Můj text ale nebude pojednávat o bankomatech, vlastně nebude ani primárně o interrupcích; bude se zabývat nakládáním s vlastním tělem u lidí, kteří mají menstruaci a zároveň nějaké postižení.

Zdá se vám podivné, že nebudu klást interrupce u takovéhoto tématu na první místo? Je pravda, že když se mluví o takzvané tělesné autonomii, tedy o zásadě, že jen nositel*ka těla smí rozhodovat o tom, co se s ním stane, řeší se obvykle jen a pouze ukončení těhotenství, nikoliv jeho začátek. Ostatně, existuje vůbec nějaká země, která upírá svým občanům právo se rozmnožovat? Ještě nedávno platila v Číně politika jednoho dítěte (která se v roce 2016 zvýšila na dvě a nakonec v roce 2021 na tři děti), ale to je výjimka, která, jak se zdá, navíc v souvislosti s vymíráním populace této země postupně upadá.

Ve skutečnosti na světě docházelo u mnoha skupin lidí k mnohem drastičtějším zásahům než jen k omezování sociálních dávek – například ke sterilizaci Romek v dřívějším Československu i pozdější České republice (k poslední nekonsenzuální sterilizaci Romky došlo podle Deníku N v roce 2010) nebo k vnucování antikoncepce původním obyvatelkám v Bolívii. V této latinskoamerické zemi se v roce 1952 dostalo k moci Revoluční nacionalistické hnutí (MNR) a podle amerického historika Jamese E. Siekmeiera považovalo toto hnutí za nezbytné udržovat přátelské vztahy se Spojenými státy americkými. Jak studie dále uvádí, USA skutečně z obav před nástupem komunismu v zemi posílaly do Bolívie finanční prostředky a nakonec vypravily do Bolívie v roce 1961 také první misi Mírových sborů, nově založené rozvojové organizace, která vysílala mladé a dynamické, zároveň však nezkušené dobrovolníky do rozvojových zemí.

Koncem šedesátých let minulého století se však začala bolivijská společnost proti Mírovým sborům obracet, a to kvůli propagaci antikoncepce v bolivijské společnosti ze strany USA. Organizace navíc zakládala na venkově reprodukční kliniky, ty však údajně zaměstnávaly bolivijské lékaře*ky. Bolivijský filmový režisér Jorge Sanjinés, který se dozvěděl od svého přítele, že na jedné z této klinik v obci Huatajata docházelo ke sterilizaci původních obyvatelek Bolívie (byť o těchto praktikách neexistují žádné záznamy ani výpovědi), získal inspiraci pro svůj snímek Krev kondora (1969). Tento film si získal značný ohlas a vedl v konečném důsledku k tomu, že byly z Bolívie Mírové sbory vyhoštěny. Avšak zatímco se výše zmíněný snímek se stal podnětem k diskuzi o reprodukčních právech původního obyvatelstva nejen v Bolívii, právo na rodičovství postižených lidí či prostě jen otázky týkající se jejich těhotenství se doposud většinou točí okolo nerudovského „kam s ním“.

Etika antikoncepce

Člověk z mého okolí studoval před lety vyšší odbornou školu zdravotnickou. Mezi povinnými předměty byla i etika ve zdravotnictví. Když jsem se ptala, jaká témata probírali, dozvěděla jsem se, že se ve třídě zmiňovalo i zavádění antikoncepce klientkám ústavů sociální péče.

„A to jim jako dávali prášky nebo tělíska bez souhlasu? Vždyť to je děs!“ podivovala jsem se.

„No jo, ale zase kdyby klientka otěhotněla, co by s tím dítětem dělali?“ odvětil on.

Takovýto argument v odborných diskuzích zcela vážně zaznívá a ukazuje, jak zdejší společnost smýšlí o lidech s postižením, což má bohužel vliv i na to, nakolik těmto lidem společnost umožňuje rozhodovat o svém těle, včetně toho, jak naloží se svými reprodukčními orgány. Zamezení těhotenství se řeší pouze u osob s vaječníky, které úřady automaticky řadí do kategorie žen. O diskriminaci na průniku transgender identity a identity s postižením by se dalo napsat dlouhé pojednání; omezím se jen na připomínku toho, jak Joanne Kathleen Rowling, světově proslulá spisovatelka a podporovatelka několika transfobních feministek, zpochybnila motivy tranzice autistických transgender chlapců.

Jak je možné, že nikoho nenapadne zavést antikoncepci i osobám s varlaty? Proč musí jedna strana nést zdravotní následky hormonální antikoncepce nebo tělísek, zatímco druhá odpovědnost nést nemusí? Tato praktika vytváří nerovnoměrný vztah mezi osobami, které spolu mají sexuální vztah, přičemž nejčastěji se v nevýhodné pozici ocitá žena. Na druhou stranu by řešením nemělo být zavádět někomu antikoncepci bez jeho výslovného souhlasu. U osob s vaječníky se tělesná autonomie příliš neřeší, dokonce, jak dokládá nedávno vydaný dokument Základy dispenzární péče v těhotenství, schválený Českou gynekologickou a porodnickou společností České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, těhotní lidé se dají přirovnat k nezletilým dcerám.

Ještě horší je situace u žen s postižením intelektu. Jak si ve své diplomové práci Prostor jako sociálně konstituovaná forma oprese: Transformace ústavního zařízení pro ženy s mentální jinakostí v Ústeckém kraji, obhájené na Katedře genderových studií Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity, všímá Kamila Růžičková, která prováděla rozhovory s klientkami ústavů sociální péče, jež se měly přestěhovat do bydlení komunitního typu, některé z nich na otázku, zdali berou antikoncepci, odpověděly, že ráno, odpoledne i večer, což samozřejmě nedávalo smysl (antikoncepční pilulky se berou jednou denně, obvykle také ve stejnou denní dobu, aby byla zajištěna maximální efektivita).

Podle autorky mohou takové odpovědi poukazovat na to, že klientky nemají úplnou kontrolu nad tím, jaké léky užívají. Nicméně, jak ostatně stojí v jiných kapitolách práce, zpovídané ženy možná jen odpovídaly tak, jak se domnívaly, že si diplomantka přeje, neboť na jiné otázky reagovaly pouze tak, že z tázací věty slovosledem a změnou intonace udělaly větu oznamovací. To samozřejmě vyvolává nepříjemnou otázku ohledně takto vysloveného souhlasu: můžeme brát jako skutečný souhlas, který přichází od člověka navyklého neodporovat? Jaké jsou vlastně možnosti vlastního rozhodování u takto znevažovaných lidí? To je ovšem úvaha na jiné téma, a proto se vrátím k tělesné autonomii.

Kam s dítětem?

Další slabinou výše uvedeného argumentu je předpoklad, že by zdravotnický či jakýkoliv personál zařízení měl s dítětem něco „dělat“. Jinými slovy: že péče o dítě není záležitost výhradně rodiče (rodičů) nebo rodiny obecně, nýbrž (i) zaměstnanců zařízení, kam jsou postižení lidé posíláni. Není to bohužel pohled ojedinělý. Čas od času proběhnou českými médii zprávy o tom, že Odbor pro sociálně-právní ochranu dítěte (zkráceně OSPOD) zaměřil pozornost na lidi s postižením, kterým se právě narodilo dítě, a to protože pojal podezření, že nebudou kvůli svému postižení schopni se o dítě postarat.

Takové chování úřadu navíc nepoškozuje jen rodiny, kde mají postižení rodiče, nýbrž i ty rodiny, kde intaktní rodiče čekají dítě s postižením. Jestliže rodiče takového dítěte žijí v atmosféře kolektivního přesvědčování, že postižení lidé nejsou schopni vychovat dítě a dost možná ani vystudovat, najít si práci či cokoliv dalšího, spíše sáhnou po interrupci. Mohli bychom také spekulovat nad tím, proč by měl každý člověk ve společnosti mít zaměstnání, pečovat o děti a podobně. Ostatně, spousta intaktních lidí z různých důvodů odmítá nebo nemůže dělat totéž, co většinová společnost.

Někteří lidé se pro interrupci nerozhodnou, například proto, že v prenatálním stadiu ani nelze dané postižení zachytit, ovšem budou chtít sáhnout po dočasném či trvalém zneplodnění svých potomků. K tomuto kroku se otevřeně přiznala americká spisovatelka Judith Newman ve své publikaci To Siri With Love (2017); uvedla, že na prahu zletilosti chce svého syna nechat dočasně sterilizovat, ale jen do doby, kdy mu bude přes třicet, aby mohla mít vnoučata. Kniha byla přijata rozporuplně: na jednu stranu ji pozitivně ohodnotil deník Washington Post, který ji dokonce nazval „milostným dopisem pro syna“, na druhou stranu vyzvalo několik autistů k jejímu bojkotu. V publikaci se bohužel objevilo problematických pasáží víc (například ponižování syna kvůli jeho zálibám nebo problémům s defekací), jak dokládají (bohužel dnes už smazané) tweety publicist*k*y Kaelan*a Rhy*e a vlog youtubera*ky Amethyst*a Schaber*a.

Interrupce zachraňuje životy

Možná čtenářstvo tohoto textu získalo, že jsem, vzhledem k výše zmíněným skutečnostem, proti interrupcím. Není tomu tak. Jak uvádím ve své úvaze Proč jako postižená podporuji právo na interrupci v časopise Inspirante, omezování tohoto práva by poškodilo v první řadě osoby s postižením: lidé s postižením intelektu se sedmkrát častěji než intaktní lidé stávají oběťmi znásilnění a se sexuálním násilím se během života setká 83 % žen, které mají nějaké postižení. Důvodem je pravděpodobně to, že pro tyto oběti je těžší se bránit a ne vždy také mohou tušit, že byly zneužity, jelikož jim nikdo nikdy adekvátně nevysvětlil, jak sexuální násilí vypadá. Jakýkoliv člověk, který otěhotní, by se tedy měl sám, bez nátlaku a s pravdivými a vyčerpávajícími informacemi po ruce rozhodnout, jestli interrupci podstoupí.

Řešením obou problémů – jak antikoncepce, tak interrupce – je důraz na tělesnou autonomii, a to v obou směrech. Svoboda totiž nespočívá jen v právu ukončit těhotenství, nýbrž i v právu projít si těhotenstvím od začátku až do konce. Můžeme doufat, že s rostoucím povědomím o různých identitách (postižení, genderu a tak dále) a jejich průnicích dospějeme postupně i k většímu pochopení všech lidí ve společnosti.