Někdy kolem čtvrté ráno mi dojde, že u počítače sedím už přes devět hodin. Pouliční lampa zavěšená přes ulici mezi mým a protějším domem se ve větru mírně pohupuje a okny mi do jinak nehybného bytu vpouští trochu života – střípek světla rozprsknutý o stěnu přede mnou. Zachvěje se, potlačím zívnutí.

Mám rád tuhle část noci. Vnáší do prostoru specifický druh samoty. Ticho dělá vzduch o něco méně napjatějším, nemusím věnovat tolik pozornosti okolí, nikdo mě neruší. Kdyby se jinak klidnou ulicí občas neprohnal nějaký opilec, nejspíš bych si připadal jako jediný člověk na světě. Tentokrát ale klid necítím, ani ho cítit nemohu. Odevzdávám pozdě další text, několikátý v řadě.

Uplynulý rok mě vyplivl unaveného a neschopného dělat cokoli mimo ty absolutně nejnutnější věci. Únava ukrajuje z mého volného času. Nekonečný seznam toho, co je třeba udělat, co mě čeká, stojí jako stín za každou myšlenkou. Když poslední dobou začínám psát, bojuju se slovy; pochybuju, že vůbec mají nějaký smysl. Je to zvláštní paradox, můj román Rozložíš paměť je venku něco málo přes rok a obrátil mi celý život naruby. Četl jsem díky němu na místech, kam jsem se předtím nedostal, za dvanáct měsíců jsem odevzdal víc textů než kdykoli předtím: psal jsem pravidelné sloupky do literárního časopisu, eseje, recenze, jednu povídku a přeložil grafický román. Nevypočítávám ty věci proto, abych se jimi chlubil, spíš naopak. Množství textů mě děsí, ale není původem mé únavy. Nemůže za ni ani moje běžná práce a osobní život. Občas mi připadá, že jak texty, tak celý rok patří do života někoho jiného. Mám na ně jen mlhavé vzpomínky. Jako by šlo o příběh, který mi někdo jiný vyprávěl a já poslouchal jen tak napůl. Není se čemu divit. Začátkem roku se mi rozpadl dlouhodobý vztah, vlastní vinou jsem přišel o nejbližšího člověka a jako rozptýlení jsem si začal nabírat naschvál tolik věcí, kýval na všechna čtení a diskuse – abych se nemusel hrabat sám v sobě, abych na žádné já neměl čas. Jenže takový přístup se s psaním neslučuje.

Vždycky jsem viděl v umění, a v literatuře především, jeden z mála způsobů vztahování se ke světu. Jakýkoli příběh v jakémkoli médiu dokáže zprostředkovat alespoň na chvíli zdánlivě nemožnou věc – obývat prostor v hlavě někoho druhého, pochopit je a třeba jim ukázat, jak věci vidíte vy. Knihy pro mě vždy byly prostorem, který učí empatii, proto jsem si vybíral naschvál texty náročnější, které ukazují jiný pohled na věc. Ve skutečnosti je to ovšem celé mnohem složitější a já začínám pochybovat. Každá dobrá kniha totiž potřebuje čas – ať už na to, aby ji někdo napsal, nebo aby ji čtenářstvo přečetlo, aby ji někdo pochopil.

O pochybnostech spojených s psaním jsem ale letos mluvil už při několika příležitostech a nechci se opakovat. Čemu bych naopak chtěl věnovat pozornost je únava, frustrace z pocitů, že nic z toho, co dělám, není dost dobré, že to nestačí. Není to tak dávno, co česká literární kritika prorazila s termínem „teror empatie“. Na webu časopisu Host píše v textu Kritik není terapeut literární kritik a básník Libor Staněk II., že „současné umění vegetuje v době překypujícího empatismu“ a ani kritika není výjimkou. Přestože s ústřední myšlenkou, tedy s představou, že díla samotná by se měla hodnotit stejně tak pro formu jako i pro svůj obsah, vlastně není těžké souhlasit, ukazuje se, že spíš než přemírou empatie trpí české umění, kritika a celá společnost její absencí.

Všichni mají názor

Často mi připadá, jako bychom považovali slova za nehmotná. Zdá se, že to, jak o věcech mluvíme, přece nemůže nikomu ublížit. To ovšem platí jen do té doby, dokud se vyřčené nedotkne zavedeného diskurzu. Důkazem je třeba i loňská debata kolem akademičky z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Ireny Kalhousové. Kvůli pro někoho možná až příliš ostře formulovanému anonymnímu dopisu volajícímu po přehodnocení jejího angažmá na fakultě za její postoje k izraelsko-palestinskému konfliktu a genocidě palestinského obyvatelstva ze strany Izraele ji česká média pasovala za bojovnici proti kultuře rušení a týdeník Respekt s ní téměř okamžitě vydal knižní rozhovor. Je podle mě naprosto v pořádku bavit se kriticky o tom, jestli z levicových kruhů zaznívá dostatečně hlasitě odsouzení Hamásu, problém ale je, že podobná kritika většinou zaznívá ze stran, které nereflektují téměř 24 000 zabitých v Gaze jen za rok 2024, popírají, že izraelská vláda záměrně odepírá obyvatelům Palestiny přístup k vodě, což je podle zprávy Human Rights Watch jeden z důkazů, že Izrael páchá genocidu. Pokud tedy zastánci Izraele po jiných vyžadují reflektování vlastních nedostatků, musí také přijmout, že je v pořádku kritizovat státní univerzitu za jednostrannou výuku. Zatímco ale celá kauza zdánlivě dokládá levicovou kulturu rušení, její skutečný příklad najdete v situaci, do které se nedávno dostala pražská galerie Světova 1. Palestinská vlajka ve výloze galerie byla pro zastupitelstvo Prahy 8 příliš, a za údajnou „podporu terorismu“ hrozí odejmutím finanční podpory. Empatii si u nás totiž šetříme jen pro některé, jen pro silnější. Elity a staré struktury je totiž třeba bránit. I za cenu, že se tím sami ničíme.

Už dlouhodobě mě z toho důvodu unavují všemožné diskuse pod články a na sociálních sítích. Jako vždy to nejlépe vystihla má matka. „Všichni mají pořád na všechno názor,“ říká mi, když se jí o svátcích ptám, jak se má. Zatímco svět doslova hoří, česká literární scéna má zvláštní nadání dohadovat se téměř o každé zbytečnosti. Skvělým případem je udělení Státní ceny za literaturu spisovatelce Kateřině Tučkové v roce 2022. Troufalost autorky jako teprve třetí ženy za téměř třicetiletou historii ceny dovolit si převzít něco dosud určeného primárně mužům vyvolala takový rozruch, až celá kauza dokázala změnit i podobu cen samotných. A tak se nově každý rok udělují za něco jiného. Jeden rok za celoživotní dílo, rok druhý za dílo konkrétní. Nikdo se už nezamyslel, proč podobně definované dvouleté cykly nemá také sesterská Státní cena za překlad. Nakonec i překladatelé mohou vyniknout jednou konkrétní knihou, stejně tak režiséři a další umělecké profese. Část konzervativní odborné veřejnosti si jednoduše vykřičela naprosto nesmyslnou změnu jen proto, že jim do dlouhého seznamu přibyla žena, a to nejspíš ohrozilo prestiž celé ceny.

Podobně únavnou začíná být i tendence téměř každého z českých literárních podcastů. Nejen že se v nich dozvíte, co si kritici*čky myslí o knihách, zjistíte také, co si myslí přímo o jejich autorstvu – jaká slova jim vkládají do úst, jen aby dokázali svou pointu. V tomto duchu se česká literární diskuse nese už od kauzy okolo románu Les v domě Aleny Mornštajnové. U románu dost možná odvozeného z příběhu výtvarnice Toybox byli tehdy kritici*čky a lidé od literatury ochotní přistoupit na to, že jde o literaturu, o umění, a proto kniha reálně nikomu ublížit nemohla. Krást příběhy je totiž podstata fikce, jak to vystihl jeden komentující, „jsou to jen příběhy, nic více, nic méně“. Podobný přístup přitom literaturu paradoxně zbavuje její síly. Francouzská spisovatelka Vanessa Springora v autobiografické knize Svolení (2020, česky 2021) jako by české literární obci nevědomky nastavovala. „Už jsem jen odročenou postavou,“ líčí svou zkušenost se zneužíváním jedním známým francouzským spisovatelem, který vše následně vyprávěl ve svých knihách. „Pro jeho čtenáře to jsou jen slova, literatura. Pro mě je to začátek zhroucení. Zač ale stojí život anonymní puberťačky ve srovnání s literárním dílem vyšší bytosti?“ Slova a příběhy totiž mají skutečnou moc, mají svou váhu a dokážou ničit životy.

Své jsem se o tom dozvěděl i já. Ještě před vydáním románu Rozložíš paměť jsem s některými členy rodiny probíral, co si o knize myslí, a co si vůbec mohu dovolit říct. Aspoň jsem si naivně myslel, že to s nimi řeším. Místo toho mě příliš ukolíbalo matčino mávnutí rukou. „Přečtu si to, až to bude vydané,“ odpověděla mi na otázku, jestli jí mám knihu vytisknout ještě před publikací. Tehdy mi nedošlo, co přesně dělám. Měl jsem strach, že pokud ji popostrčím, nebude chtít, aby ta kniha vyšla. Už víc než rok hasím následky. Reakce nejbližších přitom nakonec nebyla tím nejhorším. Spíš než samotný příběh knihy mou rodinu stresuje vědomí, že je teď někdo vidí a oni musí všude, i v práci, odpovídat na dotazy, jestli se „tohle skutečně stalo“. „Je tohle pravda?“ Při psaní mi vůbec nedošlo, jak nepříjemné to pro ně nejspíš bude. Chtěl jsem napsat knihu o empatii a přitom jsem na druhé vůbec nemyslel. Nedošlo mi, jak moc si nárokuju příběh, který mi nepatří, na co všechno nedohlédnu. „Pořád se mě na to někdo ptá,“ vyčítá mi můj bratr u štědrovečerní večeře. Nevím, co si ve skutečnosti myslí, ale nadšený rozhodně není. „Co jim mám jako říct, že seš debil?“

Kdo za to může?

Je těžké se z vlastní viny i ze všeho okolo necítit unavený. Proto už více než rok špatně spím a po nocích hledím na lampu za okny, snažím se ve všem najít alespoň nějaký smysl. V psaní i v nikdy nekončícím návalu práce. Zdá se mi, že je všeho čím dál víc. Vše se děje ideálně najednou. Nejsem v těch pocitech ale sám, jsou obecnější – pokud se dnes bavím s přáteli, z náporu před koncem roku se hroutí i oni. Také má matka je na tom stejně. Vždycky chodila spát brzy, už jsem si ale zvykl, že mi od ní v noci často zabzučí zpráva: „Zase jsem nemohla spát.“ Má toho moc, v přerovské továrně před svátky přibyla práce a ona nestíhá. Až přijedu na Vánoce domů, bude mi vyprávět, bude ji štvát, jak jiní nic nedělají, jak podle ní mají všechno zadarmo. Jak ji to sere.

Dřív bych ji snadno odsoudil, považoval bych předsudky a nenávist za omezení, nejspíš bych její slova raději přešel. Během uplynulého roku mi ale došlo – jde o mnohem složitější problém a vždycky je lepší o něm mluvit. Přijde mi důležité brát druhé, jací jsou, dávat jim šanci, i když s nimi nemusím ve všem souhlasit. Nakonec i já mám místa a body, za které nedohlédnu. Připadá mi, že nám často chybí pohled toho druhého – empatie. Pokaždé když spolu totiž něco delší dobu rozebíráme, když matku poslouchám, vlastně ji dokážu pochopit. Dokážu jí nabídnout i svůj úhel pohledu.

Absence empatie ve společnosti má totiž původ, o kterém se často nemluví. Je jednoduché ohrnout nos a svést to na necitlivost, nevzdělanost nebo předsudky. Podobně jako na čtení ovšem potřebujete i na empatii čas, potřebujete se zastavit, chvíli poslouchat a snažit se pochopit, co vám druzí říkají. V České republice má takový čas jen málokdo. Jsme unavená země. Unavená z neustálého přívalu zpráv a politických skandálů. Unavená z přepracování a stále přetrvávající představy tvrdé práce jako něčeho, co se vyplácí, co nám zajistí štěstí. A ještě unavenější jsme ze zjištění, že to není tak docela pravda, práce a štěstí se dost často vylučují. Dokazuje to třeba letošní „reforma“ penzijního systému, což je jen o něco noblesnější název pro pozdější odchod do důchodu. Jako kdyby ale představa pracovního zapřažení minimálně do 67 let nebyla dost, unavuje nás také poměrně překvapující zjištění, že podle The Economist při stávajících nízkých mzdách a rekordní inflaci zvládá být Česko druhé v indexu klientelistických států.

Na vině tedy není společnost, nejsou to konkrétní lidé a jejich předsudky. Může za to systém unavující a napínající společnost tak, aby nekladla odpor, neměla čas věnovat se důležitým věcem, třeba sobě navzájem. Jak z toho ven? Je vůbec možné najít prostor na diskusi, prostor k empatii ve světě, který člověka zavaluje neutuchajícím přílivem událostí? V unaveném světě, kde jsou zprávy už několik let v řadě nikdy nekončícím přehledem katastrof? Nepředstírám, že mám odpovědi. Snad pomůže o tom mluvit – mluvit se sebou navzájem. Věřím totiž, že spolu můžeme nesouhlasit i bez toho, abychom zacházeli k nenávisti.