Alabama, Arkansas, Missouri, Jižní Dakota, Západní Virginie. Podle aktualizovaného seznamu The New York Times v těchto státech momentálně platí zákaz interrupcí bez jakýchkoliv výjimek, tedy ani pro přeživší znásilnění nebo incestu. V jiných státech (napřáklad v Texasu) podobný zákon vejde v platnost v nejbližších měsících, další potřebnou legislativu chystají či interrupce omezují jinak (například časově, typicky šesti týdny od početí). Zbylé státy, ve kterých interrupce zůstávají legální, se obávají přetížení klinik. Ne každá osoba si navíc cestu do jiného státu bude moci dovolit, kromě toho například Missouri se podobné cesty chystá kriminalizovat.

Přestože zákony omezující interrupce platily již před novým rozhodnutím Nejvyššího soudu, zrušení precedentu Roe vs Wade znamená, že právo na umělé přerušení těhotenství už není základním právem amerických občanů. A podle rozsudku Nejvyššího soudu ani nikdy nebylo: soud napadl způsob intepretace ústavy v rozsudku, který argumentoval čtrnáctým dodatkem k ústavě a právem na soukromí. O interrupcích se v ústavě nikde nepíše, pravil Nejvyšší soud. Jak ale vtipně okomentovala harvardská historička Jill Lepore: „Soudce Samuel Alito je překvapen, že je toho v dokumentu dlouhém čtyři tisíce slov a napsaném pětapadesáti muži v roce 1787 o interrupcích tak málo. V tomto dokumentu, který ustanovuje základní právo, také není vůbec nic napsáno o těhotenství, uterech, vaginách, fetech, placentách, menstruační krvi, prsou nebo mateřském mléce. V tomto dokumentu není o ženách vůbec nic.“

To, že ženy nejsou v ústavě, ale pro Lepor není precedent, kterého se máme držet, ale problém, který je nutno vyřešit – argumentovat historií diskriminace a používat ji jako obhajobu je podle ní „zradou spravedlnosti“.

Kdo doplatí na zákaz interrupcí

Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo iniciováno případem ze státu Mississippi, Dobbs vs Jackson Women’s Health Organization. Jediná potratové centrum ve státu Mississipi soudilo státního úředníka Thomase E. Dobbse. Klinika prováděla interrupce do šestnácti týdnů, ale vyhláška v Mississsipi v roce 2018 dobu zkrátila jen na patnáct týdnů. První soud klinika vyhrála, stát Mississippi se ale opakovaně odvolával a případ se dostal až k Nejvyššímu soudu. Ihned po rozhodnutí vešel v Misssissippi v platnost zákon, který interrupce zakazuje úplně (stanovuje výjimku pro „oběti znásilnění,“ ale ne pro přeživší incestu).

V průběhu soudních jednání argumentovali obhájci tím, že svět se od rozhodnutí Roe vs Wade změnil: ženy dnes mají nebo mohou mít všechno, nečelí diskriminaci. Proč by nemohly porodit a případně se vzdát rodičovských práv? Jedno z nejtěžších životních rozhodnutí ale není rozmarem ambiciózních žen, které upřednostňují kariéru. Mississippi patří k nejchudším státům USA. V roce 2019 neměla pětina žen ve věku 19 až 44 let žádné zdravotní pojištění. To, že budou nuceny každé počaté dítě donosit a porodit bude znamenat naprosto zásadní rozdíl. Mississippi podle dat z roku 2020 zároveň drží smutné prvenství v úmrtnost novorozenců.

Celé Spojené státy se zároveň pravidelně umisťují na prvním místě co do nejvyššího počtu úmrtí rodiček mezi takzvanými vyspělými státy. Nejohroženější skupinou jsou přitom Afroameričanky: podle zprávy z roku 2018 jim smrt u porodu hrozí v porovnání s bílými ženami třikrát až čtyřikrát více, a to napříč socioekonomickým spektrem.

Afroameričanky zároveň tvoří největší část lídí, kteří dosud podstupovali interrupci. V roce 2019 tvořily skoro čtyřicet procent, jak tvrdí výzkum Centra pro prevenci a kontrolu nemocí. Důvody jsou komplexní, jedná se o kombinaci ekonomického znevýhodnění, omezenějšího přístupu ke zdravotnímu pojištění, zdravotní péči a diskriminace, které tyto ženy zažívají u lékařů a v nemocnicích. Dalším faktorem je podle Guttmacherova Institutu omezený přístup k antikoncepci a informovanosti o jejím správném použití, které jsou přímým důsledkem nedostatku sexuální výchovy zvláště v jižanských státech, v nichž předmět často sestává jen z nabádání k abstinenci. Nikoho se základní znalostí americké historie asi nepřekvapí, že právě státy na jihu USA jsou regionem, kde žije téměř polovina afroamerické populace a zároveň regionem, kde byly interrupce okamžitě po rozhodnutí Nejvyššího soudu zakázány či silně omezeny.

O své děti se postarej sama

Co se ale stane ve chvíli, kdy těhotná osoba dítě – ať už dobrovolně, nebo nedobrovolně – přivede na svět? V USA se na pomoc státu spoléhat nemůže. Podle zprávy UNICEF z roku 2021, která srovnávala politiky jednotlivých zemí ohledně péče o děti, se USA umístily na předposledním místě. Jak uvádí zpráva, Spojené státy jsou jedinou bohatou zemí bez celonárodní, statutárně placené mateřské dovolené, otcovské dovolené nebo rodičovské dovolené. Devět států a Washington, D.C. nabízejí vlastní rodičovskou dovolenou. Někteří zaměstnavatelé nabízejí dvanáct týdnů neplacené dovolené, ale na tu má právo jen šest z deseti zaměstnanců. V praxi na placenou dovolenou v soukromém sektoru dosáhne jen šestina zaměstnanců. S pandemií Covid-19 se tyto problémy jen prohloubily: kromě uzavřených škol a čím dál nedostupnějších školek se USA potýkaly, a v určitých regionech stále potýkají, s nedostatkem plenek a dětské výživy.

Rodinné hodnoty jsou přitom jedním z nejskloňovanějších sousloví amerických konzervativců. Ti je uvádějí jako důvod opozice právě vůči interrupcím, ale i vůči sexuální výchově, stejnopohlavním manželstvím nebo feministickým politikám. V konkrétní politice nicméně citlivost k rodinám neodráží. Chybějící systém podpory pro pečující a děti nekončí v předškolním věku, pokračuje finančně náročným a silně sociálně stratifikovaným systémem vzdělávání.

Asociální stát však nebyl vždy samozřejmostí: v roce 1971 prošel Kongresem návrh zákona Comprehensive Child Development Act. Ten představoval systém jeslí a předškolní péče, která by ulevila rodičům samoživitelům. Vetoval jej ale prezident Nixon, který v něm viděl ohrožení tradiční americké rodiny a amerických hodnot, podle kterých je rodina záležitostí každého člověka. V rámci studenoválečného vidění světa měl Nixon pocit, že by podobná opatření posunula Spojené státy do vod radikální levice.

Sociální podpora od státu, byť ve formě přídavků na děti, má navíc v kontextu Spojených států negativní konotace: právě do sedmdesátých let dvacátého století se datuje narativ takzvané „welfare queen,“ královny dávek - někoho, kdo podvádí stát a žije z podpory na své děti, které si za tímto účelem i pořizuje. Tento předsudečný obraz v kulturní představivosti velmi brzy nabral konkrétní podobu nebílé promiskuitní ženy. V podobě „vyžírek“, “nemakčenek” a „pobíračů dávek“ se vyskytuje také v českém prostředí. Zde ale tento obraz není tak silně genderovaný, zato velmi konkrétně namířený na romskou komunitu.

Kdo má právo počít, kdo má právo rodit

„Jako matka šesti dětí vyzývám rodiny, aby přispěly stejným počtem bílých dětí jako já,“ napsala v roce 2018 na svůj twitterový účet Ayla Stewart, známá jako Wife with a Purpose, tedy manželka s posláním. Svou výzvu nazvala „white baby challenge“. Její twitterový účet byl brzy pozastaven – i proto se na své internetové stránce označuje za „nejcenzurovanější křesťanskou matku v Americe“ a „terč fake news“.

Na Stewart se sice snesla vlna kritiky, se svými názory však zdaleka není sama. Kromě podpory bílých dětí se jedná o pokusy o eugenické zásahy do populace: před svou smrtí v roce 2020 napsal například Tom Metzger, neonacista, člen Ku Klux Klanu a zakladatel organizace Bílý árijský odpor (White Aryan Resistance - WAR) na sociální platformu Gab, využívanou krajní pravicí, že “pověřil své kamarády v Alabamě, aby vyjednali zákon, podle kterého by měly nebílé ženy v Alabamě interrupce zadarmo na vyžádání.“ Takový zákon v Alabamě není: alabamská antiinterrupční legislativa představená v roce 2019 ale srovnává interrupce prováděné v USA s holocaustem. Podobná srovnání někdy využívají čísla provedených interrupcí, aby holocaust relativizovaly, popřípadě z interrupcí obviňují židovské lékaře.

Ne všichni odpůrci interrupcí jsou pravicoví extremisté nebo antisemité s obavami o osud bílé rasy. Tyto obavy má ale americká anti-potratová legislativa ve své DNA. Původní protiinterrupční zákony byly paradoxně namířeny proti katolíkům, konkrétně migrantům z tradičně katolických zemí jako Itálie či Irsko. V rámci dobového diskurzu bělošství měli tito lidé status někde na pomezí. Rychle rostoucí rodiny pak vzbuzovaly obavy u anglosaských protestantů. Byly to především bílé protestantské ženy, které v té době měly přístup k interrupcím. Jejichkriminalizace na konci devatenáctého století byla spojena právě s těmito strachy. Ty stále nejsou překonané: se změnou imigračních vzorců i pojetí rasy jen mají jiné objekty.

Nejde přitom jen o interrupce, ale i o druhou stranu reprodukční spravedlnosti. Ta zahrnuje nejen právo děti nemít, ale také je mít. A některým hispánským a afroamerickým osobám či potomstvu původních obyvatel Ameriky byla tato volba upřená formou nucených sterilizací. Ty se nikdy nestaly mainstreamovým tématem bílého feminismu (na rozdíl od toho černošského). Na území USA ale stále nejsou minulostí, aktuálně se týkají především nebílých migrantek.

Podle rozhodnutí z 23. června 2022 má každý americký občan právo nosit na veřejnosti zbraň. Podle rozhodnutí téhož soudu o den později naopak nemá právo rozhodnout o tom, jak a kdy bude nebo nebude mít dítě. Podle oficiální zprávy Nejvyššího soudu přijdou na přetřes i další témata. V závěrečném projevu soudce Nejvyššího soudu Clarence Thomase zmiňuje precedenty Griswold, Larence a Obergefell, které se úzce dotýkají kontroly reprodukce: antikoncepce a stejnopohlavní svazky. Vzkaz Nejvyššího soudu americkým občanům je jasný: stát bude zasahovat do toho, s kým můžete žít, koho si můžete vzít nebo s kým spát. Bude definovat tu jedinou správnou verzi rodiny a mluvit do toho, jak se kdo, kde a kdy může chránit, jestli má právo dítě počít a dítě porodit. A ve chvíli, kdy se tak stane, dá od vás ruce pryč.

Ilustrace: Marie Zandálková