Práce bolí, zrada pálí a svět kolem se zdá stále víc v háji. Frustrace vychází z absurdního chování elit, jejichž rozhodnutí často lámou životy těch, kdo se sotva drží nad vodou. Ve stínu změn zákonů, moralizování v médiích a nekonečné řady falešných grafů však běží konkrétní osudy lidí. Jejich životy odhalují cenu nerovností a ukazují, proč touha po spravedlnosti nabývá tak silné a někdy i nebezpečné podoby. Abychom lépe porozuměli zklamané a naštvané části české společnosti, v textu (kurzivou) sledujeme autofikční příběhy Hany, Ludmily, Matyáše a Luboše – jména anonymizujeme, všechny výpovědi ale vycházejí z reálných událostí, prozaické psaní je pouze uspořádává, aby publikace tohoto článku neublížila žité realitě zmiňovaných. Drobná vítězství i porážky jsou totiž v ohrožení a každý den přinášejí bolest a hněv, který se hromadí a hledá cestu ven. Touha po pomstě se stává přirozenou reakcí. A přesto je tu prostor pro jiné cesty, které mohou skutečně zlepšit životy lidí, jejichž hlasy dlouho nikdo neslyšel.

Max Haiven, marxistický teoretik a organizátor pracujících proti společnosti Amazon, ve své knize Revenge Capitalism (Kapitalismus pomsty, 2020) vysvětluje, jak se pojetí pomsty poražených vyvíjelo napříč historií. Kořeny problému vidí již v začátcích formování liberalismu, který pomstu vnímal jako proces ohrožující společenský řád a legitimitu stavěl na démonizaci různých snah odporu. Mstít se či stěžovat si na útlak se tedy nesmí – pomsta proti utlačovaným se naopak stává legitimním procesem. Stmeluje totiž menšinu v pozicích moci tváří v tvář většině žijící v nevyhovujících podmínkách. Je prostě potřeba si na ně ukázat, odsoudit a povýšenecky vysvětlit, co udělali špatně a jak mají žít. Měli se lépe učit, víc se snažit, rekvalifikovat se, být finančně gramotní, přestat kouřit, investovat a odkládat si tisíce měsíčně. Hlavně v klidu! A jaký systém? Stejně si za to mohou sami – proč prostě nejdou do práce jako my? To ještě nevědí, že „oni“ jim to brzy jednoduše vrátí zpět.

Hana byla za svůj skoro sedmdesátiletý život jednou v hlavním městě, v zahraničí nikdy. Žije daleko od geografických i ekonomických center – celý život pracovala rukama. Právě její ruce budovaly státní lokální průmysl, stejně jako později ten soukromý nadnárodní, a přestože směr zisku z této práce se změnil, její život se nezlepšil. Když její manžel začal pít, krást, prodávat věci a bít ji i děti, nikdo jí nepomohl. Ani starý, ani nový stát a zahraniční zaměstnavatel už vůbec ne. A přesto stále pracovala stejně usilovně. Co jí zbývalo? Pár věcí vlastně ano: bolavá záda, natržené svaly, namožené klouby a tlukot vynechávající srdce ve stáří. A důchod pár tisíc.

Jak mohou lidé jako Hana dosahovat splnění svých požadavků? Mohou si vůbec dovolit nějaké mít? Haiven v knize sleduje i Engelsovo pojetí pomsty v době průmyslové revoluce, které stojí proti individuálnímu odporu v buržoazních institucích jako stát a trh. Obrací ji od individuálních násilných aktů ke kolektivní a třídně uvědomělé vzpouře. Haiven tak popisuje například antikoloniální boj obyvatel*ek Haiti, jejichž „nejdůležitějším aktem pomsty nebyly krvavé odvety proti otrokářům a jejich funkcionářům, ale akt, kdy se sami prohlásili za přátele a bratry a nahlas promluvili proti kolonizátorům“. Násilí je zásadní, pouze pokud je součástí koordinovaného plánu změny socioekonomických vztahů. Pomsta, zobrazená elitami jako emotivní individuální akt, má být společným revolučním procesem. Jak si tyto teoretické závěry povídají s realitou východoevropské semiperiferie?

Osudy ztracené vlivem státu a trhu

Sestra Ludmila si posledních pár desítek let zažila své –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a roli v tom snad víc než změna režimu hrálo vyloučení. Její příběh jako byste vystřihli z nějaké učebnice oboru sociální práce: několik onkologických onemocnění vystřídalo narození zdravotně znevýhodněného vnuka, nedostupné bydlení pak vyhnalo obě rodiny do sdíleného starého statku. Alkoholismus typický pro obyvatelstvo regionu se nevyhnul ani jejímu osudu: pro manžela Karla, řemeslníka od rána do večera na stavbách, byl logickým útěkem od smutné reality. Nestalo se tak náhodou, všechny okolnosti podpořilo také odebrání invalidního důchodu posudkovým lékařem a nízký příspěvek na péči o vnuka. Když si života v domě pod kopcem všiml starosta a uspořádal sbírku, Karel vyhnal dárce*kyně na dvě doby. Přece si dokážou pomoct sami!

Pomáhat si je přece zakázané – každý to musí zvládnout sám. Osobní odpovědnost si zvnitřňujeme všichni. Každý sám za sebe a všichni proti někomu: podobné vztahy k pomstě, jaké popsal Haiven, dokážeme vysledovat i v současném politickém systému. Strany napříč politickým spektrem utužují svou moc poukazováním na společného nepřítele – a představují jej jako démona. Tento fenomén je již i politology*žkami středního proudu popisován jako zásadní prvek krajně pravicového populismu, jeho strategie ale začíná přebírat i „demokratický“ střed. A když tak lidé s podobnou zkušeností jako Ludmila nebo Hana –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy lidé, kterým vývoj po roce 1989 nezajistil ani výhled důstojného života –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ využívají možnosti vyslovit se proti, jsou uráženi, shazováni a zesměšňováni.

Slova jako dezolát se za poslední roky stala obyčejnou a legitimní součástí veřejné debaty a místo otázek na kořeny politických názorů nabídla jen další vyloučení ze společnosti. Nedávno vydaný dokument Robina Kvapila Velký vlastenecký výlet naivně ukazuje základy podobných přesvědčení. Film sledující cestu tří lidí s odmítavým postojem k válce na Ukrajině je pro tento text důležitý spíš tím, co nezobrazil: jak popsala pro Alarm ve své recenzi Ema Fischerová, Kvapil krom pár kusých představení nenabízí žádný vhled do sociálně-ekonomického zázemí aktérů. Doufá naopak v přesvědčení lidí, již věří „dezinformacím“, takzvanou tvrdou realitou. Kvapilovo pojetí „faktů“ se ale k většině české populace dostává přes mediální prostor, kde obsah, jejž 70 % obyvatelstva pravidelně sleduje a přejímá, produkují dohromady čtyři oligarchové, nebo dokonce aktéři napojení přímo na ruský stát. A právě zde je zakopaný pes vztahu českých elit k pomstě „těch druhých“. Jaké možnosti jim pak zůstávají?

Syn Matyáš raději před situací doma utekl do zahraničí, pracoval všude možně: ve skladech, továrnách na součástky, automobilkách. Bydlel na ubytovnách, ve sdílených bytech s dalšími lidmi z východní Evropy. Pro ty ale začalo být v zemi stále méně a méně místa, naopak útoky a negativní nálady narůstaly. Návrat domů pro něj ale také neznamenal výhru, přišla totiž otázka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kde tady najít slušnou práci? A už to zase jelo: další výroba, tentokrát jiného typu součástek, postávání u chemických reakcí v ochranných oblecích, které oči před poleptáním stejně nezachrání. Konec všemu přinesl až německý vlastník dříve tradičního závodu v regionu, jehož nároky na stále větší intenzitu provozu pro Matyáše znamenaly takové zranění ruky, že nedokázal pracovat už ani pásu, nebyl schopen zvednout ani jedinou krabici. Kdyby matka Hana za normalizace nepostavila dvougenerační dům, kdo ví, co by s nimi bylo.

V zemi, kde je ohroženo chudobou 62 % samostatně žijících seniorek, 43 % samoživitelek, 30 % studentek a kde 20 % lidí nemá na nenadálý výdaj 15 tisíc korun, se totiž o racionálním základu politických názorů nemůžeme bavit. Pokud nejsou moje základní životní potřeby naplněny, reakce na politické dění bude vždy podobná té „emotivní individuální“, kterou popisuje Haiven. Ani rok 1989, ani vstup do Evropské unie, ani události posledních let nepřinesly těmto lidem změnu k lepšímu. Naopak: vlády pod heslem vyrovnat státní rozpočet reálně jen přispěly k násobení majetku nejbohatších Čechů. Nespravedlnost je tedy jasná, otázkou ale zůstává: Jaká forma pomsty je dostupná a pro koho? Kdo si může dovolit se mstít a jak?

Politika hněvu a populistická strategie

Politické násilí po světě roste – kdo ale vůbec určuje, co se pod tímto pojmem smí skrývat? Dva specifické příklady z nedávné doby ukazují, jakou roli ve vnímání odplaty hrají politické konexe a mediální reprezentace. Vražda Briana Thompsona, generálního ředitele United Healthcare, údajně provedená Luigim Mangionem, možná do veřejné debaty letmo nadnesla otázku nelegálního a často smrtelného chování soukromých zdravotnických pojišťoven. Stála ale také na odsouzení vraždy jako neobhajitelného násilného aktu: tomu odpovídalo i výjimečně agresivní chování orgánů činných v trestním řízení směrem k Mangionemu. ⁠⁠Nad zabitím CEO s čistým jměním 43 milionů dolarů je potřeba se pohoršit, zatímco pojišťovna bude nadále odmítat 32 % žádostí o proplacení medicínských zákroků.

Při nedávné vraždě pravicového politického komentátora Charlieho Kirka je pak otázka, na kom je morální se mstít násilnou cestou, ještě viditelnější. Kirk veřejně šířil nenávist vůči trans lidem, queer komunitě, lidem vyznávajícím islám, či dokonce přímo podporoval koloniální politiky Izraele. Média, politici*čky či veřejné osobnosti přesto mluví o aktivistovi hlavně jako o manželovi, otci dětí a pláčou nad jeho ztrátou. A co stovky tisíc dětí v Palestině, jejichž zabíjení Kirk podporoval? Co o nás vypovídá, že více smutníme nad smrtí generálních ředitelů a politických komentátorů?

Revoluční potenciál současných atentátů na lidi v pozicích moci zůstává nejasný. Kirkův vrah sice na kulkách (neznámo proč) citoval partyzánskou píseň Bella Ciao, jeho osamělý čin ale může spíše uspokojit už radikalizované než vést ke změně. Z dostupných zdrojů víme, že Luigi Mangione se neprezentoval jako komunista, socialista, nebyl součástí žádného konkrétního hnutí. Šlo o údajného útočníka z dobře situované americké rodiny podnikajícího v nemovitostech, který trpěl chronickou bolestí zad. Na jednu stranu nám to může ukázat, jak radikálním se může stát politický odpor i ve středním proudu, pokud zažijeme opravdové systémové násilí na vlastní kůži. Také se však opět ozývá Haivenovo pojetí smysluplnosti násilí jako součásti kolektivního plánovaného odporu, jež klidně může obsahovat prvky násilné pomsty.

Morálka a legitimita jsou v takových případech zásadní. Často dochází k paradoxnímu odsuzování činů vládnoucí třídou, zatímco její vlastní násilné politiky jako by neexistovaly. Podobné útoky totiž nejsou ničím novým. Partyzánské hnutí napříč Českem i Slovenskem bojovalo proti fašismu za vidinu jiného světa, Národní osvobozenecká fronty Korsiky prováděla bombové útoky za autonomii proti koloniální nadvládě a NATO – obě z rolnických pozic. Italské Brigate Rosse začínaly svůj násilný odpor vůči kapitalismu v továrnách Milána a Turína v koalici studentstva a dělnictva. Současné dění v Nepálu pak odhaluje, jak se může v časech krize hnutí mladých dostat od zapálení parlamentu k discordovému referendu o zvolení nového premiéra. Všechny tyto akce násilné pomsty se staly součástí organizované strategie odporu za systémovou změnu. Pro současné levicové hnutí ale nejsou typické –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a pro pracující jsou tyto formy pomsty samozřejmě kvůli etickým, finančním či praktickým otázkám úplně nedostupné. Nasnadě je alespoň to jediné limitované politické právo, které mají. Je čas jim to všem u volebních uren natřít.

Jaká alternativa zbývá?

Bratr Luboš si cestu z regionu našel jednoduše: svatbou. Brzy se ale ukázalo, že se svým vzděláním ani v novém městečku lépe nepořídí. Výchovu dětí střídalo pokřikování „Baník, pyčo!“ a „Baníčku, my jsme s tebou!“, nesoucí se každou pozdnější hodinou na místních oslavách. Ruku v ruce s tím šly požadavky na „Čechy Čechům!“ či osahávání různých přítomných žen. Když začal mít problémy s nohou, čekací listina na operaci se táhla dva roky. „Nebo se můžete rovnou objednat do mé soukromé kliniky, pane, vzal bych vás hned,“ nabídl doktor. Operace by ho vyšla na třicet tisíc – tolik neměl. A tak teď kulhá, i když si celý život poctivě platil zdravotní pojištění. V neděli jako brunch noční dvanáctku v továrně na hliníkové odlitky – a s vnoučaty na procházku už skoro nechodí.

Normy české zastupitelské demokracie, prezentované „demokratickými“ stranami, tak trochu říkají, koho je a koho není správné volit. Pro velkou část lidí zůstaly pouze škrty ve veřejných službách – které všechny strany minulé vlády v posledních čtyřech letech dělaly ve velkém. A naštvané lidi jako voličstvo tak nahnaly například do rukou „těch špatných“ – konzervativních antisystémových stran. Málokdo jiný totiž mluví o tom, jak se život v Česku stal v posledních letech náročnějším, protože je obecně dráž a peněz na konci měsíce zůstává méně než v roce 2019. Lidé nemají pocit, že se jim žije lépe a že pro to politici něco dělají. A také necítí, že jejich potřeby jsou vyslyšeny. A pokud politici*čky či novináři*ky od rána do večera mluví o tom, jak se máme dobře, a argumentují stokrát vyvrácenými metrikami Eurostatu nebo průměrnou mzdou, které se absolutně nepotkávají s žitou realitou lidí, je to jednoduchý spouštěč touhy po pomstě. Dostupnou pomstou se v současnosti stávají krajně pravicové antisystémové strany, které sice v praxi možná nebudou dělat tolik prospěšných kroků ke zlepšení jejich životní situace, ale alespoň se tváří, že problémy vidí, slyší a chtějí s nimi něco dělat. A co především –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nabízejí pochopení pro naštvání, možnost účastnit se spektáklu zúčtování a pomstít se elitám, které namísto slibů o dobrém životě a reformách přinesly pracujícím horší podmínky pro život. Důležitým fenoménem je zde pak –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stejně jako Haivenem popisovaný mýtus MAGA v deindustrializované Americe –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ představa Česka jako znovu velké a silné komunity, kde bude zase možný dobrý život pro všechny (bílé Čechy). Jak říká Haiven: „Výsledkem je pomsta proti médiím, proti elitám, proti odtržené levici, ba dokonce proti nihilismu samotného života v neoliberálních úsporných opatřeních.“

O přístupnosti pomsty v současném politickém a ekonomickém systému nám nakonec nejvíce poví, že přes náročné osudy lidé s podobnou životní zkušeností jako příběhy tohoto textu pomstu často nevolí. Jsou zdeptaní koloběhem práce a rodiny, žijí od výplaty k výplatě, s dluhy, politikům*čkám naprosto pochopitelně nevěří, protože jim nikdy nic dobrého nepřinesli*y. Není se čemu divit, nikdo je za politické názory neplatí a na zpracování pocitů prostě už nezbývají síly. Pro takové na současné politické scéně neexistuje alternativa, která by nabídla opravdové zlepšení jejich situace. Celých 85 % lidí si myslí, že Česká republika směřuje špatným směrem. A využít tohoto pocitu křivdy je možné.

Existují konkrétní kroky, které by mohly tyto pocity a ve výsledku i konkrétní životy lidí zlepšit: zdanění neúměrných zisků, které zahraniční firmy vyvádějí z ČR na špatně placené práci, snížení zdanění práce obecně, narovnání daní ve prospěch pracujících a v neprospěch kapitálových příjmů a v neposlední řadě takto získané peníze investované do rozvoje veřejných služeb, jako je městské bydlení, lokální zdravotnictví a vzdělávání. Dokud nebudeme schopni se organizovat okolo takových politik a zajistit jejich prosazování, mohou se jako pomsta nabízet – když už ne úplná rezignace – třeba Kateřina Konečná, Andrej Babiš nebo kdokoli, kdo zrovna bude mít dobrý marketing. Znamená to ale také nabízet alternativu srozumitelným jazykem pracujícím lidem mimo centra, a to včetně alternativy pomsty, která validuje pocity vzteku a zklamání a využívá je k boji za politickou změnu. Názory těchto lidí se nám na první pohled nemusí líbit. Kdo jiný než levicové hnutí by však měl vidět jejich kořeny, umět se potkat na společném bezpráví a stavět na něm?