V roce 2015 jsem na klimatické konferenci v Paříži viděl protestovat komunity původního obyvatelstva z globálního Jihu s podnětným heslem „Pokud chcete přečkat bouři, potřebujete kořeny“. Heslo odkazuje k prostému faktu, že sociálně-ekologické hnutí nelze stavět na expertech lobbujících za ty správné politiky, avšak odděleně od společnosti a jejích bojů. Z komunit, které se stavějí proti destruktivním projektům velkých korporací, lze čerpat novou energii pro důležité boje, které nás v nejbližších letech čekají.

Nejsilnější hnutí v historii se ostatně opírala právě o účinnou spolupráci s komunitami. Hnutí za občanská práva ve Spojených státech mělo největší sílu v době, kdy bylo schopné organizovat baptistické a jiné protestantské komunity. Dělnické hnutí vybojovalo všechna sociální práva nejen díky organizování odborů na pracovištích, ale i vytvářením spolupráce v dělnických čtvrtích a komunitách. Z nedávné doby lze jmenovat úspěšnou severoamerickou kampaň proti páteřnímu ropovodu Keystone XL, která fungovala na bázi spolupráce městských ekologických hnutí, komunit původních obyvatel a texaských rančerů, přes jejichž území měl ropovod procházet.

Příklady úspěšných spoluprací mezi hnutím usilujícím o sociálně-ekologickou spravedlnost a lokálními komunitami lze ale hledat i v České republice. Jedním z největších a nejikoničtějších polistopadových úspěchů občanské společnosti je jistě záchrana Horního Jiřetína před plány uhelných korporací zbourat město a vytěžit pod ním uhlí. Úspěch kampaně stál na prostém faktu, že obyvatelé města měli ve svých řadách schopné komunitní organizátory v čele se starostou Vladimírem Buřtem, kteří dokázali mezi lidmi vytvořit pevná pouta a přimět je tahat za jeden provaz. Jiřetínská komunita navíc byla otevřená spolupráci s ekologickými organizacemi, které pomáhaly její sílu přenášet na celostátní úroveň. To se projevilo například tím, že ekologické organizace společně s místními sbírali podpisy pod petice, organizovali demonstrace či si pomáhali ve správních procesech.

V sociálně-ekologickém hnutí vidíme v posledních letech pokusy o renesanci takového přístupu. Hnutí Limity jsme my spolupracuje s několika komunitami na severu Moravy, jako je například obyvatelstvo ostravské osady Bedřiška, kterému ze strany městské části dlouhodobě hrozí vystěhování. Podobně se snaží pomáhat místním z Dolní Lutyně, kteří čelí riziku zástavby obce Gigafactory na výrobu baterií do elektroaut.

V Re-setu, organizaci pro sociálně-ekologickou transformaci, jsme se vydali podobnou cestou. Rozhodli jsme se dlouhodobě podporovat občanský odpor v Čáslavi, kde se tamní komunity stavějí proti rozšiřování skládky vlastněné firmou AVE CZ specializující se na nakládání s odpady. Tu vlastní oligarchové Daniel Křetínský a Karel Pražák, přičemž jejich firma je v současnosti vyšetřována, jelikož dluží obcím takřka čtyři miliardy korun na poplatcích za skládkování. Naše zkušenost z Čáslavi ukazuje, že spolupráce s komunitami vyžaduje hodně času i kapacit, může však přinášet důležité výsledky v boji s destruktivními plány velkých firem. Právě o tuto zkušenost bych se chtěl podělit a doporučit postup, který se může hodit všem lidem, kteří chtějí podobné spojenectví navazovat.

Důvěra místo spasitelství

Prvním úkolem při snaze o spolupráci našeho hnutí s lokálními komunitami je získávání důvěry jejich členů a členek. Přece jenom se nelze divit tomu, že na vás lidé z komunit zpočátku nevěřícně koukají, když za nimi přijdete s návrhem, že jim budete nezištně pomáhat. Proto je nejdůležitější hned zkraje nebudit podezření, ale otevřeně mluvit o svých motivacích. V našem případě jsme od začátku říkali, že vedeme kampaň proti Danielu Křetínskému a čáslavská kauza nás zajímá právě proto, že se jedná o projekt tohoto oligarchy. Nezastírali jsme fakt, že chceme na příkladu Čáslavi ukazovat, jaké dopady jeho byznys má. Zároveň jsme ale říkali, že ve spolupráci s komunitami vidíme cíl sám o sobě. I zpětně nám poté lidé z Čáslavi přiznali, že k nám zpočátku cítili nedůvěru a měli obavy. To se definitivně změnilo, když jsme na tamní evangelické faře uspořádali konferenci o EPH (Energetický a průmyslový holding), kde jsme místním dali velký prostor. Důvěru jsme pak prohlubovali dlouhotrvající podporou jejich snah zabránit rozšíření skládky.

Po navázání důvěry je dobré pokračovat s předáváním kompetencí, a to způsobem, který nebude nadřazený ani ochranářský. Lidé mají na lokální úrovni často spoustu dobré vůle a různé typy znalostí. Zejména dobře znají místní kontext, lokální vztahy a taky infrastrukturu podporujících podniků a lidí, kteří jsou ochotní v kampani pomoct. Nicméně o to méně mají zkušeností s občanským organizováním. Začít se tak dá předáváním základních dovedností, jako je vedení schůzek, rozdělování úkolů, základy komunikace navenek nebo získávání finanční podpory pro společnou činnost. V Čáslavi se nám taky osvědčilo rychlé propojování s experty a expertkami z různých sfér občanské společnosti. Například jsme dali dohromady místní s odpadovým expertem Hnutí DUHA Ivem Kropáčkem, který pak při veřejném projednávání EIA (Environmental Impact Assessment – proces schvalování dopadů projektu na životní prostředí) exceloval tím, že dokázal erudovaně oponovat klíčovým parametrům celého projektu.

V Čáslavi jsme se snažili držet principu, že působíme jako podpůrná organizace, nikoli vedoucí. Znamenalo to mimo jiné držet se stranou lokálních osobnostních konfliktů, které tyto kampaně často provázejí, snažit se v nich principiálně nestát na žádné straně a naopak být spíš aktérem, který jednotlivé strany propojuje a zdůrazňuje nutnost spolupráce navzdory odlišnostem. Ne vždy se to samozřejmě dařilo.

Ve druhé fázi jsme se pak lidem z čáslavské komunity snažili předávat nástroje pro prohlubování strategického myšlení, například spektrum spojenců, pilíře podpory nebo analýzu sil. Těmito procesy jsme se snažili místní provést, přičemž klíčové strategické rozhodnutí, kam směřovat kampaň, jsme nechávali na nich. Maximálně jsme jim na základě jejich poptávky poskytovali poradenství nebo doporučení k dalšímu postupu.

Když bylo v rámci kampaně nutné veřejně mobilizovat účast na akcích v Čáslavi, využívali jsme své napojení na ostatní kolektivy a organizace klimatického hnutí. Společné výpravy jsme tak pořádali například na již zmiňované veřejné projednávání v rámci procesu EIA či na besedu s ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem, kde bylo možné odpor proti skládce nejviditelněji ukázat. Když se místní rozhodli, že společně vyvolají referendum o rozšiřování skládky, z naší strany už nebylo potřeba poskytovat tolik pomoci. Lidé v Čáslavi byli v té době v mnoha ohledech samostatní a využívali zkušenosti nabyté ve spolupráci s námi. Nicméně i zde jsme poskytovali nástroje, jak v komunitách identifikovat organické lídry*ně, vést rozhovory 1 na 1 a taky jak dělat efektivně kampaň ode dveří ke dveřím. Věříme, že jsme tímto přístupem mohli přispět k faktu, že referendum bylo úspěšné i právně závazné.

Nebezpečí NIMBYsmu

Jistě se nabízí otázka, kterou jsme nejen v případě Čáslavi několikrát dostali, a sice jestli se nejedná jen o záležitost takzvaného NIMBYsmu (zkratka pro Not In My Back Yard, tedy ne na mém dvorku), kdy potřeba být aktivní zanikne v momentu, kdy je komunitou odmítaný projekt zrušen nebo naopak korporace se svým plánem uspěje.

Tohle riziko je samozřejmě namístě, ačkoli se mu dá vyhnout tím, že se místní zapojí do rozhodování už při plánování projektu. Avšak samo o sobě není důvodem, proč s komunitami nespolupracovat. Ostatně už jenom fakt, že si lidé zažijí kolektivní sílu, propojí se navzájem a s naší pomocí se naučí základní mechanismy občanského organizování, je hodnotou sám o sobě. A člověk nikdy neví, co taková zkušenost může lidem přinést a k čemu získané nástroje využijí. Ostatně si myslím, že podstatnou částí naší role jako sociálně-ekologického hnutí by mělo být pomáhat lidem s organizováním, učit je základy občanského aktivismu a předávat jim nástroje účinné v prosazování vlastních práv.

Nicméně vzniklou důvěru je možné přetavit v dlouhotrvající spolupráci, která může přerůst od odporu proti jednomu projektu k vytváření nového typu politiky. Takto se například organizace Greenpeace snažila podporovat rozjezd projektů komunitních obnovitelných zdrojů v Horním Jiřetíně, kde se tímto způsobem podařilo alespoň zateplit a osadit solárními panely místní školu. I z Německa známe příklady obcí, jako je Proschim, které se po úspěšné obraně proti plánům uhelných firem rozhodly kompletně přejít na obnovitelné zdroje.

Právě komunity propojené vzájemným odbojem proti zájmům korporací mohou být zárodkem a hybatelem podobných projektů, které v době, kdy státy ovládají autoritáři a oligarchové, mohou sehrát klíčovou roli v prosazování sociálně-ekologické transformace. Ostatně nám ani nezbude žádná jiná možnost než se vydat touto cestou, protože na podporu shora se v příštích letech rozhodně nebudeme moci spolehnout. I proto s Re-setem pomáháme rozbíhat projekt komunitní energetiky v Děčíně, jehož cílem je propojit lidi podporující obnovitelné zdroje, ale také jim umožnit snížit přemrštěné ceny energií. Role občanských organizací a aktivistických kolektivů může spočívat právě v iniciování takových projektů, stejně jako v propojování komunit navzájem a vytváření vzájemných sítí spolupráce.

Silná role žen v komunitách

Jedním z důležitých poznatků naší práce s komunitami je, že ji ve většině případů nejlépe organizují ženy – lídryně. Nejčastěji se jedná o místní rodačky, které každý z komunity tak trochu zná, protože se s nimi potkává například v kadeřnictví. Často to ale taky bývají třeba komunitní nebo sociální pracovnice. Ženy mnohdy sehrávají roli tmelicího prvku, který drží pohromadě vztahy uvnitř komunit a výrazně napomáhá spolupráci mezi jednotlivými aktéry. Zejména proto, že jsou vychovávány k tomu, aby si osvojily soft skills i sociální inteligenci a zároveň pečovaly o vztahy, které jsou pro chod hnutí klíčové. Jedná se o složité vlastnosti, které máme tendenci podceňovat a jejichž využívání je často vyčerpávající, ale pro chod hnutí jsou klíčové. Do budoucna je dobré přemýšlet nad tím, jak tuto práci spravedlivěji distribuovat.

Nicméně pozitivní role žen je vidět jak na příkladu odporu proti Gigafactory v Dolní Lutyni, tak v Bedřišce. V Čáslavi ženy v kolektivech stavících se proti skládce výrazně dominovaly. S tímto principem jsem se poprvé potkal na zmiňované konferenci v Paříži. Naomi Klein prezentovala úspěšnou kanadskou sociálně-ekologickou iniciativu Leap Manifesto (Skokový manifest). Tehdy z pódia chválila různé zástupkyně feministických hnutí, které nejúčinněji dokázaly vytvářet jednotu mezi ekologickými organizacemi, antifašistickými hnutími či odboráři. A není to jediný případ, kdy jsem o takto pozitivní roli ženských kolektivů v rámci sociálně-ekologického hnutí slyšel nebo ji sám zažil.

Čtenářstvo Druhé : směny si jistě samo dokáže vzpomenout na příklady, kdy silná mužská ega zabránila slibně se rozvíjející spolupráci či vedla k rozpadu hnutí, iniciativ či politických stran do menších celků. Samozřejmě to nelze paušalizovat, ale moje zkušenost mi jasně ukazuje, že systematicky podporovat ženy v lídrovských pozicích uvnitř hnutí a komunit vede k větší jednotě a často i účinnosti hnutí. Mnohdy stačí v rámci organizací a kolektivů vytvářet otevřené a přijímající prostředí, ve kterém bude pro ženy bezpečné se projevit. U mužů to znamená pěstovat sebereflexi a schopnost podporovat ostatní, často na úkor sebe samého. Na některé pozice se dají uplatnit i kvóty. Samozřejmě se to ale neobejde bez systémové podpory žen obecně, ať už se jedná o podporu institucí, jako jsou školky, nebo sdílení péče v rámci vztahů.

Role komunit v sociálně-ekologické transformaci

Opřít sociálně-ekologické hnutí jen o komunity zápasící proti devastačním projektům korporací samo o sobě jistě nestačí. V první řadě je nutné organizovat lidi na základě jejich vlastních každodenních potřeb. Lidi trpící vysokými nájmy, zvyšujícími se cenami energií či špatnými pracovními podmínkami. To jsou přesně lidé, které je důležité spojovat, protože na ně bude politika autoritářů a oligarchů dopadat nejtvrději.

Spolupráce s komunitami může v tomto mixu sehrávat hned několik klíčových rolí. Umožňují nám na lokální úrovni konfrontovat kampaňového protivníka a na příkladu konfliktu korporací a komunit lze konkrétně ukazovat destruktivní dopady velkých firem. Skrze propojené komunity můžeme iniciovat sociálně-ekologické projekty, které na lokální úrovni ukazují cestu, jak vytvářet nový, lepší svět. Komunity pak mohou přinášet energii do hnutí, pomoc městským hnutím napojit se na dění v regionech a zároveň na osobní úrovni motivovat vyhořelé. Ostatně pro mě osobně je zkušenost spolupráce s lidmi v Čáslavi nabíjející a sám z ní čerpám sílu pro další aktivity.

Nejdůležitější je při této spolupráci nakonec pokora a sebereflexe. Často míváme tendenci lidi poučovat a dominovat nad skupinami, které nemají stejné zkušenosti nebo jich mají v určitých oblastech výrazně méně než my. Stejně jako u organizování na pracovištích platí i ve spolupráci s komunitami, že je potřeba pěstovat v sobě trpělivost a vnímat svou roli jako partnerskou – jako někoho, kdo pomáhá a radí, nikoli ovládá, vede a určuje, co se má dělat.

Nejlépe o naší roli ostatně vypovídá můj oblíbený citát legendární aboridžinské aktivistky Lily Watson: „Pokud jsi za mnou přišel, abys mi pomohl, pak jenom ztrácíš čas. Pokud jsi ale přišel, protože tvoje cesta ke svobodě vede stejným směrem jako ta moje, pak můžeme spolupracovat.“ Máme-li mít šanci vymanit se z vlivu autoritářů a oligarchů, kteří v současnosti přebírají moc, musíme se naučit vhodně spolupracovat. Konkrétně vyhledávat lidi, komunity, iniciativy a organizace, které mají stejnou cestu jako my, a učit se, jak se navzájem posilovat, pomáhat si a obohacovat se. Společenskou sílu, která nás vyvede z temného údolí, kam nás uvrhla současná společnost, tak budeme muset pracně vybudovat. Bouři se můžeme postavit, jen pokud budeme mít pevné kořeny.