I.

Probudím se do dalšího lednového rána. Rozdíl mezi vnější zimou a vnitřním teplem vytvořil v meziokní vysrážené kapky, ta vlhkost orosila drobnou pavučinu, které jsem si dosud nevšiml, v ostrém ranním světle se mírně zatřpytí a pokaždé, když ulicí dole projede auto, okno zavibruje a pavučina s ním.

První věc, kterou po probuzení hledám, je telefon. S ještě slepenými víčky mžourám do modrého světla a snažím se v jeho záři vyčíst zprávy: za noc nastřádaná upozornění z New York Times, ranní přehled The Guardian a iRozhlasu. Dlouho u nich ale nevydržím a po chvíli ze zvyku otevírám Instagram. Někde mezi obsahem o běhání, o válečných zločinech, mezi fotkami kočiček, zahrad a levných severských nemovitostí, mezi zprávami o nastupující vládě a opozici kráčející pozpátku objevím video ženy se slepicí v plátěné tašce, pták má pařáty protažené uchem tašky, nepřítomně civí. „Slepice ti outfit neničí,“ říká žena do maličkého mikrofonu a tašku s ptákem si přehodí přes rameno. „Vypadá tak šik, podívej, ten pták ti bude slušet, slibuju.“ Nejdřív video pošlu třem přátelům, partnerovi, pak telefon položím těsně vedle hlavy, nechám video hrát ve smyčce a znovu zavřu oči.

Můj mozek je po ránu houba, nasakuje obsahem a ten ke mně po zbytek dne promlouvá, vrací se jen proto, aby mi připomněl obrázek, meme, politický vtip, který jsem viděl v jednom z videí zhlédnutých před spaním, soundbite z reklamy. Přes den mi obsah ovlivňuje slovník, tón řeči i to, jak si píšu s přáteli. Když se pozdě v noci převaluju v posteli a nemůžu usnout, nechávám ho běžet jako kulisu a ten zvuk doprovázený bledým přízračným světlem mě postupně uklidní.

Za posledních pár let se vždycky, když mám spoustu práce a neumím s ní pohnout, obracím k telefonu, mojí poslední naději na rozptýlení, mojí šanci na zázrak. Nejdřív mi vyhovoval pocit roztěkanosti – pro člověka, který má tendenci nad vším neustále přemýšlet a vracet se v cyklech ke stejným myšlenkám, je rozptýlení pozornosti ve světě neustále produkujícím nové události docela příjemná věc. Jde o to, vyplnit hluché místo, zahnat úzkost z osamělého čekání někde na veřejnosti, trému. Je to můj únik. Všechen ten šum překazí signál, způsobí narušení obvodu. A po zkratu přichází klid. Ten pták ti bude slušet. Slibuju. Ticho.

II.

Bylo to někdy v období posledních prezidentských voleb v Americe, kdy se efekt rozptýlení začal obracet proti mně. Jako by se protrhla hráz, začal jsem na telefonu trávit drtivou většinu volného času – přikovaný k displeji jsem věčně aktualizoval feed a pročítal někdy vtipné, jindy naprosto směšné komentáře českých novinářů, hltal videa amerických late-night komiků, sdílel trefné a graficky upravené komentáře doprovázené vtipy. Doplnil jsem je poznámkou „přesně, takhle to je“, vyslal dál. Zkrat se ustálil ve víceméně stálý přísun elektrického proudu. Doufal jsem, že v tomhle typu obsahu najdu pocit něčeho sdíleného, nebo alespoň společný jazyk, kterým se o zoufalství, strachu a únavě mluví, i kdyby to byl nakrásně jazyk memů, ironie, vtipů.

Jenže takový jazyk, jak se poslední dobou ukazuje, je spíš jazykem umrtvení.

Na tom by ještě nebylo nic špatně. Všichni máme své způsoby, jak se v podobných situacích utlumit a vyrovnat se s přetížením. Někdo si v deset večer sám otevírá víno, někdo – a třeba i někdo jiný než já – jde před půlnocí běhat, uklízí ve tři ráno kuchyňskou linku, pak objeví manuál ke kávovaru, přečte ho, do rána scrolluje, a možná si na chvíli připadá o něco míň sám.

Když Oxford Dictionary vyhlásil v roce 2024 slovem roku výraz „brain rot“, mínil tím primárně mentální únavu způsobenou nadměrnou konzumací triviálního online obsahu. Takový význam je ale zavádějící, naznačuje individuální selhání, neschopnost se ovládnout. „Brain rot“ mnohem víc odpovídá stavu prostředí, je logickou evolucí světa nabízejícího lék na permanentní stres z urychlené reality v podobě nekonečného množství drobných úlev, jako třeba pocit, že člověk někam patří. Hele, tady je video, pusť si. Jsi jako já, podívej, ten pták ti bude slušet.

Můj prvotní pocit sounáležitosti začínal postupně uvadat, byl čím dál prázdnější. Nikam nemířil. Sdílel jsem věci automaticky, ze zvyku, někdy z pocitu povinnosti. Jako by existoval nepsaný závazek – je potřeba se k věcem vyjádřit, ideálně se k nim vyjádřit co nejdříve, stručně, vtipně a především blíže nedefinovaným správným způsobem. Není divu, že na sítích nejlépe fungují příspěvky obsahující memy, vtipy, které samy o sobě často nic neříkají, jsou to bezpečné znaky mířící dovnitř bubliny, mezi přesvědčené.

A tak se ke každé politické kauze – ať už české, nebo zahraniční – jen na Instagramu a Facebooku vygenerují kvanta více či méně podobného obsahu. Premiér Babiš si koupí globus za patnáct tisíc, snad aby v jednasedmdesáti letech zjistil, kde leží Grónsko, ta informace obletí sítě, což je s velkou pravděpodobností přesně ten důvod, proč premiér globus vytáhl a šikovně tím odvedl pozornost od skutečnosti, že se nehodlá postavit za Grónsko ani za spojence, a necelý týden nato přinese novinář Filip Titlbach do vysílání České televize svůj vlastní, o něco menší globus a celou smyčku tím završí. Aktuální kauza kolem vydírání prezidenta Petra Pavla ministrem zahraničí Petrem Macinkou může být také dobrým příkladem. I ta se na sítích často zasekává na vtipech: jednou v nich opilý Macinka po večerech píše svému staršímu situationshipu napůl toužebné, napůl výhrůžné zprávy; jindy mi několik mých přátel přeposílá fotomontáž, na které Filip Turek s Macinkou figurují jako zamilované hvězdy seriálu Klimarváči nebo v romantickém snímku Dej mi své ministerstvo. Nevím, koho z nich si představit v jaké roli, a následující noc tím trávím několik bezesných hodin.

Myslím si, že je to vtipné? Ano. Jenže co dál?

Podobný mechanismus přitom zdaleka nefunguje jen na „správné“ straně. Pravice, a obzvlášť krajní pravice, propadá stejným nástrojům, jen o trochu jinak. Dává stejný důraz na zkratku, provokaci, ironický odstup. Vtipy, u kterých není jasné, jestli je jejich sdělení míněno vážně, nebo jen provokují. Jde o výhrůžku násilím, nebo jen hodně špatný vtip? Vždy balancující na hraně s rasismem, mizogynií a mnohem víc. Sdělení dostatečně rozmazaná na to, aby se kdykoli dala vzít zpátky, přerámovat jako žert. Postironická poloha, v níž se význam rozpustí ještě dřív, než ho stihnu uchopit.

Sám jsem do téhle králičí nory zabředl loni, když jsem se pro jeden budoucí text snažil zorientovat v ultrapravicové internetové komunitě groypers. Čím déle jsem v jejich bublině strávil, tím obtížnější bylo rozlišit, kde se vtip láme v politické sdělení. Nejspíš na tom ani nezáleží. Jedno ani druhé se dnes už vzájemně nevylučuje.

Pro další příklady přitom není třeba zacházet až tak daleko napravo. Stačí si téměř kdykoli pustit přímý přenos ze sněmovny a kamera vás neušetří pohledu na členy vlády natáčející si opoziční poslankyně – zároveň s tím na ně pokřikují, šklebí se, zatímco ony mluví. Videa pak nahodí na své sítě, získají pozornost.

„Humor“ prostupuje celou politickou kulturou. Využívá ho marketing všech politických stran. To proto Piráti chodí sněmovnou pozpátku, oblékají se do flanelových košil a rámovali to jako protest proti vládě. Důležité je vymezit se, být jiní, být vidět. Klidně i za cenu trapnosti. Změní taková gesta něco? Mají za cíl chránit ony často vzývané hodnoty? Není jejich skutečným cílem jen pobavit, zaujmout, nebo vyvolat komunitní reakci, pocit, že někam patříme, že v tom nejsme sami? Být sdělením vysílaným dovnitř?

Když teď otevírám Instagram, sleduju nové a další kolečko vtipů a hlavou mi rezonuje text jedné písničky Bo Burnhama. Zpívá v ní: The backlash to the backlash to the thing that’s just begun. Ještě než věci vůbec stihnou začít, už proti nim existuje protireakce, a reakce proti ní, a pořád dokola.

Ve „skutečném“ světě zatím čas běží dál. Ve stejný den, kdy na sítích kolují obrázky zamilovaných motoristů, informují česká média o nově schváleném dotačním programu, díky němuž si premiérův holding může přilepšit o desítky milionů korun. Tahle zpráva ovšem ani zdaleka nezíská tolik pozornosti.

Píšu o „skutečném“ a online světě s vědomím, že se dnes všechny důležité momenty současnosti odehrávají hned dvakrát: jednou naživo, podruhé zmnožené a vždy mírně pokroucené na sítích. Většina politických diskusí už dávno neprobíhá v televizi, natož v reálném čase, a už vůbec ne na stránkách novin. Důležitý a vlivný je dnes naprosto jiný typ médií.

Malý konzervativní mužík uvnitř mě mi našeptává, že dřív to bylo lepší. Dřív byl čas souvislejší a svět pouze jeden. Pozornost delší, debata smysluplnější. Snažím se ho moc neposlouchat, příliš zjednodušuje, idealizuje si minulost. Přesto mu občas dávám za pravdu. Nostalgie někdy není pouhá touha po návratu, je jedním z příznaků únavy.

Americký sociolog a teoretik médií Neil Postman ve své dnes už legendární knize Ubavit se k smrti (1985) tvrdil, že pokud je některá z dystopických knih 20. století skutečnou vizí budoucnosti, není to často otřásaná Orwellova totalitní diktatura z románu 1984. Mnohem realističtěji totiž působí román Konec civilizace aneb Překrásný nový svět (1932) britského spisovatele Aldouse Huxleyho. Huxley si v něm představoval svět, ve kterém pravda není zakázaná a všichni jsou svobodní. Dystopický element jeho románu vychází ze skutečnosti, že pojmy jako svoboda nebo pravda už nikoho nezajímají. Celý svět se nechal pohltit příjemnějšími podněty. Sám Postman v knize navazuje na filozofa a mediálního teoretika Marshalla McLuhana, autora slavné věty „the medium is the message“ (médium je poselství). Také on věřil, že média nejsou pouhými neutrálními nosiči informací, jejich struktura má svou vlastní logiku, rytmus a hodnoty, které nejenže ovlivňují to, o čem myslíme, ale především způsob, jakým myslíme.

Podle Postmana, který psal v letech, kdy velkou část mediální debaty ještě utvářela televize, zapříčinil její nástup obrat od textu k vizualitě. Komplexní myšlenky přenášené starými médii se tak během několika let zkrátily na pouhé slogany, obraz nahradil argumenty; politická image, zapamatovatelnost a dobrý dojem se staly důležitějšími než politický program. Své o tom věděl Richard Nixon – podle svých vlastních slov v roce 1960 prohrál volby právě kvůli první v televizi přenášené prezidentské debatě. Tehdy zvítězil o něco pohlednější John F. Kennedy. Možná si i my za pár let naplno uvědomíme, že naše fascinace Donaldem Trumpem vychází ze skutečnosti, že nás do velké míry baví. I když ho sami nevolíme, jeho dikce a vystupování určují pravidla hry.

Pokud nás jen televize dokáže ovlivnit natolik zásadním způsobem, co asi s člověkem udělá mediální scéna ovládaná sociálními sítěmi? Jestliže televize proměnila politiku v zábavu, dnešní sociální sítě proměňují zábavu v základní jazyk reality. Oproti sjednocené zkušenosti při pozorování televizního programu je naše zkušenost rozštěpená personalizovanými algoritmy a logikou míry „engagementu“, tedy zábavy. Zatímco v televizi šlo dříve sledovat ve stejný čas program, který zároveň s vámi konzumovali lidé v sousedním městě, můj a váš telefon vytváří každý svůj vlastní čas.

Není proto náhoda, že nejsledovanější a často i nejpřesnější politické komentáře dneška přicházejí od influencerů, komiků a moderátorů. Což neznamená, že jsou horší či lepší. Jejich formát jednoduše odpovídá tomu, co jsme sami schopni usnést. Protíná se s tím, co je nám dobře známé. I z novinářů se nakonec dřív nebo později stávají influenceři, odkázaní na minutové reely zacyklené do sebe tak, aby je člověk v polospánku mohl zhlédnout celé, začít v jakékoli části, klidně uprostřed. Médium samo je poselství. A to poselství zní: buď krátký, buď vtipný. Podívej, ten pták ti bude slušet. Sdílej to, protože všechno ostatní je hluk.

III.

Večer téhož dne se hrbím u stolu a snažím se pracovat. Rozepsanou knihu mám otevřenou před sebou, kurzor na monitoru pomalu bliká a já střídavě hledím na okno Wordu s textem, střídavě z okna na ulici. Je ozářená lampou a její světlo dopadá na poslední kopičku sněhu na silnici. Zaostřím na špinavou šedou hroudu orámovanou v mdlém světle, zamrkám. A najednou civím na telefon. Mám jej položený vedle klávesnice displejem dolů. Mám ho u sebe tak blízko jen pro případ, že by se v něm probudilo něco naléhavého.

A jelikož se vždycky děje všechno najednou, všude a pořád dokola, samozřejmě vibruje několikrát za hodinu. Napadne mě, jestli by řešením nebylo stát se na chvíli novodobým ludditou. Vzít telefon, prohodit jej oknem, zkusit, jestli přece jen jedna z těch nabídek na levnou nemovitost v Norsku není skutečná. Nadobro se odstřihnout.

Zavřu oči.

Ta představa je lákavá, i když jí nejde věřit. Její obraz se rychle rozplyne, podobně jako se to, co mělo být únikem před světem, mezitím stalo světem samotným, těsně přiléhajícím k tomu „skutečnému“. Někdy to dokonce vypadá, že ho nový svět předbíhá. Vytváří smyčku, cyklus, ve kterém už jazyk nic neznamená, nepřenáší žádný význam. Otěže přebírá něco jiného.

Je to svět připomínající klip Childish Gambina ke skladbě „This Is America“. Zatímco se někde na pozadí odehrávají děsivé násilné věci, kamera a náš pohled se nakonec vždy drží hlavně polonahého Donalda Glovera, ten se pitvoří, tančí.

Nejdůležitější vždy nakonec je dobře se bavit.

Zavřu notebook, zhasnu a ještě jednou, naposledy, mi hlavou proběhne ono video z rána. Žena se slepicí mluví do maličkého mikrofonu a já opakuju po ní: Ten pták ti bude slušet, slibuju. Možná je to pravda. Možná už nezbývá nic jiného než se s tím ptákem naučit žít. A občas si přiznat jeho přítomnost, je s námi v místnosti.