O spojitosti černošství a českého jazyka přemýšlím dlouho. Zajímá mě z několika perspektiv. Za prvé, jaká je etymologie slov, která jsou s černošstvím v češtině spojena? Chci vědět, která slova jsou přímo a nepřímo vázána na české koloniální dědictví a antropologické přepadávání nativních obyvatel Afriky již před několika staletími. Která z těchto slov jsou spojena se zkreslenými představami antropologů*žek, etnologů*žek a dalších vědců*kyň, kteří*ré z pozice moci reprezentovat „Druhé“ vytvářeli*y slova, o nichž nikdo ze subjektů „výzkumu“ neměl možnost rozhodovat? Za druhé, jaký je vztah českého a anglického jazyka a jaký vliv má západní kultura na přemýšlení o rase v rámci České republiky? Do češtiny se už několik desetiletí překládá zahraniční kritická rasová teorie. Pořád se mi ale zdá, že nám chybí konverzace o tom, jaké nové a mnohdy zavádějící významy v jazyce vytváříme, když takové texty překládáme bez odpovídající reflexe kontextu, v jakém je zakořeněn námi používaný jazyk. A za třetí, zajímá mě, co si o vztahu černošství a českého jazyka myslíme my, lidé, kteří v Česku dlouhodobě žijeme a ztotožňujeme se přitom s černošskou identitou. Ptám se na různost způsobů, jak sami sebe identifikujeme a jak o sobě v českém jazyce přemýšlíme, která označení vnímáme jako posilující a ze kterých výrazů nám naopak běhá mráz po zádech.

Svůj text jsem se proto rozhodl*a postavit na dotazníku a tím otevřít s lidmi s podobnou zkušeností konverzaci o tomto neprozkoumaném tématu. Nekladu si za cíl najít odpovědi na všechny naše otázky. Čtenářstvu chci spíše nabídnout možnost zamyslet se nad silou jazyka reprezentovat a utvářet citové vazby nebo vzdálenosti. Chci, aby můj text byl pozvánkou ke konverzaci o tom, jak s ním nakládáme. Žádné z odpovědí mých respondentů*ek nemohou být správné ani špatné, protože jak už jsem vysvětlil*a, otevíráme konverzaci, klademe otázky a hlavně tvoříme historii.

Reprezentovat, nebo se nechat reprezentovat?

S psaním tohoto textu jsem měl*a problém. Stresoval*a jsem se. Snažím se sám*ama sobě připomínat, že na sebe nemusím klást nárok někoho reprezentovat. Bohužel na mě ale vždy bude tlačeno zvenku, ať chci, nebo ne. To je realita člena*ky marginální a marginalizované skupiny. Naši historii psala jen hrstka bílých lidí, a jak jsme se shodli s mými dalšími černošskými kamarády žijícími v ČR, skutečně ji začínáme psát až my. Možná proto ten pocit tlaku, možná proto taková rezistence udělat první kroky rovnou mílové. Ať už budou mé první pokusy jakékoli, je to lepší než mlčet a nechat se reprezentovat lidmi, kteří s naší zkušeností nemají nic společného.

Pravda je, že sám*ama mnohdy nevím, jaká slova a vyjádření používat, když mluvím o sobě a o lidech s podobnou zkušeností i přesto, že se kritickou rasovou teorií zabývám již několik let a jsem černý*á. Proto bych chtěl*a čtenářstvo poprosit, aby nevnímalo obraty, které používám, jako bernou minci. I když nad jazykem uvažuji kriticky, volba slov vychází z toho, jakou k nim mám citovou vazbu, i z toho, co jsem se o užití jazyka v kontextu černošství naučil*a od lidí mluvících jiným jazykem.

Dotazník jsem otevřel*a otázkou, jaké situace donutily respondenty*ky přemýšlet nad vztahem černošství a českého jazyka. Mnoho odpovědí se týkalo negativních zkušeností s užitím hanlivých výrazů bílými Čechy, pocitu nemožnosti vyjádřit některé věci v českém jazyce nebo sledování konverzací o terminologii v zahraničí. Ve větší části dotazníku jsem uváděl*a vyjádření, která jsou nebo by mohla být s černošstvím spojována, a dal*a jsem respondentům*kám prostor se k nim vyjádřit. Předtím než jsem to udělal*a, zajímalo mě, zda vnímají rozdíl mezi tím, jaká slova pro označení sebe samotných chtějí používat oni*y sami*y, a tím, jaká chtějí, aby používalo bílé česky mluvící obyvatelstvo. Pro začátek uvedu, že část respondentů*ek rozdíl nevnímá a část přemýšlí nad tím, že kvůli negativním konotacím některých slov je nevhodné, aby všichni používali ta samá slova. V odpovědích se často zmiňuje strategie „reclaimingu“, tedy brát zpět slova, která byla utiskující většinou užívána k ponižování či znelidšťování marginalizovaných skupin, a užívat je v novém, pozitivním světle. Když bereme zpět násilná slova, říkají někteří z nás, je naší doménou používat je v kontextech, v jakých chceme my sami. Proto nevnímáme jako vhodné, aby je používala ta samá utiskující většina.

Černý*á, černoch*ška

Tak by to mohlo být například s termínem „černý“. Mnoho z respondentů*ek používá toto slovo pro popis sebe sama, ale kvůli negativním zkušenostem a situacím, ve kterých byli*y skrze toto slovo v životě zesměšňováni*y či ponižováni*y, si nepřejí, aby jej používali bílí lidé.

A: „Černý*á z úst Čechů, jiných než černých lidí, mi není příjemné. Mám s tím spojené nehezké vzpomínky. Pokaždé když bylo toto slovo použito v mé přítomnosti, bylo to myšleno hnusně a podivně.“

Termín „černý“ může být také příkladem slova, které se v českém jazyce používá čím dál častěji při překladu anglického „black\Black\Blackness“. Blackness ale vyjadřuje politickou identitu, která se váže ke specifickému kontextu rasově-emancipačního hnutí v USA a potenciálně i v jiných větších post- a neokoloniálních mocnostech. Má své konotace jak v jazyce, tak v kultuře – lze tento pojem tedy jen tak přeložit do českého jazyka? Bylo by jinak nasnadě používat slova s ohledem na to, o kom mluvíme? Například když bílý člověk mluví o rase člověka z USA, má použít slovo černý, a když mluví o rase člověka z ČR, měl by zvolit jiné označení?

B: „Black je ‚reclaimed‘ a ‚celebrated‘ slovo, tady mám pocit, že ne vždy k ‚reclaimingu‘ došlo, a Češi mají k tomuto negativní asociace. (We must reclaim!)“

Různé souvislosti, které se k překladu či ekvivalentu Blackness vážou, odrážejí i naše prožívání pojmu „černošství“. Mnoho z nás pojem nepoužívá nebo nám přijde nedostatečný, mnoho z nás ho používá a cítí v něm sílu. Jeho nedostatek spočívá v tom, že z dané zkušenosti potenciálně vylučuje politickou dimenzi Blackness. S tím nesouhlasí L , podle kterého*které by mohlo častější používání pojmu „černošství“ naopak politický rozměr generovat:

L: „‚Černošství‘ vidím pozitivně. Spojuji to hlavně s kulturou a komunitou. Také si ale nemyslím, že bych to často slyšela používat lidi s jinou než černošskou identitou. Také si to spojuji s určitým přijetím a oceněním své identity.“

Stejně tak slovo černoch*ška v nás mnohých vyvolává smíšené emoce. Do našeho přemýšlení o pojmech se často promítá právě bolestná zkušenost, kterou s nimi máme spojenou.

S: „Od někoho s jinou než černošskou identitou bych toto vnímala spíše negativně. Když mě tak někdo označí, je mi to nepříjemné. Nejspíš je to hlavně tím, že jsem to slyšela používat hlavně v negativním smyslu. Také to vidím jako anglické ‚blacks‘, což bych považovala za rasistické od kohokoli s jinou než černošskou identitou. Já sama to moc nepoužívám, ale myslím si, že je naprosto v pořádku, když to ostatní lidé s černošskou identitou používají.“

Opakovaně se v našich odpovědích odráží téma nedostatku pojmů a jejich přehlcení českými významy, které mají často rasistické nebo přinejmenším exotifikující a obtěžkané konotace.

D: „Já osobně vždy říkám, jen že má máma je Češka a můj táta z Nigérie, protože si myslím, že to mě to nejlépe popíše. ‚Míšenec‘ se mi zdá, jako by se mluvilo spíš o psech, ale sama používám anglický ekvivalent ‚mixed‘. ‚Mulatka‘ jsem dříve používala a jako malá jsem to viděla pozitivně, ale postupně mi to začalo více vadit. Nedávno jsem zjistila, jaká je etymologie toho slova – že to je odvozeno od muly –, takže jsem to přestala užívat a vidím negativně, když mě tak někdo popíše.“

Jedna z respondentek dotazníku opakovaně připomíná, že by uvítala citlivější zacházení s identitami, které jsou míšené, tedy že by nezahrnovala do pole černošství lidi, kteří mají pouze jednoho rodiče s africkými (černošskými) kořeny. Pro mnoho z nás, kteří mají smíšený původ, tedy nejsou bílí*é a mají jednoho rodiče africké diaspory, je slovník ještě ošemetnější.

B: „Vždy mi bylo říkáno mulatka a často se to používá, ale nelíbí se mi původ toho slova. Proto používám míšená, neřeknu míšenka, ale jsem míšená. A ta označení s pojmem ‚napůl‘ jsou pro mě taková ošemetná, nejsem přece přesně na padesát procent bílá a na padesát černá. Myslím si, že rasová a etnická identita je mnohem komplexnější než jen procenta. Dává mi to pocit, jako bych se musela chovat striktně jen jako nějaký ‚poloviční černoch‘, což mi dává zase pocit té společnosti, která mě učila vidět černošství jako špatnou věc. A pocit, že kdybych byla černá jen z půlky, přijali by mě více pozitivně.“

Afro-Češi a Afro-Češky

V konverzacích o evropských černošských identitách jsem před několika lety zaslechl*a v kontextu německé černošské zkušenosti slovo „Afro-German“. Zalíbilo se mi, zvlášť proto, že jsem ho poprvé slyšel*a v dokumentu Audre Lorde – The Berlin Years 1984 to 1992. Lorde, má veliká inspirace, co se černého feminismu týče, pořádala workshopy, semináře a diskuse v Berlíně a pokoušela se sdílet a zároveň obohatit svou intersekcionální praxi s černošskými ženami v Německu. Pojem „Afro-German“ mi přišel jako zajímavá strategie, jak sám*ama sebe rasově identifikovat o něco konkrétněji. Začal*a jsem tedy v některých konverzacích používat slovo „Afro-Čech*ška“ a ve svém dotazníku jsem se na tento výraz ptal*a i ostatních.

K: „Nad tímto výrazem přemýšlím často. Myslím, že jediný důvod, proč se nepoužívá, je jeho spojení s výrazem ‚Afroameričan‘, který je z nějakého důvodu v Česku považován za něčím umělý nebo vynucený. Osobně bych to asi nepoužil pro sebe, jelikož nejsem moc fanoušek patriotismu nebo národních identit (kulturní mi tak nevadí), ale to je čistě osobní věc.“

R: „Nice, často je naše češství zanedbáno, protože se cítíme, jako že nepatříme, takto se uznávají obě části naši identity.“

Stejně tak reakce na výraz „Afropean“, v češtině tedy „Afropan“, který má více potírat důraz na nacionalitu jak Evropy, tak Afriky, byly v dotazníku spíše smíšené.

S: „V pořádku, jen bych to nepoužívala pro sebe, protože se nevnímám jako Evropanka asi.“

N: „Osobně používám velmi podobný výraz (Afroevropan).“

Dále jsem se ptal*a konkrétně na slovní spojení „člověk africké diaspory“.

M: „Super, pocit sounáležitosti.“

K: „Nedávno jsem měl rozhovor s jedním rodilým Nigerijcem, který žil v České republice asi pět let. Tvrdil, že kdokoli s tmavší pletí žijící v Česku je Afričan. Bylo to tvrzení, se kterým jsem úplně nesouhlasil. Přijde mi naivní tvrdit, že barva pleti v České republice nemá žádný vliv. Ale naopak tvrdit, že někdo, kdo se tady narodil a (třeba) nikdy neměl žádný vztah se svojí rodinou z Afriky, má jakoukoli povinnost k ‚africkým kořenům‘, mi také nepřijde fér. A řekl bych, že termín člověk africké diaspory pojí lidi s identitou, kterou nemusí cítit. Ale nedělá to samé termín Afropan\Afropanka a ten mi nevadil? Ano, ale spojení dvou kontinentálních identit (Afrika a Evropa) se ve mně vzájemně vynuluje.“

Při přemýšlení o výrazu „člověk s africkými kořeny“ byly naše reakce stejně různorodé, pojem v mnohých respondentech vyvolal otázky.

P: „Myslím si, že toto může být zavádějící, protože snad všichni mají nějaké vzdálené africké kořeny a nevypovídá to o nich nic. Také Afrika je obrovský kontinent, takže je to dost obecné. Zároveň hodně lidí nezná svojí genealogii a nemůžou být konkrétnější. Teď když o tom víc přemýšlím, může to být i spojující a spojuji si to s myšlenkou panafrikanismu, takže celkově toto označení vidím pozitivně.“

V: „Kořeny jsou krásné slovo, takže s tímto označením nemám problém, spíš bych se bála, že přijdou ti bílí lidi s pěti procenty z africké země na DNA testu a v normálním životě by se JEN takto nazývali.“

BIPOC

V rámci svého veřejného komentování a vzdělávání na téma rasových otázek a dekolonizace již dlouho přemýšlím nad pojmem BIPOC, nad jeho potenciálním ekvivalentem v českém jazyce a nad jeho limity. Jedním z hlavních omezení, které vnímám nejen já, ale i někteří*ré respondenti*ky dotazníku, je, že tento termín je zjednodušující a není jisté, zda nám s dekolonizací finálně pomůže, pokud budeme všechny lidi s větší dávkou melaninu házet do jedné kategorie. Dříve jsem jako český ekvivalent používal*a pojem „člověk jiné než bílé barvy pleti“. Ustoupil*a jsem od něj z podobné nedůvěry, kterou popisují respondenti*ky.

R: „Velmi zdlouhavé a také mám pocit, že se vyhýbáme slovu ‚černý‘, což se mi nelíbí, protože v Čechách je v tomto slově tolik negativity, musíme se mu přestat vyhýbat v neutrálním vyjádření. Je to v pohodě, ale nelíbí se mi, že v tom názvu je tak zdůrazněna ta bílá barva pleti. Jako by šlo více o to, že nejsme bílí, než o to, že jsme ‚of color‘.“

V: „Já mám s tímto označením problém i v angličtině, protože každá ‚person of colour‘ má odlišné zkušenosti, a přijde mi, že je to jen taková škatulka pro ty, co nejsou ‚norma = bílí‘.“

Bílá není norma, proto jsem se snažil*a nalézt výrazy, které bělošství necentrují. Dál jsem se ptal*a na pojem „lidé globální majority“. Ten jsem si před pár měsíci přečetl*a v článku, jehož hlavním argumentem bylo, že pojem „people of color“ je blízký právě kontextu a rasovým diskusím v USA, ale vylučuje jiné a nezápadní perspektivy a že pojem „people of global majority“ poukazuje na faktickou převahu nebílého obyvatelstva na naší zemi. Zároveň do jisté míry upouští právě od potřeby stavět bělošství do pozice normy či neutrálu. Se svým spolužákem*ačkou z Nového Dillí jsme vtipkovali*y o tom, že jakémusi dialektickému vztahu s bělošstvím se jen těžko vyhneme a že si z tak svízelné situace můžeme přinejmenším udělat legraci. Řekl*a mi, že pro bílé lidi začal*a používat pojem „people of no color“, aby tím do pozice Druhého či Jiného stavěla ty, kdo v ní jsou v euroamerických konverzacích o rase jen zřídkakdy. Na pojem „lidé globální majority“ respondenti*ky mého dotazníku odpovídali*y takto:

P: „Vadí mi to. Pořád se to vymezuje pouze vůči bílé barvě. Vadí mi takhle podivné vymezování už jen proto, že opačně to tu dřív bylo a nevedlo to k ničemu dobrému.“

S: „Tohle se velmi líbí mé rebelské stránce. Myslím, že to dodává sebevědomí v oblasti, kde ho svět moc nedodává. Samozřejmě je to v něčem provokativní, ale možná právě proto se mi to líbí. To jsem nikdy neslyšela a zní to velice dobře.“

Než najdeme společný slovník

Jazyk je inherentně násilný. Vytváří totiž kategorie, jež určují rozdíly mezi námi a druhými, přičemž těmto rozdílům přisuzuje specifické hodnoty v návaznosti na kulturu, z jaké vzešel. Zároveň ale může sloužit jako nástroj osvobození. Můžeme ho využít k poukázání na nerovné mocenské vztahy, na vytváření prostoru pro skutečnosti, které mnohdy nejsou viditelné, a ke kultivaci naší imaginace.

Můj text by neměl být návodem, jaká označení bychom měli*y používat a jakým se naopak vyhnout. Chtěl*a jsem podtrhnout emocionální a mocenskou rovinu českého jazyka a dát hlas lidem, jako jsem já. Možná nenabídl jasné odpovědi, ale aspoň otevřel pole pro nové druhy tázání se a snad i popíchl naši tendenci vidět věci binárně nebo černobíle (ano, použil*a jsem toto slovo záměrně). I přesto, že částečně sdílím rasovou zkušenost s mnohými z respondentů*ek dotazníku, každý z nás má k jazyku jiný vztah. Každý z nás se považuje za někoho jiného. A prozatím, než najdeme společný slovník: já jsem černý*á, jsem Afročech*ška a jsem tady. Možnost definovat se tak, jak potřebuji, a vítat vlastní definice ostatních je základem citlivějšího spolubytí.