Rozpitvávání fenoménu krásy a jeho socioekonomických rozměrů nás provází už nějakou dobu, ať už jako součást kultivovaných feministických esejí, nebo zuřivých příspěvků na incelovských fórech. Zdá se, že mýtus krásy postupně začíná být zpochybňován podobně jako stejnojmenná kniha Naomi Wolf, kdysi feministické ikony a nyní nejslavnější „dvojnice“ na světě. Krása a neustále se měnící standardy toho, co za ni považujeme, neustále generuje nové diskuse. Americká herečka Jamie Lee Curtis v rozhovoru pro Guardian pronesla, že kosmeticko-farmaceutický průmysl způsobil „genocidu jedné generace žen“, které se kvůli jeho propagandě znetvořily. Zde se samozřejmě nejdříve nabízí otázka, zda Lee Curtis pro popsání společenských tlaků na zdokonalování vzhledu měla vůbec použít slovo genocida –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vzhledem k tomu, že aktuální kolonialistická snaha vyhladit obyvatelstvo Palestiny je ještě pořád zpochybňována. K témuž vyhlazování herečka mimochodem v lednu tohoto roku přirovnala také požáry v Los Angeles.

Jamie Lee Curtis by si určitě měla zajít na mediální trénink. Její výroky jsou často odtržené od reality, přesto je za nimi patrná snaha pojmenovat těžko uchopitelné jevy, jako je patriarchát, a nalézt pro ně vhodný jazyk. Naomi Wolf tyto jevy dokázala popsat velmi trefně a její kniha je proto – přes zjevné manipulování fakty a navzdory kontroverznosti vyvolané statistickými nepřesnostmi – čtena a má vliv dodnes. Mýtus krásy do seznamu čtení k epizodě podcastu Krása zařadila i česká novinářka Linda Bartošová. Série vyvolala podobně jako autorčin další projekt Slast na mizogynním českém internetu značný rozruch, přestože svým obsahem nijak kontroverzní není. V epizodách podcastu autorka společně se svými korespondenty*kami pouze odhaluje, jak krása coby mocná společenská měna souvisí s tlakem na přizpůsobení se přísným normám a očekáváním v patriarchální společnosti. Není tady s čím nesouhlasit. Ženy to opravdu nemají jednoduché.

I já se, stejně jako Jamie Lee Curtis, snažím zorientovat a dát všem těm tlakům a nespravedlnostem kolem sebe správná slova. Pochopila jsem, jako všechny ostatní feministky, že standardy krásy jsou nastaveny zcela účelně, že existuje něco jako beauty privilege a že na konci dne nad námi všemi vítězí velké nadnárodní společnosti. Ty totiž vysávají naše tužby zapadnout do společensky žádaných ideálů vzhledu a proměňují je ve vlastní kapitál. Ok, ale proč mám i tak pocit, že můj hlad po demystifikaci zdánlivě nepopsatelného fenoménu krásy stále zůstává nenasycen? Pokládám si otázku, jestli bychom optiku, která se soustředí na privilegia a standardy, neměli zkusit alespoň na chvíli opustit, abychom se zamysleli nad dalšími socioekonomickými důsledky spojenými s krásou. Horor Ošklivá sestra možná našeptává odpověď: „Krása je makačka“. A tak si kladu další otázku: Je možné uchopit krásu a její vytváření stejně, jako chápeme téměř každou jinou silně genderovanou práci vnucovanou ženám – tedy jako práci neviditelnou, podceňovanou, zesměšňovanou a – především – neplacenou?

Vstupní kapitál ošklivého káčátka

Příběh filmu Ošklivá sestra zní nějak povědomě. Vdova Rebekka a vdovec Otto se vezmou, ale už při první společné večeři po sestěhování na Ottův statek novomanžel náhle zemře. Nedlouho po tom, co mu hlava klesne na opulentně prostřený stůl a krev pošplíchá andělskou tvář jeho překrásné a nyní osiřelé dcery Agnes, se její nevlastní sestra Elvira dozví, že po Ottovi nezbylo skoro nic. Rebekka si je coby starší dáma a matka dvou dospívajících dcer vědoma toho, že její povadlá prsa jí už žádného dalšího nápadníka neseženou. Pohled na její (údajně) ošklivou dceru Elviru ji zažene do ještě hlubšího zoufalství. „Lásko, podívej se do zrcadla!“ říká mladé Elviře, když se dívka rozhodne sehnat bohatého nápadníka s cílem zabezpečit svou rodinu. V ten moment se ale objeví deus ex machina v podobě napudrovaného dvorního zaměstnance na koni, který před statkem zesnulého Otty oznámí, že princ hledá nevěstu a je třeba, aby se bálu zúčastnila každá panna široko daleko.

Počkat, není to ten samý příběh, který jsem poprvé slyšela třicet let zpátky, když jsem ještě ani neuměla číst? Zdá se mi to, nebo je tato pohádka nějaká divná? Je možné, že se právě dívám na prastarý příběh odvyprávěný z perspektivy jedné z nejvíce nenáviděných postav pohádkového světa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Popelčiny nevlastní sestry?

Do bálu má Elvira nicméně ještě dost času, a tak se spolu s Rebekkou rozhodnou využít infrastrukturu schopnou zajistit krásu i těm nejošklivějším –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ školu tance připomínající výcvikový tábor spolu s tamními službami plastického chirurga Dr. Estétique. Elvira může být krásná, ale jenom když se bude dostatečně snažit. Jenom když bude dostatečně…⁠ makat. Všechna tato práce je nutná, protože sexuální trh, na který Elvira právě nastupuje, aby soutěžila s další desítkou nezletilých panen, je nekompromisní. Je proto třeba udělat všechno, co je v jejich možnostech, a investovat vstupní kapitál do vlastní proměny.

„Krása bolí,“ pronese maniakálně Dr. Esthétique, který vypadá jako karikaturní padouch z animáku, když s Rebekkou vyjednává rhinoplastiku pro mladou dceru Elviru. Záběr kamery ve stejný okamžik přesměruje naši pozornost na sousední místnost, kde právě doktorova uklízečka utírá krev z podlahy. Nejdříve Dr. Esthétique sundá Elvíře rovnátka, potom jí provede operaci nosu a v neposlední řadě jí na oční víčka jehlou přišije řasy. Když Dr. Esthétique tvrdil, že krása bolí, rozhodně to nemyslel obrazně.

Zatímco mrtvého Popelčina tátu někde ve špajzu rozežírají červi, Elviřino (údajně) baculaté tělo začne baštit jiný červ. Nacházíme se totiž v barokním bezčasí, kde se na hubnutí místo zázračného Ozempicu používá tasemnice. Výsledek je nad očekávání, ale kromě ztráty několika kil začíná Elvira den před bálem přicházet také o vlasy, což musí zakrývat parukou. Na plese navíc začne zvracet vajíčka tasemnice, kterou je nakonec nutné dostat z těla ven.

Poté co se její velké chodidlo nevleze do Popelčiny boty, rozhodne se useknout si prsty na noze. Na té špatné. Ve chvíli, kdy se princ Julian se svým doprovodem objeví na statku, čeká Elvira přede dveřmi zcela zničená – bez vlasů, s velkým nosem, bez prstů na nohou, a dokonce i bez zubů, které si ulomila, když se skutálela ze schodů. Jelikož si uřízla prsty, nemohla chodit. Veškeré její úsilí ale bylo zbytečné, protože slizký Julian si na konci stejně vybere Agnes-Popelku. Pohádka o Popelce naruby tak dopadne stejně jako ta původní, jen s brutálním komentářem ke dřině, která musela být vynaložena na její vnější pohádkový lesk – jen proto, aby se nakonec ukázala jako zcela zbytečná.

Když se načančám

V rozhovoru, který režisérka filmu Emilie Blichfeldt poskytla magazínu Salon, padla otázka, zda všechno to fyzické násilí v Ošklivé sestře není už příliš. „To, co pro mě odlišuje splatter gore od body hororu, je, že body horor v sobě vždycky nese nějaký přesah,“ odpověděla Blichfeldt. Jako divačka ten přesah vidím v tom, že veškeré násilí ve filmu slouží ke znázornění krutosti genderované práce na zdokonalování vlastního vzhledu. Zobrazení brutálních aspektů této práce, které můžeme říkat glamour nebo také beauty labor, se koneckonců věnuje většina filmu. Tato práce není skoro nikdy zobrazena jako zábavná holčičí kratochvíle, ale právě jako body horor.

Transformace Elviry se nestane tak, jako to známe z filmu Taková normální holka nebo z řady dalších amerických coming of age komedií –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že jí Freddie Prinze Jr. sundá brýle. Elvira je ošklivé káčátko, které se na krasavici nemění ani mávnutím kouzelného proutku. Elvira je ošklivé káčátko, které kvůli své transformaci odvádí (doslova) krvavou dřinu, tak přehnanou, že ve své absurdní podobě ukazuje absurditu nucené a nepřiznané práce obecně. Blichfeldt nám pomocí body hororu říká, že otrocká starost o vlastní vzhled je každodenní, neustále se opakující a destruktivní trýzní, která hlavní protagonistku nakonec dovede k absolutnímu odcizení a – koneckonců –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zmrzačení se.

Je jednoduché soudit Elviru za to, že si „z vlastní vůle“ usekla prsty na nohou a snědla tasemnici. Stejně tak je snadné soudit ženy a všechny ostatní, kteří podstupují kosmetické úpravy a plastické operace, aby naplnily standardy krásy. Mnohem větší výzvou je v jejich jednání nevidět pouze touhu naplnit společenská očekávání, zapadnout a být přijímány společností, ale taky touhu ekonomicky se zabezpečit. Postavy Rebekky a Elviry z Ošklivé sestry investují do krásy, protože žijí v prostředí, kde je to jejich jediná cesta k lepšímu životu – k dobrému manželství, společenskému postavení, materiální jistotě a naplnění individuálních tužeb.

Využívání vlastního vzhledu za účelem třídní mobility, jak jej ztělesňují Rebekka a Elvira, bylo od nepaměti předmětem odsudků. Například stereotyp zlatokopky byl vymyšlen zcela účelově, aby skrze morální zatracení disciplinoval a pranýřoval ženy, které hledají ekonomickou stabilitu za pomoci vztahů s finančně zabezpečenými a majetnými muži. Takové rámování ale přehlíží mnohá fakta: ženy historicky vždy čelily horším pracovním podmínkám i nižším příjmům a zároveň musely vykonávat velký objem neplacené práce v domácnosti. Co je označeno za zlatokopectví, může být ve skutečnosti snahou o vyrovnání ekonomického vztahu. Přesto jsou ženy, které si „dovolí“ očekávat ekonomické zabezpečení, označovány jako manipulativní a vypočítavé, nikoli jako finančně gramotné.

Navzdory přesvědčení, které stojí za stereotypem zlatokopectví, to ale nevypadá, že by se ženy jako Elvira dostaly ke svému cíli bez velké námahy. Úsilí zlatokopek se zdá rychlé a snadné jenom proto, že je hodnoceno z perspektivy, jež neuznává reproduktivní práci coby práci hodnotnou.

Dejte kráskám peníze

„Vypadat takhle levně stojí spoustu peněz,“ říkávala opakovaně během své více než padesátileté kariéry country zpěvačka Dolly Parton, která očividně miluje bonmoty. Tento a další výrok, například že by „nikdy neklesla tak nízko, aby byla módní“, v sobě nesou důvtip, za který by se nemusel stydět ani Niccolò Machiavelli. Kromě toho, že si Dolly namazala na chleba všechny paternalizující kritiky, kteří se jí za její augmentovanou vizuální reprezentaci vysmívali, všem taky důvtipně vysvětlila, že svou image tvoří úmyslně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a že je to právě ona, kdo má kontrolu nad tím, jak bude vnímána. Její umělost je strategická, a to nejen s cílem osobního vyjádření, ale i úspěchu na soutěživém trhu práce, který upřednostňuje výjimečnost. Obzvláště v showbyznysu, kde je konkurence tak velká, že k úspěchu zpěvačkám zdaleka nestačí jen dobře zpívat. Dolly Parton výstižně poznamenala, že krásným se člověk nenarodí, krásným se stává – a tento proces stávání se lze chápat jako práci: práci, která si žádá čas a úsilí.

Film Ošklivá sestra se ženám nevysmívá pro jejich snahu o zdokonalování a už vůbec ne kvůli podstupování bolestivých procedur dosahujících mikrozměn, kterých si pak budou všímat jenom ony. Ne, film poukazuje na brutalitu, které jsou převážně ženy vystaveny v továrně na krásu. Elvira je postavou, s níž se lze snadno ztotožnit, protože svým utrpením a zbytečným úsilím silně připomíná námezdní pracovnici pozdního kapitalismu, která v ekonomice pozornosti (attention economy) nakonec nejvíc vydělává korporacím – a ve snímku maniakálnímu plastickému chirurgovi. Ve světě, který dokázal monetizovat všechny naše aspirace a touhy stát se lepšími, se neustále opakuje příslib: i my můžeme být krásné – stačí se jen dostatečně snažit. Nebudu vám lhát, že tomuto slibu taky nepodléhám. Estetika a krása obecně jsou důležitou součástí mého života, ačkoli si plně uvědomuji, jak snadno se mohou stát nástrojem kontroly i iluzí svobodné volby. Asi proto mě tato Popelka naruby tak silně zasáhla.

Pracující v oblasti glamour labour možná obcházejí uznávané cesty sociálního vzestupu. Překročení třídních latěk přesto vyžaduje jejich čas, vstupní kapitál (v podobě peněz investovaných do kosmetiky atd.) a mnohdy vysoce kvalifikované dovednosti. Jednou z nich je i schopnost estetického sebezdokonalování: nanést si každý den perfektní linky na oči, budovat módní intuici a vkus, vědět, jak v ostatních vzbudit efekt okouzlení. A stejně jako v jakékoli jiné činnosti se i tady zlepšujeme jen jedním způsobem: neustálým opakováním téhož úkonu.

Feministky již od sedmdesátých let rozvíjejí teorie o tom, proč je většina práce žen tak podhodnocená, neviditelná a v některých případech neplacená. I přesto se stává, že někteří veřejně působící lidé v České republice zesměšňují teorii sociální reprodukce, kterou v Druhé : směně dlouhodobě zvedáme, otázkou, zdali můžeme i zvedání činek v posilovně považovat za práci. „Když je umývání nádobí neplacená práce, můj leg day musí být taky práce a chci za to peníze!“ napadlo nejednoho diskutujícího na internetu. Přesně takto to bohužel vypadá, když z feministické debaty zmizí materialistická analýza. Může to tak ale dopadnout i v případě, že z mnou nabídnutého rámování práce na kráse coby práce neuznané vyloučíme její třídní aspekty a spokojíme se s povrchním debatováním o tom, jak těžké je pro ženy vzdorovat společenskému tlaku na dokonalý vzhled. Jestli by měl být leg day v posilovně placenou prací, nebo ne, rozhodněte sami. Příklad Ošklivé sestry svědčí o tom, že činnosti zaměřené na cílevědomé vytváření vlastní krásy za účelem mobilizace zdrojů mohou představovat náročnou a destruktivní dřinu. A právě ta dřina svou každodenností, opakováním a samozřejmostí připomíná všechny ostatní formy neplacené a genderově podmíněné práce.