Druhá : směna


Vyčerpané před válkou, během ní i po ní? Feministická diskuse o následcích ruské invaze na Ukrajinu.

:Eliška Koldová

Ilustrace: Tereza Melková

Příští měsíc uplyne rok od vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. Skrze feministickou kritiku se můžeme zaměřit na postavení zranitelných subjektů a pečujících osob, jejichž příběhy sice neplní stránky dějepisných učebnic zachycujících válečné konflikty, většinou ale právě ony nesou to největší břemeno.

Především v prvních měsících ruské invaze na Ukrajinu jsme z úst mnohých evropských politiků a političek slýchali, že “Ukrajina vede válku za obranu Evropy”. Paralelně s tím byly východoevrospké levicové feministky překvapené a snad i pobouřené západocentrismem světového levicového hnutí, projevujícího se například v upínání se k bezmeznému pacifismu. Jak se oba mechanismy od začátku války proměnily? Jak souvisí s rasizací ukrajinských žen a kontinuálním vykořisťováním jejich reprodukční práce? Existuje naděje, že se poválečná obnova země obejde bez neoliberálních reforem v rámci šokové terapie? Přinášíme zeditovaný záznam diskuse iniciované Terezou Stejskalovou, která proběhla v rámci Bienále ve věci umění 2022.

Tři ukrajinské a jedna polská myslitelka debatují o válce, vyčerpání a potřebě radikální změny v sociální struktuře společnosti:

Olena Lyubchenko, doktorandka politologie na York University v Torontu se specializací na politickou teorii, gender a komparativní politiku. Pracuje jako redaktorka v LeftEast a Midnight Sun.

Oksana Dutchak, marxistická socioložka a spolueditorka levicového ukrajinského časopisu Commons. Po začátku ruské invaze společně se svými dvěma dětmi opustila Kyjev a momentálně žije v Německu.

Ewa Majewska, polská feministická filozofka a kritická teoretička kultury. Loni vydala knihu Feminist Antifascism: Counterpublics of the Common.

Iryna Zahladko, básnířka, překladatelka, performerka a držitelka řady ukrajinských literárních cen. V roce 2018 vyšel její básnický debut Lement i lehit. Momentálně žije v Praze.

Eliška Koldová: Jak se feministický diskurz na Ukrajině proměnil od Euromajdanu a jak jej ovlivnila militarizace a neoliberalizace země? Jinými slovy, do jakého momentu feministické transformace společnosti vpadla ruská agrese?

Olena Lyubchenko: Od roku 2014 je středem tohoto konfliktu východní Ukrajina a zejména oblast Donbasu. Oksana Dutchak napsala mnoho důležitých textů o tom, jak proces militarizace ovlivnil ženy, zejména výskyt násilí na ženách v přední linii na Donbasu, ale také o tom, jak stát pod závojem militarizace prosazoval více neoliberálních reforem a deregulačních opatření (například snížení minimální mzdy, zrušení mnoha zákonných opatření týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zhoršení podmínek pro provádění kontrol inspektorátu práce nebo snížení pokut za porušování zákoníku práce ze strany zaměstnavatele – pozn. red.), které zasáhly především oblast společenské reprodukce.

Oksana Dutchak: Řekla bych, že jedním z nejvýraznějších témat feministických diskusí po událostech let 2013 a 2014 byl seznam profesí, které byly zapovězené ženám (například těžší manuální práce, řízení nákladní dopravy nebo některých prostředků hromadné dopravy – pozn. red.). Seznam byl před několika lety zrušen a zpětně myslím, že některé debaty předcházející jeho zrušení byly velmi problematické. Jen zřídka byly totiž doprovázeny vznášením otázek o pracovních podmínkách nebo bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Boj o reprezentaci, jak říká americká filozofka Nancy Fraser, zkrátka často upozaďuje boj o přerozdělování.

Dalším významným tématem feministického diskurzu po Euromajdanu byl boj proti genderově podmíněnému násilí. Ukrajina podepsala Istanbulskou úmluvu ještě před událostmi roku 2014, ale parlament ji neratifikoval. Především ve východní části země jsme tak mohli vidět aktivity feministek, které se snažily vyvinout tlak na politické představitele, aby úmluvu ratifikovali. Nakonec k tomu došlo až letos na jaře za poněkud zvláštních okolností. Ačkoli nechci podceňovat tlak feministického hnutí před invazí, je zcela zřejmé, že k ratifikaci úmluvy nakonec došlo spíše kvůli tlaku ze strany EU coby podmínce k získání statusu kandidátské země.

Eliška Koldová: Některá vámi zmíněná témata jsou obsažena také v textu Právo na odpor: Feministický manifest, napsaném skupinou ukrajinských feministek během léta 2022. Vyzývají v něm mezinárodní ženské hnutí k solidaritě s ukrajinským lidem v jeho boji proti válce. Co vlastně autorky manifestu myslí pod použitým spojením „feministická protiválečná rezistence“?

Ewa Majewska: Nepatřím k autorkám tohoto manifestu, ale podepsala jsem ho okamžitě po jeho zveřejnění. Předchozí protiválečný manifest, na který tento text navazuje, byl totiž v mnoha ohledech namířen proti ukrajinskému obyvatelstvu a proti jeho právu podílet se na obraně své země. Ukrajinské feministky byly ponechány bez mezinárodní podpory. Konfrontace s ideologickým předpokladem, který za tímto prvně napsaným manifestem stojí, pro mě byla srdcervoucí. Podle něj jsou totiž ženy v situacích ozbrojených konfliktů povinné pouze k mírumilovným řešením a neměly by se aktivně stavět na odpor proti invazi. Určitě existují kvalitní pacifistické metody řešení konfliktů, ale v mnoha situacích prostě nefungují. Kromě toho světové levicové a antikapitalistické feministické hnutí nikdy nebylo a není převážně pacifistické. Podporuje ženy v Palestině, Mexiku nebo ženy v Rojavě. Po přečtení prvního manifestu, podepsaného mimo jiné Nancy Fraser, jsem se proto ptala: Proč některé feministky chtějí ukrajinské ženy připravit o možnost bránit svou zemi?

Dalším argumentem mnohých západních levicových feministek namířeným proti Ukrajině je obviňování ukrajinských žen z nacionalismu. Je ale obrovský rozdíl mezi vírou v právo státu na existenci a vírou v nadřazenost určitého národa. Jak to, že levicové feministky, které v předchozím manifestu Ukrajincům upírají možnost se bránit, nezpochybňují vlastní státní zřízení? Vždyť to je dvojí metr. Právo na odpor: Feministický manifest, reagující na antisolidaritu západních levicových feministek, vnímám především jako prohlášení nezávislosti. A jak často vzpomíná ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko, není to poprvé, co je očekáváno, že Ukrajina pokorně přestane existovat. Děje se to znovu a znovu a znovu po celá staletí. Západní levicové feministky tohle nikdy nebraly a stále neberou v potaz.

Olena Lyubchenko: Myslím si, že feministická protiválečná rezistence je neoddělitelně spojena s právem na sebeurčení. Pro mě, coby marxistickou feministku, má sebeurčení dvě roviny. Za prvé jde o fyzickou existenci země a možnost bránit životy jejího obyvatelstva. Za druhé se ale jedná také o schopnost tohoto obyvatelstva kontrolovat společenskou reprodukci a tím pádem kritizovat neoliberální praktiky státu, které mu skrze vykořisťování dělnické třídy a ženské práce možnost této kontroly upírají. To je značně komplikovaná situace, protože musíte hájit stát a u toho jej kritizovat. Válka je podle mě ale ideálním momentem, kdy takovou kritiku ukrajinského státu vznášet. Zatímco bráníme suverenitu Ukrajiny, musíme se ptát, co taková suverenita znamená pro ženy z ukrajinské dělnické třídy. Například poválečná rekonstrukce je mainstreamově prezentována jako „ukrajinská evropeizace“. O potřebě změny v sociální politice a o materiálním přerozdělování se mluví o poznání méně.

Oksana Dutchak: Myslím, že jednou z hlavních chyb, kterých se dopouštějí západní levicové feministky nepodporující ukrajinský protiválečný odpor, je to, že stavějí sebeurčení na roveň vlády daného státu. Právo na sebeurčení je nicméně spíše o možnosti obyvatelstva společně bojovat za určení svého vlastního osudu. Na rozdíl od Oleny si ale nejsem jistá, zda je válka nejlepším momentem pro kritiku socioekonomické politiky naší vlády. Celým světem totiž prostupuje něco, co Naomi Klein označila jako šoková doktrína. Ukázala, že během období katastrof, ať už přírodních, nebo válečných, jsou na společnost tlačeny vůbec nejdrastičtější reformy. Neoliberálové nejspíš využijí válečnou demobilizaci společnosti (nebo její mobilizaci směřovanou do nejnaléhavějšího obranného úsilí) k prosazení sociálních škrtů, privatizace a dalších tržně orientovaných reforem.

Eliška Koldová: V západní a střední Evropě bylo s Ukrajinkami dlouhou dobu zacházeno jako s „těmi druhými“, zejména v oblasti trhu práce. Třeba v Česku jsme ukrajinským pracovníkům říkali „Úkáčka“ nebo „naši Ukrajinci“, což jsou značně hanlivé a paternalistické výrazy. Vidíte v těchto mechanismech od začátku války nějaký posun? A mají ukrajinské ženy, jak na samotné Ukrajině, tak v zemích, do kterých uprchly, momentálně prostor utvářet svou vlastní agentnost (agentnost odkazuje na schopnost člověka svobodně jednat v souladu s tím, jak je formována jeho identita; termín je důležitý především pro postkoloniální teorii v souvislosti s možností odporu proti imperiální moci – pozn. red.)?

Oksana Dutchak: Dost pochybuji, že dojde k nějakým radikálním změnám v tom, jak se s ukrajinskými ženami v evropských zemích zachází. Většina z těch, které tady v následujících letech zůstanou, bude pravděpodobně stále směrována do špatně placených prací v pečovatelských službách, prádelnách nebo restauracích. Ukrajinské uprchlice koneckonců nejsou nijak výjimečné. Mají sice ochranný status a s tím také více práv než ty „nelegální“, ale strukturální podmínky evropského pracovního trhu zůstávají stejné.

Iryna Zahladko: V České republice, kde momentálně žiju, smutně pozoruju, jak se lidé utvrzují v tom, že jim Ukrajinci kradou jejich pracovní příležitost a finanční zdroje od státu. Pociťují nedostatek a Ukrajinci je ještě více ohrožují. Možnost ukrajinských žen formovat si svou vlastní agentnost se tedy odvíjí i od toho.

Ewa Majewska: Žiju v Polsku, tedy v zemi, do které směřuje mnoho uprchlíků a uprchlic. Musím souhlasit s tím, že ukrajinské ženy jsou tlačeny především do méně komplexních odvětví s nižšími platy. Válka ale vytvořila také nové pracovní pozice, například v akademické sféře, umění nebo divadle. Jsou to sice malé sektory, ale pro odbourání společenských stereotypů k Ukrajincům je to důležité. Pozoruji také rychlý rozvoj levicového feministického myšlení – ženy v různých oborech přinášejí spoustu zajímavých poznatků, ať už jde o kritický feminismus, queer feminismus, nebo sociálně reprodukční feminismus. To může pomoci také se vznášením požadavků na ukrajinský stát vytvořit lepší systém přerozdělování, a to jak z hlediska genderových rolí, tak materiálních zdrojů.

Na druhou stranu musím souhlasit s Oksanou – jak píše Naomi Klein ve své skvělé knize, neoliberalismus má v rámci krizových období určité strukturální prvky, které neminou ani Ukrajinu. Opatření v rámci šokové doktríny budou nepochybně prezentována jako pokrok a evropeizace Ukrajiny. To je poměrně absurdní, protože mnohé z „evropských hodnot“ – třeba určitá úroveň ženské emancipace –, které ženy například v západním Německu začaly objevovat až v šedesátých letech, už byly v polské, české nebo ukrajinské společnosti díky tamním feministkám dávno zabudovány (to popisuje třeba Alena Wagnerová v podcastu Kvóty Apoleny Rychlíkové – pozn. red.). Je třeba si také uvědomit, že pokrok ve feministickém diskurzu často vnímáme jako lineární, což je značně koloniální přístup. Říkáme, že „podpoříme rozvoj Ukrajiny“, a implicitně očekáváme, že Ukrajina bude přesně následovat naše kroky, například Polska. Jako kdybychom říkali: My ji to naučíme, vysvětlíme jí správný postup.

Šoková doktrína navíc není jen proces transformace společnosti spočívající v zavedení nového politického a ekonomického systému – kapitalismu. Je to situace, kdy je kvůli katastrofální události typu války společnost tak slabá, vyčerpaná a traumatizovaná, že nanášení brutálního ekonomického systému nebude klást větší odpor. To se přesně stalo v Polsku po roce 1989. Neoliberalismus akceptovali i tamní marxističtí intelektuálové, protože chtěli situaci v zemi rychle stabilizovat skrze úvěry od Západu. Jenže přesně ty představují problém – jak v povinnosti restrukturalizovat ekonomiku, tak v prohlubování závislosti na Západu. Právě teď je skvěle vidět, jak jsou procesy militarizace, neoliberalizace a vytváření mezinárodního dluhu propojeny. I proto jsem ráda, že světové levicové feministické hnutí volá po jeho zrušení.

Olena Lyubchenko: Stejně jako byly polské ženy v devadesátých letech coby zdroj levné reprodukční práce exportovány do Spojeného království, Německa, Rakouska nebo Belgie, přicházejí teď Ukrajinky do polských domácností, aby v nich vykonávaly pečovatelskou práci. Ženy z východní Evropy dlouhodobě zaplňují mezery v privatizovaném systému zdravotní péče a sociálních služeb. Hovoří se o poválečné evropeizaci Ukrajiny a vybudování ukrajinsko-evropské identity, ale jsou to právě ukrajinské ženy, které mezitím doslova reprodukují Evropu. Hodně to souvisí také s tím, jak hierarchicky a rasisticky je strukturován evropský pracovní trh. Ukrajina je momentálně na jeho konci a nahrazuje Polsko. I proto bychom se z polského případu mohli poučit, jak to rozhodně nedělat.

Jednou z hlavních chyb, kterých se dopouštějí západní levicové feministky nepodporující ukrajinský protiválečný odpor, je to, že stavějí sebeurčení na roveň vlády daného státu. Právo na sebeurčení je nicméně spíše o možnosti obyvatelstva společně bojovat za určení svého vlastního osudu.

Eliška Koldová: Dalším rozměrem zmíněné rasizace (proces rasizace odkazuje na přisuzování identitám určité skupiny lidí rasový význam, čímž se většinou tvoří také hierarchie a nerovnosti ve společnosti - pozn. red.) ukrajinských žen je určitá představa „dobrého evropanství“, která se kromě přístupu k uprchlíkům a uprchlicím podle barvy kůže projevuje také v oblasti surogátního mateřství (surogátní nebo také náhradní matka je pracovnice, do jejíž dělohy je vloženo embryo biologických rodičů, dítě odnosí a porodí, načež se vzdá svých rodičovských práv a biologičtí rodiče si dítě osvojí; téma jsme probíraly v rozhovoru se Sophie Lewis, která mu věnovala svou knihu Full Surrogacy Now: Feminism Against Family – pozn. red.). Jakým způsobem válka ovlivňuje surogátní byznys?

Olena Lyubchenko: Situace surogátního mateřství na Ukrajině je jednoduše příšerná. Podle některých odhadů Ukrajina tvoří až 60 % celosvětového trhu v tomto odvětví. Ukrajinské surogátní pracovnice jsou totiž prezentovány jako „bělejší“, „evropštější“ a mají tak pro byznys větší hodnotu než třeba pracovnice v Thajsku nebo Indii. Kromě toho spoustu reprodukční práce, která je nezbytná pro samotné podnikání v surogátním mateřství, vykonávají ukrajinské rodiny a ukrajinské komunity, třeba tvorba veřejné infrastruktury a veřejné dopravy. Většina surogátních pracovnic pochází z východní Ukrajiny nebo z menších vesnic, kde nemají přístup k jiné práci, která by jim zajistila dostatek finančních zdrojů. Za surogátní práci dostanou kolem 20 000 dolarů, zatímco firma získá až 40 000 dolarů. Dalším problémem je, že výkon této práce se nepočítá do výpočtu jejich penze. Opouštějí tedy pracovní trh, aby mohly dělat zprivatizovanou surogaci, o které vláda ani nevede statistiky.

Stejně jako během pandemie covidu 19 se průmysl náhradního mateřství dostal po ruské invazi do centra pozornosti, protože západoevropští biologičtí rodiče si najednou nemohli „nárokovat“ své děti, které se sice narodily na Ukrajině, ale nebyly registrovány jako ukrajinští občané. Mnoho surogátních pracovnic se proto o tyto děti západoevropských rodičů muselo nadále starat. Jejich pracovní podmínky se kvůli válce samozřejmě zhoršily. Musí sdílet lůžka s jinými ženami, některé zase nemohou Ukrajinu opustit kvůli rozličnému přístupu zemí EU vůči náhradnímu mateřství. Myslím, že v poválečném období se surogátní byznys ještě rozšíří, i díky neoliberálním reformám a osekání sociální politiky. Ukrajinské pracovnice se tak stanou ještě disciplinovanější „rezervní armádou“ reprodukční práce Evropské unie.

Eliška Koldová: Mnoho ukrajinských žen se kvůli svým materiálním podmínkám nebo pečovatelským povinnostem nemůže zapojit do dobrovolnických aktivit v rámci protiválečné rezistence. Mám na mysli především ženy z dělnické třídy, samoživitelky nebo vnitřně přesídlené ženy. Ukrajinské feministky zavedly termín „třetí směna“, jímž označují nové nároky spojené s péčí, které jsou na ženy v souvislosti s válkou na Ukrajinky kladeny. Jaké dimenze důležitosti péče ve společnosti nám tedy válka ukazuje?

Oksana Dutchak: Jako výzkumnice se zabývám situací nuceného samoživitelství, ve které se spousta Ukrajinek kvůli válce ocitla. Zejména ženy, které ze země odešly, mají problém s neznalostí jazyka, byrokracií nebo nízkou podporou místních reprodukčních struktur, jako jsou školky a školy. Třeba v Německu, kde teď pobývám, navštěvují ženy integrační jazykové kurzy financované státem. Pokud z jakýchkoli důvodů nemají děti ve školce, představuje to samozřejmě velkou výzvu. Mnohé z nich našly řešení, jak mezi sebou spolupracovat – jedna žena chodí na kurzy ráno, druhá večer a vzájemně si hlídají děti na směny.

Na jednu stranu je to opravdu inspirativní – jako příklad ženské solidarity a vzájemné pomoci –, zároveň to ale smutně ukazuje, jak je celá situace genderovaná, a také to, že Ukrajinky jsou na podobné situace zvyklé. V institucionálním systému školek a škol na Ukrajině je totiž spousta mezer souvisejících se zmíněnou neoliberalizací, se optimalizací infrastruktury a se sociálními škrty. Pokud jste samoživitelka a vaše pracovní směna končí později, než se zavírá školka, nebo coby pracovnice v neformálním sektoru náhle onemocníte vy nebo vaše dítě a zaměstnavatel vám neproplatí nemocenskou, musíte řešit, kdo vaše dítě vyzvedne. Ženy na Ukrajině byly zvyklé tvořit mezi sebou sítě a spoléhat se na podporu svých matek, sester, starších dětí, kamarádek, sousedek. V Jenže ani teď, v Německu, se nejedná o kolektivní politický boj, ale o individualizovanou snahu o přežití. Hovoříme-li o emancipaci žen, měli bychom vždy mluvit o politické rovině.

Ewa Majewska: Hodně spolupracuji s odborovým svazem Inicjatywa pracownicza (Iniciativa pracujících), který má také ukrajinskou sekci, tvořenou převážně ženami a momentálně se rozrůstající. Právě spojení se s odbory (novými, progresivními a ne těmi staromódními, zkorumpovanými byznysem, státem či obojím) může představovat způsob sdílení odpovědnosti, o kterém mluvila Oksana. Odbory totiž spojují soukromé a veřejné, je to tedy marxistický nástroj, kterým lze zasahovat do této neoliberální dichotomie. Navíc by otevření odborových svazů na Ukrajině mohlo představovat účinnou intervenci nejen proti místním neoliberálním politikám, ale také proti západním kapitálovým silám.

Eliška Koldová: Existuje šance, že se Ukrajina stane skutečně feministickou - ať už jde o odbory či silnou sociální infrastrukturu? A jakou roli ve scénáři “budoucí feministické Ukrajiny” může hrát takzvaný „slabý odpor“?

Olena Lyubchenko: Právě během krize můžeme pokročit v třídním boji a v procesech přerozdělování. A samozřejmě může nastat i přesný opak. Proto ještě jednou zopakuji, že dobrou taktikou je využití myšlenek sebeurčení (i na úrovni státu) a ukázání, že sebeurčení je na prvním místě, co se týče kontroly společenské reprodukce, přerozdělování a materiální rovnosti. O krizi péče se výrazně mluví už od pandemie covidu-19. Infrastruktura sociální reprodukce na Ukrajině od škol přes univerzity po nemocnice byla zničena – v krizi tedy byla už před válkou. O to víc tedy potřebujeme přerozdělovací programy a budování sociální infrastruktury – jen tak budeme mít možnost vykonávat své právo na sebeurčení.

Iryna Zahladko: Neměli bychom také zapomínat, že politická antifeministická agenda na Ukrajině stále existuje a je poměrně silná, i když ratifikace Istanbulské úmluvy ukazuje, že dialog s vládou je možný a možné jsou i změny na legislativní úrovni. Antifeminismus ale po válce zázračně nezmizí.

Ewa Majewska: Ke zmíněnému „slabému odporu“: Je to koncept, který nám umožňuje přehodnotit a transformovat naše představy o politické agentnosti. V učebnicích dějepisu jsme se vždy učili historii založenou na tom, kdo co dobyl a kdo vyhrál kterou válku – učili jsme se historii hrdinského dobývání, která je velmi koloniální, maskulinní a také heteronormativní a třídní, protože rolníci jsou v ní téměř neviditelní. Slabý odpor je oproti tomu způsobem, kterým si tito podrobení a marginalizovaní lidé mohou svou agentnost, odebranou utlačovateli, vzít zpět a aktivně jednat. Spíše než na sny o hrdinském převzetí moci se proto zaměřme na rozrůstající se sítě, které ženy a queer lidé na Ukrajině vytvářejí, nejen ve vojenském kontextu, ale také v rámci sociální reprodukce a péče. Slabý odpor je totiž nástroj, kterým jednak můžeme ocenit jinak neviditelnou práci a jednak se postavit na odpor proti dominantním fašistickým narativům. Když se podíváme na Putinovu ideologii, je jasné, že slabý odpor je ta poslední věc, kterou by on sám dělal. Všechny ty obrovské symboly a historické odkazy, které do politického diskurzu během války zavádí, jsou naprostým opakem slabého odporu – jsou hrdinské a založené na machistickém myšlení i jednání. Slabý zkrátka neznamená nemožný. Znamená vzdorný a podvratný.