Po čtyřech hodinách v nevětraném sále jsem byla celkem ráda, že už se konference chýlí ke svému závěru. „A jsem proto nadšený, že jsme si dnes mohli společně připomenout, jakou sílu má naše komunita!“ uzavřel svůj výstup poslední pozvaný řečník s velkorysým úsměvem na tváři. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Kolegyně vedle mě nepřítomně žvýkala víčko pera, zbytek z přibližně stovky tváří už bych zítra na ulici rozhodně nerozeznala. To je tedy ta komunita, o které mluvil?

Když někde slyším nebo čtu tohle slovo, už mi začíná slušně cukat oko. Mám totiž pocit, že se jím poslední dobou ohání každý*á – od zástupců obřích korporátů, kteří ji nově budují se zaměstnankyněmi i klienty místo už nejspíš zastaralé rodiny, až po skupiny, které pojí společné hobby jako astrologie nebo hraní Simíků. V těchhle případech člověk určitou vyprázdněnost tak nějak čeká. Chápe, že se jedná o marketingovou strategii, jak ještě víc nabobtnat svůj kapitál, případně jak v tomhle individualizovaném světě aspoň na chvíli pocítit, že někam patříme. S termínem komunita nepřekvapivě šermuje i levice, pro kterou by mělo být organizování, tedy budování odolných a stabilních komunit schopných uskutečnit změnu, základní stavební jednotkou. Spousta z nás na levici mluví o komunitách jako o spásném řešení, jejich slavnostním provoláváním končíme některé ze svých proslovů a infografik na sociálních sítích. Víme ale, co budování silných komunitních vazeb doopravdy obnáší? Dělá to reálně vůbec někdo? A neuzavíráme se spíš před světem do stále se zužujících kruhů?

Ustát diskomfort

Většina čtenářstva si s komunitním životem nejspíš asociuje pocit bezpečí. Není divu – v běžném životě se často cítíme ohrožení*é jen kvůli tomu, kdo jsme, jak se prezentujeme na ven, nebo tím, že vůbec existujeme. Neustále nás ohrožuje finanční nejistota, diskriminace a rostoucí fašismus. Najít někde skulinku, ve které můžeme na chvíli spočinout bez neustálého obhajování, je obrovskou úlevou. Nemuset odkrajovat kusy identity nebo ředit své názory, které jsou jinde považovány za extremistické? Uf, nebe. Nechci proto devalvovat potřebnost podobných ostrůvků stability, někdy si ale říkám, jestli se pomalu nezačínáme dostávat na hranici naprosté izolace a kultu. Nebo za ni. Často totiž z různých stran slýchám (a upřímně, mnohdy to sama cítím), že lidi „tam venku“ jsou vlastně dost na nic. Že snažit se je o něčem přesvědčovat nemá smysl a je lepší to vzdát. Najít si komunitu. Myšleno: uzavřenou a bezproblémovou skupinu, ve které se mnou ideálně nebude nikdo nesouhlasit. Zvykli*y jsme si tak ze svého života beze stopy smutku odstřihávat takzvaně toxické lidi. À la Marie Kondo – pokud ti jistý předmět nepřináší jiskřičky potěšení, vyhoď ho. Je tohle ale opravdu komunita, která dokáže změnit svět?

Různých definic termínu komunita je všude nepřeberné množství. Ráda bych se ale věnovala pojetí, které má podle mě potenciál opravdu transformovat prostředí, ve kterém žijeme – společenství složenému z různorodých lidí, kteří jsou na sobě závislí už jenom kvůli materiálním podmínkám, v nichž žijí, a kteří mohou budovat propojené sítě vzájemné pomoci. A díky nim proměňovat sebe i struktury, v nichž fungují. Představuju si obyvatelstvo paneláku, které je schopné navzájem si půjčit kostku margarínu, pohlídat si děti, společně zvelebit vnitroblok a díky silným vztahům nakonec vyjednat i zateplení domu nebo zabránit skokovému navýšení nájmů. Myslím na čtvrť, v níž funguje dobrovolnické komunitní centrum s potravinovou bankou, kam se mohou každou neděli přijít společně najíst osamělí*é senioři*rky ze sousedství a kde každý týden vaří někdo jiný. A kde pak místní tvoří dostatečně silnou občanskou hráz proti často odtržené lokální koalici sledující spíš vlastní zájmy.

Co mají tyhle příklady komunit společného? Zapojení lidé stoprocentně nesdílejí totožný náhled na svět. Skládají se ze zástupců*kyň různých generací i různých voličských skupin, ale taky různých osobnostních dispozic. Společné aktivity od nich vyžadují vystoupení z komfortní zóny. Pamatuju si, že když jsem se snažila na setkání našeho sousedského spolku přinést pár odlehčujících her, jedna z členek se mě se znechucením zeptala, co je to sakra za svazácké metody. Neshodneme se na spoustě věcí. A rozhodně nesdílíme stejnou analýzu fungování světa.

Existuje samozřejmě velký rozdíl mezi nehezkou poznámkou a útokem na naši identitu. Pro práci s lidmi se proto podle mě může hodit takzvaný model učící zóny, který byl původně vyvinut pro vzdělávací účely. Zahrnuje tři soustředné kruhy. Uvnitř se nachází komfortní a bezpečná zóna, ve které se cítíme přijímáni*y a respektováni*y. K té velká část z nás tíhne – a pro mě je to právě ona uzounká takzvaná komunita, kterou je rozhodně potřebné mít a do níž je skvělé (a správné i udržitelné) se sem tam schovat. Na úplném vnějšku číhá zóna paniky. Oblast, ve které cítíme ohrožení a nebezpečí a kam nás může zahnat právě osobní útok na náš původ či genderovou identitu nebo zkušenost se sexualizovaným násilím v daném kolektivu. Já se rozhodně nesnažím lobbovat za to, abychom se účastnili*y širšího komunitního života, pokud nás někdo zahání za hranu panické zóny. Existuje ale ještě prostřední sféra. Sféra, která často není vzývaným safe spacem, ale která si naopak vynucuje určitý diskomfort a otevřenost k jinakosti. Jedná se o onu zónu učení, v níž může docházet k transformaci a opravdovému posunu.

My jsme těch 0,05 %

Poslední roky ale sleduju, že kdykoli se dostanu mimo svou bublinu a mám šanci vstoupit do té magické transformativní zóny, mívám potřebu lpět na souboru svých přesvědčení a zkrátka neuhnout. A bohužel zjišťuju, že pocit diskomfortu se začíná spojovat s čímkoli, co stoprocentně neodpovídá mé představě o světě. Nevěříš ve vyvlastňování bytů? Končíš! Často si říkám, že přece vím líp, jak společnost doopravdy funguje a kde leží skutečné problémy, případně jak je řešit. A že bych to měla všem říct. Ideálně jednosměrnou komunikací: já ti to vysvětlím a ty poslouchej. Něco mi říká, že v tom rozhodně nejsem sama. Nemůže právě tady ležet jeden z důvodů, proč často nejsme schopní*é tvořit blízké a pevné vztahy s lidmi mimo své názorové proudy?

Bez sklouzávání k přednáškám a poučování jsem se velkou část svého života nedokázala bavit ani s vlastními rodiči, natož s lidmi, se kterými nás nepojily roky společné historie. Nechci si idealizovat rodinné vztahy, naopak – často se jedná o prostředí plné mocenských hrátek a špatného zacházení. Velká část z nás naskočí do panické zóny, jen co otevře dveře do bytu svých rodičů. Pokud ale máme zájem o prohlubování vztahů (což někdy rozhodně mít nemusíme), není asi dobrou strategií osvojit si styl „prozřela jsem a domů jedu, abych všechny konečně taky osvítila“. Víme, čím si naši*e rodinní*é příslušníci*e doopravdy procházejí? Jaké mají strasti v práci? Co je štve a jak na ně systém konkrétně dopadá? Jsme schopní*é je vyslechnout a podpořit?

Tyto tendence kopírují styl, s nímž někdy přistupujeme k lidem mimo své bezpečné zóny – k lidem, kteří nejsou dost antikapitalističtí či anti- cokoli. S nedůvěrou a nádechem moudrosti kmetů. Pokud ale chceme skutečně budovat kolektivní moc, o které mluvíme, musíme se organizovat i s lidmi, s nimiž se na spoustě věcí neshodneme. Cenou opravdové komunity je totiž právě diskomfort a řešením rozhodně není zlomit hůl nad všemi, kdo se podle nás ještě nedopracovali ke skutečné pravdě. Aby bylo naše hnutí silné a početné, není efektivní se ukolébávat v malých, ideologicky čistých a bezpečných skupinkách.

Jestli něco spojuje českou levici, je to výsměch liberálům*kám a jejich „lepšolidskému“ světu plnému pravdy, lásky a slušnosti v obležení nevzdělaných dezolátů. Jsme ale opravdu jiní*é? Mluvíme o solidaritě a kolektivní moci. Tu je nicméně potřeba budovat právě s lidmi okolo nás, které máme často tendenci sami*y šmahem odsuzovat a poučovat. Kteří většinou neměli*y kvůli svým materiálním podmínkám moc času a příležitostí zvnitřnit si náš vycizelovaný slovník. A se kterými máme problém komunikovat jinak než právě s aurou morální nadřazenosti. „Víš, ty to ještě nechápeš, ale Marx napsal…“

Jsem to, co dělám

Jak se tedy dostat z této pasti? Inspirací nám může být brazilský pedagog a revolucionář Paolo Freire a jeho kniha Pedagogika utlačovaných (1968, česky 2022). Ve svém přelomovém textu, ve kterém vychází z mnoha let vlastní vzdělavatelské a aktivistické praxe, upozorňuje na to, že přístup poučeného*poučené záchranáře*ky je nejen nemorální, ale v dlouhodobém horizontu také nefunkční – z lidí totiž dělá pasivní příjemce*kyně a znemožňuje jim opravdu se aktivizovat, transformovat a osvobodit. Základním východiskem by pro nás měla být důvěra ve schopnost lidí myslet, chtít, znát. Nemusí mít načtené poslední texty z Jacobinu a Novara Media, aby věděli*y, že si nemohou dovolit koupit chleba a zaplatit nájem. A aby s tím kolektivně dokázali*y něco udělat.

Naším úkolem jako aktivistů*ek, vzdělavatelů*ek nebo organizátorů*ek je s lidmi kriticky zkoumat, jak funguje současná společnost a jak na naše životy konkrétně dopadá. Nejedná se o jednosměrný akt – učíme se v kontaktu, v dialogu, všichni*všechny společně. A jak píše Freire: „Jak mohu vést dialog, když se považuji za majitele pravdy a znalostí?“ Společné učení a dialog by ale neměly být poslední fází procesu. Důležité je taky bok po boku jednat.

Je proto klíčové rozlišovat mezi tím, co lidé vášnivě prohlašují v diskusích a jak pak skutečně žijí. Moje naprosto skvělá bývalá kolegyně se celé dva roky, kdy jsme spolu pracovaly, prohlašovala za jasnou podporovatelku pravice. Aby ve svém volném čase bojovala za antiautoritářský a komunitní způsob vedení místní školy, za obcí spravovaný pečovatelský dům i komunitní plánování sociálních služeb… a aby nakonec minulý rok zorganizovala stovky svých sousedů a sousedek proti drancujícímu soukromému developerovi. Na obci mimochodem zvládli navzdory vládnoucí koalici vyhlásit a úspěšně vyhrát referendum.

Na podobné příběhy jsem v praxi narážela neustále. V diskusích s komunitními hybateli a hybatelkami padaly na osobních setkáních i v chatech věty, u kterých jsem skřípala zuby a úpěnlivě se snažila viditelně neprotáčet oči. „No jo, tady u hranic holt lidi pořád volí levicově, takže tady byla silná SPD.“ Mojí pudovou reakcí by bylo popadnout papír a začít kreslit českou politickou mapu (a ještě určitě špatně). K čemu by to ale bylo? Nechci podceňovat sílu narativů, které ve společnosti sdílíme. Není ale důležitější, že původkyně tohoto citátu zná ve své obci všechny své sousedy a sousedky, snaží se otevřít malé komunitní centrum, s místními zasadila novou alej stromů a společně se začínají vzdělávat na poli komunitní energetiky? Není tedy na čase přestat se upínat na ideologickou čistotu? A jít místo toho za lidmi tam, kde jsou, a pracovat společně na něčem, co jim přinese skutečnou a materiální změnu k lepšímu – ať už je to lepší sousedství, nebo uplatitelný nájem?

Think global, act on Instagram

Paradoxní tedy je, že zatímco na levici se často purifikují názory, ladí čtenářské seznamy a brousí smrtící antikapitalistické argumenty, lidé mimo naši bublinu se organizují a komunity aktivně tvoří. I bez našeho přičinění. Po celém Česku fungují stovky a stovky sousedských spolků – od pražských čtvrtí po nejmenší stohlavé vesničky ležící u hranic. A s hydrou kapitalismu nebojují jenom za pomoci teoretického diskurzu, ale taky odsekáváním jejích konkrétních a hmatatelných projevů, které ničí kvalitu života místních. Jejich provázanou komunitu.

Jedná se o tisíce lidí, kteří věnují svůj volný čas a většinou i vlastní peníze bojům proti nepromyšlenému developmentu, zastavování zelených ploch nebo rozšiřování spaloven. Lidí, kteří po večerech studují územní plány, píšou odvolání, aktivizují své sousedy a sousedky, sledují jednání obecních zastupitelstev a hájí tak společně svá občanská práva. A další tisíce, které organizují lokální fotbalové turnaje, volnočasové aktivity pro děti nebo masopusty. A často se u toho hádají a nesouhlasí.

Komunitní organizování totiž není naivní procházkou růžovým sadem. Je to práce plná neporozumění, chyb i únavy. Práce, která je potřebná pro skutečné budování důvěry a dlouhodobých vztahů vzájemné pomoci. Solidaritu a kolektivní moc nelze magicky vytvořit ze vzdělávacích workshopů a snahy napěchovat do lidí informace, které je konečně probudí a radikalizují. A nepřekvapivě ani poučováním a zostuzováním. Dosáhneme jich jenom společným úsilím a hmatatelnou materiální změnou v životech lidí – a to i lidí, kteří nás někdy nebetyčně štvou.

V Česku s místními skvěle pracují kolektivy jako Iniciativa nájemníků a nájemnic, Re-set nebo Limity jsme my. Organizují se s lidmi, které pálí bezprostřední problémy, na něž jsou nuceni kolektivně reagovat a bojovat tak za svá práva: rasistické vystěhovávání lidí z bývalé hornické kolonie Bedřiška, rozšiřování Křetínského skládky u Čáslavi nebo hrozící výstavba gigafactory u malé obce Dolní Lutyně. Že podobné snahy fungují i dlouhodobě, dokládá například historie Horního Jiřetína na Ústecku, kde se angažovalo environmentální hnutí spolu s místním obyvatelstvem proti rozšiřování těžebních limitů. Obecní zastupitelstvo od té doby ovládá Sdružení Strany zelených a nezávislých kandidátů a obec postupně omezuje svou závislost na uhlí.

Podobných bojů, větších i maličkých, právě teď probíhá po celém Česku spousta. Developeři se pokoušejí ukrajovat nádhernou přírodu na Lipensku a zastavět apartmánovými komplexy bývalé lágry v Jáchymově. Zastupitelé*ky každý měsíc odsouhlasují překreslování cyklostezek, okleštění obecního sociálního bydlení, vyklízení lidí bez domova během zimních měsíců, zrušení grantů pro malé místní neziskovky. A pokud nic z toho nehrozí, naši sousedé a sousedky teď nejspíš plánují další pohádkový les nebo deskohraní. Utužují vztahy, které se budou sakra hodit, až si nějaký boháč se zalíbením řekne, že na těch zahrádkách u metra by se vážně skvostně vyjímal mrakodrap plný kanceláří. Každý den na svých telefonech sledujeme, co se děje v USA nebo ve Francii, postujeme o tom na stories, diskutujeme a rozčilujeme se. To všechno je samozřejmě důležité. Víme ale, co se chystá za naším dvorkem? A s kým bychom se proti tomu mohli organizovat?

All about love?

Zní to asi dost kýčovitě, ale jsem přesvědčená o tom, že organizování musí v první řadě vycházet z lásky k lidem. Nechceme regulaci nájmů, nepodmíněné základní služby a výrobní prostředky vlastněné pracujícími proto, že to někde někdo chytrý napsal, a proto, že je na papíře morální a cool o něco takového usilovat. Bojujeme za to, protože věříme, že každý člověk si zaslouží žít důstojně. I ten, s nímž nesouhlasím a který mě štve, ale který zároveň spolu se mnou úpí pod tíhou nespravedlivého systému. A to můžeme udělat jen společně.

To podle mě neznamená opustit snahy o to, abychom cítili*y respekt ke svým jedinečným identitám. Každý*á z nás potřebuje cítit, že někam patří v celé své plnosti. Nemůžeme se ale navždycky schovat do ulity s pár stejně přemýšlejícími lidmi a doufat, že až někdy vylezeme, svět snad bude v pořádku. Pro skutečnou změnu potřebujeme čísla. Ideálně oněch 99 %. A pro obroušení jedovatých ostří a předsudků (z obou stran) může být vhodné právě společné úsilí o změnu a s tím spojené prohlubování důvěry. Jak napsal zmiňovaný Paolo Freire: „Mluví o lidech, ale nevěří jim; a důvěra v lidi je nezbytným předpokladem revoluční změny.“ Jak tedy začít? Co třeba mluvením s lidmi?