Otevřeným oknem ke mně doléhá šum tisíců lidí. Povzdechnu si a marně se snažím najít poslední řádek, na kterém jsem skončila. Dunivé dupání, hvizd píšťalky. Hudba na plné koule. Vzdávám to a odkládám knížku. Když jdu o hodinu později s plným batohem z nákupu, potkávám rozjařené skupinky s bílo-zelenými šálami okolo krku, vesele rozebírající poslední, vítězný gól. Protáčím oči.

Nesnášet sport je dost nasnadě (zvlášť když bydlíte těsně vedle stadionu). Okamžitě se mi vybavují scénky z tramvají plných opilých týpků, stohy plechovek a prázdných lahví rozházených po zemi. Rasistické pokřiky z tribun, machismus, strašidelné davy bloudící ulicemi s cílem něco rozbít. Ideálně obličej fandy ze soupeřovy strany. Sportovní události poslední dobou připomínají spíš Disneyland s cenově přepálenými vstupenkami a celebritami ve VIP saloncích. Fitka jsou plná smutných kluků, kteří místo emocionální inteligence budují ještě masivnější delty. Kdo se na tohle všechno podívá a řekne si: „Fuck yes, sport!“?

Něco je ale potřeba si přiznat: Stadiony momentálně plní násobně větší počet lidí, než kolik člověk potká na protestu nebo v odborech. Fiala se přes noc stává znalým fanouškem fotbalu, Babiš každý půlrok staví imaginární arénu pro jiného*ou atleta*ku. Vaňková v Brně plánuje multifunkční halu místo dostupného bydlení. Sport je holt jednou z figurek na společenské šachovnici. Neměli*y bychom ho tedy na levici začít brát trochu vážněji a přestat se na něj dívat svrchu? Můžeme se něco naučit od fotbalových ultras nebo palestinských skejťáků*ček? A nekopeme nakonec všichni*všechny za stejný tým?

Na levém křídle

Po deseti letech sportovní gymnastiky jsem si cestu k pohybu hledala celkem těžko – stal se pro mě synonymem výkonu, srovnávání a bolesti. Lezení, ke kterému jsem se dostala nedávno, se od toho vlastně neliší. Pořád cítím frustraci a závist, když nevylezu cestu, kterou zvládli*y ostatní, a domů jezdím s duhově obouchanými koleny. Teď už to ale nedělám pro medaile. Je to spíš možnost, jak pravidelně potkávat lidi, které mám nade vše ráda, jak se propojit se svým tělem a zkoušet jeho potenciál i limity. Nejsem sama. Ať už aktivně, nebo pasivně (jako fandové*fanynky), pro miliony lidí po celém světě je sport větším či menším střípkem jejich sociální identity. Prožívají hrdost na svůj tým. Cítí sílu kolektivu a spolupráce pokaždé, když se jim společně podaří dostat míč do sítě. Organizují benefiční turnaje a jako marginalizované skupiny nacházejí ve hře nové sebevědomí. Ve sportu je odhodlání i vášeň. Tak proč toho nevyužít?

Filosof William J. Morgan ve své knize Leftist Theories of Sport (Levicové teorie sportu, 2010) ale ukazuje, že teoretikové*čky se neshodují ani na tom, jakou roli sport ve společnosti zastává. Jedná se spíš o práci, nebo o neproduktivní hravost? Je sport součástí kulturní hegemonie a využívá ho vládnoucí třída tedy k tomu, aby prosazovala pro sebe výhodnou ideologii? Nebo je nástrojem budování síly proletariátu? Britský marxista Terry Eagleton dokonce prohlašuje, že ne náboženství, ale právě sport je opiem lidstva. Do jejich teoretické disputace se radši nepouštějme. Jisté ale je, že ať sport ignorujeme, nebo ne, čile dribluje dějinami a překvapivě často stojí v předních řadách politických bojů. A to nejen ve formě miliardářů a jejich symbolických gest na hřištích.

The Peoples Elbow

Tuto méně viditelnou stranu sportu – mimo oligarchy a miliardové transfery – mapuje ve své knize A People’s History of Football (Lidová historie fotbalu, 2023) francouzský novinář Mickaël Correia. Přibližuje konkrétně fotbal jako aktivitu, která dokáže utužovat třídní vědomí i lokální sounáležitost. A taky bojovat (a vyhrávat) proti útlaku.

Třeba v Alžírsku se fotbal původně rozšířil jako nástroj koloniální Francie. Směsice francouzského a alžírského hráčstva měla doslova běhat tak, jak tehdejší politická reprezentace pískala. „Sport musí být poutem, které Francouze a muslimy povede ke společné touze po výkonu […] a odstraní veškerou rivalitu založenou na náboženství a rase,“ hlásala podle Correii francouzská mocnost. Zní to vzletně a pacifisticky – je totiž snadné volat po slušnosti a smíru ve chvíli, kdy držím veškerou moc. A když je potřeba zatnout tipec odboji i posílit status quo. Alžírská Fronta národního osvobození (FLN) ale využila rostoucí obliby fotbalu a v tajnosti zorganizovala útěk několika předních alžírských hráčů kopajících za francouzský národní tým. A byl z toho skandál. Jen málo Francouzů*ek v tu dobu vědělo, že osvobozenecký boj za hranicemi probíhá. I díky fotbalu se o něm doslechli všichni. FLN zkrátka odhalila obrovskou moc sportu. A dokázala ji využít. Od alžírských hráčů se navíc nejednalo o prázdné symbolické gesto, jejich zmizení po francouzsku […] je stálo dobře placenou kariéru a několik z nich muselo čelit válečnému tribunálu coby vojenští dezertéři. Srovnejme to s převážnou reakcí dnešních celebrit na probíhající genocidu v Gaze, které svou nesouměrnou moc využívají maximálně ke sdílení srdíček na Instagramu, a častěji spíš naprosto k ničemu.

Do antikoloniálního osvobození se ale nepouštělo jen pár vyvolených hráčů. V Egyptě se během arabského jara v roce 2011 do bojů zapojila rovnou mnohočetná fanouškovská základna káhirského fotbalového týmu. Uskupení Ultras Ahlawy, sebeorganizovaní*é skalní podporovatelé*ky klubu, využilo dovedností z fotbalových šarvátek a mohutně se vložilo do bojů s policií i armádou na náměstí Tahrír. Člověk si říká, jak by snaha o spravedlivější svět vypadala, kdybychom i my měli na své straně tisíce naštvaných lidí zběhlých v synchronizovaném skandování i převracení aut.

Sportovní události využívá jako zbraň osadnického kolonialismu také Izrael. Podpora palestinských sportovních týmů totiž slouží obyvatelstvu Gazy i Západního břehu jako jednotící prvek, což v očích izraelské vlády představuje obávané ohrožení státu. Jejich praktiky zrcadlí způsob, jakým zacházejí s palestinským obyvatelstvem obecně – hráče*ky bezdůvodně zadržují hodiny na checkpointech, odmítají jejich žádosti vycestovat ven a existují i důkazy o tom, že izraelské policejní síly střílely palestinské fotbalisty záměrně do nohou a poštvávaly na ně své psy. Navzdory opresi a blokádám ale dokázala palestinská společnost vybudovat sportovní infrastrukturu včetně stadionů nebo fitness center. Kultem se stala i tamní skejťácká kultura. „Skateboarding nám umožňuje zazoomovat na globální nástrahy v našem okolí. Od gentrifikace po genocidu. […] na vražednou policii a armádu i yuppies a na všechny jejich pohledy. V jejich očích jsme krysy,“ popisuje pro časopis Skate Jawn jeden z palestinských skejtových nadšenců. Svoboda ukrytá v létání vzduchem bije do očí v kontrastu s nesvobodou, kterou jsou Palestinci*ky nuceni*y ve svém každodenním životě čelit. Skateboarding v sobě navíc silně nese poselství takzvaného sumudu – tedy vytrvalosti a odhodlání čelit nespravedlnostem, které na palestinském lidu páchá Izrael. Když spadneš, zvedneš se a zkusíš to znovu.

Navzdory silným heslům a líbivým reklamám plným rovnosti a emancipace stojí drtivá většina mezinárodních sportovních organizací a firem na izraelské straně. A to i po tom, co Izrael během eskalované genocidy zdecimoval stovky sportovišť v Gaze a zavraždil, zmrzačil nebo vyhladověl profesionální i amatérské sportovce*kyně. A tím i brutálně traumatizoval celou palestinskou společnost. To ale nevadí třeba Reeboku, který se nedávno stal předním sponzorem izraelské fotbalové asociace, nebo organizaci FIFA, která dlouhodobě odmítá sankce vůči Izraeli a povoluje pořádání turnajů na okupovaných územích na Západním břehu.

Co s tím? Příklad si můžeme vzít z masových protestů, které v minulosti zažila apartheidní Jihoafrická republika a její profesionální týmy plné bílých sportovců*kyň. Na stranu utlačovaných se postavily týmy odmítající nastoupit k utkání i tisíce fanoušků*fanynek, které obsadily hřiště a byly ochotné se za své názory ocitnout ve vazbě. Tuhle odpovědnost máme během probíhající genocidy my všichni. Sportovci*kyně s izraelskou vlajkou na dresu i po letech vyvražďování a cíleného hladovění stále participují na mezinárodních soutěžích, zatímco Rusko čelí sankcím. Rozdíl? Kolonialismus a rasismus. Precedent ale tedy evidentně existuje – a je i na nás, abychom přední organizace donutili konečně jednat.

Mečbol pro národovce

Potenciál širšího organizování ve sportu neexistuje jen na ose antikoloniálního odboje, ale i v rámci boje třídního. Většina z nás se asi úplně neztotožňuje s fotbalovými hooligans, z hlediska zájmů k nim ale máme nejspíš mnohem blíž než k uhlazenému obecenstvu Wimbledonu – jedná se totiž o pracující a k nim patříme i my mnohem spíš než k elitě vlastníků*nic. Correia ve zmiňované knize A People’s History of Football ukazuje, že ještě v osmdesátých letech bylo v Británii propojení levice a sportovních fanoušků*fanynek běžné. Základem podporovatelů*ek sportu byli totiž právě pracující, kteří se neváhali vymezit proti neoliberální vládě Margaret Thatcher, podporovat hornické stávky a na zápasech skandovat hesla jako „Budeme mít párty, až Maggie Thatcher umře!“. Tak proč jsme je sakra ztratili?

Jejich obrat k pravici a militanství nejspíš kopíruje širší tendence ve společnosti tak, jak o nich píše například britská publicistka Ash Sarkar v nedávno vydané knize Minority Rule: Adventures in the Culture War (Vláda menšin: Dobrodružství kulturních válek, 2025). Sarkar popisuje, jak o dělnické třídě na konci milénia psala média: jako o vesnických buranech zneužívajících dávky. Podobně se bulvární plátky vyžívaly na sportovních fanoušcích*fanynkách, když je označovaly za zvířata a bezduché blbečky. Dá se předpokládat, že ze stejného důvodu – jejich ponižování a devalvování napomáhalo asociálním škrtům, neoliberálním politikám, gentrifikaci i větší policejní přítomnosti v komunitách. Následná vlna nezaměstnanosti a nečinnost levice mohly mít jediný důsledek: naprostou a pochopitelnou ztrátu důvěry v levici i v systém. Pravicové a konzervativní strany pak podle Sarkar zavětřily potenciál zapomenuté dělnické třídy. A začaly ji organizovat nikoli na základě jejich společných zájmů, ale okolo najednou ceněné příslušnosti k pracující, ale hlavně bílé části společnosti. K tomu využily právě liberální (tedy o antikapitalismus osekané) pojetí identitární politiky – bílá hrdost byla pro zapomenuté lidi tím posledním, na co mohli být v současném systému „pyšní“. Z tribun už tak dnes nezaznívají výhrůžky vládnoucí elitě, ale spíš rasistické pokřiky. A levice si za to tak trochu může sama.

Popisovat všechny sportovní fandy*fanynky jako vlastenecké pravičáky*pravičačky ale není úplně fér. Pro mnohá sousedství je fandění lokálním týmům jedním z mála pojítek ve stále více individualizované a atomizované společnosti. Krásně to ilustruje britský seriál Sunderland ’Til I Die (Dycky Sunderland) sledující úspěchy a pády místního fotbalového klubu. Pro dělnické město na severu Anglie je jejich tým nedílnou součástí identity – v tribunách i u televizí se potkávají celé rodiny, mladí i staří, ženy i muži. Společně pláčou i nadávají. Jen málo věcí dokáže společnost takhle rozpohybovat. A v tom leží obrovský potenciál.

Politizace sportu a experimenty s alternativními strukturami navíc nejsou velkou neznámou. Rakouský anarchista a spisovatel Gabriel Kuhn v knize Playing as if the World Mattered: An Illustrated History of Activism in Sports (Hrát, jako by na tom závisel svět: Ilustrovaná historie aktivismu ve sportu, 2015) přináší širokou plejádu příkladů. Například brazilský klub Corinthians několik let praktikoval sebeřízení – svůj hlas v něm měli nejen hráči, ale taky pomocné profese a společně rozhodovali všechny záležitosti od času snídaně po strategie. Bristolský komunitní sportovní klub Easton Cowboys and Cowgirls se popisuje jako srocení pankáčů*ek, anarchistů*ek, hippiesáků*ček a žadatelů*ek o azyl. A daří se jim zapojovat široký okruh lidí, kteří se dosud politicky neangažovali – právě proto, že o anarchistických přístupech nemluví, ale spíš je aktivně praktikují. Podobně jako tisíce malých klubů po celém světě, které fungují jako družstva. Příklady můžeme najít i v Česku. Cyklistická komunita aktivně promlouvá do plánování veřejných prostranství a koncepcí udržitelné mobility ve městech, organizuje hojně navštěvované Critical Mass a dobrovolnicky poskytuje své know-how ve sdílnách typu Bike Kitchen. Levicové ultras upozorňující na rasismus a mizogynii najdeme v kolektivu Růžovej Union. Tak co, pořád nesnášíte sport?

Nápřah na smeč

Jak tedy vytrhnout sport z pařátů konzervativců, pravice i koloniálních mocností? Je potřeba naslouchat potřebám lidí a organizovat se okolo sdílených zájmů. Sport vzbuzuje emoce, rozvibrovává nás, nenechává nás klidnými. Je proto ideálním hřištěm pro antikapitalistický i antikoloniální odboj. V jeho fungování se manifestují všechny procesy, které ničí obecnou kvalitu našeho života. Sportovní kroužky pro děti demolují peněženky (nejen) nízkopříjmových rodičů. Ceny vstupenek závratně stoupají a účast na nejsledovanějších zápasech už si mohou dovolit jen ti*y nejmajetnější. Oligarchové si ze sportovních týmů dělají běhající peněženky a využívají je pro své osobní PR. Nejviditelnější profesionální sportovci*kyně se topí v miliardách, zatímco drtivá většina atletů*ek sportu obětuje své tělo i úspory. Profesionální organizace každou chvíli řeší obrovské korupční kauzy. Sportovní nadšenci*kyně po celém světě jsou na celý systém právoplatně naštvaní*é. A vztek je skvělá emoce. Pojďme ji využít.

Našim snahám by taky nejspíš pomohlo, kdybychom opustili morální nadřazenost, s níž máme někdy tendenci se dívat na zájmy (a vlastně i samotné existence) lidí, které si škatulkujeme jako ty méně vzdělané, méně oduševnělé, méně… lidské. Tvrdíme, že bojujeme za spravedlivější svět, ale ve skutečnosti si často uzurpujeme právo ho analyzovat a určovat, kam by měl směřovat. Bez většiny lidí to ale nepůjde. Nebojujeme pro ně, ale spolu. Pokud na tohle zapomeneme, nepovyšující se pravice všechny přivítá s otevřenou náručí.

Pomalu stoupám do kopce kolem prázdného stadionu. Měla bych být ráda, dneska bude klid. Najednou na mě ale aréna působí spíš smutně a opuštěně. Spontánně vytahuju telefon a kupuju lístky na nejbližší zápas Bohemky. Tak čau v kotli.