Na sociálních sítích na mě poslední dobou neustále vyskakuje obsah na téma „ženy v oblastech, jimž dominují muži“. Pod tímto spojením nacházím především příspěvky žen přisvojujících si toxické a manipulativní chování, kterého se podle nich typicky dopouštějí muži ve vztazích a komunikaci. V ironizujících příspěvcích jim ho oplácejí a ukazují, že i ony umějí být „hráčky“, ghostovat, vysílat nejasné signály, nekonzistentně komunikovat a porazit je tak v jejich vlastní vztahové hře. Nepopírám, že mi část z těchto příspěvků přišla opravdu vtipná, zároveň si ale nemyslím, že napodobování patriarchálního ideálu maskulinity nám přinese jakékoli osvobození.

Vedle lhostejného přístupu k emocím druhých a potlačování těch vlastních je s touto patriarchální maskulinitou spojována především fyzická síla, která umožňuje uplatňovat dominanci nad ostatními lidmi a přírodou. Bylo by však mylné připisovat ji výhradně mužům – je totiž motorem stávajícího politického a socioekonomického systému, na jehož tvorbě a řízení se podílejí i ženy. Aby ženy dosáhly úspěchu a postavení v systému navrženém muži pro muže, často si osvojují stejné vzorce chování, které tento systém udržují. Patriarchální maskulinita také globálně nastavuje pravidla politického boje, jemuž tak místo úsilí o sociálně spravedlivější svět a narovnávání nerovných vztahů mezi lidmi vévodí hlavně snaha o získání a udržení moci. V mezinárodní politice se patriarchální maskulinita projevuje třeba podporou militarismu a vojenských intervencí, často schovaných za údajné prosazování lidských práv či snahu o nalezení mírového řešení.

Idealizace žen, které se dokážou chovat stejně bezohledně jako někteří muži, ve mně proto vyvolává znepokojivé asociace, a to zejména v kontextu probíhající genocidy palestinského obyvatelstva. Vybavuje se mi třeba česká ministryně obrany Jana Černochová, která do Prahy pozvala izraelského ministra obrany, na něhož byl vydán mezinárodní zatykač, nebo předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, která si za svou dlouhodobou podporu Izraele od irské europoslankyně Clare Daly vysloužila přezdívku „Frau Genocide“. O nic méně hlasitější ale v prosazování imperiálních zájmů nejsou ani leckteré ženy prohlašující se za feministky. Například podle německé ministryně zahraničí Annaleny Baerbock má Izrael právo zabíjet v sebeobraně palestinské civilní obyvatelstvo. Takové tendence v zahraniční politice odrážejí zejména jeden zájem – zachování globální hegemonie Západu, potažmo zachování vlastní moci. S tím jde ruku v ruce úsilí o globální export západní interpretace lidských práv a feminismu, která je chápána jako univerzální a jediná správná.

Ženy utlačovatelky

V zájmu ženských práv a úsilí o „obecné dobro“ neváhají některé západní feministky obhajovat nejen genocidu palestinského obyvatelstva, ale například i tzv. válku proti teroru a s ní související násilné konflikty, ve kterých mimo jiné umírají ženy. Imperiální agendě se tak úspěšně daří integrovat se do mainstreamového feminismu a maskovat se přitom řečmi o sesterství a „osvobození“ muslimských žen z područí muslimských mužů a islámu. O skutečná přání a cíle muslimek se přitom nikdo nezajímá. Západní pojetí „všeženské“ solidarity je totiž především solidaritou s neokoloniálním systémem, který stále tvoří rámec evropské politiky. Imperiální (pseudo)feminismus obohacený o bílé spasitelství tak replikuje staletí staré civilizační diskurzy, kterými si Západ ospravedlňoval koloniální války a expanzi. Ty údajně měly kolonizovaným lidem přinést výdobytky západní civilizace a pozvednout je z jejich „zaostalosti“. Přesvědčení o kulturní nadřazenosti Evropy je stále natolik silné, že civilizační roli bílého feminismu patrně řada lidí skutečně věří.

Podle peruánského sociologa Aníbala Quijana je dominance Evropy a bělošského obyvatelstva zakotvena v jádru kapitalistického koloniálního systému, a stojí tudíž v centru utváření všech společenských vztahů a interakcí. Quijano tvrdí, že rasová identita, která nám je přisouzená, zásadně určuje naše místo v kapitalistické společnosti. Tato výchozí pozice určuje naše hlavní (politické) zájmy a priority a rovněž způsoby, jimiž na nás – slovy feministky bell hooks – „bělošský suprematistický kapitalistický patriarchát“ dopadá. Patriarchát proto nedává všem mužům stejnou moc, stejně jako nečiní ze všech žen sestry. Všechny ženy nečelí ve společnosti stejné míře útlaku, násilí a nebezpečí. Mnohé z nich se tak možná ve svých životech cítí více utlačovány jinými typy oprese než patriarchátem. Jen těžko tak budou privilegované ženy považovat za své sestry a neprivilegované muže za své největší opresory.

Líbivé kulisy, plytký obsah

Snaha neoliberálního systému o přivlastnění feminismu je doprovázena vyprazdňováním pojmu samotného, a to jak v politice, tak v populární kultuře. To umožňuje nalepit přívlastek „feministický*á“ v podstatě na cokoli a kohokoli, což jsme ostatně mohli*y sledovat při prezidentských volbách v USA. Estetizace feminismu, která ho banalizuje a odtrhává od politických obsahů, vytvořila pro část lidí feministickou ikonu i z Kamaly Harris, která se k feminismu během volebního klání ani nehlásila. Přispěl k tomu pravděpodobně výrok popové ikony Charlie XCX na sociální síti Twitter (nyní X) „Kamala is brat“, jenž tvůrci*kyně kampaně neváhali*y využít k rebrandingu Harris jako queer spojenkyně a cool rebelky. Reálný obraz Harris ale nemůže být jakékoli emancipaci vzdálenější. Je to obraz ženy podporující genocidu, která coby bývalá kalifornská prokurátorka neváhala plnit věznice (nejen) afroamerickými muži, zhoršovat životy sexuálně pracujícím a vést tvrdou válku proti drogám. Kamala Harris je výborný příklad „intersekcionálního útlaku“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy souběhu útlaku rasového, genderového i třídního. Ostatně samotný fenomén „brat summer“ (kterému propadla i autorka článku) s sebou žádné velké politické ideály nenesl. Představoval spíš symptom komodifikace queer kultury, která z queer identity vytváří jen další obchodovatelný artikl. To ostatně Charlie XCX sama stvrdila tím, když své brat summer zakončila spoluprací s fast fashion značkou H&M.

Estetizace feminismu v populární kultuře a kultuře celebrit úzce souvisí s estetizací politiky jako takové. Na rozdíl od politického umění, které komunikuje politický obsah skrze uměleckou formu, vede estetizace politiky naopak k tomu, že se kulturní symboly spojované se sférou politiky samy stávají jen kulisami. Ty pak často slouží ryze komerčním účelům. Takovým příkladem je třeba letos vydaná písnička „Woman’s World“ od zpěvačky Katy Perry, zamýšlená prý jako oslava žen. Videoklip zobrazuje především ženy odpovídající současným ideálům krásy a využívá mimo jiné estetiku amerického plakátu „We Can Do It!“ od J. Howarda Millera z roku 1942, na němž žena v pracovním oděvu se zaťatou pěstí lákala Američanky v době druhé světové války na práci do továren místo mužů, kteří byli na frontě. V textu této plytké ódy na girl boss feminismus se dozvídáme, že je to ženský svět, ve kterém žijeme, a že ženy, které ho obývají, jsou především sexy, sebevědomé a inteligentní. Samozřejmě zde nechybí odkaz na sesterství. Verš „je to sestra“ Perry ale asi neadresuje své kolegyni zpěvačce Keshe, neboť na písni spolupracovala s hudebním producentem Dr. Lukem, v minulosti žalovaným Keshou za sexuální napadení. Přičteme-li k tomu její podporu exrepublikána Ricka Carusa (nyní demokrat) na post starosty Los Angeles v roce 2022 – mimo jiné muže, který v minulosti poskytl značnou částku organizacím bojujícím proti potratům –, vyznívá celá písnička Katy Perry nejen plytce, ale především smutně ironicky.

Abych parafrázovala text této písně, je to především kapitalistický svět, ve kterém žijeme. Svět, kde mohou být za feminismus vydávána líbivá a komodifikovatelná hesla jako „Future is Female“ (Budoucnost je ženská) nebo „We Should All Be Feminist“ (Všichni bychom měli být feministky). Nápisy s těmito a dalšími slogany si navíc můžeme koupit na fast fashion tričkách, obvykle ušitých za mizerný plat ženami z globálního Jihu, aby si ženy ze Západu připadaly emancipovanější. Komerční subjekty se nám skrze ně snaží podsouvat myšlenku, že jim jde víc o boj za nejrůznější politická práva než o vlastní zisk. Nekupujeme si produkt, ale (rádoby) politické názory, které jsou odtržené od materiálního světa a stávají se tak pouhými reprezentacemi.

Právě o takové komodifikaci politických postojů hovoří marxistický filozof Guy Debord v již téměř šedesát let staré knize Společnost spektáklu, která nabízí překvapivě aktuální společenskou kritiku. Spektákl představuje pro Deborda moment, kdy je možné přeměnit téměř všechny aspekty sociálního života na zboží, a zároveň také moment, kdy dochází k záměně obrazu za skutečnost. Spektáklem se leckdy stává i feminismus jako takový. Namísto reálné politiky je veřejná podpora feminismu v mnoha případech jen performativním aktivismem, jímž nezamýšlíme něco skutečně změnit, ale podporujeme určitou věc spíš jen „na oko“ kvůli vlastním zájmům nebo s cílem dát ostatním zřetelně na odiv, že zastáváme „ty správné názory“. Skvělou ukázkou této praxe je v současnosti například trend nošení modrých náramků mezi bělošskými cis ženami v USA, které tak dávají okolí na vědomí, že ony Trumpa nevolily a že jsou spojenkyněmi BIPOC lidí. Jak lze modrým náramkem konfrontovat rasistický systém, z něhož tyto ženy samy profitují, není úplně jasné.

Trendy jako tento jsou pro kapitalistický systém naopak snadno kooptovatelné a komodifikovatelné – jsou tolerovaným „rebelstvím“, které si můžeme koupit a mít ze sebe dobrý pocit, aniž bychom se jakkoli zapojili*y do reálných bojů, jež utlačovaní lidé vedou. Feminismus se stává nejen vyprázdněným, ale i izolovaným a značně individualizovaným. Tím, že se k němu přihlásíme, sice můžeme vyjádřit svou individualitu, nemůžeme se ale efektivně mobilizovat v boji za jakákoli práva.

Sestav si svůj feminismus na míru

Individualistický přístup k feminismu tak z požadavků hnutí vytváří bufet, z nějž si můžeme vybrat právě takové, které se nám nejvíce hodí. Z feminismu si můžeme sestavit doslova produkt na míru, který by plně odpovídal našim zájmům a aspiracím, aniž by požadoval rovněž naplnění potřeb ostatních a zpochybňoval stávající systém. Takové pojetí feminismu souvisí s tlakem na individualizaci různých aspektů života.

Co a koho bude náš feminismus zahrnovat, předurčují algoritmy sociálních sítí spolu s dalšími obrazy, jež produkují média a populární kultura. V těchto reprezentacích jsou nejvýrazněji slyšet hlasy zastánkyň bílého feminismu, které tak mají největší moc určovat, co si pod nálepkou „feminismus“ představíme a jaké by měly být jeho cíle. Požadavky a přání marginalizovaných žen jsou z debaty naopak vymazávány. Mainstreamový feminismus ostatně od rétoriky kolektivního osvobození a sociální spravedlnosti upustil už dávno. Vše se točí kolem našeho individuálního úspěchu a vlastního prožívání – až se zdá, jako by cílem feminismu nebyla všeobecná emancipace, ale přesun sebe sama z nižší třídy do vyšší. Zatímco se některé ženy šplhají po korporátním žebříku a vybírají si, do kterého rezortu se o zimních prázdninách podívají, jiné ženy bojují, aby si našly vůbec nějaké zaměstnání a zaplatily nájem. Na tyto ženy ale hlavní proud feminismu vůbec necílí.

Jejich témata často nejsou akcentována ani v kruzích vzdělaných feministek, jejichž starostí je spíš rozebírání složitých teoretických textů než reálný zájem naslouchat problémům svých údajných „sester“. Ve feministickém prostředí, kde se centrem vedení debaty často stávají složité sociálněvědní koncepty a pojmy, tak často chybějí hlasy žen, které čelí intersekcionálnímu útlaku v každodenním životě a nesetkávají se s ním jen v odborných knížkách. Tato absence je mylně vydávána za univerzálně sdílenou představu o ženských právech napříč všemi (cis) ženami. Důraz na ten správný feministický kapitál a představu toho, jak by měl*a vypadat správný*á feminista*ka, vytváří uvnitř i okolo hnutí bariéry, určuje jeho agendu i to, které hlasy vůbec necháme zaznít. Zatímco mnohé feministky přestávají jíst živočišné výrobky, jezdit autem a místo letadlem jezdí po Evropě vlakem, pro řadu žen z chudého prostředí může být let na dovolenou, pořízení vlastního auta a pravidelná konzumace masa jen zbožným přáním.

Kulturní kritička a autorka knihy Hood Feminism (Feminismus z hoodu, 2020) Mikki Kendal chápe sesterství jako „vzájemný vztah mezi rovnými“. Poznamenává, že i v rodině se sestry někdy neshodnou, kritizují se, ale zároveň se stále podporují, vytvářejí prostor pro vzájemnou komunikaci. Právě o takových prostorech hovořila ve svém článku pro Druhou : směnu věnovaném sesterství Michaela Švandová – o prostorech, kde se mohou „utlačované skupiny setkávat v bezpečném prostředí a sdílet svoje zkušenosti s každodenní opresí“. A také budovat vzájemné vazby, pouta, která jsou základem sesterského vztahu. Mezi některými skupinami žen ale neexistují vazby jiné než vykořisťovatelské. Je opravdu na čase si přiznat, že všeženské sesterství je lež. Madeleine Albright jednou prohlásila, že „v pekle je zvláštní místo pro ženy, které nepomáhají jiným ženám“. Já si myslím, že v pekle je speciální místo pro Madeleine Albright a další ženy, pro něž je vrcholem vlastní emancipace podíl na imperiální moci.