V červnu 2022 jsem se rozhodla projít medikální tranzicí. Jako trans ženu mě čeká spousta velkých i malých změn. Na hormonální terapii (zkratka HRT = Hormone Replacement Therapy) se hrozně těším. Přes veškerou snahu ji ale o rok později stále nemám a skoro to vypadá, že se nikdy nedočkám. Nejsem ale jediná, která je se současnou situací kolem HRT nespokojená. Jak již zjistila organizace Trans*parent, která provedla doposud největší studii trans zkušeností v Česku s názvem Obavy a přání trans lidí v ČR, „největší nespokojenost byla zjištěna u dostupnosti hormonů (49 %)“. Jak tedy cesta za hormony vlastně vypadá? A co je s ní tak špatně?

Léčba šokem

Když jsem se rozhodla, že chci začít s HRT, musela jsem si nejdřív najít sexuologa*žku, který*á by mě vyšetřil*a a poté poslal*a na čtyři další různá vyšetření: endokrinologické, interní, psychologické a psychiatrické.

Úplně poprvé jsem šla za doktorkou Reguli v Brně. Ta mi pokládala klasické otázky týkající se toho, s čím jsem si jako malá hrála. Je přece jasné, že žádná holčička si nikdy v životě nehrála s „klučičími“ hračkami. Doktorka mi po vyšetření řekla, že mé pocity jsou jenom rebelie vůči rodičům, i když mi tehdy bylo dvacet pět a u rodičů už jsem roky nežila. Zeptala jsem se jí, proč je mi teda tak dobře v sukni, když jsem doma. Odpověděla mi, že je to proto, že tam trávím moc času zavřená s přítelkyní (že je to ve skutečnosti nebinární přítel, jsem se jí bála říct). Na to prohlásila, že kdybych žila třeba ve středověku, nosila bych kroužkovou košili, a kdybych žila v Japonsku, nosila bych kimono. Z její odpovědi jsem šíři jejího rozsáhlého diagnostického aparátu necítila. Pak už mi jen doporučila knihu od pana doktora Weisse a poslala mě domů. Bylo to mé první střetnutí se sexuologickým kartelem. K doktorce Reguli už jsem se nevrátila.

Našla jsem si jinou sexuoložku, kterou mi doporučili moc milí trans lidé na Facebooku, a absolvovala jsem interní a endokrinologické vyšetření. Ale i na těchto pracovištích používali*y mé staré jméno a mužská zájmena (tento způsob jednání se v anglosaském prostředí označuje jako deadnaming). Říkala jsem si tehdy, že je to přece normální – však pořád vypadám jako kluk! Tak jak by to mohli*y poznat? Když mi ale endokrinoložka řekla, že mě bude oslovovat mužsky, dokud neprojdu sterilizací, uvízlo mi to v hlavě. Opravdu je takový přístup nutný? ptala jsem se sama sebe.

Používání špatných jmen, koncovek a zájmen je problém celého českého zdravotnictví. Málokteré pracoviště si dneska poznamená „Aster“, mé vybrané jméno, vedle mého starého jména, které mám bohužel stále v občance. Někdy mám sílu je opravit a občas mě potom začnou oslovovat správně. Jindy jen slyším: „Pane Švanda, pojďte,“ a tak se zvednu v plné čekárně v mých oblíbených šatech a podpatcích a jdu. Je mi z toho vždy zle.

Hormony nejsou pro všechny

Po špatné zkušenosti s paní doktorkou Reguli, endokrinologií a interním vyšetřením jsem už byla více vybíravá. Našla jsem si proto klinického psychologa v Prostějově, který byl, podle všeho, jeden z nejmilejších a nejflexibilnějších doktorů v České republice. Pokud by mi nedal diagnózu genderové dysforie, je dost možné, že by tím má tranzice skončila. Měla jsem pocit bezmoci a strachu, že snad zase řeknu něco špatně. Je v pohodě, že jsem si jako malá nehrála s panenkami? Můžu říct, že jsem bisexuální? Mám zmínit, že jsem polyamorní?

Když naše sezení začalo, řekl mi, že to nemám vnímat jako překážku, ale jenom jako ujištění, že tranzicí projdou ti správní lidé. Rychle se ale opravil a sdělil mi, že tím myslí lidi bez mentální retardace. Opravil se hned znovu, že samozřejmě i oni mohou být trans, ale že se chce jen ujistit, že se nejdřív nemají zaměřit na něco jiného. Můžeš se opravit, kolikrát chceš, honilo se mi hlavou, oba ale víme, že máš moc trans lidem v tranzici zabránit. Cítila jsem nespravedlnost: na dvou hodinách s naprosto neznámým člověkem přece nemůže stát má celá tranzice.

O pár měsíců později jsem se konečně dostala na další, tentokrát psychiatrické vyšetření. Tam mi paní doktorka z ničeho nic potvrdila mé myšlenky: „Já vlastně nevím, co od nás ti sexuologové čekají. Stejně budu vědět jenom to, co mi tady během hodinového sezení řeknete.“ A měla naprostou pravdu. Hezky jsem jí převyprávěla ten stejný příběh jako mé sexuoložce i klinickému psychologovi a šla jsem pryč. Proč tato zbytečná vyšetření vlastně vůbec potřebuji?

Sexuologický kartel

Hormonální léčba není v občanském zákoníku přesně pojmenována. Neexistují jasně definované kroky, kterými trans lidé musí projít, aby HRT dostali. Zároveň je ale HRT částečně hrazena pojišťovnou s malými doplatky a není možné si bez receptu hormony od lékaře koupit. Alespoň ne legálně. K HRT mají tedy přístup pouze ti, kdo mají diagnózu genderové dysforie.

Způsob, jakým se genderová dysforie vyšetřuje, je pouze úzus doktorů. To je samo o sobě nepřípustné, protože nikdo jiný než já sama nemůže vědět, jestli jsem „skutečně trans“. Žádní doktoři to za mě nezjistí – jen má vlastní práce, péče a sebepřijetí. Český zdravotnický systém je ale posedlý medikalizací trans identity. Bere nám možnost vlastní seberealizace a předstírá, že ví nejlíp, co sami*y potřebujeme. Není to ale nic jiného než transfobní útlak ze strany státu. Odpíráním základní zdravotnické péče jsem jako občanka Česka diskriminována oproti ostatním.

V České republice existuje provázaná síť sexuologů*žek a psychologů*žek, kteří*ré tvoří způsob, jak má tranzice proběhnout. Pojmenovala jsem ji sexuologický kartel, protože sexuologové jako Hana Fifková, Ivo Procházka a psychologové jako Petr Weiss de facto určují, co je genderová dysforie a jakou cestou si lidé v průběhu HRT projdou. Paní doktorka Reguli, se kterou jsem měla tu neblahou čest se potkat, je s tímto kartelem úzce spojená. Její rigidní a směšné chápání genderu a trans identity vychází z úzu Sexuologické společnosti České lékařské společnosti. Když se podíváme na Weisse, který stojí v čele celé české sexuologie, je jasně vidět, odkud její přístup vzešel.

Server Refresher nedávno vydal článek Transgender lidé popisují své zkušenosti se sexuologem Weissem, kde deset trans lidí vylíčilo jeho nelidský přístup. Jeho „vyšetření“ zahrnuje vtíravé otázky, jako například při čem a jak masturbujeme nebo jestli se chceme zabít. Korunu tomu Weiss nasazuje tím, že během vyšetření máme nakreslit holčičku nebo chlapečka na papír. Vrcholem jeho diagnostického aparátu je, že jeho „pacientům“ a „pacientkám“ nakonec patří ten gender, který si sami*y nakreslili*y. V článku Weiss na kritiku trans lidí reaguje jasně: „Já je doporučuju k té přeměně a zjevně jejich obavy nejsou tak velké, aby se k tomu vyšetření nedostavili.“ Je jasné, že Weiss nevidí jediný problém se svou mocí a jeho zacházením s trans lidmi. Nehodlá změnit svůj přístup, i když tím svým „pacientům*kám“ ubližuje.

Sexuologický kartel špatné praktiky jiných sexuologů nemonitoruje. Vezměte si například Real Life Test, při kterém je trans člověk nucen žít jako „opačný“ gender, než jaký mu byl připsán při narození, a to předtím, než mu byla poskytnuta hormonální léčba. Jenom hrstka z binárních trans lidí má bez HRT možnost vystupovat na veřejnosti jako své autentické já, aniž by byli*y vystaveni*y diskriminaci, zastrašování, posměchu nebo vyloučení z rodin. Real Life Test je ale stále součástí „vyšetření“ u spousty sexuologů a současný sexuologický kartel s tím evidentně taky nemá žádný problém.

Kartel zároveň naprosto ignoruje jakékoli nové vědecké poznatky o trans lidech, které si sám nenapsal. Například ona Sexuologická společnost ČLS říká, že „transsexualita je porucha pohlavní identity, pro kterou je charakteristický nesoulad mezi tělesným a psychickým pohlavím. V mezinárodní klasifikaci nemocí dle WHO (MKN 10) je vedena pod kódem F.64.0.“ To by sice byla pravda, kdybychom žili v roce 2016. Avšak v roce 2019 WHO odstoupila od zmíněného stavu a přestala transgender „diagnózu“ klasifikovat jako mentální poruchu. Tuto změnu sexuologický kartel vesele přehlíží a dále používá staré tabulky.

To ale není vše. Weiss, Fifková, Procházka a mnozí další mají ze své moci i osobní prospěch. Když se média obracejí na „odborníky“ na trans tematiku, velmi často se ptají právě Weisse, Fifkové nebo Procházky. Tito „odborníci“ nemají jenom moc nad našimi životy, ale určují pohled na trans lidi v celé společnosti. Je nepřípustné, aby takovíto „odborníci“ měli jakýkoli přístup k veřejnému mínění kromě celorepublikového výsměchu.

Český zdravotnický systém pouze předstírá, že je schopen naši trans zkušenost popsat a „vyléčit“. Medikalizace trans identity je jeden ze způsobů, jak vzít trans lidem možnost sebeidentifikace a jak nad našimi životy získat institucionální moc. Je to stigmatizace zkušenosti, kterou sdílejí miliony lidí na celém světě.

Osudy dobrého trans kluka Švejka

Na začátku vlastní tranzice jsem chtěla projít tímto systémem bez lži. Chtěla jsem být upřímná, protože má identita vzešla z upřímnosti a sebelásky a já ji nechtěla překrucovat. Ale strach a ponižování skrz deadnaming a mužská oslovování mě nakonec donutil taky lhát. Jako malá jsem si totiž hodně hrála s kuličkovkami, zajímaly mě zbraně a bavily mě válečné počítačové hry. Proč? Protože to byla jenom hra bez skutečné krve nebo násilí. Protože jsem tak trávila čas se svými kamarády. Protože mě zajímalo, jak věci fungují mechanicky. Znamená to snad, že jsem kluk? Jsou všechny malé holčičky navždy kluky, když jenom pomyslí na pistoli? Děti si hrají na kosmonauty, archeology, lupiče a spoustu dalších věcí. A kdyby nějaký doktor přišel s diagnózou „kosmonaut“, ťukali bychom si všichni na čelo.

Když jsem během svého vyšetření mluvila s psychologem a psychiatričkou, lhala jsem. Neřekla jsem sice, že jsem si hrála s panenkami, ale zbraně jsem ze svého dětství vynechala, aby mi o dvacet let později neupřeli zdravotní péči.

Spoustu špatných zkušeností při tranzici jsem naštěstí nemusela zažít na vlastní kůži. V Česku totiž existuje mnoho online a offline skupin (nebo weby jako jsemtrans.cz či jsmetransparent.cz), kde se člověk dozví spoustu užitečných informací o tom, jak se má chovat, aby mu nebyla odepřena zdravotní péče. Zjistila jsem, že budu nejspíš muset kreslit holčičku a kluka, že mě čeká Raráškův test, dozvěděla jsem se, za kým mám jít a za kým za žádných okolností nechodit. Staré české švejkovství představuje jeden z mnoha způsobů trans vzdoru. Díky naší komunitě jsem mohla navigovat celý tento proces mnohem snáze.

Když čtu rozhovor s Weissem v Refresheru a uvědomím si, že jeho zastaralé „vědění“ o trans lidech je založeno na sta tisících malých lží, mám pocit drobné odvety. Sexuologický kartel je prostě jenom tragické divadlo, ve kterém jak doktoři, tak pacienti předstírají shodu. Je tu ale i smutné zacyklení. Čím víc je sexuologický kartel rigidní, tím víc musíme lhát a předstírat, že s ním souhlasíme, jenom abychom se dostali k základní péči. A tím víc je kartel přesvědčen, že má pravdu. Přesně tímto způsobem si udržuje svou moc, protože „na papíře“ je vlastně všechno v pořádku. Udržování statu quo je tedy jedním z dalších nástrojů, jakým se decimují životy trans lidí.

Cena čekání

Dalším způsobem, jakým nás, trans lidi, sexuologický kartel de facto vyhlazuje, je čekání. Já jsem měla štěstí, sexuoložku jsem si našla za necelých osm měsíců, což je mezi ostatními trans lidmi skoro speedrunning. Proces hledání doktorů jsem zahájila v červnu 2022, ale o rok později, když píšu tento text, na hormony stále čekám. Mám za sebou desítky nezodpovězených e-mailů a skoro stejný počet e-mailů s omluvou, že kapacity jsou již plné. Spousta psychologů a psychiatrů ani nevěděla, co po nich vlastně chci. Termín u psychiatra jsem se dostala minulý rok v září, u psychiatričky jsem byla až v zimě. Zdravotní komplikace posunuly hormony až na červen. I když můj proces od začátku hledání sexuoložky zatím trvá „jenom“ trochu déle než rok a půl, pro většinu trans lidí bývá stejný proces delší. Je normální, že cesta k HRT trvá klidně i několik let. Čekání na HRT je bolestivé. Spousta z nás ze začátku prochází velkou nejistotou kolem naší tranzice, takže když už jsme si opravdu jisti*y, že do toho chceme jít, jsme si opravdu jisti*y.

Představte si například, že si projdete trápením s depresí či poruchou pozornosti nebo máte dlouhá léta chronické bolesti a konečně přijdete na to, v čem je problém. Kolik let byste byli ochotni čekat na léčbu? Kolik doktorů, invazivních zákroků a otázek vám přijde akorát, než vám někdo pomůže? Chtěli*y byste pomoct hned, a ne čekat roky (ne že by na tom snad zdravotní péče v Česku byla lépe, co se týče depresí a chronických bolestí).

Organizace Trans*parent v roce 2020 vydala studii s názvem Zkušenosti trans a nebinárních osob se zdravotnickými a psychologickými službami, ve které se uvádí, že „myšlenky na sebevraždu zažívalo 70 % dotázaných, z toho většina před tranzicí (44 %)“. U myšlenek to ale podle tohoto výzkumu nekončí, protože „sebepoškozování uvedlo 45 % respondentek*ů, z toho opět větší část před tranzicí (29 %). Necelá třetina (30 %) uvedla pokus o sebevraždu, i v tomto případě byla většina pokusů uskutečněna před tranzicí (22 %).“

Řeknu to jasně: výsledkem překážek sexuologického kartelu a čekání na české zdravotnictví je naše smrt. Současný systém tranzice v Česku nás zabíjí, žene nás k závislostem a sebepoškozování. Na začátku své cesty jsem pochybovala, jestli je český zdravotnický systém opravdu tak špatný. Vždyť je tranzice placená státem, tak to přece nemůže být tak zlé… Současně ale systematická apatie českého zdravotnictví a státu dohnala trans lidi k naprosté zoufalosti.

Vzpomínám si stále znovu na svou návštěvu u paní doktorky Reguli, která mi tehdy řekla, že zdravotní péči poskytuje pouze těm, kdo by radši nežili, než žili gender, který jim byl připsán při narození. Nevěděla jsem tehdy ještě, že zdravotní systém Česku si z trans lidí svým chováním a gatekeepingem takovéto „pacienty“ přímo vyrábí.

Tak jak na to líp?

Je naprosto jasné, že většinový zdravotnický systém v Česku nemá ani to nejzákladnější ponětí o tom, jak komunikovat s trans pacienty*kami. Je tu obrovská apatie a nepochopení pro naši lidskost a zakopáváme o ni každý den. Po tolika letech, kdy jsou trans témata všude kolem nás, už není jiné výmluvy, než že se jim nechce. Ale takové chování bez jakéhokoli základního respektu není v profesionálním prostředí státní zdravotnické péče přípustné. Nechci, aby tranzice byla úplně mimo státní zdravotnický systém. Je naprosto správné, že nám stát a pojišťovny tranzici hradí, stejně jako ostatním finančně pomáhá při jejich dostávají zdravotních potížích. Nepřikláním se tedy k privatizaci tranzice, pak by si ji mohli dovolit pouze ti nejbohatší. Stačí se jenom podívat na nuzné životy trans lidí v USA, abychom viděli*y, proč je tento způsob absolutně nefunkční.

Nejvhodnějším nástrojem by bylo zavedení tzv. informovaného souhlasu. Jediné, co bychom pro svou tranzici měli*y potřebovat, je námi podepsaný souhlas, že rozumíme rizikům a možným problémům tranzice. Toť celé. Trans lidé by měli mít stále přístup k endokrinologickým a interním vyšetřením, aby mohli brát hormony co nejbezpečněji. Nadále bychom měli*y mít přístup k terapeutické a klidně i sexuologické pomoci, pokud bychom si o ni řekli*y. Doktoři*rky, kteří stojí o to, aby nás nadále provázeli*y tranzicí a pomáhali*y nám v našich životech, by mohli*y působit bez velkých změn, zatímco zastaralým dinosaurům sexuologického kartelu by odpadlo centrum jejich moci.

Nikdo jiný než my, trans lidé, neví, co je to být trans. Existujeme skrz celou lidskou historii, i když většinová společnost o nás dlouhou dobu neměla sebemenší ponětí. Nepotřebujeme diagnózu, škatulky, nebo „ujištění, jestli jsme dost trans“. Potřebujeme základní lidskou slušnost a zdravotní péči, která nám jako občanům této země právem náleží. Potřebujeme společnost, která přijme naši existenci s otevřenou náručí a láskou.

Tématu feministické perspektivy traumatu bude věnována poslechová akce Jedno ucho, kterou připravujeme společně s hudebnicí Amelií Siba v Planetě Za, a to ve čtvrtek 6. 7. od 19:30.

Album Amelie z tohoto roku s názvem Gently Double A se zabývá právě traumatem a jeho léčením. Kapacita akce je omezená, rezervujte si proto místo na adrese: reservations@anka.li