Věděla jsem, že se ze mě nestane paní učitelka. Tento záměr jsem vzdala dříve, než jsem během vlastního studia začala s praxí na jedné záhřebské střední průmyslové škole. Po dojemném čtení úryvku z Homérovy Odyssey (do kterého jsem vložila veškerou kapacitu svých plic) mi znuděný student místo interpretace textu nabídl větu: „Paní učitelko, ten text je boring.“ Na tohle opravdu nemám, pomyslela jsem si tehdy. V téhle učebně budu jedině vyčerpaná – ale proč? Čeká mě pouze nízký plat, nízká míra respektu ze strany studentstva, nízký společenský status a nízká pravděpodobnost, že pro mě tato práce bude intelektuálně stimulující. Mé tehdejší vnímání učitelské profese mě potom opravdu přimělo, abych se během svého života věnovala zcela odlišným činnostem.

Jakožto feministická aktivistka se dneska alespoň jednou za měsíc ocitám v situaci, kdy mě různorodí lidé nebo spřátelené kolektivy žádají o to, abych pro ně zorganizovala workshop nebo jiný typ vzdělávací akce. Jakožto odborová organizátorka každý den pomáhám pracovnictvu budovat silné odborové hnutí a vzdělávám ho v tom, jakými metodami dosáhnout lepších pracovních podmínek. Jakožto feministická publicistka se snažím zprostředkovávat svou zkušenost čtenářstvu, popisovat jevy, kterých si ve společnosti všímám, a rozvíjet tak feministické analytické nástroje. Učitelkou tedy opravdu nejsem. I přesto je ale základním záměrem mé práce vzdělávat lidi. Ti nicméně dětmi nejsou, a o to je práce s nimi náročnější.

Dneska svůj čas v práci trávím s dospělými nebo dospívajícími, jejichž reakce na průběh vzdělávacího procesu jsou mnohem míň přímočaré, než byla reakce onoho znuděného studenta. Práce s nimi má navíc zcela odlišnou dynamiku, ale principy, jimiž se ve své práci řídím, čerpám z feministické pedagogiky utlačovaných. Má praxe a život feministické potížistky mi totiž každým dnem znovu potvrzují, že pedagogika není jen něco, co využijeme v učebně, a to během vzdělávacího procesu, který začne nástupem do školky a končí (pokud máme dostatek štěstí) na vysoké. Ne, feministická pedagogika je základní princip, pomocí kterého máme existovat v našich kamarádských a romantických vztazích, interagovat s okolím, organizovat se na pracovišti, předávat si navzájem vědomí a hlavně – navzájem se osvobozovat.

Feministická pedagogika utlačovaných

Co je ale feministická pedagogika utlačovaných? A také – není to náhodou povyšující, říkat o někom, že je utlačovaný*á? A od čeho se přesně máme osvobodit? Myslím si, že zrovna odpovědi na tyto otázky nám umožní uvědomit si, jak moc extenzivní může feministická pedagogika být a jak moc je její aplikace užitečná v každodennosti. Pojďme ale zpátky k oněm utlačovaným. Ve světě, kde většinu výrobních prostředků vlastní korporace, lidem vládnou věci – podle slov Bini Adamczak v knize Komunismus (nejen) pro děti (2014, česky 2018) – a hrstka bohatých si žije báječně díky každodenní repetitivní práci ostatních, méně bohatých lidí, není scestné o žádném z nás mluvit jako o utlačovaných. Pojmenovat věci trefně totiž představuje první krok, který nás může navést k tomu, abychom naši situaci změnili*y. Vzhledem k tomu, že jsme zatíženi udržováním statu quo, ve kterém se naše realita zdá být neměnitelná, je nutné, abychom se navzájem osvobozovali*y. Osvobozovat se ale můžeme pouze v prostoru, který je postaven na pravidlech radikální demokracie a participace, tedy ve feministickém vzdělávacím prostoru.

Abychom takový prostor vytvořili*y, musíme se nejdříve zamyslet nad regulérním vzděláváním, nad principy, podle nichž funguje, nad výsledky, k nimž směřuje, a nakonec si položit otázku: K čemu předávání vědomí v takovém systému vede? Současné vzdělávání funguje na principech soutěživosti a ukládání si informaci do paměti, které nás disciplinuje a vytváří z nás to poslušné občanstvo, jež nebude zpochybňovat status quo. Naopak místo pro vyjadřování emocí, spontaneitu, kreativitu a pochopení v něm schází. Takové prostředí navíc není schopno sloužit lidem, kteří ve společnosti nedrží moc, tedy ženám a další utlačovaným skupinám.

Je zajímavé, nakolik mi vnímání různých způsobů předávání vědomí změnilo chápání mechanismů, podle nichž ve společnosti funguje moc. Začala jsem si všímat, že pokud chceme směřovat k pomalé a udržitelné feministické revoluci, která se odehrává v každodennosti, musíme slyšet hlasy těch, kdo nejsou slyšet. Naším úkolem ve feministickém vzdělávacím prostoru ale není pouze předat „mluvicí předmět“ osobě, která dosud nemluvila. Naším úkolem je vytvořit natolik bezpečné podmínky, aby se umlčená osoba s „mluvicím předmětem“ v ruce nezdráhala vyjádřit to, co ji opravdu trápí. Toto bezpečí se ve feministickém vzdělávacím prostoru snažím vytvářet pomocí několika základních technik, jež zde hodlám popsat. Mým cílem není poskytnout komplexní metodiku feministické pedagogiky, ale pouze se podělit o část dobré praxe.

Jak vytvořit feministický vzdělávací prostor?

Každou schůzi, workshop nebo setkání začínám kolečkem. To nám neumožňuje pouze říct své jméno a zájmeno, ale pomáhá nám na samém začátku aktivity nastolovat principy vzájemného respektu. Už jenom odpovědi na otázku, která je v kolečku položená a která může být zcela banální (například „co jsi dnes měla ke snídani“), otevírají spoustu možností, aby se na sebe účastnictvo napojilo, rozbilo napětí, které v místnosti může vládnout, a spontánně se naladilo na vzdělávací proces, jenž bude nadcházet. Kolečko je taky jedním z radikálně demokratických nástrojů, které nám umožňují zmírnit nerovnosti vznikající mezi účastnictvem. Vždycky se totiž najde někdo, kdo je ve skupině nejhlasitější. To sama dobře vím, protože mnohdy právě tuto roli zastávám. Jsem extrovertní, a proto si musím dávat velký pozor, abych nezabírala příliš mnoho prostoru. Kolečko mi tak umožňuje, abych se už při první aktivitě dívala do tváří lidí, kteří tak extrovertní nejsou, a abych jim naslouchala. Účastnictvo, o němž bychom za běžných okolností mohli*y říct, že je méně sdílné, stydlivé nebo introvertní, tak hned na začátku může nabýt dojmu, že skupina o jeho názor a hlas stojí. Stydlivost je totiž situačně ovlivněná vlastnost a velmi často je odvislá od toho, do jaké mocenské pozice jsme v dané situaci zařazeni*y. Podle ní vnímáme sami*y sebe i to, jestli má cenu, aby náš hlas byl slyšet. Nebo jestli má cenu, aby nám někdo vůbec naslouchal.

Naslouchat nikdy nebylo tak těžké jako dnes. O tom, jak moc jsme zatížení*é informacemi ze všech stran, jak přesaturovaní*é jsme děním ve světě kolem nás a jak náročné je pro nás udržet pozornost, slýcháme pořád. Když už se ocitneme v situacích, kdy jsme naslouchat nuceni*y, často se chováme podle zmíněných principů soutěživosti, které v nás kultivovala Učebna. Ta nás totiž místo naslouchání vedla k tomu, abychom během toho, kdy někdo mluví, vymýšleli*y odpovědi a netrpělivě čekali*y, než je ze sebe vyklopíme. Občas ani nečekáme na to, až ten druhý*á dokončí větu, a skáčeme si přímo do řeči. Takové situace nezažíváme pouze ve škole. Právě tam jsme ale vedeni*y k tomu, abychom se skrze život dostávali*y dopředu soutěžením. Dialog se tak stává soubojem dvou monologů, v němž je pro každou stranu nejdůležitější zvítězit. Má feministická praxe mi přitom ukazuje, že po pokřikování a soutěžení končí obě strany pouze vyčerpané a frustrované. Ve feministickém vzdělávacím prostoru proto rádi*y kultivujeme principy aktivního naslouchání, které nás učí, že poslechnout si to, s čím přichází někdo jiný, a snažit se ho*ji a jeho*jí situaci pochopit je mnohem důležitější (a těžší) než ho*ji bombardovat fakty. Když se snažím aktivně naslouchat, kladu druhému člověku otázky, projevuji o něj upřímný zájem a svými reakcemi se snažím vyjádřit porozumění. Musím ale podotknout, že jsou situace, ve kterých ani ve feministickém vzdělávacím prostoru dialog není možný, a to je příklad hledání dialogu s utlačovatelem, pokud se toho prostoru zúčastní taky. Předpokladem pro dialog je totiž rovnost.

Dalšími revolučními vzdělávacími nástroji jsou kritika a zpětná vazba. Umožňují nám porozumět vlastním emocím, poučit se, ale i vidět to, jak naše jednání dopadá na naše okolí. Nedávno jsem narazila na otázku, jestli není otevřená kritika příliš hrubým prostředkem – jestli bychom se vůbec měli vzájemně kritizovat. Zastávám názor, že kvůli kultuře ticha, a do níž jsme všichni a všechny socializovaní*é, musíme právě kritiku nejdříve kultivovat ve vlastních prostorech, abychom potom dokázali*y to samé aplikovat na mocné. Vyhýbáním se kritiky udržujeme status quo, kdežto cynickým a nekonstruktivním vymezováním proti utlačovatelským jevům ho taky nezboříme. Kultivování kritiky znamená normalizaci upřímnosti a konstruktivity.

Co dělat, když se v kolečku nedaří?

Jako feministická aktivistka a odborová organizátorka jsem se během posledních pár let ocitla v mnoha krizových situacích. Většina z nich mě dohnala do jakéhosi stavu identitární krize. Má vůbec cenu ztěžovat si práci náročnými feministickými nástroji? Má vůbec smysl nutit lidem kolečko, když na něj nejsou zvyklí? Nebude nakonec lepší odprezentovat to, co chci účastnictvu předat, frontálním způsobem, kdy mi nikdo nebude skákat do řeči? Mám na to vůbec? Krize není vždycky příležitost, jak nám namlouvá neoliberální narativ růstu. Z těchto krizových momentů jsem ale dokázala porozumět sobě a tomu, co od svého okolí během vzdělávacího procesu očekávám.

Příkladem takové krize bylo, když mě během vymýšlení aktivity na náš feministický workshop zaměřený na maskulinity můj partner, povoláním pedagog, konfrontoval otázkou, co je vlastně cílem této aktivity. Odpověď jsem neznala. Mou první reakcí byla potřeba obhajovat se, i když jsem po pětiminutovém proslovu stále neměla jasnou představu, co jsem mnou navrženou aktivitou účastnictvu chtěla sdělit. V minulosti jsem byla zvyklá používat složité konstrukce, abych za nimi schovala nějaký nedostatek. Jenže pro takové přetvařování není ve vzdělávacím prostoru místo – pokud tedy chceme, aby naše aktivity opravdu vedly k jednání, aby povzbuzovaly a mobilizovaly.

Jsou ale kolektivy a skupiny lidí, ve kterých se kolečko ani další nástroje, jež používáme ve feministické pedagogice, nedaří praktikovat. V minulosti jsem se ocitla v situacích, kdy jsem do velice nebezpečného prostoru vkročila s vlastní zranitelností. Nedopadlo to dobře. Byla totiž použita proti mně. Stala jsem se terčem sexistických vtipů a verbálního obtěžování, které mě mělo disciplinovat a ošidit o entuziasmus – můj nejsilnější nástroj, s nímž jsem do toho prostoru původně přicházela. Dříve mě takové situace vysávaly a prožívala jsem během nich intenzivní pocit osobního selhání i promarněného úsilí. Dneska už vím, že se to stává v situacích, kdy do kolečka přivítáme držitele moci, kteří mohou náš křehký odpor snadno zneužít. I když je důležité i takové lidi do feministického vzdělávacího prostoru zahrnout, ještě důležitější je před zahájením procesu nastavit jasná vnitřní pravidla. Ta mohou znít: tady nemansplainujeme, tady si neskáčeme do řeči. Co ale dělat v situaci, kdy vás zesměšňují už při nastavování vnitřních pravidel?

„Svět by byl mnohem přívětivějším místem, kdyby lidé dokázali na otázku, které nerozumějí, odpovědět nevím,“ sdílela jsem s kamarádkou po účasti na panelové diskusi své rozčarování z jedné z mluvčích. Položila jsem jí otázku z publika, na kterou mi nedokázala odpovědět. Přesto si vzala pět minut na to, aby mluvila o věcech, které s otázkou nijak nesouvisely. Snažila jsem se porozumět této potřebě okupovat prostor vinicí slov. Říct nevím totiž znamená ukázat slabost. Proto takovou reakci především na veřejnosti neslýcháme tak často. Na otázku, co dělat v situaci, kdy se v kolečku nedaří, proto raději odpovídám nevím. Vím ale to, že změna bude v některých prostředích trvat déle a bude více bolet. Na jedné straně totiž stojíme my, utlačovaní*é, a na druhé kapitál a ideologie, která se jeho sílu snaží legitimizovat.

Učíme se a osvobozujeme navzájem

Podle článků, jež nám radí, jak nejlépe zvládnout osobní vztahy v pozdním kapitalismu, můžeme často nabýt dojmu, že péče je jakási zátěž jak pro moderní ženy, tak pro všechny, kdo se v osobních vztazích nechtějí příliš zabývat druhými. Slovní spojení jako emoční práce nepoužíváme, abychom popsali*y mocenskou nerovnováhu v tom, co je v neoliberalismu považováno za hodnotnou práci a co ne. Na jedné straně zcela chápu, že se všichni chceme ve světě zorientovat, vysvětlit si paradoxy, na které každodenně narážíme. Na druhou stranu ale chci do toho narativu zasáhnout, abych podotkla, že emoční práce sama o sobě není vykořisťující. Vykořisťující se stává, když je jejím účelem asistovat v kumulaci zisku. To stejné platí i pro vzdělávání, které mnohokrát ani není považováno za legitimní práci („Ale jsou to jenom děti!“ řekl mi u jedné příležitosti nejmenovaný pracovník v IT sektoru), přestože na něm, stejně jako na jiných druzích reproduktivní práce, společnost závisí.

Feministické vzdělávání by proto mělo být prostorem, kde se ujmeme reprodukčních prostředků, které používáme k vykonávání naší emoční práce, abychom svou realitu změnili*y. Ve feministickém vzdělávacím prostoru tak já sama nikomu nepředávám znalosti, ale učíme se v něm navzájem. Fandím lidem a snažím se v nich probudit pocit, že nástroje ke změně již mají ve svých rukou. Během prvních měsíců organizování lidí na pracovišti jsem si totiž uvědomila, že rozdíl mezi feministickým aktivismem a organizováním pracující třídy není skoro žádný. Věřím, že revoluci povedou lidé pracující v oblasti péče a v call centrech. Pracující v oblasti péče (ať už se jedná o pracující v oddílu pro zákaznickou podporu v IT firmě, nebo o pečující personál v domově pro seniory) by se svých reprodukčních prostředků měli*y chopit a nastolit pomocí nich novou společnost. V takovém světě budou principy feministické pedagogiky příklady, jak žít a jak interagovat se svým okolím.