Kübra Gümüşay je německá intelektuálka s tureckými kořeny, politoložka, orientalistka, lidskoprávní a feministická aktivistka a autorka mezinárodně úspěšné knihy Sprache und Sein (Řeč a bytí), ve které se na různých příkladech snaží ukázat, jak nás jazyk spoutává nebo naopak osvobozuje. S Kübrou jsme se potkaly letos na jaře v Berlíně během konference Frequenzen. Feminismen global pořádané tamním Goethe Institutem, kde měla krátkou přednášku u příležitosti vydání své knihy. Zaujala mě už v první minutě, kdy začala mluvit o nebezpečí jediné univerzální pravdy, které ilustrovala na starém hinduistickém podobenství o slonovi a nevidomých mužích. Každý z mužů ke slonovi přijde, osahá si ho, obejde a na závěr má říct, jaký podle něj slon je. Jeden odpoví, že hebký, druhý zase že mu připadá velký, třetí na to, že je drsný, čtvrtému se slon zdá chlupatý a pátému tak velký nepřipadá. Vlastně je nakonec dost nepodstatné, kdo jak slona označil. Důležité je, že každé z těchto tvrzení je pravdivé. A proto je taky stejně důležité, aby ve společnosti dostali prostor i ti, kterým je nyní soustavně upírán ve prospěch mocných, ať už se jedná o ženy, jakékoli menšiny, nebo lidi se specifickou životní zkušeností.

Hned po skončení přednášky jsem si šla do parku číst její knihu, v níž v deseti kapitolách popisuje všemožné trable s jazykem a jeho sílu – od radikalizace extrémně pravicových populistů přes zneužívanou svobodu slova až po zcela nový, tak trochu utopický jazyk, ve kterém je místo pro všechny a kde ty, jež neúnavně lživá tvrzení názorových oponentů uvádějí daty a fakty na pravou míru, už nemusí být za takzvané intelektuální uklízečky. Sprache und Sein jsem ještě ani nedočetla a už jsem bezpečně věděla, že s Kübrou potřebuju ještě mluvit. Její kniha, rozhovory s ní i přednášky, které vedla, mi ve zcela nových souvislostech propojily otázky, jež si často sama kladu – ty o jazykových hierarchiích a architektuře vlastního přemýšlení, které se od jazyka, v němž jsem se socializovala, odvíjejí. Pomohly mi taky nahlédnout vlastní privilegia, jak k tomu později odkazuji i během rozhovoru. Kniha Kübry Gümüşay v češtině dost možná jen tak nevyjde, ona sama jako osobnost a její aktivity ale určitě stojí za pozornost.

Jenom za dnešek jsem mluvila arabsky, turecky, německy i anglicky. Arabština je jazyk, s nímž si spojuji spoustu duchovních myšlenek. Nemluvím plynně, ale když už, cítím určitou úlevu a jakákoli činnost, kterou v tu chvíli dělám, se mi hned zdá smysluplnější. Je zajímavé, že v mnoha rozhovorech mi byla položena otázka, jak se ve kterém jazyce cítím – jistě, v knize jsem napsala, že arabštinu si spojuju s duchovnem a náboženstvím, turečtina je jazyk, ve kterém jsem se poprvé zamilovala a ve kterém miluji svého syna, svoji rodinu. Němčinu jsem se učila ve školním prostředí, kde mi bylo vytýkáno, že dělám věci špatně, byla jsem v ní známkována, disciplinována a hodnocena, naopak v angličtině jsem se mohla vyjádřit svobodně a svobodu jsem si s tímto jazykem spojovala. To už ale tak docela neplatí.

Uvědomila jsem si to, až když jsem v několikátém rozhovoru znova a znova odpovídala na to, jak se cítím, jaké prožitky se k tomu kterému jazyku vážou – snad abych podle očekávání odcitovala kapitolu knihy nebo poskytla zvukovou kulisu, než padne další otázka. Už nemám tak silné asociace napojené na jednotlivé jazyky. Je to i proto, že se mi skutečně hluboce vryl do paměti citát básníka a bojovníka za lidská práva Jamese Baldwina o jeho rozporuplném vztahu k angličtině. V jednom ze svých esejů se snaží pochopit, čí je to vina, že se ve svém rodném jazyce necítí jako doma. Prozkoumává zkušenosti, které jako queer Afroameričan ve Spojených státech šedesátých let ve všech těchto intersekcích zažívá a pro které tehdejší angličtina nemá pojmenování. Není v ní pro člověka, jako je Baldwin, místo. „Je to vina jazyka,“ říká, načež se opraví: „Možná je to tak trochu i moje vina, protože jsem se jazyk nikdy nenaučil používat, směl jsem ho jen napodobovat.“ A rozdíl mezi napodobováním a vědomým používáním jazyka jako nástroje, který je nám vlastní, je obrovský. Dnes už si myslím, že každý jazyk má potenciál obsáhnout všechny, kteří v něm žijí. Pokud máme jako společnost dostatečnou odvahu na tom pracovat. To ale samozřejmě souvisí s mocí. A pokud takovou moc nemáme, jsou naše možnosti jazyk změnit dost omezené.

Pro mě osobně, po všech těch zkušenostech, už na tom tolik nezáleží. Nesnažím se říct, že je jedno, jakým jazykem mluvíme, naopak. Je to důležité. To je i celá pointa mé knihy. A že pluralitu jazyků je nesmírně důležité opatrovat a udržovat. Žádný jazyk ale není rigidní a pevně daný, všechny jazyky se hýbou, mění a vyvíjejí. A my můžeme být záměrně součástí procesu změny.

Vlastně jsem ho většinu života používala nevědomky. V každém jazyce jsem se během svého života cítila jako hostka. Ačkoli je turečtina mojí mateřštinou, nikdy jsem v ní neobsáhla všechno – ať už jako náctiletá, dospívající, nebo dospělá. Totéž s němčinou – měla jsem pocit, že se snažím přenést spiritualitu do světského jazyka, světského chápání světa. Jako bych měla přelít vodu z jednoho vědra do druhého – to plné je ale příliš těžké, neunesu ho, nezdvihnu, a tak se snažím vodu přemisťovat po kapkách. A každá taková malinká kapka je úspěšný překlad, zároveň ale strašlivá dřina a pocit smutku, že nikdy nedojdu dokonalého pochopení a že příslušné jazyky nejsou zcela přeložitelné a jeden pro druhý jsou nedostatečné.

Žila jsem tehdy v Oxfordu, slavil se muslimský Svátek oběti (Eid al-Adha). Do té doby jsem neznala nic jako stesk po domově – ráda jsem jezdila do světa a cestovala. Bylo ráno, snídali jsme, poslouchali v rádiu pořad o obřadech vztahujících se k tomuto svátku. A jak jsem poslouchala, najednou mě zaplavil velký smutek, chyběli mi všichni ti lidé, se kterými jsem tyto časy dříve trávila, a taky kus mě samotné. Byla to ale nějaká forma smutku, jíž jsem nerozuměla. Tak jsem si sedla, abych o svých pocitech napsala – aby mi slova pomohla to celé lépe zpracovat. Dopsala jsem a došlo mi, že píšu turecky. Nebyl to jazyk, který jsem v té době používala, mluvila jsem převážně německy a anglicky. To, jak jsem se cítila, nejlépe vystihuje slovo gurbet popisující druh bolesti, již cítí lidé, kteří opustili svou rodnou zemi nebo domov, aby žili jinde. Okamžitě jsem zvedla telefon, zavolala rodičům a tetám a snažila se pochopit jejich vztah k jazyku. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že existují určitá slova, která mi umožňují vyjádřit pocit, nad kterým bych jinak musela strávit stránky a stránky, a jen vyslovení toho slova vytvoří prostor, v němž se můžeme všichni setkat. To bylo poprvé.

Přesně. Mnoho lidí válčí s pochopením toho, jak velký vliv jazyk má. Většina obyvatelstva této planety mluví více než jedním jazykem, ale lidé, kteří žijí v průmyslově vyspělých mocných západních zemích, jsou často monolingvisté – s tím se mnohdy pojí zkreslený náhled na tuto normu a infrastrukturu. Co ale pomáhá, je „cestovat“ do jiných jazyků, a to hlavně do těch, které mají zásadně odlišné vnímání světa, jako je například jazyk Potawatomi v Severní Americe, jímž mluví jen velmi málo lidí – téměř vymizel. Potawatomi má nejen zájmena jako jeho, její nebo jejich, ale mnoho dalších zájmen pro všechno – živly, rostliny, hmyz, stromy, kameny, hory, vodu. A to vede lidi, kteří tímto jazykem mluví, k tomu, že se na svět dívají nejen očima člověka, ale také očima všech ostatních živých bytostí na této planetě.

Jistě – já se dívám na všechny rostliny, které stojí za mým oknem, a i ony se dívají na mě. I ony vnímají svět. Třeba taková bioložka a botanička Robin Wall Kimmerer je součástí kmene Potawatomi a jako dospělá se snažila naučit jeho jazyk. Popisuje jedno slovo, na které tak nějak narazila, a to je puhpowee – znamená sílu, s níž se houba odpichuje od země směrem k nebi. A co je na tom krásného? Nikoli skutečnost, že existuje jediné slovo pro konkrétní jev v přírodě, ale úroveň, z níž se dá tento jev pozorovat – pozorujeme ho očima Země, sledujeme, jak se houba tlačí směrem nahoru k nebi a míjí lidi, kteří se domnívají, že jsou středem vesmíru. Robin Wall Kimmerer popisuje taky situaci, kdy hovoří se studentstvem biologie a ptá se: Milujete Zemi? A oni odpovídají, jak moc milují přírodu a vesmír a Zemi. Pak se ptá: Ale oplácí vám Země vaši lásku? A tato otázka vyvolává nepříjemné pocity, protože my lidé jsme zvyklí dívat se na svět jen svýma očima. Tato otázka naopak naznačuje, že i příroda pozoruje nás.

Přesně tak. A to mě hodně inspirovalo k přemýšlení o tom, jak například vedeme diskuse o klimatické spravedlnosti a jak odlišné by mohly být, kdyby pro nás bylo přirozené obývat vnímání všech ostatních živých bytostí na této planetě. Podobně je to s diskusemi o rasismu, sexismu, kolonialismu, imperialismu – všechny tyto debaty mají mocenskou dynamiku, protože obýváme perspektivy těch, kdo jsou u moci v rámci toho kterého jazyka. Takže je pro nás snadné přehlížet jazyk nebo vnímání těch, kdo jsou vystaveni rasismu, protože obýváme perspektivy lidí, kteří rasismus páchají, a přehlížíme perspektivy těch, kdo zažívají sexismus – nahlížíme na věc pohledem pachatelů. A právě proto pomáhá mít vhled do jiných jazyků. Najednou si všimneme struktur kolem sebe – vidíme, koho jsme zavřeli do klece, a vidíme taky zdi, které jsme kolem sebe vystavěli.

Muzeum jazyka je takovou pozvánkou k tomu, abychom si jazyk představili jako fyzický prostor, obrovské muzeum. Najdeme v něm všechno, co známe – z okolního světa, z minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Jsou tam vzdálená místa, blízká místa, ale taky rostliny a stromy, hmyz a hory a různí lidé a zvířata. Taky jsou v něm všelijaké barvy, pojmy, myšlenky, ideologie, různé druhy potravin, skutečné i imaginární životy. V Muzeu jazyka můžeme strávit celý život cestováním časem a prostorem a všechny tyto věci prozkoumat. Existují v něm dva typy lidí.

První jsou Neoznačení. To jsou ti, kdo odpovídají standardu, normě v rámci společnosti do té míry, že ani nepotřebují být označeni. Muzeum vzniklo pro ně a ukazuje jim svět z úhlu pohledu, na který jsou zvyklí. Oni sami muzeum také kurátorsky spravují a rozhodují o tom, co do něj patří a co ne. A tak tito lidé muzeem procházejí, zkoumají svět, aniž by chápali, že se na něj dívají očima někoho jiného. Pak se setkají s druhou kategorií lidí – Označenými. Nejprve je vnímají jako někoho s drobnou odchylkou, kdo tak úplně nezapadá a neodpovídá standardům. Neoznačení se přitom Označeným snaží rozumět. A tak je po patřičném prozkoumání na základě rysů a vlastností, které podle nich stojí za povšimnutí, označí, přisoudí jim jednoduchý kolektivní singulár – učiní je Označenými a zavřou je do skleněných klecí jako exponáty.

Někdy však tyto kategorie jedincům příliš nesedí – nepasují totiž přímo do škatulky, která jim byla přisouzena, a narážejí na stěny skleněných klecí. To jim způsobuje bolest, a pak mohou i oni degenerovat do karikatur sebe sama – do těch určených stereotypů. Jiní ale neustrnou, ve skleněných klecích neúnavně vytvářejí praskliny, narážejí do nich, snaží se je rozbíjet, a když se to povede, mohou se nadechnout svobody. V tu chvíli začíná inspekce. Neoznačení se diví, proč tato Označená nezapadá do své kategorie. A tak ji začnou analyzovat, prozkoumávat každý centimetr jejího těla, části jejího bytí, způsob, jakým žije a miluje. Způsob, jakým existuje, jak si plánuje den, jak komunikuje, strukturu její kůže, vlasů, těla. A Označená dovolí, aby se tato krutá dehumanizace děla, protože věří, že na jejím konci jí bude dopřána svoboda. Jenomže na konci této inspekce je jí dopřána pouze o něco větší skleněná klec.

Ano, myslím, že je to možné. A neříkám, že musíme vytvořit nový, jako je například esperanto, i když to vzniklo s myšlenkou univerzálního jazyka, který může přinést mír. Takové experimenty jsou krásné, ale myslím si, že každý jazyk má potenciál skutečně umožnit lidem svobodnou a spravedlivou existenci v něm. Jazyk je totiž odrazem dynamiky moci ve společnosti. Bez jednoho nebo druhého to nefunguje.

Kdysi jsem navštívila jednu konferenci, kde se stalo něco zajímavého. Spolu se mnou byla v panelu jedna profesorka práva a ta mluvila o tom, že z antidiskriminačního zákona v Německu nejvíce profitují staří bílí muži, kteří si často stěžovali na diskriminaci kvůli svému věku a ve srovnání s ostatními jim bylo přiznáno více druhů náhrad. V publiku to začalo vřít, spustilo to velký rozruch, debata se vyhrotila a jeden muž vyjádřil znepokojení nad tím, jak se tady o stárnoucích bílých mužích mluví. Já jsem to sledovala a byla jsem ohromena tím, že nyní vidíme jinou formu implikace Muzea jazyka. A tak jsem zasáhla a pokusila se vysvětlit, co se v místnosti stalo – že tento člověk, tato lidská bytost, tento starý bílý muž, byl zvyklý být vnímán jako jedinec s komplexní minulostí, přítomností a budoucností, s různými charakterovými vlastnostmi a různými talenty a slabostmi a silnými stránkami. Najednou zažil, co to znamená stát před druhým člověkem a nebýt viděn, mluvit, ale nebýt slyšen. Poprvé narazil na zeď. Poprvé zažil, co to znamená být zaměstnán snahou dokázat, že nezapadá do negativních stereotypů, které jsou přisuzovány jeho skupině, místo aby byl prostě tím, kým je, a nezabýval se vysvětlováním, že není sexistický ani rasistický a podobně. Pravděpodobně poprvé v životě zažil něco, co ostatní – ženy, lidé jiné barvy pleti než bílé, osoby s postižením, genderově nonkonformní lidé – zažívají denně. Na tomto příkladu je tedy vidět, jak dusivý jazyk může být a že náš svět je plný těchto skleněných klecí.

V dnešním světě vidíme zvrácené chápání svobody, kdy se svoboda jako taková v podstatě dezinterpretuje jako to, že člověk nemusí čelit žádným důsledkům svého jednání – ať už jde o slova, nebo fyzické činy, třeba různé formy konzumu. A to není svoboda, to je destruktivita a ignorantství. A to je asi produktivnější debata než ta o svobodě slova. Většina problémů, kterým v dnešní společnosti čelíme, je způsobena tím, že lidé nepřijímají odpovědnost za své činy, ať už je to na úrovni jednotlivců, na mezinárodní úrovni, v oblasti klimatické spravedlnosti, imperialismu, nebo válek v našich kapitalistických neoliberálních společnostech. Ve všech těchto systémech útlaku vidíte nedostatek přijetí odpovědnosti těch, kteří jsou u moci – kteří nečelí důsledkům svých činů. Lidé dělají věci, protože to není nezákonné, i když vědí, že je to vykořisťující a zraňující. To je problém. Měla by představovat spíš převzetí odpovědnosti za naši moc. A to nad rámec toho, co prorůstá do našich právních systémů – třeba do té míry, že se cítíme odpovědní i za nedostatečně placené dělnictvo v Bangladéši, které vyrábí naše oblečení. Nečelíme žádným právním důsledkům toho, že ty výrobky kupujeme. Změnu na všech frontách, i stran jazyka, přinese jedině vykreslení širšího okruhu odpovědnosti.