Andrej pracuje v sociální službě pro lidi s mentálním postižením. Jedno mrazivé lednové pondělí zrovna nemá snadný den, místo další asistence by radši jen zíral do zdi. Momentálně však musí vést napjatý dialog s mužem, který se snaží dostat do bytu klienta sociální služby, pro kterou Andrej pracuje. Tento muž, budeme mu říkat pan K., už tu byl včera; při první nevyžádané návštěvě rozbil bojler, dveře i telefon. Z vnější kapsy jeho batohu teď trčí rukojeť nože. Když si jí Andrej všimne, prudce se mu vyplaví adrenalin. A právě v tuto chvíli poblíž zastaví policie.

Uf… Záchrana. Andrej policistům nahlašuje, že pán může být nebezpečný. Ti se usmívají: „To vidíme.“ Pan K. je bez domova a tmavší barvy pleti. Policisté holt vědí, u koho se zastavit. Požádají ho, aby vysypal obsah batohu, a zároveň se vyptávají na včerejší incident.

Během následující hodiny se Andrej několikrát zamyslí nad tím, co je ochoten snést kvůli vlastnímu i klientovu pocitu bezpečí. Policisté si z pana K. dělají legraci, prý ho odvezou do lesa a nechají ho tam bosého. Zajímají je konkrétní diagnózy klienta, které Andrej nejen nesmí sdělovat, ale ani je nezná. Ví jen to podstatné – jedná se o zranitelného člověka. Andrej se snaží policistům vysvětlit, že více informací nepotřebují. Nakonec požadují doklady i po něm. Zatímco hledá pas, v hlavě se mu rýsuje nový scénář tohoto dne: výprava s policisty na cizineckou, pokuta tři tisíce korun. Je tu na studentské vízum, takže by měl mít doklady vždy u sebe, i když to ne vždy dodržuje.

Zachránci se rychle proměnili v další zdroje problémů. Cestou domů se Andrejovi honí hlavou vzpomínky z minulosti: při práci s jakoukoli cílovou skupinou – lidmi bez domova, migranty*kami, dětmi ze sociálně vyloučených lokalit – se dříve či později zpoza rohu objevily policejní majáky. Někdy na přání jeho samotného nebo klienta*ky, jindy proti jejich vůli. Jak končila spolupráce s uniformovanými zaměstnanci*kyněmi? Až na pár výjimek se stres v životě klienta*ky jen prohloubil a Andrej měl pocit, že selhal. Takový příběh v Česku není ojedinělý. Sociální a policejní služby jsou při bližším pohledu propletené víc, než by se mohlo zdát.

Represemi ke světlým zítřkům

Česká policie se ráda chlubí tím, jak dobře umí řešit sociální problémy. Při pohledu na sociální sítě jejích státních i městských složek by se mohlo zdát, že sledujeme profily charitativních organizací. Zprávy o krádežích a vraždách se střídají s „dojemnými“ příběhy o tom, jak policisté*ky pomohli*y seniorce donést nákup, migrantce najít cestu domů nebo rozdávali*y jídlo lidem na ulici. Pod těmito příspěvky se obvykle hromadí desítky pozitivních komentářů sledujících. Občané*ky děkují policistům*kám za jejich lidskost. Občas se ale marketingová mašinerie zadrhne. Policie se stejnou hrdostí, s jakou mluví o svých dobrých skutcích, informuje, jak vyklidila lidi z opuštěného městského domu ve Valašských Kloboukách. „Pokud máte zájem o bydlení, doporučujeme kontaktovat realitní kancelář,“ stojí na konci příspěvku. Tato nevkusná ironie ignorující systémové příčiny krize bydlení působí ještě tvrději, když víme, že v den zveřejnění textu klesla teplota ve městě na minus šest stupňů.

Jestli stát něco označí za bezpečnostní nebo za sociální problém, je podle sociologa Petra Kupky záležitostí politického rozhodnutí. „Máte nějaký jev, třeba pašování bot z Německa. Můžete ho rámovat jako problém zločinnosti, tedy bezpečnostní, nebo jako problém ekonomického nedostatku na straně pašujících – tedy jako problém sociální,“ říká Kupka během našeho rozhovoru. Jako sociolog se dlouhodobě věnuje výzkumu sociálního vyloučení a nerovností v bydlení. A právě tato témata se protínají s policejní praxí. Podle něj v Česku chybí sběr dat o fungování policie. „V Česku se policie systematicky příliš nezkoumá. Nic moc o ní nevíme, jak z hlediska jejích praktik, strategií, legitimity nebo kultury. Z hlediska veřejné kontroly její práci vlastně nemáme podle čeho hodnotit,“ upozorňuje Kupka.

Vzpomíná také na Konferenci městských policií Karlovarského kraje pod názvem „(Ne)vymahatelnost práva“, která proběhla v roce 2023. Strážníci tam podle něj otevřeně říkali, že by otázku bezdomovectví efektivněji řešily nátroje sociálních služeb a sociální práce. Sami disponují v podstatě jen těmi represivními. Kvůli dlouhodobému podfinancování sociálních služeb však například agenda bezdomovectví často končí právě u městské policie. Závěrečné hodnocení Konference ukazuje typický rozpor – na jedné straně zaznívá důraz na prevenci jako nejlevnější a nejúčinnější řešení bezdomovectví, na druhé straně se debata stáčí k represivním nástrojům a k úvahám o rozšiřování pravomocí policie. V písemném výstupu z akce se dokonce otevřeně píše, že z hlediska policie je potřeba přerámovat základní lidská práva a svobody u lidí, kteří prý v současné době nerespektují právo. Podobná řešení propagoval třeba senátor Hraba, který volal po kriminalizaci lidí bez domova.

Podobně to funguje i v dalších oblastech – u lidí s duševním onemocněním, u uživatelů*ek drog, u migrantů*ek nebo sexuálně pracujících. Sociální problémy se postupně překládají do jazyka veřejného pořádku. Politický požadavek na „čistá a bezpečná města“ policie řeší silou, někdy i za hranou zákona. A místo aby stát posiloval řešení ve formě dostupného bydlení nebo terénních programů, přesouvá odpovědnost za sociální problémy na bezpečnostní složky. Policie tak supluje práci, kterou sama označuje jako něco, co je mimo jejich kompetenci.

Bezpečnostní složky mají navíc jen omezený soubor nástrojů, které pro „řešení“ takových témat mohou používat. Konkrétně: represe a násilí. A rozhodně se je nebojí využívat. Například projekt Násilí a pořádek z roku 2023 upozornil na anonymní svědectví plzeňských strážníků*nic o případech policejního násilí na lidech bez domova. Zdrojem svědectví byla bakalářská práce strážníka Jana Bauera a autoři*rky projektu zároveň shromáždili*y desítky příběhů přímo od obětí, tedy lidí bez domova. Mediální ohlas této kauzy donutil plzeňskou policii reagovat. Velitel Městské policie Plzeň prohlásil, že se s případy násilí ze strany policistů nebo strážníků nikdy nesetkal. Zástupci městské policie během veřejné debaty k projektu označovali jakékoli porušení zákona ze strany svých zaměstnanců*kyň za „selhání jednotlivců“. Redukovat problém na jednotlivce je totiž oblíbenou policejní PR taktikou. Stejně reagovala policie i při dalších medializovaných zákrocích, například po tom, co strážník udeřil pěstí podnapilou ženu v Českých Budějovicích, nebo po napadení jiné ženy opilým policistou v Praze. Krizovému PR pomáhají i články novinářů, kteří s policií sympatizují. „Naprostá většina policistů jsou dobří lidé, tomu věřit můžeme, ale každý extrémní čin selhání jednotlivce podkopává dobrou pověst všech,“ psal v roce 2021 Thomas Kulidakis v komentáři pro Český rozhlas. Opravdu to tak ale je?

Nedostatek dat i neexistence veřejného diskurzu o alternativách znemožňuje v českém prostředí širší diskusi o fungování a smyslu policie. Situaci nepomáhá ani všudypřítomná copaganda (policejní propaganda), která nás třeba formou líbivých sitcomů o strážnících*nicích už od dětství utvrzuje v tom, že policie je plná hodných lidí, kteří chtějí hlavně pomáhat a chránit. A že drtivá většina jejich práce spočívá v zatýkání sériových vrahů*žedkyň. Pokud se s lidmi při diskusi o policii shodnete alespoň na tom, že policejní násilí je reálný problém, dojde zákonitě řeč na řešení v podobě reforem. Školení o předsudečném násilí, o domácím a sexualizovaném násilí – ještě pár e-learningů, zavřít do vězení několik zkažených jablek a policie bude fungovat tak, jak má. Nejsou to ale podobné argumenty, které určitá část politického spektra využívá pro obhajobu kapitalismu? Tedy že stačí správné reformy a regulace, aby nám v kapitalismu bylo všem dobře?

Americký sociolog Alex S. Vitale ale ve své knize The End of Policing (Konec dohlížení, 2017) ukazuje, že obhajovat policii je stejné jako obhajovat kapitalismus – reformy ani regulace nápravě nejspíš moc nepomohou. Policie totiž slouží přesně tomu, čemu sloužit má. K řízení nerovností a udržování stávajícího řádu. Činnost policejních složek je podle Vitaleho historicky vázána zejména na kontrolu obyvatelstva podle rasy a třídy – skrze mikromanagement globální majority a chudých i skrze potlačování nepokojů pracujících. Reformy, které tuto funkci policie nereflektují, jsou tak odsouzeny k selhání. I líbivé projekty jako například komunitní policie, založené na takzvaném partnerství policie a sousedských komunit, stojí na pohrůžce represe a možnosti použít na spoluobčany*ky násilí za účelem zachování společenského řádu. A jak ve zmíněné knize píše Vitale: „Hodnější, vlídnější a diverzifikovanější válka proti chudým je stále válkou proti chudým.“

Policie je navíc při řešení sociálních problémů vysoce neefektivní. Represivní opatření a kriminalizace neřeší bezdomovectví, podmínky sexuálně pracujících ani pašování drog. Za zvoláním „defund the police“ (česky „odejměte policii finance“) se tedy může schovávat spíš potřeba přerozdělit zdroje a věnovat je na lepší vzdělávání pro všechny, aplikaci sociálních programů a podporu zaměstnanosti. Zdá se, že by tady náš text mohl končit. Našli*y jsme právě řešení?! Ne tak docela.

Měkká moc, pořád moc

Vitale a britský teoretik Mark Neocleous v rozhovoru pro časopis Česká kriminologie tvrdí, že sociální programy bohužel často fungují jako součást státního systému dohledu a kontroly. Na rozdíl od policie, která může při své práci využívat i násilí, slouží sociální služby jako takzvaná měkká moc – místo viditelného násilí využívají pro represe fráze o pomoci. Výsledný efekt je ale velmi podobný. Pod křídly neoliberálního přístupu tak i v Česku fungují sociální služby, které se místo podpory lidí zaměřují spíš na jejich monitorování a násilné formování v rámci logiky kapitalistického státu – hlavně chodit do (jakkoli ponižující) práce, generovat bohatým další zisk, chtít od života co nejméně. Spíš než potřeby lidí jsou teď pro fungování sociálních služeb důležité metriky, efektivita a přesně vyměřené škatulky.

Lidé bez domova nebo lidé se závislostmi u poskytovatelů sociálních služeb narážejí na přístup, který nebere v potaz jejich žitou realitu a snaží se na ně aplikovat princip zásluhovosti. Služby pomoc podmiňují požadavky, které lidé v podobných podmínkách mnohdy nemohou splnit: vydržet bez alkoholu nebo bez zvířat. Mnoho lidí s mentálním postižením je nuceno žít v ústavech připomínajících vězení, případně se zbytečným omezením svéprávnosti. A opatrovníka*ici pro ně často vykonává přidělený*á pracující z úřadu – jednající často jako represivní složka, která svévolně rozhoduje třeba o tom, jestli si člověk může pořídit zimní bundu, která se mu líbí. Kromě policie uplatňuje dohled nad chudými a zranitelnými i Úřad práce a podobné instituce. Ty přistupují jinak k lidem, jež vnímají jako vyhovující systému (bílé barvy pleti, s vyšším formálním vzděláním, s menším počtem dětí), a úplně jinak k těm, které si vyhodnocují jako problémové, a tedy terče pro důkladnější monitoring i šikanu.

Pokud chceme mluvit o zrušení policie, měli bychom brát v potaz i podobu dalších represivních složek, které pohánějí kontrolující motor státu. V minulosti můžeme najít mnoho příkladů, kdy sociální služby stály na straně eugeniky, stigmatizace genderově nekonformních lidí nebo převýchovy dětí původního obyvatelstva Želvího ostrova v malé poslušné Američany*ky. U nás sloužily a někdy i dnes slouží například ke zbytečnému odebírání dětí z romských rodin. Proto pouhé přesměrování zdrojů do sociálního systému, který může být trestající a utlačující, tak znamená udržení stávajícího statu quo, jen s méně viditelnými projevy násilí.

Obušku, z pytle ven

Nepropadejme ale beznaději. V jádru naší debaty se skrývá poptávka po základní lidské potřebě – pocitu bezpečí. Je pochopitelné, že lidé po státu vyžadují její naplnění. V současném systému ji vykonává právě policie. V Česku i v zahraničí ale existují příklady organizací a neformálních uskupení, jež lidi ve zranitelných situacích nevnímají jako soustavy patologií a problémů, které je potřeba kontrolovat nebo rovnou kriminalizovat. A které hledají alternativy k policii a obecně k udržování veřejného bezpečí.

Jednou z cest může být takzvaná abolicionistická sociální práce, která kritizuje propojení sociálních služeb s policejním a vězeňským komplexem a obecně brojí proti jejich využívání jako měkčího nástroje kontroly a trestání. Zaměřuje se na komunitu – dneska už trošku vyprázdněnou a trendy frázi, tady ale myšlenou opravdu jako společenství lidí, kteří sdílejí stejné prostředí. Bydlí v bezprostřední blízkosti, potkávají se na ulici, chodí nakupovat do stejných obchodů, posedět do stejných parků. Ne nadarmo se říká, že nejlepším měřítkem bezpečí není počet kamer ani strážníků*nic, ale spíše počet lidí ze sousedství, které znáte jménem.

Přístup k bezpečnosti založený na budování a zmocňování sousedských komunit zkoušejí poslední více než desetiletí například v nizozemském Rotterdamu. Dvě sousedící části Bospolder-Tussendijken (dále jako BoTu) tvoří z velké části migrantské obyvatelstvo. Z výzkumů zadaných městem vychází, že lidé v této oblasti mají převážně nižší vzdělání, velké dluhy, menší možnost najít si zaměstnání a tím i vyšší závislost na sociálních dávkách. Sousedství bylo v Rotterdamu dlouho proslulé jako oblast s vyšší kriminalitou. Místo vyšší policejní přítomnosti a represí se ale město rozhodlo vsadit na práci s lidmi. Nesoustředit se na jejich problémy, ale spíše na zájmy, schopnosti a jejich potenciál. Díky tomu v BoTu vznikla spousta sousedských skupin, komunitních projektů i komunitních center, které propojují místní. S těmi pak spolupracují profesionální sociální pracovníci*ice přidělovaní*é ke konkrétním částem sousedství, takže mají možnost tvořit dlouhodobé vazby. V rámci sousedského poradenství si také lidé navzájem pomáhají řešit dluhy. Pracovní úřad je v úzkém kontaktu se sousedskými týmy, které obyvatele*ky podporují v dalším vzdělávání a hledání vhodného zaměstnání – například skrze rekvalifikaci na energetické kouče*ky do místního energetického společenství, které má bojovat s energetickou chudobou. Pomocí komunitní práce a mediace konfliktů snižuje násilí v ulicích také projekt Safe Streets v Baltimoru, kultovním dějišti seriálu The Wire. Vybraní*é místní hybatelé*ky jsou cvičeni*y ve schopnosti deeskalovat konflikty a lidem s historií násilného chování pomáhají s řešením problémů. Je potřeba říct, že iniciativa Safe Streets svou činnost koordinuje s místními policejními složkami.

Komunitní práci dělají čest i některé české organizace, zejména romské iniciativy pracující s lidmi ve vyloučených lokalitách. Například v Břeclavi, Třinci nebo na severu Česka dokážou zmocňovat komunity díky hluboké práci s místními lídry*němi, kteří*ré umějí nadchnout své sousedstvo, aktivizovat je a zvednout jejich hlasy tak, aby se společně dokázali organizovat, budovat sítě vzájemné podpory a dožadovat se svých práv na mocných. Jako to vidíme právě teď třeba na případu ostravské Bedřišky. Různé organizace také propagují přístup harm reduction v práci s lidmi se závislostmi, experimentují s nástroji transformativní spravedlnosti, provozují housing first nebo komunitní sociální služby při práci s lidmi s postižením.

V boji proti policejnímu násilí a za sociální spravedlnost, která je prerekvizitou pro bezpečná a odolná sousedství, se ale nemusí organizovat jen oficiální struktury. V americkém Minneapolis se právě teď dobrovolnicky formují skupiny, které sdílejí know-how v odporu proti brutalitě ICE a chrání tak své zranitelné sousedstvo ohrožené ilegálním zadržením i deportacemi. V několika českých městech každý týden vaří pro lidi bez domova světové antimilitaristické hnutí Food Not Bombs. Maďarské uskupení A Város Mindenkié (česky Město pro všechny) už zablokovalo několik snah o vyklízení příbytků lidí bez domova.

Snaha o odstřižení závislosti na policii jde ruku v ruce s promýšlením fungování společnosti bez trestání, represí a kontroly v jakékoli podobě. Opravdu věříme, že jediný způsob, jak zajistit naše bezpečí, je skrze skupinu prakticky nekontrolovaných (převážně) chlápků s plejádou zbraní za opaskem? Kdo si je v současném systému může přivolat na pomoc, aniž by se bál, že nakonec nezakleknou i na něj? Zrušení policie nemusí být jen naivním snem, základy náhradní struktury i ověřené nástroje už dnes existují a celkem úspěšně i fungují. Jako občané a občanky se můžeme zdola organizovat a vytvářet neformální sítě, které policii nastavují hranice a ukazují, že veřejné bezpečí a osud lidí ve zranitelných situacích je zodpovědností nás všech, ne jen placených sociálních služeb. Můžeme se snažit měnit zavedené praktiky organizací, jež místo avizované podpory dohlížejí a trestají. A nevzdávat se boje za širší systémovou změnu, která dává smysl naší každodenní práci. Pan K., o němž jsme psali v úvodu, by tak třeba měl kde bydlet. Klient, se kterým pracuje Andrej, by se nemusel spoléhat jen na placeného asistenta, ale byl by součástí širšího společenství lidí, kteří ho podporují. A samotný Andrej by se nemusel ohlížet za každým rohem, jestli ho odvezou, protože u sebe zrovna nemá jednu plastovou kartičku.