Trigger warning:
Následující text zprostředkovává téma sexualizovaného a domácího násilí, včetně konkrétních popisů a výčtu jeho forem i dopadů. Čtenářstvo přímo i nepřímo zasažené takovým násilím může obsah článku rozrušit. Pokud jsou pro tebe tato témata citlivá, zvaž prosím jeho čtení. V případě, že se přeci jen rozhodneš si jej přečíst, udělej tak v co nejvíc bezpečném prostředí.

Stojím mezi desítkami dalších lidí na demonstraci, kráčím v průvodu a občas se přidám k hromadnému skandování rýmovaných hesel – ať už se týkají lidských práv, míří na změnu politické kultury, odsuzování genocidy či apelu na pokračování feministického boje. Roční období se střídají, protestní akce se přesouvají z náměstí na náměstí a požadavky demonstrantů se stále nově formulují. Některé motivy i tváře se během těchto mobilizací ale opakují a symbolika zůstává podstatnou součástí občanské neposlušnosti. Pohledem opakovaně zachytávám zkratku „ACAB” („All cops are bastards”) nebo její numerickou podobu 1312 (chápejte jako pořadí písmen v abecedě). Je nasprejovaná po zdech, vyšitá na bundách, vytetovaná do kůže mého kámošstva. Při průchodu feministické demonstrace Římem 8. března zůstává v ulicích jako závoj rozesetá v podobě tagů a nápisů. Hrdě zdobí profily lidí na sociálních sítích. Působí jako (ne tak) tajné heslo, brandovací značka aktivistek*ů, levičaček*áků, osob na určité straně politického spektra. Širokého spektra, do kterého bych se sama zařadila. Přesto v sobě cítím rozpolcení a 1312 na profilu nemám.

Otázka zrušení policie pro mě není tak jednoduchá. Už několik let se věnuji tématu sexualizovaného násilí a poslední dva roky pracuji také s osobami zažívajícími domácí násilí. O lidech, kteří se s takovým násilím setkají, se někdy mluví jako o obětech, jindy jako o přeživších, osobách zažívající násilí či ohrožených osobách – samotná proměnlivost pojmenování odráží složitost fenoménu, se kterým se potýkají. Všechny termíny odráží rozdílná právní, ideologická a identitní východiska i preference k jejich používání. Bez ohledu na to, jakou terminologii zvolíme, je spolupráce s policií nedílnou součástí práce s těmito lidmi. S tím ale přichází i řešení jejích zásadních nedostatků a časté pocity naštvání. Kde má přijít pomoc, mnohy přijde zklamání. Přesto se zdá být zjednodušující zvolávat abolicionistická hesla, pokud nestojíme tváří v tvář zdrcenému člověku a ohavnému násilí.

Není násilí jako násilí

Sedím v práci, zvedám telefon a nervózní ženský hlas se ujišťuje, zda volá správně. Potřebuje poradit – její manžel je cholerický („občas mu ujedou nervy”), někdy ji v hádce tahá za vlasy a jiná zranění už ji jednou přivedla do nemocnice. Včera ji škrtil. Během hovoru zjišťuji, že ve vztahu žije již několik let a manžel jí ne jednou vyhrožoval zabitím. Bála se zavolat, ale cítí, že už nemůže dál, je zoufalá. Pro někoho to může znít jako šokující příběh, v naší práci se ale jedná o denní chléb. Oceňuji ji za to, že vyhledává pomoc a jako první oslovuji otázku jejího bezpečí. Mám o ni starost a ona mi potvrzuje, že se někdy také bojí. Jemně, ale pevně na ni apeluji, aby v případě fyzického útoku nebo velkého strachu zavolala policii. Žena se zdráhá. Jde přece o jejího manžela a navíc, co když jí nepomohou, co když to bude akorát horší? Její obavy jsou opodstatněné, přesto trvám na tom, že její bezpečí je na prvním místě. V tu chvíli jsem ráda, že výjezdní a bezpečnostní složka existuje. Někdo s formální mocí, zbraní a alespoň náznakem toho, že ženu před násilníkem ochrání.

Přesvědčení, že nežijeme v patriarchální společnosti se všudypřítomnou misogynyií a vytrvalou snahou k degradaci a potlačování práv žen, je dnes asi stejně platné, jako tvrzení, že je země placatá. Máme k dispozici výzkumy, statistiky, zákony i žité zkušenosti, které prokazují opak. Jedním z jasných a smutných symptomů patriarchátu je genderově podmíněné násilí. Ač bychom doufaly*i, že takový hnus už spolkla historie, každodenní realita mnoha žen nás vrací zpět na zem. Denně jsme vystaveny předsudečnénemu násilí, mikroagresím, sexualizovanému násilí i domácímu násilí a týrání. Je součástí našich veřejných i soukromých životů. Různé formy násilí se vzájemně proplétají, podporují a udržují v chodu systém, který nám nenabízí mnoho možností, jak se bránit a uzdravit. Většina nástrojů ochrany je institucionalizovaných a jedním z hlavních vstupních požadavků domáhání se spravedlnosti je nahlášení události na policii.

Karcelární a trestně-právní spravedlnost přitom v mnoha případech nejsou to, co přeživší či oběti potřebují. Sexualizované násilí se nejčastěji děje v blízkých vztazích, mezi přáteli, kolegy, v partnerských vztazích i v rodině. Dlouhé a vyčerpávající soudy a možný trest vězení kolikrát není pro oběť řešením a prostorem pro překonání traumatu, ale dalším zatížením jejích vztahů, systému opory a integrity života. I to je jedním z důvodů, proč násilí nenahlašují. Dalším může být obava z přístupu a chování policie, mnohdy posílená vlastní negativní zkušeností. Přeživší se na policejních stanicích setkávají s bagatelizací jejich zkušenosti i odrazováním od nahlášení („víte, jaké mu způsobíte potíže”). Policisté přenáší vinu na oběť („proč jste tam chodila; proč jste neodešla”) a necitlivým jednáním zcela přehlíží traumatickou podstatu události. A to natolik, že je pojmenován jev sekundární viktimizace, kdy se přeživší násilí stává obětí systému.

Příběhy přeživších sexualizovaného násilí a jejich zkušenosti s jeho nahlašováním mě přesvědčují, že policie bývá v životech obětí často vnímána jako další ubližující element. V případech řešení partnerského domácího násilí má však policie lehce jiný výchozí bod a funkci. Představuje záchrannou a bezpečnostní složku, která vstupuje do cyklu probíhající agrese, snaží se násilí přerušit a zajistit ochranu. Jednou z charakteristik domácího násilí či týrání je totiž dlouhodobost. Opakování násilných incidentů často vykazuje nápadný vzorec, ve kterém se střídají doby klidu, napětí, agrese a případného usmiřování či „období líbánek”. Takzvaný cyklus domácího násilí je také jedním z důvodů, proč je pro oběť velmi složité ze vztahu odejít. Násilí nebývá pouze fyzické, ale také sociální, ekonomické či psychické. V nemálo případech naopak na ránu nikdy nedojde. Pachatel či tyran může omezovat oběť v sociálních i rodinných kontaktech, znemožňovat jí přístup k financím (kromě např. nízkého „kapesného“) a cíleně urážkami, výhrůžkami a kontinuální devalvací rozkládat její identitu a sebevědomí. Společně s navenek často velmi charismatickou osobností tvoří koktejl hrůzy, který ji v mnohém znehybňuje. Pro oběti bývá velmi těžké získat náhled na situaci, najít motivaci odejít či k tomu získat prosté materiální prostředky.

Jedním ze základních právně ukotvených nástrojů řešení domácího násilí je takzvaný institut vykázání, kterým disponuje právě policie. Díky němu je možné násilnou osobu vykázat ze společného obydlí na období čtrnácti dnů s možností prodloužení až na šest měsíců. Vykázaná osoba nejenže nemůže bez doprovodu policie vstoupit zpět do společných prostor; porušením je i jakýkoliv kontakt s obětí. Ohroženou osobu na výzvu policie kontaktuje jedno z intervenčních center, jejichž sociální pracovnice jsou připravené jí pomoci podniknout první kroky ke svobodě. Osoba zažívající násilí tak získává cenný prostor bez vlivu pachatele, kdy má příležitost se nadechnout, zhodnotit svou situaci a získat podporu. Mnohdy právě tento moment, i přes několikeré návraty, vede ke konečnému odchodu z násilného vztahu. Okamžik, kdy se oběť někomu svěří či kdy je násilí odhaleno, je zásadní a velmi křehký. Nevhodná a necitlivá reakce, bagatelizace či přenášení viny na oběť může znamenat potvrzení falešného pocitu zavinění oběti, její uzavření se a zásadní krok zpět v cestě ven. Pokud se v takovou chvíli násilí neřeší, například protože se pachatel údajně „uklidnil” nebo jde prý o „italskou domácnost”, oběť je ponechána napospas další náhodné šanci na pomoc někoho zvenčí.

Veškerá síla při boji s násilím samozřejmě neleží jen na policii. V Česku je zakotvená široká síť pomoci. Její funkčnost a paradoxní zátěžovost pro oběť je ale velkým tématem a systém tak nakonec může prohlubovat rány, které osoba v násilném vztahu utrpěla. Hlavní bariéry v přístupu k pomoci pojmenovala organizace proFem ve svém výzkumu, kde zmiňuje také neodbornost a neprofesionalitu pomáhajících. I právě díky jasnému popisování nefunkčních či škodlivých praktik je možné současnou realitu změnit, a to včetně justice a policejní praxe. Na základě kritiky stávající struktury vešel v červenci minulého roku v platnost nový zákon o domácím násilí, který obsahuje jeho ucelenou definici a měl by dopomoci k jednotnému postoji složek a institucí. Na jeho tvorbě se podílelo několik neziskových organizací z koalice NeNa (NE násilí na ženách) se zkušenostmi z praxe a lépe tak odráží potřeby obětí. Nově je tak například zakázána mediace s násilníkem, která je v případech partnerského domácího násilí nejen nefunkční, ale pro oběť ohrožující. K přítomnosti násilí se navíc musí nyní přihlížet i při úpravě péče o dítě. Ano, to jsou novinky. Nyní budeme všichni usilovat o to, aby se se teorie snoubila s praxí. Tam ale často bývá velký kámen úrazu.

Kdo nás chrání a drží zbraň i moc?

Například o vykázání rozhoduje policejní hlídka, která ke konkrétnímu případu domácího násilí na zavolání přijede. Odpovědnost za správné vyhodnocení situace, rozpoznání znaků násilného vztahu a do jisté míry osud ohrožené osoby tak drží v rukou policisté obvodní hlídky běžně zabývající se veřejným pořádkem. V (doufejme) pečlivě vypsaných vyhláškách a metodických postupech se systém značně spoléhá na jejich poctivou proškolenost, naprostou profesionalitu, důsledné postupy, absenci syndromu vyhoření a neexistenci předsudků a zaujatostí. A také bychom chtěli zlaté prasátko a hodinky s vodotryskem.

I dobře vymyšlený nástroj ochrany, jako je vykázání, je nakonec postaven před nedokonalou, patriarchátem a byrokracií zatíženou společnost a ztrácí ze své síly. Obětí domácího partnerského násilí se v České republice stane asi 17–⁠⁠⁠⁠⁠⁠40 % dospělé populace. V roce 2024 bylo přitom dle statistik policie vykázáno 1275 osob (z toho 57 žen). Z praxe je známo, že institut vykázání je u nás podužívaný. Kde hledat viníka?

Násilí se neděje ve vakuu. Protože se bavíme o genderově podmíněném násilí, panuje zde mnoho stereotypů a mýtů, které podrývají jeho závažnost, legitimizují jeho existenci a zabraňují jeho řešení. Přeci jen jsme socializováni ve státě, který doteď nebyl ochoten ratifikovat Istanbulskou úmluvu. Příslušníci policie nejsou výjimkou. I mezi nimi jsou, jako ve všech profesích, násilníci. Bezpečnostní složka je nakonec složena z jednotlivců se všemi jejich hodnotami, postoji a předsudky a sexismus se tak policii nevyhýbá.

I pod tímto vlivem mohou policisté podhodnocovat situace násilí v domácnosti či partnerství a nevykazovat pachatele, když mají. Jedním z argumentů je nedostatek důkazů, který je pro partnerské násilí typický. V případech psychického násilí, které má pro oběti často horší a trvalejší následky, to platí dvojnásob. Ze zkušenosti pomáhajících pracovnic pak bývá překážkou i prostá lenost. Byrokracii nikdo nemá rád a s vykázáním se pojí další papírování a množství úkonů. Jako vždy také prostě záleží, na koho zrovna narazíte a kdo je ve vedení policejní stanice. Existuje snaha tuto nerovnoměrnost eliminovat pomocí potřebných odborných školení, na kterých se částečně podílí i neziskové organizace. Vzdělávání je jistě dobrou cestou, je ale vůbec reálné, aby měl každý policista dostatečně hluboký vhled do tak komplexní problematiky, jako je domácí násilí, a adekvátní odbornost k jeho rozpoznání? Rozpočet, který na vzdělání policie vyhrazuje, navíc není znám a efektivita plošných e-learningových forem je přinejmenším sporná.

Meze reforem

Vedu již několikátý hovor dnešní směny. Odkazuji na policii. „Nebojte se zavolat, číslo znáte?”. Bezpečí je stále na prvním místě. Přemítám, zda zavolá, zda jí pomohou. Jako spoustu mých kolegyň mě občas přepadá pocit bezmoci.

Jako vždy se samozřejmě nabízí hledat nedostatky v systému jako takovém. Ochrana obětí násilí vložená do rukou profese s jasným mocenským postavením a historicky převážně mužským zastoupením je nakonec zvláštní predikament. O podstatě a charakteru policejního orgánu a jeho neslučitelnosti s praxí, která je po něm vyžadována, píše ve své knize The End of Policing (Konec dohlížení, 2017) profesor sociologie Alex S. Vitale. V ní se mimo jiné ptá: Nemáme na policii prostě nerealistické požadavky? Policisté, kteří kontrolují dodržování práva, vymáhají zákon, udělují pokuty a „zjednávají pořádek”, mají druhým dechem o stejné komunity pečovat, vzbuzovat důvěru, poskytovat psychickou podporu a v podstatě i odbornou sociální práci. Levá ruka uštědřuje ránu a pravá chlácholí.

Ráda bych viděla objem školení a výcviků, který by skutečně pokryl vyžadovanou odbornost pro všechny takové úkony, a poté snahu státu obsadit je vhodným personálem. Nehledě na množství zdrojů, které by realizace takového snu vyžadovala. Kromě toho, že základní školení jsou proti společenským a institucionálním tlakům jen slabou obranou, vytrénování jedné osoby k prosazování represivních potřeb státu a na druhé straně k péči o jeho obyvatelstvo, je přinejlepším zbožné přání, při nejhorším oxymoron. Policie trochu slízavá, co stát svou neefektivní sociální politikou a propachatelskou justicí natropí. Udržování veřejného pořádku přitom často dopadá na ty nejzranitelnější sociální skupiny - chudé, menšiny, osoby bez přístřeší, duševně nemocné, závislé i oběti násilí. Zajímalo by mě, jak se taková práce policistům odvádí?

Jak si (možná) pomoci

Popsaná realita se může jevit černě. Příklady dobré praxe ale existují, síť pomoci se rozrůstá a lidé se snaží v rámci systémem nastavených mantinelů lépe odpovídat na potřeby přeživších. Organizace podepisují Chartu proti domácímu násilí a osvícených profesionálek*ů v policejních řadách i na jiných místech pomoci přibývá. Snad se tak podporuje i motivace a síla potřebná k vyhledání pomoci a péče. Není ale v zájmu obětí ani realitu přikrášlovat. Tvrzení, že každý policajt je parchant (ACAB) nemusí být univerzálně platné. Ale opačná argumentace jednotlivými pozitivními příklady dobrých strážníků drnká na podobně plochou strunu jako heslo „not all men”, (ne každý muž je násilník). Uhýbá od jádra konverzace a ignoruje systémové podhoubí celého problému. Ať už je ale funkčnost bezpečnostního systému sebevíce nedokonalá, policii nyní stále potřebujeme.

Stojím na demonstraci a přemýšlím, co vlastně požadujeme - po státu, policii, po sobě navzájem Jak si představujeme řešení krize násilí? V hlavě se mi přelévají dobré i špatné zkušenosti z praxe, chytře formulovaná doporučení, odvážné postoje aktivistických hnutí i reakce frustrovaných pracovníků té či oné instituce. Obrazy policejního i genderově podmíněného násilí se míchají v jedné změti plné agrese, ze které se line pachuť strachu, vzteku a bezmoci všech, kdo jsou do ni vtaženi. Rozpolcené pocity neodchází.

Potřebovali bychom se vrátit ke středu našich snah –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ k péči o oběť, naslouchání a respektování lidské zkušenosti. Je otázka, zda je toho státní a institucionální aparát vůbec schopen. I kdybychom vybojovaly*i spravedlivou redistribuci zdrojů, státní mocenský celek, jak ho známe dnes, bude pravděpodobně vždy spojen s byrokracií, zkostnatělostí a nemožností pružně a citlivě reagovat na potřeby individualit i komunit. Jak tedy zajistit potřebnou péči? Dean Spade ve své knize Vzájemná pomoc: Jak v krizi upevňovat solidaritu (2020, česky 2022) píše o grassrootových hnutích poskytujících podporu, která je založena na kolektivní koordinaci a reaguje na momentální potřeby komunity tam, kde systém a stát selhává. Pomoc neposkytuje několik expertů, ale mnoho lidí, jejichž odbornost přirozeně vychází z lokálnosti, žité zkušenosti a vzájemného předávání znalostí. Vzhledem k výrazné izolaci obětí je právě budování vztahů a komunit zásadní. Osoby zažívající násilí, kterým zůstala podpůrná síť, mají větší šanci násilný vztah rychleji a definitivně opustit. Příkladem jsou mimo jiné i feministická hnutí, která v druhé polovině dvacátého století zřizovala síť krizového bydlení pro oběti domácího násilí či ilegální interrupční kliniky. Členky Jane Collective se vzájemně učily, jak provést bezpečnou interrupci a tuto službu poskytovaly komukoliv, kdo ji potřeboval. Jejich činnost byla ukončena, když bylo několik z nich zadrženo právě policií.

Stejný princip, jak se ukázalo, nakonec může být využit i při boji s násilníkem. Živým důkazem je neuvěřitelný příběh indického ženského Gulabi gangu. Tam, kde stát i policie nechali své občanky napospas týrání, přišla v plné síle solidarita a touha po spravedlnosti. Sampat Pal Devi nedokázala přihlížet tomu, jak muž brutálně bije svou ženu, postavila se za ni a muž zmlátil i ji. Druhý den se vrátila s dalšími pěti ženami a bambusovou tyčí. Zpráva o jejím heroickém aktu se rychle rozšířila a dnes bambusové tyče hrdě nosí téměř 100 000 indických žen oblečených do růžového sárí. Gulabi gang vzal spravedlnost do vlastních rukou a v procesu pozdvihl své komunity a zprostředkoval mnoha ženám vzdělání a sílu. V našem kontextu by bylo možná vhodnější se místo tyčí chopit nástrojů transformativní spravedlnosti, z vervy těchto žen si ale můžeme brát příklad. Za svobodu a práva žen již více než desetiletí let bojují i ženské milice v Rojavě, jejichž nasazení vedlo i ke zřízení autonomní administrativy. Ženy jsou zde samozřejmými členkami veřejného života a moc je rozložená napříč gendery.

Boj za ženská práva a společnost bez genderově podmíněného násilí ale nemusí pramenit z gangů a ozbrojených milic. Můžeme začít také každý u sebe. Ozvat se, když jsme svědky násilí či jeho normalizace může být podstatným krokem k zotavení společnosti. Apelujme (nejen) na muže, aby narušovali misogynní a sexistické prostory a narativy a postavili se na stranu lidských práv. Přestaňme jako společnost vychovávat další generace násilníků a pojďme se postavit s ženami do první linie boje za lepší zítřky.

Jin! Jiyan! Azadi!
(Ženy! Život! Svoboda!)

Moc děkuji kamarádkám a kolegyním Julii, Lindě a všem svým dalším kolegyním za věčnou podporu a skvělou práci, kterou odvádí.

Rozcestník pomoci:
proFem: profem.cz/cs –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 608 222 277
Rosa: rosacentrum.cz/ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 116 016
Acorus: acorus.cz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 776 069 669
Persefona: persefona.cz –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ 737 834 345
Aplikace Bright Sky: cs.bright-sky.org/cs