Vím, že je to blbost. Ale někdy si nemůžu pomoct. Jednou za pár týdnů se odhodlám rozkliknout komentáře pod zprávami z Pásma Gazy. Můj mozek se snaží pracně čerpat aspoň zlomek naděje z množství komentářů, které odsuzují probíhající genocidu Palestinců a Palestinek. Za poslední rok se ale vlákna plní i specifickým obsahem –⁠⁠⁠⁠⁠ otázkami na postavení tamních žen a statistikami o jejich diskriminaci. Jako by se mělo jednat o legitimní důvod pro vraždění desítek tisíc lidí. „Znásilňovací kultura, do které narodit se je pro ženu noční můra. Já osobně bych si radši zvolila zemřít jako novorozenec než žít v této zaostalé kultuře,“ píše Zuzana, občanka země, kde se skoro tří pětiny žen setkaly s nějakou formou sexualizovaného násilí.

Přesvědčení, že „humanitární bombardování“ škol a nemocnic má nějak významně napomoci k emancipaci žen, bohužel nesdílí jenom náhodní*é komentující na Facebooku. Proklamace o ochraně žen a jejich práv v posledních desetiletích strategicky využívají vlády států globálního Severu pro svou domácí i zahraniční politiku – třeba jako záminku pro okupování cizích území nebo prosazování tvrdých protiimigračních zákonů. „Za práva Afghánek!“ volala v roce 2010 tehdejší ministryně zahraničí a liberální feministická ikona Hillary Clinton, zatímco na ty stejné ženy na dálku posílala drony a bomby. Přímo z terénu na ni pak mávaly speciální ženské jednotky, pyšné na to, že zvládají ohrožovat místní obyvatelstvo stejně jako jejich mužští kolegové. Oujé, dokázaly jsme to.

Shoď hidžáb a pojď do mekáče

Právě takzvanou válku proti teroru, která stála životy milionů lidí, označuje za první feministickou válku pákistánsko-americká feministka a autorka Rafia Zakaria ve své knize Against White Feminism: Notes on Disruption (Proti bílému feminismu: Poznámky k narušení systému, 2021). Není to jen proto, že se ženy účastnily přímé akce na bojištích; z propagace bílého a středostavovského pojetí ženských práv se stal jeden z hlavních vojenských cílů, po kterém volaly i americké intelektuálky a celebrity. Přední roli hrála bílá nadřazenost. „Západní“ feministky se vnímaly jako objevitelky skutečné emancipace a jaly se ji vyvážet za hranice jako exportní artikl obalený v tunách trhavin. V rámci svého spasitelského komplexu se pasovaly do role moderních žen, které ukážou nebohým obětem ze zaostalých zemí, že mohou žít i jinak. Vytvořily si prototyp „té muslimské druhé“: zakřiknuté utlačované ženy bez vlastní identity, pro kterou je násilí a trauma každodenní, přirozenou součástí života a kterou je potřeba zachránit.

Indická myslitelka Gayatri Spivak v tomhle kontextu mluví o bílých mužích (v našem progresivním světě už i ženách), kteří zachraňují ženy tmavé barvy pleti od mužů tmavé barvy pleti. Útlak žen má být inherentní součástí jejich údajně zpátečnické kultury, na rozdíl od ojedinělých a jaksi civilizovanějších forem násilí, které je pácháno na ženách globálního Severu. Předpokládá se, že lokální ženy prozřou, spojí se s pokročilejšími „západními sestrami“ a pomohou jim svrhnout své bratry a syny, kteří jsou jistojistě všichni krvelační teroristi. Pokud tak neučiní, třeba proto, že čelí vskutku sesterskému ostřelování a nočním raziím, během kterých mizejí jejich mužští příbuzní, jsou proti emancipaci a samy sobě, protože ještě nedokázaly prozřít jako pokročilý Západ. Kdo by se ale divil, že velká část populace nepřebírá importovaný feminismus, který je spojený se zásahem cizí mocnosti a ztrácí tímto způsobem jakoukoli legitimitu. Irácká bloggerka Riverbend to shrnuje jasně: „Dělají to pro VÁS… ty noční razie jsou pro VÁS! Pravda je, že dosahují jen jedné věci: fungují jako konstantní připomínka, že zažíváme okupaci, že nejsme nezávislí*é, že nejsme svobodní*é, že nejsme osvobození*é. Nejsme už v bezpečí ve vlastních domovech – všechno teď patří někomu jinému.“

I když nejsou místní ženy cílem útoků, ale humanitární pomoci, dělá z nich zplošťující a paternalistický postoj objekty charitativní blahosklonnosti. Aniž by kdokoli řešil jejich specifické potřeby a přání, začaly mezinárodní neziskové i vládní organizace ordinovat osvědčené neoliberální recepty zaměřené na podporu podnikání nebo rozvoj leadershipových dovedností. Obsahem byla třeba extrémně nápomocná podpora ve zlepšování kvality produktů a jejich balení. Zakaria ve zmíněné knize mluví o trickle-down (prokapávacím) feminismu – ženám prý stačí dát pár slepic a workshop o mikroekonomii, aby si vystavěly své lokální business impérium a způsobily širokou společenskou změnu. Nikdo nepopírá, že k určitému zlepšení došlo – ať už se jedná o výstavbu škol, nebo azylových domů –, jenže jejich fungování i směřování je často v rukou zahraničního spasitelstva, které se na ženy dívá jako na pasivní klientky a nabízí vlastní řešení nehledě na kontext. Tahle paternalistická, depolitizovaná a individualizovaná verze zmocňování (překlad anglického pojmu empowerment) nepřekvapivě nemůže fungovat v dlouhodobém horizontu, protože je odříznutá od kolektivního sociálního a politického boje. Bere místním ženám hlas a dělá z nich levnou námezdní pracovní sílu pro budoucí globalizovaný trh a rozvoj blahobytu Severu. Protože pracovat šestnáct hodin denně pro nadnárodní korporaci za minimální mzdu je emancipace. Nebo ne?

Genocida s mašličkou

Pojďme tedy zkusit jinou verzi emancipace: Do záběru vstupuje zpomaleným dramatickým krokem hispánská žena. Za doprovodu sentimentální hudby přechází nádvoří, zatímco nahraný hlas vypráví o jejím imigrantském původu. „Jsem nebílá žena. Jsem matka. Jsem cisgender mileniálka s diagnostikovanou úzkostnou poruchou. Jsem intersekcionální,“ vypráví zaměstnankyně CIA v náborovém videu. Nový imperialismus nevyužívá jenom étos vývozu ženských práv do zahraniční, pasuje se i do role propagátora zrovnoprávnění na domovské půdě v duchu liberálního feminismu. Individuální kariérní postup ve vojenských strukturách a schopnost udělat sto kliků nebo odpálit raketu na civilní oběti se bere jako důkaz, že ženy opravdu zvládnou všechno co muži a často i daleko líp! Za výhru se tu považuje multikulturní armáda, která s nadšením vítá ženy i kvír lidi a umožňuje i jim masakrovat nevinné. Děsivě to ilustruje třeba virální fotka izraelského vojáka, který stojí na ruinách palestinských domů a s úsměvem ukazuje na kameru roztaženou duhovou vlajku. Svobodu od útlaku střídá svoboda utlačovat.

Feministka a politická geografka Jennifer Greenburg se v knize At War with Women: Military Humanitarianism and Imperial Feminism in an Era of Permanent War (Ve válce se ženami: Vojenský humanitarismus a imperiální feminismus v éře permanentní války, 2023) ponořila do fungování ženských jednotek v Afghánistánu a nakonec ukázala o dost jiný obrázek působení žen v armádě než ten o feministických legendách. Během několika let stínovala vojačky na vzdělávacích seminářích i trénincích a zpovídala je v sérii rozhovorů týkajících se jejich nasazení v bojích. Většina respondentek se cítila být ikonami osvobození pro afghánské ženy, navzdory líbivým (jak pro koho) fotkám z přímé akce ale jejich práce spočívala ve specifickém využívání vlastností, které jim velení esencialisticky přisuzovalo. Jejich role se dá nejlíp označit jako emoční práce. Při nočních raziích měly za úkol uklidňovat ženy a děti, zatímco ve vedlejších pokojích většinou probíhaly násilné akce proti mužským příbuzným. Pod rouškou péče a chápavosti se skrýval hlavní cíl jejich operace – shromáždit důležité informace, ke kterým by se jejich kolegové jinými nástroji nedostali. Ke sběru používaly i předstíranou univerzalitu sesterství. Greenburg v textu sdílí historku z razie, během které v domě jeden z vojáků rozbil nábytek; vojačka Cindy situaci využila a před naštvanými místními protočila oči v sloup: „Muži, znáte to.“ O několik minut později odcházela s dávkou cenných informací. Z rozhovorů, které Greenburg pořídila, je cítit přesvědčení vojaček, že speciální ženské jednotky měly pozitivní dopad na probíhající mise. Mluvily o ochraně a zklidňování situace, faktem ale je, že jejich činnost mnohdy vedla k násilným a často i smrtelným vojenským operacím. Svým jednáním navíc ohrožovaly bezpečnost místních žen a dětí, které jim informace poskytovaly ve stresové situaci a pod záminkou nabízené pomocné ruky, z čehož mohly mít v budoucnu problémy. Děti byly často upláceny hračkami a sladkostmi, aby tajemství nevědomky prozradily.

Navzdory velkým řečem o emancipaci jsou ženy uvnitř armády nadále terčem sexismu, rasismu i homofobie. Speciální jednotky pracují s jejich údajně „přirozenou“ vnímavostí a chápavostí, a to nejen v akci. V příbězích z fronty respondentky vyprávějí o tom, že fungovaly v podstatě jako neplacené terapeutky vojáků na misi, některé zmiňují i pečení sušenek nebo snahu o vytváření rodinné atmosféry. Ze začátku mnohdy nedostávaly řádný výcvik a jejich práce v přímé akci byla neviditelná – Greenburg mluví o tom, že vojáci někdy při ústupu do bezpečí zapomínali na ženy přidělené k jejich jednotce a odjížděli bez nich. Data a příběhy zevnitř amerických nebo britských bezpečnostních a vojenských složek mluví o mizogynní kultuře plné ponižování a sexuálního násilí. A dvojí metr je čeká i po návratu z misí. Pokud zpátky dorazíte se zraněním nebo s posttraumatickou stresovou poruchou, hodně štěstí se získáním diagnózy a finanční pomoci ve zdravotnickém systému, který veteránky diskriminuje..

Chraňme naše ženy (dokud čekají doma s teplou večeří)

Může se zdát, že nic z toho se nás v Česku netýká. Cizí invaze a genocidy, které jenom schvalujeme, cizí armády, které jenom zbrojíme. Vzývání ochrany žen a společenská degradace arabských mužů pro prosazování národních zájmů se ale aktivně projevují i u nás ve formě femonacionalismu. Termín zavedla politická socioložka Sara R. Farris v knize In the Name of Women’s Rights: The Rise of Femonationalism (Ve jménu ženských práv: Vzestup femonacionalismu, 2017) a popisuje jím zneužívání feministické rétoriky pro ospravedlnění represivních a protiimigračních opatření. Ilustruje ho na příkladech několika kontroverzních politiků a političek: nizozemského Wilderse, francouzské Le Pen nebo italského Salviniho, kteří jsou paradoxní kombinací nacionalismu, neoliberalismu a pokryteckého feminismu. Stejné rysy ale můžeme pozorovat i u jejich dobrého kámoše Tomia Okamury a celé strany SPD.

Okamura jako by jel podle učebnice – vytvořil si obrázek „toho muslimského druhého“, jehož kultura je bytostně mizogynní, na rozdíl od naší vyspělé civilizace, která ženy nosí na ramenou. Natáčí video, ve kterých děkuje všem těm našim dobrým vílám, pracovitým dcerkám a maminkám, krásným a skutečným elegantním dámám, které je potřeba chránit před hordami muslimských barbarů. A skrze údajnou ochranu českých žen propaguje xenofobní a rasistické politiky. Je škoda, že si na podporu ženských práv nevzpomene třeba při diskusi o ratifikaci Istanbulské úmluvy, která u nás mohla napomoci účinnější prevenci a ochraně přeživších genderově podmíněné násilí. Teda pardon, v jeho pojetí „škodlivé neomarxistické úmluvy a genderové totalitní zrůdnosti“.

Podle Farris femonacionalismus démonizuje mužské imigranty, jejich ženské protějšky ale státy skrze integrační programy často podporují, například v zapojení do pracovního trhu. Rozhodně to není z dobré vůle. V českém kontextu ještě není problém tak dominantní, ve Francii nebo Velké Británii je ale společnost na práci žen imigrantek, které ve velké míře obsazují pečující profese jako chůvy, pokojské a ošetřovatelky v domovech pro seniory*ky, z části závislá. U nás se v těchto oblastech stále častěji setkáváme s agenturními pracovnicemi z Ukrajiny. Za vychvalovanou emancipací skrze účast na pracovním trhu se skrývá těžká a prekarizovaná námezdní práce. Organizace vedené bílými feministkami zaměřující se na zmocňování migrantek na ně tímto způsobem přehazují odpovědnost za sociální reprodukci, kterou není možné vyvézt za hranice a nechat levně zpracovat.

Dekonstruovat bělost nestačí

Co se stane, když feminismus opustí svoje snahy o kolektivní a radikální společenskou změnu? Původní hnutí za emancipaci a spravedlnost se změní v nástroj moci, který maskuje koloniální praktiky a utlačuje ty, které slibuje chránit. Stává se prostředkem k legitimizaci kolonialismu a rasového útlaku – místo aby tyhle systémy rozkládal. Bílý feminismus nemůže představovat univerzální přístup, který mluví za všechny ženy a který lze našroubovat kdekoli – natož v regionech, jež byly skrze staletí cizí nadvlády uvrženy do chaosu. Pokud by mocnosti stály o skutečné osvobození žen globálního Jihu, podporovaly by je v organizování, politickém vzdělávání, hledání vlastních témat i vlastních řešení a širokém budování hnutí. Zatím to ale nevypadá, že by americká vláda pomáhala budovat třeba silné bangladéšské odbory.

Upřímně, měla jsem z psaní tohoto textu dost respekt. Neumím si představit, jaké to je, prožívat rasismus a invazi na vlastní kůži. Nemám absolutní tušení, co dělat tváří v tvář probíhající genocidě. Jsem bílá holka ze středovýchodní Evropy. Ze své pozice mohu maximálně přiznat, že tomu bez vlastní zkušenosti nikdy porozumět nemohu. Snažit se dekolonizovat svoje přemýšlení, všímat si projevů bílé nadřazenosti a problematizovat je v sobě i ve svém okolí. Učit se, naslouchat, být slyšet a někdy zas radši držet pusu a dávat prostor. Dělat chyby, vyslechnout si kritiku a učit se z ní. To ale nestačí. Právě teď i naše vláda zneužívá slova o solidaritě k podpoře režimu, jehož vcelku otevřeným cílem je etnická čistka Palestiny. I teď lidé využívají svou feministickou nebo kvír identitu pro znevažování utrpení v Gaze. I u nás novinářky rozdmýchávají nenávist k Palestincům svými clickbaitovými texty o údajně genderově korektním demokratickém státu Izrael a mizogynním Pásmu Gazy. Nesmíme se proto zaseknout jenom v bílé provinilosti a individuální snaze o uvědomění si vlastních privilegií, to nikomu reálně nepomáhá. S citlivostí k palestinským hlasům bychom svých výsad měli*y hlavně využít. Pracovat společně na tom, aby české propalestinské hnutí bylo organizované, abychom neustrnuli*y v ulicích, ale taky strategicky a s jasnými požadavky tlačili*y na naše politické představitele*ky, univerzity i další instituce. Byla by hanba nechat si unést radikální sociální hnutí ve prospěch útlaku. Neskočme jim na to.