Celé svoje dospívání jsem bojovala s pocity neporozumění sama sobě, ale i s neporozuměním ostatních. Snažila jsem se různými způsoby najít a určit svou vlastní identitu. To však v majoritně bílé společnosti bylo obtížné. Přátele míšeného a černošského původu jsem získala až díky „srazům“ Melanin Kids, tehdy ještě Afrika Kids, které v té době už několik let organizovala Samira pro komunitu černošského a míšeného původu v Česku. Dostala jsem se tak mezi lidi, s nimiž jsem sdílela podobné zkušenosti, a konečně jsem mohla zažít pocit, že někam patřím. Samira byla jedním z prvních lidí, se kterými jsem mohla více do hloubky mluvit o rasismu a problémech, jimž v Česku musíme čelit.

Obě jsme většinu našich životů vyrůstaly v Česku a válčily jsme s pocity studu a trapnosti. Samira se narodila v Praze, ale v osmi letech se s rodinou odstěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm. V dospělosti odjela do Anglie, kde se začala věnovat tanci a dnes vede kurzy twerku. Ten vychází z tradičních afrických černošských tanců. V dobách transatlantického obchodování s otroky se prvky těchto tanců rozšířily do Karibiku a postupem času do Ameriky, kde twerk vznikl. Já se sice v Česku narodila, ale první tři roky svého života jsem prožila v Anglii, potom jsme se s rodinou odstěhovali zpět do Česka. Jako dívky míšeného původu jsme zápasily se svou odlišností a nezapadnutím do bělošských škatulek krásy. V dospělosti jsme se ale začaly setkávat s momenty „probuzení“, které nám pomohly u sebe objevit sebelásku a sebepřijetí. Tímto rozhovorem představujeme naši cestu.

Vždy středem pozornosti, nikdy záměrně

Becky: Vzpomínáš si, jak jsi prožívala změnu mezi životem v Praze a ve Frenštátě?

Samira: Já nevím, jestli jsem tomu úplně rozuměla, ale jako dítě jsem se tady cítila strašně nepříjemně. Vzpomínám si na první den školy, kdy jsem stála před třídou a cítila se úplně hrozně, až trapně. Myslím si, že tam u mě ten dlouhotrvající pocit trapnosti začal. Pocit, který mě provází celý život. Ale vlastně i v Praze jsem něco takového prožívala, protože jsem se setkávala s různými rasistickými narážkami.

Becky: Dokázala bys ten pocit trapnosti nebo ten svůj stud nějak víc přiblížit?

Samira: Já si to úplně přesně nepamatuju, ale vím, že v ten den, kdy jsem vešla do třídy ve Frenštátě, tam o mně máma něco vykládala a já se cítila hrozně trapně. Asi jsem si neuvědomovala, že je to embarrassment (pocit trapnosti), to, co zrovna cítím. Bylo to asi tím, že se na mě vždycky všichni dívali. A já měla neustále pocit, že jsem ve středu pozornosti, že ať udělám cokoli, všichni na mě koukají.

Becky: Sama si vzpomínám, že jsem ten pocit, že na mě všichni dívají a vědí o každém mém pohybu, měla taky. Navíc ho dost podpořila i naše mamka, protože často říkávala, ať neděláme se sestrou žádné lumpárny, protože si nás každý zapamatuje a vždycky to odskáčeme. A taky vím, že jsem ty pohledy vnímala i z toho důvodu, že všichni čučeli, protože jsme byly se ségrou „něco novýho/jinýho“. To mi bylo hodně nepříjemné, i proto, že jsem to nedokázala ovlivnit.

Příliš málo, nebo příliš moc?

Samira: Já jsem taky dost bojovala s tím, jak jsem vypadala. Hrozně jsem si přála mít rovné vlasy a cítila jsem se tlustá. Vzpomínám si, že jsem si asi ve svých 11 letech kupovala časopisy Bravo, držela podle nich diety a zkoušela si doma nějaké cviky. A právě třeba ve třídě se mi posmívaly i větší holky, než jsem byla já, že mám velký zadek. Takže jsem slyšela ze všech stran, že bych měla být hubenější. Přitom jsem nikdy tlustá nebyla, jen jsem nezapadala do standardu.

Becky: A myslíš, že ty nároky a představy, jak bys měla vypadat, byly dané eurocentrickým pohledem na ideál krásy?

Samira: Nevím, asi ano. A taky v té době byl ideál krásy fakt extrém. Ideálem byla totální vychrtlost, postava jako tyčka, žádné boky. A jelikož jsem asi měla zadek kulatější, lidi si říkali: „Černoška s kulatým zadkem, tak je tlustá.“ A ještě k tomu se nosily ty úplně low-rise džíny. A vzpomínám si, že jsem si sama hledala na internetu pod hashtagem #thinspiration fotky hrozně hubených těl, s takovou tou mezerou mezi stehny, žádné křivky, což byl pro mě takový body goal. Ukládala jsem si to do počítače, abych si pořád připomínala, že takhle bych měla vypadat, že musím zhubnout.

Becky: Já jsem zas tlustá byla, když jsem byla mladší, a byla jsem s tím docela dlouho vyrovnaná. Ale mám pocit, že to bylo hodně dané tím, že jsem chodila rok do školky v Anglii, kde mi dali super základ, a pak můj taťka vždycky říkal, že to je „baby-fat“ a že je to pěkné a roztomilé. Přestože jsem byla docela tiché a stydlivé dítě, byla jsem myslím sebevědomá. Poprvé jsem se s nějakým negativním komentářem na svoje tělo setkala asi až ve třetí třídě, kdy mě mamka přihlásila do aerobiku. Tam si holky šuškaly o tom, že jsem tlustá, a komentovaly moje svačiny a tak. A snad úplně nejhorší byly závody, protože se na nich vždycky nosily nějaké ty lambády, nebo jak se tomu říkalo, a low-rise tepláky a vypadalo to strašně. Prosila jsem trenérky, jestli nemůžu cvičit v tričku, ale nešlo to.

Jako starší jsem pak začala hubnout, abych se líbila klukům. Byla jsem přesvědčená o tom, že se jim jinak než hubená líbit nemůžu. Paradoxně jsem podle ostatních naopak nebyla „dost černá“, protože jsem neměla pořádný zadek. To mě hrozně štvalo, protože tím zavrhovali jednu celou část mé identity. A v té době to pro mě bylo zraňující, ale zároveň jsem moc nevěděla, nebo neuměla pojmenovat, proč mi to tak vadí. To podle mě často bývá tím problémem – že nemáš znalost a slovní zásobu pro to, abys rozuměla svým pocitům. Nebylo fér, že jsem zároveň musela čelit rasismu a různým komentářům a taky tomu, že jsem vlastně nebyla dost. Že jsem to svoje černošství musela dokazovat.

Samira: Mně to tak nikdy nepřišlo, když jsem vyrůstala, protože jsem to slyšela pořád ze všech stran. Asi to bylo i tím, že jsem jako mladší byla tmavší, než jsem teď, a měla jsem mega vlasy, tak to nikdo nezpochybňoval. To zpochybňování přišlo, až když jsem byla starší a když jsem se přistěhovala do Anglie. A paradoxně až když jsem založila Afrika Kids. Lidi zjistili, že můj táta je Arab, a ne Afričan.

Becky: Nemám pocit, že by si mysleli, že nejsem černoška nebo míšeného původu, ale spíš mi tím naznačovali, že nejsem dost. Když se třeba začala poslouchat Nicki Minaj, tak jsem neuměla její texty, a spolužačka, co ji zbožňovala a uměla je, říkala, že je víc černoška než já. A mě to úplně ubíjelo, protože to byla bílá blondýna, co si nikdy nemusela procházet tím čím já. A neměla jsem pocit, že bych o tom měla s kým mluvit, protože tady ty trable se většinou odbyly větou: „Nevšímej si jich, jsou to blbci, povznes se nad to.“

Samira: To mi připomnělo – to už jsem byla starší –, že jsem tehdy byla někde v Praze s jednou holkou venku, ona pouštěla Nicki v autě a já jsem zrovna část toho textu znala. Tak jsem to tam tak nějak… nechci ani říkat, že zarapovala, prostě jsem to tam nějak řekla. A ona z toho byla úplně unešená, že bych s ní měla být v nějaké písničce. Potom tam přišel nějaký její kamarád a povídala mu, že jsem česká Nicki Minaj, a já si říkala, co jí je.

Nejsem žádný stereotyp

Becky: Já mám totiž pocit, že na nás lidi fakt často pohlíželi a asi pořád pohlížejí ve stereotypech. A že si řekli, že když jsi černoška, tak prostě musíš umět rapovat. Mně se lidi pořád ptali na to, jestli zpívám nebo tancuju. A já se pak cítila špatně, že ani jedno nedělám, a zase jsem měla krizi toho svého černošství, jestli jsem dost.

Samira: Ten tlak ohledně zpívání jsem taky cítila, hlavně v hudebce. Dospělo to do bodu, že jsem nikdy nezpívala a jako jediná jsem vždycky měla dvojku. Vzadu jsem mumlala, aby mě nikdo neslyšel, protože jsem věděla, že ode mě očekávali, že budu umět zpívat. A dodneška mám strach, nezazpívám si ani sama doma.

A s tancem jsem to měla podobně, ten tlak jsem cítila a chtěla jsem tančit, ale nevěnovala jsem se tomu od dětství. V patnácti šestnácti jsem chvilku chodila do nějaké taneční skupiny. Když jsme měli vystoupení, tak za mnou potom chodili, že jsem byla nejlepší. A já jsem třeba fakt byla nejlepší, ale i přesto jsem si nevěřila a myslela jsem si, že to nedávám a že musím zhubnout, abych u toho vypadala dobře.

Becky: Úplně to chápu, hlavně to zpochybňování. To mě pronásleduje doteď.

Rebelství a důležitost komunity

Samira: Mně to nedocházelo hrozně dlouho. Vlastně jsem nechápala, co se se mnou dělo. Když jsem byla plnoletá, tak jsem se přestěhovala do Prahy, vyholila si vlasy a měla attitude (postoj), že je mi úplně jedno, kdo si o mně co myslí. Byla jsem takový rebel, všechno, co se ve mně do té doby drželo, najednou vybouchlo.

Pak jsem se odstěhovala do Anglie a při jedné návštěvě Česka jsem šla na party s lidmi, které jsem znala z doby, kdy jsem tu žila. Bavili jsme se o sebevědomí a jeden kluk mi řekl, že na mně vidí, že se snažím působit sebevědomě, ale že nejsem. A že se tomu není co divit, když jsem vyrůstala v této zemi, že se to na mně muselo nějak podepsat. To bylo poprvé v životě, co mi někdo něco takového řekl, a já si najednou začala dělat research (zkoumání), co je to sebevědomí. Ostříhala jsem si vlasy nakrátko, aby mi rostly úplně od znova, lepila jsem si afirmace a říkala jsem si, že jsem naturally beautiful (přirozeně krásná).

Becky: Takže bys to třeba označila za svůj awakening moment (moment probuzení)?

Samira: Co se týče sebevědomí, asi ano. Ale asi ne úplně co se týče blackness (černošství), rasismu a systému, ve kterém žijeme.

Becky: A máš pocit, že ty momenty zjištění v oblastech sebevědomí, blackness a rasismu pro tebe byly nějak provázané?

Samira: Už nevím, co byla první informace, která se ke mně dostala, ale hodně to na mě padalo z Instagramu. A potom proběhla první větší vlna BLM (Black Lives Matter), asi v roce 2016, a to najednou byla hrozná smršť informací. Ale asi ani tehdy jsem to ještě neměla v hlavě úplně uspořádané. V roce 2017 jsem založila Melanin Kids, ale tehdy se to jmenovalo Čokoládky, takže jsem fakt ještě nebyla stoprocentní. Ale měla jsem v hlavě myšlenku, že je potřeba tady mít komunitu. A zároveň jsem byla striktně přesvědčená, že můžu chodit jen s černochy, a odsuzovala jiné lidi za to, že mají bílého*ou partnera*ku.

Becky: To je asi úplně přirozené, že když žiješ celý život v nevědomí, tak s obrovským přísunem informací přichází úplně nový svět. A všechna ta frustrace a neporozumění se v člověku musí hrozně prát, že to pak může vyústit ve výbuch.

Pro mě ten awakening moment taky asi začal především osamostatněním. Druhý semestr vysoké jsem se odstěhovala do Brna a rozhodla se, že začnu vlasy nosit přirozeně rozpuštěné v afru. Já si je totiž předtím dlouho chemicky rovnala a pak si dělala copánky, aby mi to odrostlo. Vůbec jsem netušila, jak se o vlasy starat, ale inspirovaly mě dvě holky na YouTube s úplně nádherným majestátním afrem. To mi dodávalo sílu. Vlasy pro hodně z nás asi byly a pořád jsou velké téma.

Ne že by ta změna byla něco převratného, rozhodně jsem si pořád nechávala líbit strašné věci, ale postupem času jsem se přestávala bát za sebe mluvit. A začala jsem být čím dál víc naštvaná, což možná podpořilo i to, že mi cizí lidi neustále sahali na vlasy. Když pak v roce 2020 přišla další vlna BLM, stal se ze mě najednou úplně nový člověk.

Vlastně jsem se díky tomu i odhodlala spojit s Melanin Kids a účastnila se našich srazů, což bylo něco nepopsatelného. Úplně netoxické prostředí, všichni měli pochopení, byli milí, tancovalo se, úžasný. Měla jsem najednou pocit, že někam opravdu patřím.

Tanec jako prostředek k uzdravení

Becky: Takže se nakonec tvůj vztah k tanci změnil?

Samira: Ano. Teď se určitě cítím líp, ale vždycky je prostor dál se zlepšovat. V Londýně jsem začala navštěvovat různé kurzy. I když mi to nešlo, byla jsem frustrovaná, ale měla jsem v hlavě, že chci umět tancovat, protože se mi to od malička líbilo. A pak jsem narazila na twerk a zjistila, že mi jde, tak jsem si udělala kurz a pak ho začala učit.

To mi hodně pomohlo se sebevědomím, protože jsem se najednou přestala tolik stydět tančit před lidmi a také mluvit před velkou skupinou lidí. A celkově jsem se potom díky twerku přestala stydět za svoje tělo, protože jsem vždycky nosila jenom krátké kraťasy a sportovní podprsenku. Přestala jsem mít problém dívat se na sebe polonahou.

Twerk mi pomohl i zdravotně – když jsem měla endometriózu (onemocnění pánevního dna), tak mi pomáhal zmírňovat bolesti, protože se na tuto část těla soustředí. Díky twerku jsem se vlastně asi nezabila, protože tato nemoc je náročná i psychicky.

Becky: Moje taneční cesta určitě není tak dlouhá jako ta tvoje. Víc jsem se tanci vlastně začala věnovat až během covidu, když jsi dělala online twerk. To bylo období, kdy jsem na tom psychicky nebyla vůbec dobře. V průběhu dospívání jsem bojovala s poruchami příjmu potravy a rok 2020 vnímám jako vyvrcholení všech útrap. Nesnášela jsem se, nelíbila jsem se sama sobě, byla jsem vážně nešťastná.

A jak jsme mohli všichni twerkovat doma, tak jsem sice věděla, že u toho v žádném případě nevypadám dobře, ale cítila jsem se božsky, jako královna. Na každou středu večer jsem se těšila. Každý kousek těla, který bych dřív vnímala negativně, jsem najednou dokázala přijmout, opravdu milovat a ocenit všechno, co se na mně třese. Jakmile lekce skončila, mohla jsem klidně začít revoluci – bylo mi opravdu nádherně, cítila jsem se silná. A jako bonus přišla úleva od menstruačních bolestí. Mám pocit, že jsem míň v křeči, víc uvolněná. A hlavně sebevědomější, a to o dost. Díky tanci mě ovládla taková bad bitch energy, že se najednou nebojím se za sebe nebo za ostatní postavit, nebojím se říct ne a stát si za svým.