„Vůbec nevěděla co píše
nebo kam tím vůbec míří
nebo že vlastně nemusí záležet na tom
že není muž
Tak se zeptala jiného muže na definici
[…]
ale i přes to si stále nebyla jistá
tak o sobě psala ve třetí osobě ženské
aby si vyzkoušela, jestli jí to sedne
a našla při tom jednoduchou tvorbu bez námahy
pouhou změnou rodu
ještě uvidí, ale moc dobře to pro její mužnost nevypadá“

Nedávno jsem se stěhovala. Do papírových krabic jsem musela narvat celý svůj život a pak ho převézt z jednoho bytu do druhého. Šokovalo mě, kolik jsem toho za život nastřádala a kolikrát jsem si toho ani nevšimla. Při balení jsem pak z útrob své šatní skříně vylovila něco, na co jsem tak trochu spíš chtěla zapomenout. Byly to moje deníky.

Zhruba dvacet knížek od útlého zeleného zápisníku s beruškou až po květovaný deník z Británie mapuje skoro třináct let mého života od posledních let na střední přes bakaláře, magistra až po první dva roky v práci.

Kdysi jsem psala skoro každý den. Deníkové zápisky, básničky, povídky nebo jen náhodné věty se mi zpod prstů rojily skoro samovolně. Mluví na mě teď úplně jinak po letech, po tranzici, po začátku HRT (Hormone Replacement Therapy). A já mluvím jinak s nimi.

***

(2014): „Jeden den někdo přijde a najde tento deník. On/ona si ho vezme domů, otevře ho na začátku a uvidí spoustu nudných volovin. Možná ho prostě jenom vyhodí.“

Jsem tu. Našla jsem tě a místo koše mám pocit, že bych tě měla spíš dát do muzea. Ale promiň, skáču ti do řeči.

***

(2013): „Hlava, roztéká-li se, dejte ji na pár minut do alkoholu a pak do mrazáku. Zchladí se, ale nerozmrzne. Tělo mě sundalo z ramen, a protože jsem neměl nic jiného, naložilo mě do Jägermeistera. Chvíli jsem si tam vesele bublal, zatímco se tělo posadilo a dalo si čaj. Po asi deseti minutách už jsem byl dokonale opilý, a tak mě mé tělo vrávoravými pohyby položilo vedle kukuřice do mrazáku.“

Proč je tvé já v hlavě a ne v těle? Nevšiml sis toho, když jsi to psal, ale tvoje kamarádka na střední si toho všimla. Řekla, že ona by to napsala tak, že je tím tělem. Vidím, že se toho v sedmnácti o sobě máš ještě co učit. Nedivím se, v té době jsi ještě vůbec nevěděl, že jsi trans.

***

(2015):
„Mám-li být nahým
chci být ženou
Symetrií, nervozitou,
chtěným, milovaným“

Moment, moment, cože? Vždyť je ti teprve devatenáct. Ještě jsi ani nevěděl, že transgender a transvestita nejsou totéž. Myslela jsem, že ještě stále nic nevíš… Mrzí mě ale, že jsi zatím nezažil ten pocit euforie, když si uvědomíš, že ti to vlastně někdy dost sekne. Nedávno jsem se dívala na tvé fotky z roku 2015 a musím přiznat, že v nich vypadáš jako celkem sexy twink. Už mě ani nebolí dívat se na tebe jako kdysi. Proč ses na sebe tehdy vlastně nedíval?

***

(2016):
„nechci totiž
abych se viděl
v náhodným odrazu
skleněných dveří
věřím totiž, že bych
se spletl
s vysokou zvěří“

Ještě nevíš, jak na sebe nahlížet bez zhnusení. Jak bych ti to vysvětlila? Když se dneska na sebe podívám do zrcadla, mám pocit, že jsem to já. Není to jenom nějaká opilá hlava odstřihnutá od těla nebo vysoká zvěř, ale jsem to od hlavy až k patě celá já. I když se mi třeba nelíbí, že mám strie na kůži, jsou mojí součástí. Dává ti to smysl?

***

(2020):
„jak může být má kůže
vlastně vůbec ne mojí kůží?

jak může být můj tvar
tvarem někoho jiného?

jak to že jsem si toho nevšiml*a
dokud jsem se nedotkl*a své kůže
dokud jsem nepohladil*a svůj tvar
a necítil*a cizince pod konečky svých prstů?

proč má moje kůže
tvar někoho jiného?

jak mohu odpustit svému tvaru?
jak mi kdy může moje kůže odpustit?“

Ale ne, tak to není, máš to v hlavě úplně poházené! Tvoje tělo jsi ty, jenom tě od něho úplně odstřihává obrovská dysforie. Je ti dvacet čtyři a vím, že už pomalu tušíš, že bys mohl být trans. Ale to neznamená, že se v tom máš takhle topit. Tak už to pochop!

***

(2013): „Něco se ve mně skrývá. POMOC!!! Co to je? Kde? Jak? Proč?“

(2016): „[mám] pocit, že sem nepatřím.“

(2017):
„To ‚to‘, kterým jsem.
To ‚to‘, které úpí v mém těle.“

(2018): „Je mně zle z toho, že jsem chlap / ale vy kurvy jste to udělaly tak.“

Promiň, vím, že je toho na tebe moc. Nechtěla jsem se na tebe naštvat. Ani vlastně nevím, jak s tebou mluvit. Co ti říct. Jak tě podpořit. Vidím i cítím, že jsi v obrovských bolestech. Nespíš, nejíš, chlastáš, abys zapomněl, a kouříš, abys přežil. Denně máš pocit, že svět kolem tebe ani není reálný, jako bys byl ve snu. A to všechno trvá roky a ty z toho nevidíš cestu ven.

Nemůžu tě obejmout, nemůžu tě podržet, nemůžu ti ukázat, že to nejdůležitější teď je, že zvládáš přežít. Nemůžu ti projevit lásku, kterou k tobě cítím. Žiješ jako zombie a předstíráš mladíka v rozpuku. Když tě vidím, stále vlastně nevím, proč jsi tehdy neskočil. Jsem ti ale moc vděčná, že jsi to pro mě vydržel.

Klouby kostlivce jsou plné drátů

Z krabice jsem místo památečního křišťálu vysypala třpytící se střepy. Co měla být vzpomínka na hezkou minulost, byla najednou domácí pohroma. I přes zametání, vytírání hadrem a terapeuticky opatrné zkoumání baterkou jsem stále měla pocit, že si můžu kdykoli omylem zarýt střep hluboko do nohy. Vyčerpaně jsem hodila koštětem o zem a měla jsem chuť odejít.

Akorát od sebe nebylo kam.

***

(2017): „Měl jsem sen, ve kterém jsem se chtěl chovat a vnitřně i navenek cítit jako žena. Měl jsem na sobě jednoduché modré tričko a přes něj nasazenou do pasu uplou tmavě modrou sukni. Taky jsem měl na sobě podprsenku vycpanou papírem, aby držela přirozenou strukturu, tvar a pozici. […] Později ke mně došla M. Nemohl jsem jinak než být hrozně nadšený, protože mě nejen přijala, ale měla mě i aktivně ráda a přitahoval jsem ji.“

Někde se v tobě ta euforie skrývá. Je to síla, kterou znám dneska už moc dobře. Je to proud energie, kterou ani něco tak silného a tvrdohlavého jako vědomí nezastaví. Cítíš to, někde v morku kostí a ve snech. Ale ještě pro to nemáš jméno.

***

(2020): „A to, co je skoro stejně neúnosné, jako zaseknutá tříska zarytá hluboko v noze, je realita této jasně pojmenované otázky: Jsem trans?“

To už je lepší! Alespoň už jsi pro to našel*a slovo. No tak na to odpověz, však to není těžké, jenom se zamysli nad tím, jak se opravdu cítíš, a máš to.

***

(2020): „Jak se na sebe vlastně můžu podívat? Zvlášť když vás i pouhý letmý pohled na to, kdo byste mohli*y být, děsí. Jdu do koupelny a pozoruju se v zrcadle. Nejdřív se podívám do svých očí, ve kterých vidím nejisté očekávání, jako vždy. Ale potom skoro hned vidím své vousy. Pak moje rozházené kudrliny. Pak černé tečky na nose. Křivé zuby. Beďary. A pak zase moje oči. Je mi smutno, že se nemůžu milovat, nebo alespoň mít ráda, nebo alespoň přestat nenávidět, co v zrcadle vidím. […] Opravdu by pomohlo, kdybych byla žena? Cítila bych se alespoň trochu v pohodě s tím, jak vypadám? Možná ne. Možná mě tahle má část bude pořád vysírat. Ale možná by se té části i mohlo někdy líbit, co vidí. […] Co mě ale nejvíc děsí, je možnost, že jednoho dne si prostě uvědomím, že nemám na výběr.“

Máš pravdu, mít pojmenovaný problém není všechno. I když už pomalu víš, že jsi trans, ještě to neznamená, že se cítíš lépe. A co teprve udělá se sebejistotou uvědomění, že možná budeš muset projít tranzicí?

Jak to vlastně zvládáš, když máš za sebou tolik zmatků a nejistoty, tolik dysforie, tolik strachu z toho, co s tebou bude? Co tě drží nad vodou?

***

(2020): „Jsem zpět ve své osukněné kůži / zpět v mírnosti a jemnosti.“

Máš pravdu, to je to, co tě drží. Ten prožitek radosti, pocitu klidu, pocitu úplnosti ve svém vlastním těle. Jdi za ním a navede tě. Už jsi z té šílenosti skoro venku.

***

(2020):
„Říkám: Jsem žena.

Hahá! Žena a muž a pes a kočka
člověk a věc a…

Ne, poslouchej mě, jsem žena. Slyšíš?

Poslouchám, citím, chutnám, prodávám do prachu
otáčím a flušu, flušu, flušu…

Drž hubu! Poslouchej mě,
dívej se na mé rty.
Já. Jsem. Žena.

Ne.

Ano.

S tím prosím nesouhlasím.

Tak pros. Pros za odpuštění,
až se zase zamotáš do temné spirály
a budeš přemýšlet, kde se to jen pokazilo.

Budu tam na tebe čekat.
A řeknu ti, že mě máš poslouchat,
a potom mě možná opravdu uslyšíš.“

No vidíš! Jsi fakt dobrá, že jsi na to nakonec přišla. A s takovou vervou! Bude to teď už o mnoho jednodušší. Už se nebudeš tak sžírat nejistotou. Tak řekni, jak se cítíš?

***

(2021): „Je něco neskutečně napínavého a děsivého na tom, sedět před svými nevědoucími rodiči a vědět, ne, cítit každou sekundu toho setkání, že jsem trans.“

Jo, no dobře, furt jsou tady nějaké problémy, se kterými se musíš vypořádat, ale je alespoň už tvůj život trochu jasnější?

***

(2022) „Stále čekám na hormony a snažím se být silná. Doufala jsem, že budu moct začít, než mi bude 27. Ale už teď vím, že se to určitě nestane. Je mi z toho smutno a přivádí mě to do pocitů beznaděje i přesto, že budu mít HRT už jen za pár měsíců. To čekání je pomalu k nevydržení.“

Věř mi, prosím, stálo to za to! Je to maraton, je to nejtěžší věc, kterou jsi kdy udělala, ale je tu tolik krásy a lásky. Cesta za hormony v Česku je fakt na hovno, ale není to jenom o tom.

***

(2021): „Nemůžeš se prostě jenom přijmout, jaká jsi? A na to můžu jenom odpovědět: Ne, díky. Abych to rozvinula: Já vím. Proč si myslíš, že si píšu tenhle deník? Vím, že je to to jediné, co s tím nakonec můžu udělat. Život se stal. A já budu žít s čímkoli, co přinese. Ale prostě to není tak jednoduché jako sednout si a pokusit se hodně hodně hodně koncentrovat a najednou se ozve ‚plop‘ a já přijmu svoji minulost. Je to proces.“

Z krabice postavený hrad

Do stěhovacích krabic jsem narvala všechno: šrouby od postele, zimní kabát, mlýnek na kafe i hořkou minulost. Zabalila jsem je do bublinkové fólie a poté krabici zavřela a zalepila stříbrnou páskou, aby se při převozu z místa na místo určitě nic nedostalo ven.

Ale jak jsem pak v novém domově věci začala vybalovat, zjistila jsem, že se jich při převozu spousta poničila, zmačkala, nebo dokonce ztratila. Kam jsem dala tu radost, jakkoli občasnou, kterou jsem v devatenácti cítila? A proč je moje sebevědomí celé zasviněné od nějaké mazlavé tekutiny, ze které čpí úzkost?

A to se bavíme jenom o věcech, které jsem vybalila. Po turbulentní tranzici z bytu do bytu jsem teď natolik vysílená, že je lepší nechat krabici plnou pomíchané minulosti nerozbalenou.

Ale to nic nemění na tom, že jsem se přestěhovala do lepšího. Můj nový domov je mnohem klidnější, než když jsem byla zavřená v mužství. Mám tu mnohem víc prostoru být sama sebou, abych mohla se svým životem dělat, co se mi zachce. A nakolik se ještě stále někdy vylekám, když průvan nečekaně zavře dveře, rychle si uvědomím, že už to nejsou dveře v mém životě, které kvůli depresím a úzkostem nemám sílu otevřít, ale jenom dveře do kuchyně.

V eseji Vlastní pokoj psala Virginie Woolf o důležitosti vlastního prostoru ve světě pro ženy. Pro mě je tranzice právě získáním tohoto prostoru. Je to objevení něčeho, o čem jsem jenom četla, o čem jsem jenom slyšela od ostatních.

Je to energie, která mnou denně proudí a dává mi možnost v životě dosáhnout toho, čeho chci. Je to láska, která mnou prochází a spojuje mě s partnerkou, přáteli, rodinou i s náhodnými kolemjdoucími. Je to hrdost na to, že jsem si šla za svým – i přes všechny překážky, kterými jsem si při tranzici prošla. Je to vnitřní mír, který mi ukazuje, jak být součástí světa kolem mě a cítit, že do něj opravdu patřím, stejně jako ostatní.

Nesu si s sebou dále krabice plné minulosti, deníky napsané na mé kůži. Všichni je máme. Ale moje tranzice mi dala možnost udržet je v rukou a přenést je kamkoli, kam mě život zavane.

V roce 2016 jsem měla tento sen:

„Jsem matkou v domě na předměstí s těžkým dřevěným interiérem a vybledlými, zešedlými koberci. Mám dvě děti. Syny? Dcery? Jeden od každého? Kdo ví. Ale vím, že jsem matka. Mám ztěžklé tělo a pocity úzkosti, když nevidím své děti. Prsa jsou těžká, těžší, než bych na hrudi čekal. Černé zahalující šaty jsou mým dnešním obličejem.“

Vyprávěla jsem o tomto snu nedávno svému kamarádovi a on mi na to řekl: „Nakonec z tebe matka je. Sama sis dala život.“

Nejsem trans, protože by snad mé zkostnatělé nitro vyžadovalo, abych se zavřela do krabice a onálepkovala se. Jsem matkou vlastního vnitřního domova, který opečovávám láskou, pravdou a euforií. A jestli bude můj domov tady, nebo se zase budu stěhovat někam jinam, je vlastně úplně jedno. Jsem tu pro sebe, ať se děje, co se děje.