Navzdory tomu, že mé vzpomínky z dětství i dospívání jsou spíše matné, až krystalicky jasně si pamatuju na to, jak jsem se kontinuálně snažil zapadnout do heterosexuální škatulky. Při přímých otázkách na moji sexuální orientaci jsem se vždy začal červenat a chtěl co nejrychleji změnit téma. Podvědomě jsem se tak roky svého dospívání snažil minimalizovat jakékoli projevy, které by mohly přivodit podezření, že jsem gay.

O to náročnější pro mě byly situace, kdy jsem na rodinných návštěvách odmítal jíst maso. Bylo mi řečeno, že takhle se pořádným chlapem nikdy nestanu. Při oblékání jsem se vždy sám na sebe díval očima mých spolužáků a sundával ze sebe cokoli, co by mohlo působit příliš zženštile.

Nenosil jsem plátěné tašky, i když se mi líbily, protože jsem se bál, že si o mně lidé pomyslí, že jsem „buzerant“. Tyto vzorce ve mně byly zakořeněné tak hluboko, že i několik let po coming outu jsem před setkáním s hypermaskulinním otcem své kamarádky úplně nevědomě schoval svoji plátěnku, abych hned na první pohled neztratil jeho úctu.

Ekologická stopa genderu

Před pár lety jsem narazil na americký výzkum, který mi potvrdil, že moje zkušenost nebyla ojedinělá. Vědci během něj požádali 960 amerických mužů a žen, aby konkrétní ekologicky šetrné postupy – včetně sušení prádla na šňůře, třídění odpadu či nošení znovupoužitelné tašky – ohodnotili jako „maskulinní“ nebo „femininní“. Muže, kteří tyto činnosti vykonávají, dle studie další muži a ženy skutečně považovali za více femininní.

I další výzkumy konzistentně ukazují, že muži mají větší spotřebu energie než ženy, vyšší emise, méně třídí odpad, více jedí maso a jezdí autem nebo se cítí méně provinile kvůli životnímu stylu s vysokým ekologickým dopadem. Muži v bohatších zemích také ve srovnání se ženami nepovažují klimatickou změnu za tolik závažný problém.

Pokud víme, že environmentální snahy jsou vnímány jako stereotypně femininní a zároveň do nich chceme zapojit více mužů, jedním z přístupů, a rozhodně ne ojedinělým, je začít environmentální snahy zbavovat jejich femininních konotací a naopak je rámovat tradičně maskulinně. Rozsáhlý výzkum, který tuto hypotézu testoval, skutečně zjistil, že je možné ekologicky šetrné produkty pomocí chytrého marketingu a stereotypně maskulinního „zamaskování“ prodat i nešetrným mužům. V Číně například u některých produktů nahradili slovo „eco-friendly“ názvem „protector“ a muži si pak dané auto kupovali více.

Přístup této strategie tedy může být užitečný pro firmy, které prodávají elektroauta či jiné ekologické výrobky. Pokud je ale naším cílem hlubší společenská proměna, je tato strategie problematická, protože často jen reprodukuje tradiční genderové role a binární pohled na svět. Skutečnost, že taktika ujišťování mužů v jejich maskulinitě při nákupu elektromobilů nic neřeší, je tím zjevnější, uvědomíme-li si, že ekologická krize nevyžaduje jen změnu spotřebních vzorců, ale celého ekonomického systému.

Pohled na nerůstovovou transformaci skrze genderové brýle

Nerůstové hnutí nevolá primárně po uvědomělejší spotřebě, nýbrž po cílevědomém snížení materiálové a energetické náročnosti především bohatých západních ekonomik. K tomu bychom měli směřovat způsobem, který nám umožní vyhnout se nejhorším dopadům klimatické krize a zastavit šesté masové vymírání druhů. Nerůst chce těchto cílů dosáhnout omezením celých ekonomických odvětví, jako jsou fosilní, těžební, automobilový, masný či zbrojařský průmysl, ve kterých jsou nejen primárně zastoupeni muži, ale jsou taky úzce provázaná s tradičně maskulinní identitou.

Naopak mnohem více zdrojů navrhuje nerůstové hnutí přesměrovat do sektorů péče, především zdravotní a sociální, do vzdělávání, výchovy dětí, starosti o seniory či do péče o ekosystémy. Zmíněné sektory ekonomiky dnes primárně obsazují ženy a jsou dlouhodobě finančně podhodnocené – navzdory tomu, že jsou pro základní fungování naší společnosti absolutně klíčové a oproti průmyslovým odvětvím mají mnohem menší negativní ekologické dopady.

Taková proměna ekonomiky by znamenala, že by muži museli více pečovat. Troufám si tvrdit, že téma nerůstu ve společnosti rozpoutává tak napjatou debatu nejen proto, že nabourává mantru růstu, který se mylně stal synonymem pokroku, ale také proto, že nerůst implicitně zpochybňuje symboly tradiční maskulinní identity a potažmo i patriarchální řád naší společnosti. Pocity nejistoty či ohrožení, jež muži během diskusí o nerůstové transformaci prožívají, tedy nejsou spojeny jen s jejich ekonomickou situací, ale i genderovou identitou.

Ekonomickou nejistotu nerůst navrhuje řešit skrze politiky, jako jsou zelená garantovaná místa, zkracování pracovní doby (méně pracovních míst můžeme pak sdílet rovnoměrněji a předejít nezaměstnanosti), základní nepodmíněný příjem nebo základní nepodmíněné služby. Řešení pocitů ohrožení maskulinity bude ale možná mnohem těžší mimo jiné i proto, že touto otázkou se nerůstové hnutí doposud téměř nezabývalo.

Hegemonní maskulinita jako cesta k moci a uznání

Pokud uznáme, že tradiční vnímání maskulinity je pro nerůstovou transformaci velkým problémem a že marketingové triky nestačí, je potřeba zaměřit se na proměnu tradiční maskulinity jako takové. Ta totiž tvoří bariéru pro řešení nejen environmentálních, ale i mnoha sociálních témat.

Tradiční maskulinita je konstruována v rámci genderového řádu, který ji staví v opozici k femininitě. Muž je vnímán jako maskulinní, pokud se všemu femininnímu vyhýbá – emocím, zranitelnosti či vzájemné závislosti. Maskulinní muž se podle patriarchálních představ má spoléhat jen sám na sebe, být soutěživý a tvrdě usilovat o dosažení co nejvyššího statusu ve společnosti. Měl by mít vše pod kontrolou a dominovat – nad ženami, jinými muži či gendery i nad přírodou.

Samozřejmě, existují muži, kteří tyto ideály nenaplňují, či se vůči nim dokonce vymezují – existují tedy různé maskulinity. V akademickém prostředí je zaužívaný pojem hegemonní maskulinita, která je ostatním typům maskulinit nadřazena a zároveň představuje jakýsi vzor, ke kterému muži vědomě i nevědomě tíhnou a vůči kterému je poměřuje i jejich okolí – přestože pro většinu mužů je tento ideál nedosažitelný. Právě hegemonní maskulinita obsahuje stereotypní předpoklady o tom, co znamená být „skutečným mužem“.

Podle výzkumníka maskulinit Nialla Hanlona je málokdy zmiňovaným, nicméně důležitým rysem hegemonní maskulinity napříč kulturami nejenom její vztah k moci, zdrojům a statusu, ale také k péči, která je stereotypně vnímána jako femininní. Pečovatelské praktiky asociují závislost, pasivitu nebo zranitelnost a mohou tak být vnímány jako neslučitelné s mocí, uznáním a obdivem, o které muži soutěží ve veřejné sféře.

Vzhledem k tomu, že dosahování hegemonní maskulinity je klíčové pro získávání moci, její znaky v naší společnosti nenesou jen muži, ale i ženy, či kdokoli jiný, kdo chce v současném systému uspět. Stačí si vybavit úspěšné političky, například Margaret Thatcher, Marine Le Pen či Giorgiu Meloni. Naopak odchody vrcholových političek, jako je Zuzana Čaputová či Jacinda Ardern, které si znaky hegemonní maskulinity neosvojily, ukazují, jak náročné a únavné je si v kapitalistickém patriarchátu svou pozici udržet.

Od průmyslové k ekologické maskulinitě

Socioložka a teoretička maskulinity Raewyn Connell tvrdí, že konkrétní formu maskulinity není možné analyzovat ve vakuu, ale vždy v kontextu daného socioekonomického uspořádání. Snaha o proměnu maskulinity musí mít proto také dvě roviny, osobní a kolektivní. Bohužel, většina diskusí o změnách maskulinit se omezuje jen na tu první z nich. Podobně feministická myslitelka bell hooks v knize The Will to Change: Men, Masculinity and Love (2004, Vůle ke změně: Muži, maskulinita a láska) píše, že proces emancipace mužů z patriarchálních vzorců a nároků je náročnější, než tomu je u emancipace žen, protože vyžaduje také značnou proměnu socioekonomického systému.

Teoretici maskulinit Paul Pule a Martin Hultman proto přicházejí s typologií průmyslové, ekomoderní a ekologické maskulinity, kde každá z nich je kompatibilní s různým typem socioekonomického uspořádání. Z jejich typologie vyplývá, že pro proměnu ekonomického systému i maskulinních identit je klíčový právě vztah k péči.

Pro průmyslový kapitalismus je charakteristická „průmyslová“ maskulinita, kdy muži takřka nepečují a přímo těží z destrukce přírody. Jako reprezentanty průmyslové maskulinity si můžeme představit vedoucí pracovníky či akcionáře v sektorech fosilních paliv a těžby přírodních materiálů, manažery a bankéře. Patří sem nicméně i skupina mužů, kteří jsou v těchto sektorech zaměstnáni (například v uhelných dolech, na výrobních linkách, v industriálním zemědělství či těžebních sektorech). V českém prostředí by typickým představitelem první skupiny průmyslové maskulinity mohl být Tykač či Křetínský, pro druhou skupinou by vhodnými reprezentanty mohli být čeští horníci v uhelných dolech, kteří jsou na této práci závislí, protože živí své rodiny.

S přibývajícími environmentálními hrozbami a potřebou reformy průmyslového kapitalismu se začíná formovat i typ „ekomoderní“ maskulinity, který by byl s novým socioekonomickým uspořádáním zeleného kapitalismu kompatibilní. Zelený kapitalismus počítá s tím, že ekonomický růst může klidně pokračovat donekonečna, ale že ho za pomocí technologických inovací zbavíme jeho negativních environmentálních dopadů. Ekomoderní maskulinita proto kombinuje tvrdost, sílu a ziskuchtivou soutěživost se starostlivostí, zranitelností a propagací šetrných technologií. Péče jako hodnota u těchto ekomoderních maskulinit sice existuje, je nicméně pořád podřízena růstu a zisku, které zůstávají prioritou.

Dobrým příkladem tohoto typu maskulinity může být technooptimista a nejbohatší muž světa Elon Musk, známý nejen díky Tesla elektromobilům, ale také kvůli jeho inovativním plánům na kolonizaci Marsu. Podle technooptimistických představ nás nejbohatší muži světa, jako jsou Musk či Gate, heroicky zachrání. Oprostí nás od závislosti na fosilních palivech a nahradí ji závislostí na nekonečném množství levné energie a materiálů. Ve skutečnosti tak ale přinesou další environmnetální destrukci.

Třetím typem maskulinity je „ekologická“ maskulinita, pro kterou je charakteristická snaha o opuštění vztahů dominance a jejich nahrazení vztahy partnerství. Vzhledem k tomu, že dominance se často projevuje skrze potlačování emocí, popírání citových potřeb a aktivní odmítání známek zranitelnosti, pro ekologickou maskulinitu je klíčová celistvost, a tedy i přijímání emocí, které už nejsou považovány za slabost, ale za integrální součást celistvého člověka. Pro ekologickou maskulinitu je také klíčová hodnota péče, její prohloubení a rozšíření na další lidi i přírodu. Právě tento typ pečující maskulinity by zřejmě byl kompatibilní s post-růstovým ekonomickým systémem.

Nepečující maskulinita – nepečující kapitalismus

Výše uvedená typologie maskulinit demonstruje, jak klíčovou roli hraje konstrukce maskulinity v kontextu širšího ekonomického uspořádání. V současnosti spolu hegemonní maskulinita a kapitalismus tvoří jakési úzce provázané kontinuum naší společnosti. Extraktivní logika, která je přímým opakem péče, je na osobní úrovni zosobněná patriarchálními představami o tom, co znamená být skutečný muž, a na systémové úrovni skrze kapitalistické struktury. Muži převážně nepečují, i když péči všichni potřebují; stejně jako kapitalismus péči neohodnocuje, nebo podhodnocuje, ale nemohl by bez ní fungovat.

Zdánlivě individuální volba přesunout péči o děti, seniory nebo nemocné na své partnerky, matky či chudší ženy z východní Evropy i globálního Jihu je jednou ze strategií, jak získávat větší moc ve veřejném prostoru. Ve skutečnosti se ale jedná o typickou charakteristiku patriarchálního kapitalismu. Podobné vyhýbání se péči můžeme pozorovat na úrovni firem v prostředí tržního kapitalismu, kde „vyhrávají“ ti, kdo péči vytěsní, vzniklé škody a náklady externalizují na společnost a přírodu a zisky naopak privatizují.

Představme si manažera velké firmy, který se v kontextu péče o planetu vymezí vůči plánovaným snahám začít těžit ropu v nově objevených oblastech. Dovedu si představit, že v kontextu kapitalistického a soutěživého prostředí by takovýto projev péče mohl pro daného muže znamenat ztrátu moci a zpochybnění jeho profesionality a maskulinity jeho nadřízenými či kolegy. Naopak popření jakékoli péče o planetu a dravý hon za zisky mohou vést k upevnění jeho symbolického kapitálu, přiblížení se hegemonní maskulinitě a zajištění nadvlády nad dalšími muži.

Při snahách o proměnu ekonomického systému tedy musíme současně proměňovat i konstrukci maskulinity a naopak, při snahách o proměnu maskulinity nebudeme úspěšní, pokud nezměníme logiku dominantního ekonomického systému. Je proto nutné pracovat na změnách současně na různých úrovních – od redefinice maskulinity a většího zapojení mužů do placené a neplacené péče přes proměnu fungování podniků, pro něž by péče o lidi a přírodu měla být prioritou, až po prosazení makroekonomických politik, které by z péče udělaly celospolečenskou prioritu a náležitě ji ohodnocovaly.

Překonání kapitalistického patriarchátu

bell hooks v knize The Will to Change: Men, Masculinity and Love (2004, Vůle ke změně: Muži, maskulinita a láska) kritizuje další feministky, jež muže popisují výhradně jako mocné jednotlivce, kteří udržují svá privilegia skrze poslušnost vůči patriarchálním normám. Namísto toho tvrdí, že prvním násilím, s nímž v patriarchátu muži přicházejí do styku, není to, které činí jiným, ale to, které páchají na sobě – skrze násilné potlačování, či dokonce usmrcování emocionální části sebe sama. Právě tento typ násilí, jež mužům brání být plně člověkem, pak předchází všem ostatním typům násilí.

O své moci už muži dnes slýchají dost – hlavně ti, kteří jsou bílí, bohatí a heterosexuální. Je třeba ptát se, zda narativ o „toxické maskulinitě“ v mužích nevyvolává spíše rezistenci, než že by vedl k uvědomění zvnitřněného násilí a udělal z nich spojence v boji proti patriarchálním normám a strukturám. O důvodech, proč by muži měli usilovat o ukončení patriarchátu, tak muži většinou sami nepřemýšlejí nebo svoji deklarovanou feministickou pozici omezují na paternalistické projevy spojenectví se ženami, jako by se patriarchální útlak jich samotných netýkal.

Pokud skutečně usilujeme o hlubokou eko-feministickou a post-růstovou proměnu naší společnosti, ve vztahu k mužům to bude vyžadovat hledání rovnováhy mezi pojmenováváním jejich strukturální moci a vyžadováním jejich většího zapojení do péče. Zároveň je nutné zvědomovat i to, o co všechno muži v patriarchálním kapitalismu přicházejí.

Proměna ekonomického systému směrem k péči

Překračování kapitalistického patriarchátu ovšem nikdy nemůže proběhnout jen díky proměně maskulinní identity a jejího vztahu k péči. Je potřeba změnit i logiku a strukturu naší ekonomiky, jejímž hlavním operačním principem je zisk na úrovni firem a agregátní růst na úrovni států. Pokud opravdu chceme nahradit současný kapitalismus ekonomikou péče, inspirací mohou být právě návrhy hnutí nerůstu.

Na úrovni podniků, jež tvoří klíčovou část ekonomického systému, znamená skutečné upřednostnění péče především přechod ze ziskových forem podnikání na neziskové. Jsou to totiž právě ziskové byznysy, které podporují destruktivní chamtivost, privatizaci a externalizaci environmentálních a sociálních nákladů. Neziskové firmy jsou naopak typické tím, že mají především sociální či environmentální misi a všechny zisky reinvestují do péče o lidi a planetu. Příklady neziskových firem můžeme najít po celém světě – energetické družstvo Som Energia ve Španělsku, bangladéšská firma BRAC nebo nejnověji také firma Patagonia, která všechny zisky reinvestuje do řešení klimatické krize.

Značná proměna je ale potřeba také na makroúrovni. Nerůstové hnutí propaguje výrazné přerozdělení bohatství, abychom existující zdroje mohli přesměrovat do sektoru péče jako součásti nepodmíněných základních služeb. Tím můžeme také pomoci zastavit privatizaci sektoru péče extraktivními korporacemi, jejichž hlavním cílem jsou opět zisky. Podobně zkracování pracovní doby, další z návrhů často diskutovaných v kontextu nerůstu, se v rámci výzkumů ukazuje jako důležitý předpoklad pro rovnoměrnější rozdělení péče a otevírá potenciál pro její komunitní organizování. Tyto návrhy na proměny ekonomického systému jdou ovšem proti zájmu nejbohatších částí naší společnosti, a proto se neobejdou bez budování větší politické moci pracujících tříd, zvyšování jejich aktivity a organizovanosti i úsilí o jejich propojení s ekologickým či feministickým hnutím.

Budeme-li při tom vycházet z předpokladu, že přehodnocení hegemonní maskulinity je potřebné mimo jiné pro osvobození samotných mužů, bude pro nás snazší získat pro tuto politiku většinu. Ve společnosti ekologické udržitelnosti a sociální jistoty, s hromadnou dopravou a dalšími službami zdarma, s lokální, ekologickou a převážně vegetariánskou stravou, se spoustou spravedlivě rozdělené péče i volného času a s množstvím hlubokých vztahů i svobodou být sám sebou může být totiž lépe všem. I bílým heterosexuálním mužům.