Nevím, jestli to bylo počasím, ale když letos začínal podzim, cítila jsem potřebu na chvíli zmizet ze světa. Knížky pro mě vždycky fungovaly tak trochu jako disociace a fantasy mívá moc katapultovat mě za hranice reality i úzkostných spirál. Světla severu (2002) zněla v září jako jasná volba. Paralelní světy, mluvící zvířata, lední medvědi v brnění? Jackpot. Stačilo ale pár desítek stran a z arktické polární záře se s intenzitou vynořilo poznání, že vážně každé téma je feministické. Philip Pullman totiž svůj svět zabydluje mimo jiné čarodějkami, jejichž ztvárnění mi někde uvnitř příjemně zabrnkalo na struny. Kouzelné bytosti se v jeho textech shlukují v komunitách a spoléhají na vzájemnou pomoc – pokud jedna z nich něco potřebuje, jiná ochotně přispěchá. Žijí několik set i tisíc let, bez majetku a touhy po něm. Muži prolétávají jejich životy jako motýli, „stvoření prchavých dob“. Něco z toho mě donutilo protáhnout se skulinkou zpátky do podzimní Prahy a přemýšlet nad tím, co kolem mě posledních pár let podobně třepotavě krouží, ne a ne dosednout.

Měla jsem pocit, že Pullman v několika řádcích načrtl vizi, která v mé mysli začíná mlhavě nahrazovat tradiční životní trajektorii svatba–dítě–hypotéka. Místo toho sním o společném okopávání zeleniny a pečujícím kolektivním prostoru, který mě poslední roky učí obývat hlavně moje síť feministických přátelství. Pomalu a trochu bolestivě mi dochází, že v nich poprvé zažívám respekt a přijetí, které mi nedokázal dát žádný heterosexuální romantický vztah. Zároveň mě to nutí přemýšlet nad tím, proč mi trvalo tak dlouho začít budovat něco, čemu teď říkám sesterství. Proč to znamenalo roky vnitřní práce? A jak dramatický vliv to teď má na moje politické vidění světa, romantických vztahů i budoucnosti?

Nejsem jako ty ostatní

Vyrůstat socializovaná jako holka znamená pohrdat sama sebou a vším, co náš gender reprezentuje. Odmalička si podvědomě ukládáme informaci o tom, že cokoli kódované jako ženské má menší hodnotu a že uznání mužů okolo nás je to, o co bychom měly usilovat. Učíme se, že naše myšlenky, názory i zájmy jsou tak trochu směšné, ale pozor, pohyb vně předkreslené škatulky je přísně zakázán. Ocitáme se tak v paradoxní situaci, společnost nás tlačí do stereotypního chování, za které nás zároveň odsuzuje. Nemůžeme vyhrát. Máme magickou moc kazit věci i pouhou naší přítomností – třeba na lékařských fakultách. Před pár lety se mi dostal do rukou report z koncertu, na doprovodné fotce stojím já v první řadě a pod ní něco o uječených dívenkách, které narušovaly atmosféru. Text psala holka.

Tahle kontinuální devalvace má obrovský dopad nejen na naše prožívání, ale i na to, jak se vztahujeme jedna k druhé. Mužská přátelství vyzdvihují „bros before hoes“, texty mainstreamového rapu se hemží „děvkami, které nikdy nemůžou nahradit crew“, co ale učí nás? Obtáčet svůj život okolo ideálně monogamního heterosexuálního partnerství a s nedůvěrou mhouřit oči na kohokoli, kdo se reprezentuje jako žena. Výchova v patriarchátu nás podněcuje k rivalství, pohrdání svým genderem a potřebou se odlišit – protože někde hluboko si uvědomujeme, jak je na ženy nahlíženo.

Moje náctileté já nemělo tušení o systémovém útlaku žen a feminismus pro něj představoval něco vzdáleně hysterického, zvnitřněné vzorce uvnitř čile pracovaly. Na střední jsem se přidávala k výsměchu spolužačce, která hodně dbala na svůj vzhled, v diskusích jsem se okatě přidávala na stranu kluků a předstírala, že mě hrozně nezajímá pop. Cože, Rihanna? Sorry, já poslouchám Joy Division. Opláceno mi bylo stejnou mincí, když mi v autobuse parta týpků házela zmuchlané papírky na hlavu, kamarádka sedící vedle se přidávala k jejich smíchu. Uznání od cizích kluků bylo na žebříčku zkrátka výš než blízké přátelství holky. Chápu to.

Vymanit se z těchhle dynamik znamená obří úsilí, ale i privilegium mít na takovou práci podpůrné prostředí a dostatečnou kapacitu. Psychoterapeutka a lektorka antiopresivních technik Leticia Nieto spolu se spoluautorstvem přišli*y v sérii textů a později i knize Beyond Inclusion, Beyond Empowerment (Za hranice inkluze, za hranice zmocnění, 2010) s modelem souborů dovedností, které lidem umožňují bojovat proti útlaku. Podle Nieto začíná většina z nás s dovednostmi, které nám zkrátka dovolí přežít. Snažíme se naplnit očekávání systému – třeba vypadat podle normy, ale taky udělat všechno pro to, aby bylo cis mužům kolem nás komfortně. A k tomu bohužel patří i bloudění ve spirálách internalizovaného a horizontálního útlaku, které naprosto znemožňují vytvářet hluboké a solidární feministické vazby. Dostat se k pokročilejším souborům dovedností stojí podle Nieto veliké množství práce, kterou bohužel utlačované skupiny musí odmakat, aby dokázaly nahlédnout struktury, které je utlačují. Místo sbírání šípků nebo jednoduše zírání do stropu musíme vynakládat svůj volný čas (a většinou i peníze za terapie), abychom dekonstruovali*y svoje sexistická já a nánosy nepřátelství vůči ženám, které brání udržovat podpůrné sítě bez toxických vzorců. Autorstvo model tvořilo primárně pro privilegovanou severoamerickou společnost. Solidarita se samozřejmě buduje i jinak než studiem teorií.

Důležitou součástí zmocňování je podle autorstva tvorba podpůrných skupin. Prostorů, ve kterých se mohou utlačované skupiny setkávat v bezpečném prostředí a sdílet svoje zkušenosti s každodenní opresí. Přesně tohle pro mě znamená sesterství. Společné zjišťování, že to, co se nám děje, není individualizovaný problém. Ohledávání příčin a jejich politizace. Prozkoumávání alternativ, naslouchání trablům ve vztazích, práci nebo rodině a odhalování skrytých vzorců systému, ve kterém žijeme. Podpora v rozhodnutí s tím něco dělat. Výzva k akci.

Romantický mužík v mé hlavě

Naše sesterské podpůrné skupiny ale nikdy nebudou feministické, dokud se nezbavíme neustálého vnitřního patriarchálního dohledu, který v sobě máme všichni*všechny nehledě na gender nebo sexuální orientaci. Poeticky ho shrnula kanadská spisovatelka Margaret Atwood v novele The Robber Bride (Loupežnická nevěsta, 1993): „Jsi žena, která má uvnitř muže sledujícího ženu. Jsi svůj vlastní voyeur.“ Poslední dobou se TikTokem šíří trend tzv. decentering men (decentrování mužů). Uživatelstvo ve videích sdílí svůj proces osvobozování, který navzdory názvu v důsledku ani není o mužích – snažíme se je jen vyhnat ze svých hlav, kde v první řadě neměli co pohledávat. Důležitou součástí virtuálního mini hnutí je právě tvorba feministických sítí, společné učení a objevování komunit založených na radikálně odlišných hodnotách. Představuju si to jako kolektivní odhlášení z newsletteru systémem předepsaných norem. Něco na ten způsob se v poslední době děje v Jižní Koreji. Tamní ženy se rozhodly, že s vysoce patriarchální společností už nemá cenu bojovat – a prostě se k ní společně otočily zády. Hnutí 4B poskytuje radikální feministický a queer-friendly prostor a odmítá heterosexuální vztahy i plození dětí. Podobný, i když méně formalizovaný trend můžeme pozorovat ve spoustě zemí globálního Severu. Porodnost klesá, a to ve vleku ekonomické nestability, ale taky stoupající emancipace žen, kterým začíná docházet, že současná podoba romantických vztahů s cis muži je tak trošku habaďúra, ve které se jim nedostává ani základní úrovně respektu.

Právě výhradní fokus na budování centrálního romantického vztahu a jeho opečovávání se mohou stát kamenem úrazu pro udržení sesterství. Vzpomínám na všechny případy, ve kterých jsem automaticky odstřihla většinu kamarádek ve chvíli, kdy jsem se dostala do dlouhodobého partnerského vztahu. Rozhodně nejsem jediná, koho sestřelila amatonormativita. Termín zavedla americká profesorka filozofie Elizabeth Brake v knížce Minimizing Marriage: Marriage, Morality, and the Law (Minimalizace manželství: Manželství, morálka a zákon, 2012) a označuje jím přesvědčení, že základním životním cílem každého*každé z nás má být exkluzivní romantický vztah, který bude převyšovat všechny ostatní a dovede nás k naplnění všech našich potřeb. Prakticky od školky dostáváme na rodinných obědech otázky na to, kdo se nám líbí a jestli už s někým randíme – postupem času se stávají urputnějšími, a pokud normě nepodlehneme ani po třicítce, doprovází je jistá hysterie, že s námi něco není v pořádku. Život v páru od nás očekává i stát, který klasické manželství zvýhodňuje třeba v podobě daňových úlev.

Myslím teď hodně na babičku. Před pár lety jsem se s ní procházela po menším městě, odkud pocházím, a když jsme pomalu scházely schody k rybníku, řekla něco, co se do mě zarylo. „Víš, já jsem vždycky chtěla hlavně zažít takovou tu pravou lásku. A to se mi nepovedlo.“ Brečela a mně bylo jasné, že se na svůj dosavadní život zpětně dívá jako na jednu velkou prohru. Idealizování romantických vztahů umí pořádně škodit. Dokáže devalvovat jiné typy vztahů, které jsou často mnohem víc naplňující než život v páru, jenž podle výzkumů izoluje a přetrhává přátelské i komunitní vazby. Nedávno jsem na terapiích začala otevírat nový směr přemýšlení o vztazích, který si v sobě prozkoumávám. Mluvila jsem o potřebě tvořit kolem sebe komunitu, nespoléhat se jenom na monogamní romantické vztahy a zkusit zmuchlat předkreslené linky partnerského eskalátoru. Od malička jsme krmeni*y iluzí, že ta pravá velká láska na nás někde čeká a že nás zachrání, ve stínu reality to ale zní jako vcelku absurdní spoléhání se na náhodu a existenci jednoho perfektního člověka. Cítila jsem, že můj postoj je vnímán jako odchylka, a netrvalo dlouho, než jsme začaly rozebírat, jestli se nemůže jednat o obranný mechanismus pro osvobození se z toxického vztahu. Doteď si nejsem jistá, ale mám spíš pocit, že se pomalu učím vymanit se z okovů amatonormativity. Jedná se o dost bolestivý proces plný pochybností, ale postupně se mi daří vnímat feministická přátelství a sesterské sítě jako plnohodnotnou součást života. Začínám si uvědomovat, že jejich hloubka i úroveň sdílení a přijetí je za hranicí čehokoli, co jsem kdy zažila v rodině nebo dlouhodobých, monogamních a heterosexuálních vztazích.

Sesterská „užtopie”

Sesterství neznamená bezstarostné poskakování na louce, bosky a ruku v ruce. V historii feministického myšlení se jedná částečně o kontroverzní pojem, kterému se v osmdesátých letech věnovala afroamerická autorka a aktivistka bell hooks v textu Sisterhood: Political Solidarity Between Women (Sesterství: Politická solidarita mezi ženami, 1984). Volá v něm po osvobození od patriarchálních norem a spojování: „Učí nás, že ženy jsou ,přirozenými‘ nepřáteli, že solidarita mezi námi nikdy nebude existovat (…). Tyhle lekce jsme si zapamatovaly dobře. Pokud máme vybudovat trvalé feministické hnutí, musíme se je odnaučit. Je nutné se naučit žít a pracovat solidárně. Musíme se naučit pravý význam a hodnotu Sesterství.“ Upozorňuje ale na to, jak ideu sesterství využily bílé liberální feministky pro devalvování dalších forem útlaku, kterým čelí ženy na základě svého původu, sociální třídy nebo třeba sexuální orientace. Ty, které hnutí kritizovaly zevnitř, schytaly nálepku potížistek narušujících soudržnost.

Pokud ale feminismus hájí jenom pár procent privilegovaných, které předstírají, že reprezentují univerzální ženskou zkušenost, a které nutí všechny ostatní odřezávat kusy své identity pro zachování masky jednoty, nejedná se o sesterství. Je naprosto validní upozorňovat na to, že Taylor Swift používá svůj soukromý tryskáč častěji než já hřeben na vlasy, že z J. K. Rowling se stala mašina na transfobii, že Kamala Harris umožňuje házet bomby na civilisty a civilistky v Gaze a Libanonu. Naše kritika nemůže být smetena ze stolu jako zbytečné, antifeministické hanění silných žen, které to patriarchátu konečně natřely. Tohle nejsou naše sestry. Podle bell hooks ženy rozděluje hlavně sexismus, rasismus a útlak na základě sociální třídy. Sesterství v novém pojetí všechny druhy útlaku propojuje a nabádá nás k boji proti opresím, které se nás nemusí osobně týkat. Vítá diverzitu, neshody i spory, pokud to znamená, že se z nich můžeme učit.

Mám pocit, že většinu toho, co jsem se naučila o sobě, o fungování světa i o hlubokých vztazích, jsem načerpala ze svých sesterských sítí. Doteď bývám ohromená mírou péče a respektu, která v nich panuje. Tenhle text dopisuju pár dní po tom, co jsem se vrátila z intenzivního týdne, který jako by vypadl z poznámek, které jsem si k tématu dělala před odjezdem. Bylo to jako žít chvíli mimo čas a prostor, kde je hodnotový žebříček kapitalistické patriarchální společnosti převrácený na hlavu. Kde starost o druhé, sdílení niterných pohnutek, hodinové diskuse o stavu světa, laskavý humor, kolektivní rozhodování, přijetí odlišností i specifických potřeb, schopnost nesouhlasit a společně se učit jsou normou. Uvědomila jsem si, že sesterství pro mě ve finále neznamená jen vazbu mezi ženami, ale spíš kvalitu společného prožitku. Nezáleží na genderu, ale na způsobu, jakým se k sobě navzájem vztahujeme. Často mě přepadá paralýza z toho, kam se jako společnost řítíme, ale jeden kousek utopie už si vlastně žiju. A jestli mě někde v budoucnu čeká život v komunitě, která spoléhá na sílu sesterství a vzájemné pomoci, a romantické vztahy kolem mě prchavě prolétávají jako motýli, jsem s tím celkem v pohodě.