Gaze, kteří jsou cíleně likvidováni izraelskými údery, a vytvářela klamný dojem, že jde o složité či nejednoznačné téma. Podobně problematické výroky si stěží umím představit po chladnokrevném masakru redakce Charlie Hebdo v Paříži v roce 2015. Ambivalentní vyjádření k bezpráví na palestinském obyvatelstvu často získávají pochopení od kolegyň a kolegů z mediálního mainstreamu, včetně těch kdo otevřeně zpochybňují izraelské násilí na Palestincích. „Útočí na mě jak jedna, tak druhá strana“ je častá fráze liberálně orientovaných členů a členek politických i mediálních kruhů. V tomto smyslu se vyjadřovaly mnohé podpůrné hlasy pro novinářku Respektu. Dávat na stejnou úroveň kritiku ze strany lidí, kteří se stavějí proti genocidě, a těch, kdo ji podporují, je projevem čistého morálního relativismu. Za zvlášť nevhodné navíc považuji, když si veřejné osoby vynucují solidaritu se svým rozhodnutím stát uprostřed mezi podporou bezpráví a odporem proti němu.

Jak pokračovat dál?

Bohužel nevidím žádné pozitivní náznaky, že bychom se z genocidy v Gaze jakkoli poučili jako mediální komunita – a to ať už jde o násilí vůči palestinské populaci, nebo o očerňování těch, kdo se k tomu vyjadřují. Někteří komentující změnili tón a budou se moci v budoucnu tvářit, že během těchto hrůz nestáli na špatné straně dějin. Bez skutečné reflexe však hrozí, že se v příští podobné situaci bude všechno opakovat. Jít s proudem veřejného mínění a následně se pokoušet zachránit si reputaci, když jsou hrůzy očividné, je nejjednodušší cesta, která zároveň nijak nepomáhá kultivaci veřejné debaty či novinářské práci.

Je potřeba zachovat žurnalistické standardy i v období, kdy je kontroverzní už jejich samotné dodržování. Tím mám na mysli používání objektivního jazyka a vyhýbání se politickému nálepkování stran ozbrojeného konfliktu. V časech silně vypjatých emocí veřejnosti bych rád viděl větší solidaritu alespoň mezi levicově orientovanými médii a podobně smýšlející novinářskou obcí v českém prostoru. Nechat se zastrašit totiž ničemu nepomůže a ústupky či autocenzura vedou jen k tomu, že si mainstreamová a pravicová média budou dovolovat stále víc. Jedinou smysluplnou reakcí na podobné urážky vůči jednotlivcům, ale i nátlak vůči médiím obecně je podle mě pokračování v samotné publicistické práci: nadále psát, kriticky zkoumat události a pravidelně přispívat do veřejné debaty. Je nezbytně nutné také dávat hlas Palestincům v médiích. Vytrvat i přes kritiku a nepoddávat se tlaku je totiž jediné možné východisko.